„Je obrovskou výjimkou, když sexuální pracovnice nezažije sexualizované násilí,“ říká předsedkyně Spolku pro ochranu žen Zdeňka Pecharová
Za sexuální službu si lze zaplatit. Za souhlas se vším, co se během ní odehraje, ale ne. Právě tahle hranice se přitom v sexbyznysu stále překračuje – od dlouhého přemlouvání a tlaku na praktiky, které žena nabízet nechce, až po sex bez kondomu nebo otevřené fyzické násilí. Spolek pro ochranu žen, který od roku 2016 pomáhá lidem poskytujícím sexuální služby, proto řeší mimo jiné právě násilí ze strany klientů, partnerů či provozovatelů erotických podniků.
Podle Zdeňky Pecharové ze Spolku pro ochranu žen se ale prostředí českého sexbyznysu v některých ohledech mění. Část klientů se například častěji než dříve ptá, zda je všechno v pořádku, a téma souhlasu se podle zkušeností sexuálních pracovnic postupně dostává i do praxe. Současně však zůstává mnoho případů násilí nenahlášených a nové problémy přináší také online prostředí.
Se Zdeňkou Pecharovou jsme proto mluvili o tom, jak dnes násilí v sexbyznysu skutečně vypadá, proč se sexuální pracovnice často neobracejí na policii, zda by jejich situaci zlepšila legalizace prostituce a kde vlastně končí svobodná volba ve chvíli, kdy ženu k sexuální práci přivede finanční nouze.
Ve vašem letošním materiálu uvádíte, že se s nějakou formou sexualizovaného násilí během své kariéry setká prakticky každá sexuální pracovnice. Co všechno si pod tím máme představit?
Je skutečně obrovskou výjimkou, když mluvím se sexuální pracovnicí, která se nikdy nestala obětí žádné formy sexualizovaného násilí. Mezi nejčastější situace patří tlak na sexuální praktiky, které nabízet nechce, nebo přímo násilné přinucení k praktikám, které ve své nabídce nemá.
Souvisí vysoký výskyt těchto případů s tím, že sexbyznys v Česku funguje do značné míry v legislativní šedé zóně?
To je složitá otázka. Někdo by mohl říct, že ano. Když ale mluvím se sexuálními pracovnicemi, které působí například v Německu nebo Rakousku, kde je prostituce legální a určitým způsobem regulovaná, dostávám od nich zpětnou vazbu, že ani tam se tyto problémy příliš nedaří odstranit.
Jedním z nejčastějších problémů, které zmiňujete, je nucení k určitým praktikám nebo tlak na sex bez kondomu. Jak takový nátlak vypadá v praxi? Musí jít vždy o otevřené násilí?
Nemusí. Někdy klient skutečně použije fyzické násilí a sexuální pracovnici přinutí k něčemu, co nabízet nechce, případně například k sexu bez kondomu. V takové chvíli už jde naprosto jednoznačně o jednání proti jejímu souhlasu.
Existují ale také situace, kdy klient sexuální pracovnici dlouho slovně přemlouvá a vytváří na ni tlak, dokud mu nakonec nevyhoví jen proto, aby situaci ukončila a klient odešel.
A právě taková situace může být klientem a sexuální pracovnicí vnímána úplně odlišně?
Přesně tak. Spousta klientů si v takové chvíli může říct, že ji jednoduše přesvědčili, takže je všechno v pořádku. Sexuální pracovnice mu ale často vyhoví především proto, že se ho chce zbavit a chce mít celou situaci za sebou. Z jejího pohledu tedy může jít o velmi nepříjemný nátlak.
Od ledna 2025 se v Česku změnila definice znásilnění a nově je postavena především na nesouhlasu, nikoliv pouze na použití násilí. Pozorujete, že by tato změna měla v prostředí sexbyznysu nějaký praktický dopad?
Určitý posun pozoruji, ale nezačal až s legislativní změnou. Při kontaktu se sexuálními pracovnicemi i jejich klienty vnímám, že k posunu dochází už přibližně poslední dva až tři roky. Souvisí podle mě především s tím, že se ve společnosti mnohem více mluví o tématu souhlasu v sexu.
