Zástupný nepřítel: Jak Erdogan používá LGBT+ komunitu k zakrytí vlastních neúspěchů
Brzy ráno v neděli 13. září 2026 vtrhla turecká policie do kanceláří LGBT+ organizací a na oblíbená setkávací místa queer komunity v Istanbulu, Ankaře, Izmiru, Aydinu a Mersinu. Během několika hodin bylo zadrženo přes čtyřicet lidí, prohledáno šest sídel sdružení ve dvanácti provinciích a zablokovány desítky webových stránek a účtů na sociálních sítích patřících organizacím jako Kaos GL nebo Lambdaistanbul. Ministr spravedlnosti Akin Gürlek operaci s příznačným názvem „Moje rodina je v bezpečí" zdůvodnil ochranou dětí, instituce rodiny a veřejného pořádku – v souladu s desetiletým programem prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana nazvaným „Dekáda rodiny a populace". Podle žalobců měl vzniknout dojem, že děti a mladiství jsou nevhodně ovlivňováni v otázkách sexuální orientace a genderové identity. Turecká asociace pro lidská práva na razie reagovala tvrzením, že se ve skutečnosti nejedná o soudní vyšetřování, ale o politickou operaci mířící k vynucení jednotného rodinného modelu a k likvidaci nezávislé občanské společnosti.
Na první pohled jde o další z řady represí, které Turecko vůči queer menšině vede už přes deset let. Zasadíme-li ale razii do širšího kontextu – do neúspěchu Erdoganovy prorodinné politiky a do dlouhotrvající ekonomické krize – vynoří se vzorec, který není vlastní jenom turecké vládě: když se nedaří řešit skutečné problémy, je snazší ukázat prstem na menšinu.
Prorodinná kampaň, která nefunguje
Erdogan už bezmála čtvrtstoletí vyzývá Turky, aby měli více dětí. Antikoncepci označil za „zradu" a klesající porodnost za „katastrofu". Jeho vláda vyhlásila rok 2025 „Rokem rodiny" a od letoška běží zmíněná „Dekáda rodiny a populace", která má trvat až do roku 2035. Stát v rámci ní prodloužil rodičovskou dovolenou, zavedl jednorázové příspěvky při narození dítěte a měsíční dávky na druhé a další děti, mladým párům nabízí bezúročné půjčky na svatbu.
Data tureckého statistického úřadu TÜİK ale ukazují, že se politika míjí účinkem. Úhrnná plodnost, tedy průměrný počet dětí připadající na jednu ženu v plodném věku, klesla v roce 2024 na historicky nejnižší hodnotu 1,48 dítěte – v roce 2001 to bylo ještě 2,38. Hranici 2,1 dítěte, potřebnou k prosté reprodukci populace, nedosahuje již osmým rokem, a to ve 71 z 81 provincií. Zajímavé je zejména jedno zjištění statistiků: čím vzdělanější matka, tím nižší plodnost. U žen s vysokoškolským vzděláním dosahuje plodnost jen 1,22 dítěte, zatímco u žen bez ukončeného vzdělání je to 2,65 dítěte. Data tak potvrzují to, co demografové tvrdí dlouhodobě – klesající porodnost souvisí s urbanizací, rostoucí vzdělaností žen a jejich zájmem o kariéru, nikoli s tím, zda vláda nabízí pár set lir měsíčně navíc.
Čím vyšší je úroveň vzdělání ženy, tím nižší je její zájem o plození potomků. Statisticky nejvyšší porodnost vykazují ženy se základním vzdělánímFoto: TÜİK (Turecký statistický institut)
Sociolog Sutay Yavuz z Ankarské univerzity sociálních věd v rozhovoru pro The New York Times uvedl, že mladé turecké rodiny dnes směřují k modelu jednoho dítěte, kde je ideálem dvojí příjem domácnosti. Vládní pobídky podle něj hru nezmění.
Ekonomika je přitom druhým, a možná důležitějším faktorem: rodiny, s nimiž list mluvil, shodně popisovaly, že vládní podpora ve výši stovky dolarů měsíčně sotva pokryje plenky, natož aby motivovala k dalšímu dítěti.
