„Pokud jste se narodili jako jednorožec, není vaší povinností stát se koněm,“ říká Romana Anuradha, která prošla tranzicí, závislostí i životem na hraně
Život Romany Anuradhy se vymyká jednoduchým škatulkám – a právě proti nim dnes sama otevřeně vystupuje. Tranzicí prošla už v mladém věku, v době, kdy bylo povědomí o transgender lidech v Česku nesrovnatelně menší než dnes. Později se pohybovala ve světě modelingu a nočního života napříč Evropou, kde za zdánlivou svobodou postupně přišly také alkohol, drogy a závislost. Zlom přinesla až vážná autonehoda, po níž se vrátila k rodině, vyhledala odbornou pomoc a začala svůj život stavět znovu.
Dnes pracuje s dětmi včetně dětí s autismem a postižením, věnuje se meditaci, józe a práci s lidmi, kteří sami hledají svou identitu nebo procházejí náročným životním obdobím. Založila také projekt Beyond Limits, v němž propojuje vlastní zkušenost s peer podporou a osobním rozvojem. Sama přitom říká, že ani její vlastní hledání identity ještě neskončilo. Po letech, kdy se plně identifikovala jako trans žena, dnes znovu objevuje také svou mužskou stránku a připouští, že její další cesta může vést směrem, který by dříve nepovažovala za možný.
Začněme od úplného začátku. Z jakého důvodu jste se rozhodla oslovit magazín LUI a podělit se o svůj osobní příběh?
Považuji za nesmírně důležité, abychom sdíleli své životní příběhy bez ohledu na to, jaké jsou. A neomezuje se to pouze na LGBT+ komunitu. Právě díky sdílení můžeme vnímat křehkost lidství a uvědomit si skutečnou hodnotu života. Otevřená komunikace o našich prožitcích lidi přirozeně sbližuje. Naslouchání a skutečné vnímání druhých pomáhá bourat předsudky a vnitřní bariéry. Sama na sobě pozoruji, že když slyším autentický lidský příběh, probouzí to ve mně hlubší empatii a soucit. Člověk pak lépe chápe, že ty nejzásadnější hodnoty spočívají v lidech a v životě samotném.
Ve vašem textu často rezonuje téma hledání vlastní identity. Kdy jste si poprvé začala uvědomovat, že nezapadáte do běžných společenských očekávání?
Jako společnost jsme si vytvořili určitou normu, které se většina z nás snaží přizpůsobit. Vypozorovala jsem však, že lidé, kteří projdou náročnou životní zkouškou nebo těžkým traumatem, postupně ztrácejí určitou povrchnost. Opouštějí potřebu dokazovat něco svému okolí a budovat si vnější masky či falešné ego. Životní výzvy, ať už jde o nemoc, ztrátu blízkého nebo jinou krizi, poskytují příležitost k vnitřní transformaci. Samozřejmě existuje riziko, že člověk této zátěži podlehne, ale zároveň mu nabízí obrovský prostor pro osobní růst.
Lze tedy říci, že náročné životní zkušenosti člověka nutí k hlubší sebereflexi?
Zcela nepochybně. Když je člověk okolnostmi donucen zabývat se vlastním nitrem, může v sobě objevit kvality, které by ve stavu naprostého komfortu pravděpodobně nikdy nehledal. S otázkou identity je to velmi podobné. Když člověk čelí své skutečné podstatě a zároveň touží po sounáležitosti, přirozeně si klade otázky týkající se vlastního smyslu a odlišnosti. Snaha zapadnout často pramení ze strachu z odmítnutí a ze ztráty lásky svých nejbližších.
V mém životě však tato zkušenost nakonec zafungovala jako to nejlepší síto. Zůstali u mě pouze autentičtí lidé, kteří mě mají skutečně rádi bez jakýchkoli masek a her. Zůstala jen upřímnost. Jsem za to nesmírně vděčná, protože toto hledání mě nakonec dovedlo k hlubokému vnitřnímu štěstí.
Považujete tuto cestu hledání vlastní identity za uzavřenou, nebo jde o neustálý proces?
Proces rozhodně není uzavřený a je vlastně fascinující, jak se můj příběh neustále vyvíjí. Dnes už mnoha věcem rozumím v širších souvislostech. Dříve jsem se plně identifikovala jako trans žena. V devadesátých letech v postkomunistickém prostředí však chyběly informace a povědomí, jaké máme dnes. Dnešní generace je mnohem více edukovaná ohledně LGBT+ témat. Tehdy jsem v sobě nesla obrovský, potlačený stud za to, kým jsem. Měla jsem pocit, že pokud se striktně zařadím do jedné z jasně definovaných rolí, bude vše v pořádku. Zvolila jsem si ženskou roli, protože ve mně silně dominovala ženská energie a moje psychika byla mnohem více nakloněna ženskému vnímání světa.