Je ale potřeba říct, že se to samozřejmě netýká všech klientů stejně. Nejvíce je to podle zkušeností sexuálních pracovnic patrné u klientů, kteří mají určitý všeobecný přehled, sledují veřejnou debatu a mají kapacitu nad těmito otázkami přemýšlet.
Jak se tato změna konkrétně projevuje?
Sexuální pracovnice mi popisují, že se klienti častěji než dříve ujišťují, jestli je všechno v pořádku, jestli je něco nebolí nebo jestli jim konkrétní praktika není nepříjemná. Reflektují tedy, že souhlas není automatický a že je potřeba vnímat reakce druhého člověka.
Někteří otevřeně říkají, že sledují společenskou debatu o souhlasu v sexu, to téma jim připadá důležité a chtějí si dát pozor, aby nepřekročili nějakou hranici. U jiných hraje roli spíše obava, aby se nedostali do problémů. Ale ať už je jejich motivace jakákoliv, výsledkem je, že se častěji ujišťují, zda je všechno skutečně v pořádku.
Jak jsem zmínila, jedná se převážně o klienty, kteří mají určitý všeobecný přehled, sledují veřejnou debatu, přemýšlejí o tom a nechtějí udělat chybu. Podle sexuálních pracovnic se jedná typicky o klienty aspoň se středoškolským vzděláním, kteří si všímají veřejné debaty o souhlasu v sexu.
Pokud bychom se na to zeptali sexuální pracovnice například v nějaké horší lokalitě v chudším kraji, která má spíše méně vzdělané klienty s o něco menším všeobecným přehledem, tak její zkušenost nejspíš bude trochu jiná.
Kdybych měla popsat situaci například v Praze, na průměrném erotickém privátě nebo u eskort servisu už se považuje za standard, že se klient průběžně ptá, jestli je sexuální pracovnice v pohodě a nic ji nebolí.
Ví se, že existují klienti, kteří to nedělají, ale už se to bere jako něco, co by se dít nemělo a co je špatně. Vnímá to tak nejen většina sexuálních pracovnic, ale i většina klientů v Praze. Když to opravdu velmi zjednoduším, tak podle některých sexuálních pracovnic by klient, který toto neřeší, byl spíše méně vzdělaný, s menším všeobecným přehledem, nebo by měl „nějaký problém sám se sebou“.
V současnosti je standard, že v průměrném erotickém podniku v Praze, který nepatří k těm horším, nebo v eskort servisu klienti řeší souhlas v sexu. A podle sexuálních pracovnic se někteří klienti i slovně vymezují vůči jiným klientům, kteří souhlas neřeší. S tím, že je to něco, co by se mělo dodržovat. Veřejná debata o tom se určitě projevuje v sexbyznysu, minimálně u těch klientů s větším všeobecným přehledem.
Je zajímavé, že ve veřejné debatě se zároveň objevují muži, kteří tvrdí, že kvůli důrazu na souhlas už nevědí, co si mohou dovolit. V sexbyznysu tedy pozorujete spíše opačný efekt?
Ano, ten kontrast je poměrně zajímavý. Na sociálních sítích někdy vidíme muže, kteří píší, že už údajně nevědí, jak někoho oslovit nebo jak se při sexu chovat, aby nebyli následně obviněni ze znásilnění.
Zároveň mi ale sexuální pracovnice říkají, že jejich klienti se častěji ptají, zda je všechno v pořádku. Ukazuje se tedy, že je možné skutečně vnímat téma souhlasu v sexu a dokázat ho poměrně jednoduše převést i do praxe. Jak jsem zmínila, za poslední dva až tři roky se u velké části klientů v podstatě stalo normou, že pokud si nejsou jistí, zeptají se.
Slyšela jsem ale různé teorie, proč vidíme takový kontrast. Jedna z těch teorií byla, že je jednodušší řešit souhlas v sexu, pokud se jedná o sexuální službu, protože je předem jasně dané, jaké služby ta konkrétní sexuální pracovnice nabízí. Rozumný klient, který navíc sleduje debatu o souhlasu v sexu, tak poměrně snadno chápe, že cokoliv si vynucuje násilím nebo jiným nátlakem nad rámec poskytovaných služeb, je nerespektování souhlasu v sexu.