Inflace, která nemizí
Turecká ekonomika prochází od roku 2021 opakovanými vlnami vysoké inflace, kterou ekonomové spojují s Erdoganovým trváním na nízkých úrokových sazbách navzdory ekonomickému konsenzu, že proti inflaci se bojuje jejich zvyšováním.
Meziroční inflace přesáhla v letech 2022 a 2023 opakovaně 80 procent, a přestože od té doby poněkud zpomalila, zdaleka nezmizela: podle TÜİK dosáhla v srpnu 2026 meziročně 31,5 procenta, ceny potravin a nápojů vzrostly meziročně o 33,8 procenta a bydlení, voda a energie o téměř 40 procent.
Odborová konfederace Türk-İş, která měsíčně počítá takzvanou hranici hladu a chudoby, v dubnu 2026 vyčíslila, že čtyřčlenná rodina v Ankaře potřebuje na základní, zdravou stravu měsíčně přes 34 500 lir, na pokrytí všech nezbytných výdajů (bydlení, doprava, oblečení, zdravotní péče) pak více než 112 600 lir. Životní náklady jednotlivce přitom podle stejného zdroje převyšují minimální mzdu o více než 16 700 lir měsíčně. Jinými slovy: samotná minimální mzda, kterou pobírá zhruba polovina pracujících Turků, nestačí ani na pokrytí hranice chudoby jednotlivce, natož rodiny se dvěma či třemi dětmi, jaké si Erdogan přeje.
Turečtí rodiče, s nimiž list The New York Times mluvil na jaře 2026, líčili podobný příběh: rodina žijící ve dvoupokojovém bytě, kde děti spí na gauči a v obývacím pokoji, matka, která přiznává, že třetí dítě by si ráda pořídila, ale je to ekonomicky nemyslitelné, otec pracující za mzdu blízkou minimu, který si spočítal, že rodina si už nemůže dovolit ani měsíční návštěvu restaurace. Toto je socioekonomické pozadí, na němž se odehrává vládní kampaň za víc dětí – a tatáž ekonomická realita, s níž se Erdogan blíží k volbám, jež ho podle části průzkumů mohou stát úřad.
Vývoj turecké inflace od roku 2021. Aktuálně se inflace nachází na hranici okolo 32 %Foto: TÜİK (Turecký statistický institut)
Mechanismus zástupného nepřítele
V tomto kontextu je vhodné číst zářijovou razii proti LGBT+ organizacím nikoli jako izolovaný bezpečnostní zásah, ale jako součást vzorce, který novinářka Yasemin Smallensová popsala už v roce 2022: vlády, které selhávají ve zvládání inflace, korupce nebo jiných reálných problémů, se dlouhodobě uchylují ke stigmatizaci neoblíbených společenských skupin jako k cynické strategii sebezáchovy. Podle Smallensové perzekuce LGBT+ lidí v Turecku zapadá do širšího tažení proti veškeré opozici a svobodě slova v době, kdy se vláda snaží odvést pozornost od hromadících se politických problémů.
Tento mechanismus není v Turecku nový. Zástupci LGBT+ organizací už v roce 2021 uváděli, že Erdogan útočí na jejich komunitu, aby odvedl pozornost svých příznivců od ekonomických útrap země – tehdy v souvislosti se studentskými protesty na Boğaziçi University, kdy prezident označil transparent s duhovou vlajkou za urážku islámu a jeho ministr vnitra mluvil o „zvrhlících". Dokumentarista a profesor Can Candan to tehdy pojmenoval jako kampaň nenávisti cílenou na zdiskreditování studentských protestů. Podobně to funguje i nyní: řízené rozhořčení nad domnělým ohrožením „tradiční rodiny" nabízí voličům jednoduchý příběh a viditelného nepřítele v době, kdy skutečné příčiny jejich frustrace – inflace, drahé bydlení, nedosažitelné děti – nemá vláda jak rychle vyřešit.
Zatímco v roce 2001 se nejvíce dětí rodilo matkám ve věku 20-24 let, v roce 2025 se nejvíce dětí narodilo matkám ve věku 25-29 let a i tak se v absolutních číslech jednalo o výrazný poklesFoto: TÜİK (Turecký statistický institut)
Zdůvodnění razie ochranou dětí přitom stojí v nápadném kontrastu s tím, co samotná vládní data o rodině říkají: hlavní překážkou natality nejsou LGBT+ lidé ani „propaganda", ale životní náklady a měnící se životní styl vzdělanější populace.