Nyní však zmiňujete, že znovu objevujete i svou mužskou stránku. Jaký vývoj v tomto směru nastal?
Zpětně vnímám vlivy, které jsem dříve ignorovala. Odrazovala mě především tvrdá, agresivní maskulinní energie a společenský tlak na to, jak má vypadat „správný muž“. S tím jsem se nedokázala ztotožnit. Přesto ve mně vždy existovala jemnější rovina mužství, kterou jsem však během tranzice zcela potlačila. Přestože jsem žila naplněný život jako žena – působila jsem v modelingu a procestovala Evropu jako úspěšná tanečnice –, chybělo mi přijetí mé naprosté celistvosti, tedy obou polarit. Během posledních pěti let se mi tato složka začala přirozeně vracet. Dnes prožívám svou mužskou polaritu mnohem plněji a nevylučuji, že po všem, čím jsem prošla, bych mohla být připravená fungovat i v roli muže.
Pokud vnímáte identitu jako natolik proměnlivou záležitost, je podle vás vůbec nezbytné, aby se společnost neustále snažila lidi kategorizovat?
Právě to vnímám jako obrovský paradox. Chápu, že pro jedince s jasně vyhraněnou identitou toto téma nepředstavuje problém. Ale proč bychom měli limitovat tu část společnosti, která se do tak striktních hranic nevejde? Nikdo z nás si tuto cestu vědomě nevybral; je to naše přirozenost, která s sebou už tak nese mnoho vnitřních výzev a bolesti. Otázkou zůstává, zda se podvolíme tlaku nepochopení okolí, nebo si dovolíme vnitřní svobodu a přijmeme se takoví, jací skutečně jsme. Ideálním stavem by podle mě bylo od podobného škatulkování zcela upustit.
Tranzicí jste si prošla ve velmi mladém věku. Jak tehdy tento proces probíhal a jak na něj reagovala vaše rodina?
S hormonální terapií jsem začala zhruba v sedmnácti letech, a jakmile jsem dosáhla plnoletosti, tranzici jsem podstoupila. Byla jsem o svém kroku pevně přesvědčená a rodina mi byla velkou oporou. Domácí zázemí proces velmi usnadnilo. Problémem bylo především nepřátelské prostředí mimo rodinu, což mělo tvrdý dopad i na mé blízké. Otec čelil komplikacím v zaměstnání a rodiče museli snášet stigmatizaci ze strany okolí. V té době byla navíc transgender problematika často mylně zaměňována s travesti show a celkové vnímání queer témat bylo podstatně méně informované než dnes.
Při hledání sebe sama jste prošla i velmi extrémními zkušenostmi, jako byla několikaletá práce v nočních klubech v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Jak jste se do tohoto prostředí vlastně dostala?
Jednalo se o postupný proces. Pocházím z malého města, kde jsem měla štěstí na skvělou a podporující rodinu i přátele. Širší společenské prostředí mě však silně zasáhlo. Setkávala jsem se s verbální agresí a homofobními urážkami, zejména od vrstevníků v okolí školy. Jako dospívající a velmi citlivý člověk to nesete těžce. I když se nedalo mluvit o klasické šikaně – umím být průbojná a nenechám si vše líbit –, došlo i na fyzická napadení, kterým jsem se ubránit nedokázala. Tyto zážitky ve mně zanechaly hluboké stopy.
Jaké emoce se ve vás v důsledku těchto traumat postupně kumulovaly?
Hromadil se ve mně obrovský hněv, pocit křivdy a hluboký smutek. Kladla jsem si otázku, proč čelím takové nenávisti jen kvůli projevu své přirozenosti, které jsem tehdy sama ještě plně nerozuměla. Ačkoli tranzice proběhla úspěšně a byla ze mě atraktivní žena, vnitřních traumat jsem se nezbavila. Místo abych je řešila terapeuticky, unikala jsem k alkoholu, večírkům a drogám. Zpočátku to vypadalo jako nevinná zábava z prostředí modelingu, ale v pětadvaceti letech jsem si vybudovala silnou závislost na kokainu, pervitinu a alkoholu. Z modelky jsem se stala tanečnicí, posléze striptérkou vystupující v nočních podnicích po celé Evropě.
Byl hlavním motivem pro tuto práci finanční zisk potřebný k pokrytí drogové závislosti?
Ne. Do tohoto prostředí jsem utekla především proto, že jsem se tam nemusela konfrontovat s nároky běžné společnosti. Odpadla nutnost neustále se obhajovat a čelit předsudkům. V tomto nočním světě se setkáváte s lidmi, kteří byli z nejrůznějších důvodů také vytlačeni na okraj společnosti.