Těch situací je víc, kdy podle této teorie pomáhá při vzájemné komunikaci ten fakt, že poskytované služby jsou předem jasně dané. Může to ale mít víc důvodů, že z pohledu některých pracovnic „jako by klienti běžně zvládali téma souhlasu v sexu, ale paradoxně jako by někteří muži na sociálních sítích měli strach ze souhlasu v běžném partnerském sexu“.
Zakladatelka našeho spolku je sexuální pracovnice se čtrnáctiletou praxí v oboru. Ta mi k tomu nedávno řekla, že podle jejího názoru by nám nijak nepomohl způsob komunikace, kdy bychom takovým mužům na sociálních sítích odpovídali, „co jako řeší a jestli se neumí domluvit ani na tom, na čem se zvládne domluvit klient se sexuální pracovnicí“.
To by podle ní mohlo vyvolat spíše obrannou reakci takových mužů. Podle ní by bylo mnohem lepší mluvit o tom, že v sexbyznysu už se to stává standardem, proč to tak je, jak to funguje a proč to můžou zvládnout i v partnerském sexu.
Já sama zatím nemám jasno v tom, co je opravdu tou příčinou, proč se aspoň podle sociálnísh sítí zdá, že klienti sexuálních pracovnic s tím mají mnohem menší problém než muži v partnerském vztahu. To buď ukáže čas, nebo je to otázka na někoho ještě fundovanějšího.
Když už se sexuální pracovnice stane obětí násilí nebo nekonsenzuální praktiky, jak často se podle vašich zkušeností obrátí na policii?
Myslím si, že to bude podobné jako u statistik organizací, které se obecně zabývají násilím na ženách. Podíl případů, které se skutečně dostanou k policii, je velmi nízký.
Sexuální pracovnice se častěji obracejí například na nás. Někdy potřebují především psychickou podporu a chtějí o tom, co se jim stalo, s někým mluvit. Jindy mají vůli situaci řešit, ale následně dostanou strach z toho, co všechno bude znamenat oficiální podání trestního oznámení.
Jednou z obav může být i to, jak k nim policie přistoupí. Setkáváte se s tím, že by policisté oběť posuzovali jinak právě proto, že pracuje v sexbyznysu?
Podle toho, co jsem slyšela od policistů, je vztah mezi policií a sexuálními pracovnicemi poměrně specifický a má dlouhou historii. Nejpozději od dob normalizace se pravidelně potkávali na ulicích, v barech nebo hotelech a v určitém smyslu vedle sebe tyto dvě profesní skupiny dlouhodobě fungovaly.
Od řady policistů jsem slyšela, že se sexuálními pracovnicemi jako skupinou žádný problém nemají. Berou to tak, že historicky jsou zvyklí se sexuálními pracovnicemi komunikovat a nemají nic proti nim. Samozřejmě vždy záleží na konkrétním člověku a lidský faktor se nedá úplně odstranit. Může se objevit policista, který se nezachová správně, ale rozhodně bych to nevnímala jako standardní přístup policie.
Existují v takové situaci mechanismy, jak nevhodné chování policisty řešit?
Ano. Zejména v posledních přibližně dvou letech vnímáme ze strany vedení policie a kontrolních orgánů velký důraz na to, aby se podobné případy řešily.
Pokud jde o menší nedorozumění, cílem je především zjistit, co se stalo, a situaci napravit. Kdyby šlo o závažné pochybení, existují samozřejmě i výrazně tvrdší postupy. Základem ale je, aby se o takové situaci někdo dozvěděl. Když sexuální pracovnice získá pocit, že něco neproběhlo správně, neměla by se bát ozvat.
Opakovaně nám bylo řečeno, že pokud jsme v kontaktu se sexuální pracovnicí, která má pocit, že se k ní policista zachoval nevhodně nebo překročil nějakou hranici, měla by se ozvat. Že u závažných pochybení se nebudou rozpakovat takového policistu i propustit, přestože mají podstav. Protože prý „takové lidi mezi sebou nechtějí“. Sexuální pracovnice se může obrátit na nás, na nadřízeného konkrétního policisty nebo přímo na GIBS.
Část násilí se dnes přesouvá také do online prostoru. Řešíte například zveřejňování identity sexuálních pracovnic, sdílení soukromých fotografií nebo videí bez jejich souhlasu či tajné natáčení?
Ano, i s podobnými případy se setkáváme.