Erdoganova vláda tak řeší problém, který sama zavinila zejména ekonomickou politikou, symbolickou represí menšiny, která s příčinou nemá prakticky nic společného – zato je ale politicky snadno napadnutelná a nepopulární u konzervativní části voličské základny, kterou si prezident potřebuje udržet.
Podobně to ostatně zaznělo i z úst tureckého ministra spravedlnosti, který zdůraznil, že vyšetřované organizace čerpaly významné finance ze zahraničních zdrojů – narativ o „cizím vlivu" je dalším klasickým prvkem odklonu pozornosti od domácích problémů k vnějšímu nepříteli, podobně jako když Erdogan dříve vinil z ekonomických potíží nejmenované „zahraniční síly".
Cena pro tureckou LGBT+ komunitu
Pro lidi, jichž se represe přímo týká, nejde o abstraktní politickou hru. Zářijová razie zasáhla desítky aktivistů a aktivistek, kteří čelí obviněním z prostituce, obscenity či členství ve zločinném spolčení – nálepkám, které lidskoprávní organizace dlouhodobě popisují jako účelové. Podobné vlny zadržování provázely v posledních letech i pochody Pride: při událostech v roce 2023 bylo během jediného léta zadrženo 241 lidí včetně čtyř dětí a íránského aktivisty, kterému kvůli mezinárodní ochraně hrozila v případě deportace domů poprava. Rada Evropy i Evropský parlament v posledních letech opakovaně vyzývaly turecké úřady, aby přestaly stigmatizovat LGBT+ lidi a respektovaly jejich právo na pokojné shromažďování.
Dlouhodobým důsledkem je, že si mladí queer lidé v Turecku stále častěji hledají cestu k odchodu ze země, jak ostatně dokládají svědectví shromážděná agenturou AFP již dříve – strategie, kterou volí i mnozí mladí Turci obecně kvůli ekonomické nejistotě, jak popisovala i mladá prodavačka z Istanbulu citovaná listem The New York Times, jež kvůli neúnosným cenám doufá v život v zahraničí.
Od roku 2001 také významně klesl počet matek adolescentek (< 20 let). V roce 2001 rodilo 49 000 adolescentek, v roce 2025 už to bylo "jenom" 9000Foto: TÜİK (Turecký statistický institut)
Mezinárodní reakce a rozpor s cestou do EU
Zářijové razie vyvolaly kritiku v zahraničí a vrhají další stín na tureckou snahu o obnovení procesu přistoupení k Evropské unii, kterou Erdogan po svém znovuzvolení v roce 2023 opět oživil. Organizace jako ILGA-Europe dlouhodobě upozorňují, že respektování práv LGBTI osob je jednou z podmínek členství, a že opakované zásahy proti Pride pochodům a občanské společnosti tuto ambici ohrožují. Kritici zároveň připomínají širší obraz: soudní odstavení nově zvoleného vedení hlavní opoziční strany, zadržování starostů z opozičních řad i rostoucí tlak na novináře a politické oponenty, který podle nich vytváří mnohem závažnější obraz o stavu právního státu v Turecku, než jaký nabízí oficiální rétorika o ochraně rodiny.
Závěr
Erdoganova vláda čelí dvěma neúspěchům, které nedokáže vyřešit: obyvatelstvo nemá dost peněz na to, aby si mohlo dovolit děti, které po něm prezident žádá, a ekonomika už čtvrté desetiletí trpí inflací, jež ožebračuje střední třídu i chudé.
Namísto změny hospodářské politiky nebo přiznání, že vzdělanější a urbanizovanější společnost prostě bude mít méně dětí, nabízí vláda veřejnosti jednodušší a emocionálně přitažlivější příběh – o queer komunitě, která údajně ohrožuje tradiční rodinu a je financovaná ze zahraničí. Data tureckého statistického úřadu i odborů přitom ukazují, že skutečné příčiny demografické i sociální krize leží úplně jinde. Cena za tento odklon pozornosti ale nepadá na vládu – platí ji turecká LGBT+ komunita zatýkáním, blokovanými weby a rostoucím pocitem, že v zemi, kterou si mnozí z nich pamatují jako relativně otevřenou, už pro ně není bezpečné místo.