Nacházela jste v tomto prostředí paradoxně větší pocit přijetí než v běžném životě?
Přesně tak. Zákazníci zde hledali výjimečnost, pro mnohé z nich byla má jinakost atraktivní. Hlavní však byla dynamika mezi samotnými kolegyněmi. Mnoho z nich mělo za sebou kruté zkušenosti – domácí násilí, zneužívání, závislosti v rodině. Nikdo nikoho nesoudil ani nemoralizoval. Mohla jsem tam být konečně sama sebou, panovalo mezi námi hluboké porozumění a mnohdy ani nikdo nepoznal, že jsem transgender.
Zásadním bodem obratu se pro vás stala vážná autonehoda. Můžete přiblížit, k čemu tehdy došlo?
Cestovaly jsme s kolegyněmi z jednoho vystoupení, byla jsem samozřejmě pod vlivem omamných látek. Na dálnici nám explodovala pneumatika, auto dostalo smyk a narazilo do svodidel. V naprostém šoku jsem dokonce vběhla přímo do rušného dálničního provozu. Byl to velmi intenzivní zážitek blízkosti smrti, ze kterého jsme všechny naštěstí vyvázly živé.
Jaké uvědomění vám tento hraniční zážitek přinesl?
Došlo mi, že jsem svůj život zcela odevzdala destrukci a vnitřní prázdnotě. Zjistila jsem, že nést tíhu vlastní autenticity pro mě bylo natolik vyčerpávající, že jsem podvědomě vyhledávala rizikové situace a směřovala k sebezničení. Byl to obrovský šok, který však zafungoval jako tvrdý budíček a impuls k duchovnímu probuzení. Začala jsem věřit v existenci něčeho, co nás přesahuje, a začala jsem meditovat. Tento prožitek pro mě skutečně představoval světlo na konci tunelu.
Jak složitý byl váš návrat do běžného života po této nehodě?
Vrátila jsem se domů k rodičům, přiznala jim celou pravdu a vyhledala odbornou pomoc lékařů. Má drogová a alkoholová závislost byla klasifikována třetím stupněm ze čtyř, což mi naštěstí ještě umožnilo podstoupit detoxikační proces ambulantně bez nutnosti hospitalizace. Samotný detox byl nicméně extrémně drastický – provázely ho silné třesy, noční můry a stavy, které by se daly popsat jako konfrontace s vlastními nejtemnějšími vnitřními stíny.
Představovala pro vás větší výzvu fyzická, nebo psychická stránka abstinenčních příznaků?
Jednoznačně psychická, ačkoli fyzické odvykání bylo také vyčerpávající. Můj organismus byl na pervitin naprosto navyklý a bez něj téměř nefungoval. K potlačení halucinací a pro zvládnutí spánku jsem musela užívat tlumící medikaci. Během abstinenčních krizí na povrch vyplouvala veškerá potlačená traumata a vnitřní běsy.
Co vám po dokončení detoxikace nejvíce pomohlo k trvalé změně životního stylu?
Klíčové bylo pevné rozhodnutí vzít život do vlastních rukou. Vedle klasické medicíny jsem zvolila také alternativní a holistický přístup. Začala jsem intenzivně meditovat, cvičit jógu a pracovat na svém vnitřním rozvoji. Během první, přibližně čtyřleté fáze rekonvalescence, jsem se začala systematicky vzdělávat. Vystudovala jsem základy psychologie, absolvovala akreditované kurzy pro terapeutickou práci a kurz asistenta pedagoga. Od alkoholu i drog jsem se trvale odstřihla.
Bojovala jste v následujících letech s pokušením vrátit se k předchozímu způsobu života?
Zpočátku pochopitelně přicházely chvíle, kdy se ozvala chuť na alkohol nebo se vracely myšlenky na drogy, ale překonala jsem je a postupně jsem skoncovala i s kouřením. Moje nová motivace byla zkrátka mnohem silnější. Od svého dřívějšího života jsem se zcela odpojila. Obrat nastal v momentě, kdy jsem se zaměřila na pomoc druhým. Jakmile přestanete řešit jen sami sebe, odbourá se ego, pýcha a nezdravá sebestřednost. Nalezla jsem obrovský smysl v práci s dětmi, včetně dětí s postižením a autismem.
Spiritualita je nyní důležitou součástí vašeho osobního i profesního života. V čem vás konkrétně obohacuje?
Vnímám ji jako nezbytný prvek propojující naše hmotné a nehmotné bytí. Člověk je komplexní organismus – máme fyzické tělo, ale také myšlenky a emoce, které sice nejsou hmatatelné, ale zcela formují naši realitu. Vše je v neustálé proměně, život není statická přímka. Redukovat naši existenci pouze na biologickou schránku nebo oddělenou psychiku mi přijde zjednodušující. Pokud člověk plně vnímá svou celistvost, dokáže k sobě i k okolí přistupovat mnohem autentičtěji a zdravěji.
