Poznáte homosexuála po hlase? Vědci hledají „gay hlas“ už desítky let. Jedna hláska je zaujala víc než ostatní
Možná tu situaci znáte. Někdo začne mluvit a ještě než řekne cokoliv o svém soukromí, v hlavě se objeví automatická domněnka: „Ten je asi gay.“ Někdy se trefíme, jindy úplně ne. A právě tahle zdánlivě banální zkušenost zaměstnává lingvisty, psychology a odborníky na řeč už několik desetiletí.
Výzkumníci nechávají dobrovolníky poslouchat krátké nahrávky, měří frekvenci hlasu, délku souhlásek, postavení jazyka při jejich vyslovování nebo intonaci a následně sledují, podle čeho posluchači sexuální orientaci odhadují. Výsledky jsou mnohem zajímavější než jednoduchá představa, že gayové mají zkrátka „vyšší hlas“.
Gay hlas není jeden konkrétní hlas
Hned na začátku je potřeba oddělit dvě věci, které se v běžné debatě často směšují. Jedna otázka zní – existují určité způsoby mluvení, které lidé vnímají jako gay? Ano, existují. Druhá ale zní: mluví tak gayové obecně? A tady už je odpověď podstatně méně přesvědčivá.
Velmi dobře to ukázala například německá studie publikovaná v roce 2018. Výzkumníci nahráli 25 gayů a 26 heterosexuálních mužů, jejich řeč podrobně akusticky rozebrali a nahrávky následně nechali hodnotit dalšími lidmi. Posluchači měli o „gay hlasu“ poměrně jasnou představu – spojovali ho mimo jiné s vyšší polohou hlasu, nosovostí nebo určitými vlastnostmi výslovnosti. Jenže když vědci srovnali stereotyp se skutečnou sexuální orientací mluvčích, většina předpokládaných rozdílů zmizela.
Autoři nakonec dospěli k důležitému závěru: rozdíly mezi jednotlivými gay muži jsou větší než systematické rozdíly mezi gay a heterosexuální skupinou.
Ne, není to jednoduše vyšší hlas
Nejrozšířenější představa říká, že gayové mluví výš. Jenže právě výška hlasu je jednou z věcí, které se jako jednoduché vysvětlení opakovaně nepodařilo potvrdit.
Už starší experimenty ukázaly, že lidé mohou některé mužské hlasy považovat za více či méně „gay“, aniž by tomu odpovídala jejich základní frekvence. Výzkumy kanadských lingvistů Rona Smytha, Grega Jacobse a Henryho Rogerse například pracovaly s hlasy mužů, které posluchači hodnotili od velmi heterosexuálně znějících po velmi gay znějící. Samotná výška hlasu však jejich úsudek spolehlivě nevysvětlovala.
Představa „gay rovná se vysoký mužský hlas“ je navíc silně propojena s dalším stereotypem – že gayové jednoduše mluví podobně jako ženy. Ani to podle přehledu lingvistů Benjamina Munsona a Molly Babel neodpovídá tomu, co výzkumy ukazují. Způsoby řeči, které mohou znít gay, nejsou jen napodobováním ženského hlasu.
Tak co tedy naše uši slyší?
Překvapivě důležité může být obyčejné „s“
Jedním z nejčastěji zkoumaných kandidátů je sykavka „s“. Nejde přitom nutně o klasické šišlání, jak si ho člověk představí při návštěvě logopeda. Rozdíly mohou být mimořádně jemné – například v tom, jak přesně je souhláska artikulována, jak dlouho trvá nebo jaké frekvence při jejím vyslovení převažují.
Už jedna malá studie z konce 90. let zjistila, že hodnocení hlasu jako gay více souviselo s určitými vlastnostmi „s“ než s výškou hlasu. Její vzorek byl velmi malý – pouze pět otevřeně gay a čtyři heterosexuální muži – takže z výsledku rozhodně nelze dělat univerzální pravidlo. Přesto pomohl nasměrovat další výzkum.
Pozdější experiment šel ještě dál. Vědci uměle měnili kvalitu „s“ v mužských nahrávkách a zjistili, že už samotná jeho výslovnost může změnit to, jak sexuální orientaci mluvčího posluchači odhadují. Některé varianty vedly k tomu, že stejný hlas působil „víc gay“.
To ovšem neznamená, že existuje „gayovské S“, podle kterého lze člověka identifikovat jako z laboratorního vzorku. Znamená to především něco o posluchači – naše mozky si určité zvukové vlastnosti spojily s představou homosexuality.
Způsob, jakým mluvíme, není jen anatomie
Hlas samozřejmě vzniká v těle. Délka hlasivek, tvar hlasového ústrojí nebo hormony mají velký vliv třeba na jeho základní polohu. Jenže řeč není pouze zvuk vytvářený hrtanem. Je to také společenské chování.
Člověk si během života nevědomky osvojuje přízvuk, slovník, melodii vět i způsob, jakým vyslovuje jednotlivé hlásky. Proto dokážeme podle několika vět někdy odhadnout, zda někdo pochází z Ostravska, Brna nebo Prahy, případně zda vyrůstal v Británii, Spojených státech či Austrálii. A náš způsob mluvy se navíc může měnit podle toho, s kým právě jsme.
Právě tuto část příběhu velmi dobře ukazuje práce sociolingvisty Roberta Podesvy. Ten sledoval jednoho gay muže v různých sociálních situacích a zjistil, že jeho hlasový projev nebyl konstantní. Když byl mezi přáteli na grilování, výrazně častěji používal falzet, a to déle a ve větším výškovém rozsahu než v jiných situacích. Podesva proto upozorňuje, že hlasové vlastnosti nemusíme chápat jako pevnou nálepku člověka, ale jako jednu ze součástí stylu, pomocí níž vytváříme vlastní společenskou identitu.
To neznamená, že by si gay muž jednoho dne řekl: „Od dneška budu mluvit jako gay.“ Podobné přizpůsobování řeči většinou probíhá zcela nevědomě. Stejně jako člověk může po několika letech života v jiném městě zjistit, že převzal část tamního přízvuku, můžeme přejímat i jemné řečové návyky lidí, se kterými se ztotožňujeme. A protože žádná jediná „gay komunita“ neexistuje, nemůže existovat ani jeden její přízvuk.
Na tom, jak člověk zní, bohužel může záležet víc, než by mělo
Celé téma by mohlo zůstat zajímavou lingvistickou kuriozitou, kdyby způsob, jakým člověka podle hlasu zařadíme, neměl důsledky i mimo laboratoř.
Experimenty psychologa Fabia Fasoliho a jeho kolegů ukázaly, že krátký hlasový vzorek může spustit celý balík dalších stereotypů. Když heterosexuální účastníci slyšeli hlasy vnímané jako gay nebo lesbické, připisovali jejich majitelům jiné charakteristiky a zájmy než lidem s „heterosexuálně znějícím“ hlasem. V některých experimentech byli muži znějící jako gayové také hodnoceni jako méně vhodní pro vedoucí pracovní pozice.
Člověk tedy nemusí svou sexuální orientaci sdělit, aby ji někdo jiný – správně či nesprávně – předpokládal. A následně se podle této domněnky choval.
Právě proto je vědecká debata kolem „gay hlasu“ nakonec zajímavější než samotná snaha najít několik specifických hlásek. Ukazuje totiž něco obecnějšího o tom, jak rychle lidi třídíme. Z několika sekund řeči dokážeme vytvořit celý příběh o člověku, kterého jsme nikdy neviděli.
Někdy v něm bude skutečně gay. Jindy heterosexuální muž, jehož „s“ nebo intonace jednoduše neodpovídají představě, jak má správný muž znít.
A možná právě to věda po desetiletích hledání ukazuje nejpřesvědčivěji: „gay hlas“ existuje především jako společensky rozpoznatelný styl, nikoliv jako hlasový otisk sexuální orientace. Naše uši mohou zaslechnout určité signály. To, co z nich následně vyvodí náš mozek, už je ale směsí jazyka, zkušenosti, kultury a stereotypů.