Z vaší vlastní cesty nakonec vzešel projekt Beyond Limits. Co bylo hlavním impulzem k jeho založení?
Začalo to oslovením, abych se věnovala takzvané peer práci. Peer je člověk, který si prošel osobní krizí a na základě této autentické zkušenosti pomáhá ostatním jako průvodce, ačkoli není klinickým psychologem. Zjistila jsem, že o tento typ podpory mají zájem nejen LGBT+ lidé, ale i jejich rodiny a učitelé. Odborná podpora opřená o přímou osobní zkušenost má pro společnost obrovskou hodnotu.
V čem konkrétně spatřujete největší výhodu svého přístupu při konzultacích s LGBT+ a queer klienty?
Umožňuje nám to jít rovnou k podstatě. Nezůstáváme u povrchních témat, jako jsou fyzické úpravy zevnějšku nebo užívání hormonů. Soustředíme se na hlubší úroveň – na zklidnění mysli, přijetí vlastních emocí a prožívání přítomného okamžiku. Učím je být autentičtí tady a teď, bez čekání na to, kým budou za několik let.
S jakými tématy se na vás klienti obracejí nejčastěji?
Lidé mě vyhledávají ve chvílích hlubokého vnitřního nesouladu, kdy tápou ve svém vlastním sebepojetí. Pomáhám jim zorientovat se ve vlastních obavách, odkrýt pocity studu a poskytnout jim stabilitu a bezpečný prostor pro zpracování jejich aktuálních témat.
Jak v praxi taková spolupráce s klientem probíhá?
Základním kamenem mé praxe je úvodní program zvaný „meditace na míru“, který poskytuji za dobrovolný příspěvek. Na základě konkrétních potíží klienta vytvořím vedenou aktivní praxi zaměřenou na práci s dechem a emocemi. Cílem je dosáhnout určitého vnitřního „aha momentu“, kdy si člověk sám zvědomí to, co měl dosud potlačeno.
Vaším cílem tedy není poskytovat přímé rady, ale spíše klienta nasměrovat k jeho vlastnímu vhledu?
Přesně tak. Univerzální návody nefungují. Klíčové je sebeuvědomění. Mým úkolem je klienta podporovat v tom, aby sám objevil své autentické já, a oddělil jej od společenských norem a přesvědčení, která během života pouze pasivně převzal.
Lze vás tedy charakterizovat spíše jako průvodkyni těmito náročnými životními etapami?
Určitě. Poskytuji podporu při tranzici či coming outu, ale také při spirituálních krizích nebo zpracování traumat spojených se závislostmi. Mými klienty jsou často i matky řešící vztahové problémy nebo muži, jejichž situace s queer tematikou vůbec nesouvisí.
Kde vás mohou případní zájemci o tyto služby kontaktovat?
Nejideálnější cestou jsou mé webové stránky beyondlimit.org, případně můj původní Anuradha blog. Nyní také intenzivně pracuji na přípravě YouTube kanálu, který by mou tvorbu zastřešil, ačkoli realizace ještě vyžaduje zajištění potřebného kapitálu.
V úvodu jste zmínila, že váš vlastní příběh se nadále vyvíjí. Kde byste se ráda viděla v osobním životě s odstupem několika let?
Mým největším osobním přáním je stát se zodpovědným rodičem a vybudovat stabilní zázemí po boku chápajícího partnera či partnerky. Vnitřně cítím silnou potřebu věnovat se rodině a poskytovat péči. V současné době se nacházím v partnerském vztahu, nicméně celá situace se stále vyvíjí.
Ráda bych také kolem sebe budovala inspirativní komunitu. Plánuji více cestovat, pořádat ucelené retreaty a vést workshopy zaměřené na sebepoznání, meditaci a jógu. Velmi mě oslovuje myšlenka vytváření inkluzivních LGBT+ kruhů – bezpečného prostoru pro setkávání lidí bez ohledu na limitující dělení na výhradně mužské či ženské skupiny.
Velmi ráda v této souvislosti používám jednu konkrétní metaforu. Představte si louku, po které se procházejí koně. Najednou k nim přistoupí jednorožec. Koně si ho nedůvěřivě prohlížejí a namítnou: „Co to máš na čele? Pokud chceš patřit k nám, musíš si to odříznout. K nám koním to nepatří.“ V tu chvíli si však jednorožec musí plně uvědomit svou vlastní výjimečnost a hodnotu. Zkrátka, pokud jste se narodili jako jednorožec, není vaší povinností stát se koněm.