Jak by měla sexuální pracovnice v takové situaci postupovat?
Může se rovnou obrátit na policii. Určitou roli ale může hrát zkušenost konkrétního policisty s podobným typem případů. Pokud například sexuální pracovnice přijde na malé místní oddělení, policista se s podobným problémem možná nikdy předtím nesetkal. Nemusí tedy být problém v tom, že by ho řešit nechtěl, ale například v tom, že si v danou chvíli nebude jistý, jak případ právně kvalifikovat nebo jak přesně postupovat.
V takovém případě se sexuální pracovnice může obrátit také na nás a my jí pomůžeme situaci vykomunikovat.
Je nějaké policejní pracoviště, na které má v těchto případech smysl obrátit se přímo?
Ve větších nebo krajských městech je větší pravděpodobnost, že budou mít policisté s podobnými situacemi zkušenosti. Standardně by se měla obrátit na místní oddělení.
Další možností je kontaktovat příslušné oddělení, které se věnuje mravnostní kriminalitě. Formálně jí tam mohou vysvětlit, že prvním krokem by mělo být místní oddělení, ale zároveň je velmi pravděpodobné, že budou vědět, jak jí poradit a kam ji nasměrovat.
Pokud si tedy sexuální pracovnice není jistá, určitě je lepší někam zavolat a poradit se, než celý problém nechat být.
Jedním z témat, kterým se věnujete, je také sociálně motivovaná prostituce. V debatě o sexbyznysu se přitom střetávají dva poměrně odlišné pohledy. Jeden považuje sexuální práci za svobodně zvolené povolání, druhý v ní vidí především důsledek ekonomické nerovnosti. Kde se nacházíte vy jako organizace?
Existuje více názorových proudů. Na jednom pólu je například pohled, podle kterého představuje prostituce sama o sobě násilí na ženách bez ohledu na to, zda do ní vstupují dobrovolně, nebo nedobrovolně. Zastánci tohoto názoru považují prostituci za nedůstojnou a myslí si, že bychom se měli snažit ji jako společnost odstranit.
Na opačné straně je pohled, podle kterého je v zásadě v pořádku každá prostituce, která přímo nesouvisí s obchodováním s lidmi nebo fyzickým nucením. Podle tohoto přístupu jde stále o dobrovolné rozhodnutí, i když člověka k sexbyznysu přivedly existenční problémy.
Vy se tedy přikláníte k některému z těchto pólů?
My se nacházíme někde uprostřed. Nucení k prostituci, obchodování s lidmi nebo jakákoliv jiná forma nátlaku jsou samozřejmě z našeho pohledu nepřijatelné a je potřeba je řešit.
U sociálně motivované prostituce je ale situace složitější. Může jít například o samoživitelky, zadlužené ženy nebo ženy, které se ocitly v jiné existenční krizi.
Někdo může říct, že pokud je nikdo přímo nenutí, jde o dobrovolnou prostituci. Pro nás je ale sporné, do jaké míry můžeme o skutečně svobodném rozhodnutí mluvit ve chvíli, kdy člověk nemá peníze na nájem, jídlo nebo na zajištění svých dětí.
Sociálně motivovanou prostituci tedy podle vás nelze jednoduše označit za svobodně zvolenou práci?
Přesně tak. Podle nás nejde o úplně dobrovolnou prostituci. Pokud se například samoživitelka dostane do situace, kdy jí sexbyznys připadá jako jediný způsob, jak zajistit základní životní potřeby, je podle nás potřeba zabývat se především tím, proč se do takové situace vůbec dostala.
Je to něco, čemu by se mělo předcházet a co by měl stát řešit také prostřednictvím sociální a jiné prevence.
Častým argumentem je, že řadu problémů sexbyznysu by vyřešila jeho legalizace a regulace. Považujete ji za správnou cestu?
Chápu argumenty řady policistů, kteří jsou nešťastní z toho, jak obtížně se některé případy násilí v sexbyznysu vyšetřují.
Často například chybějí důkazy. Sexuální pracovnice může být nejprve ochotná policii říct, že se jí něco stalo a že by to chtěla řešit, ale následně může dostat strach například z toho, že se pachatel nějakým způsobem dostane k jejím osobním údajům, a trestní oznámení nakonec oficiálně nepodá.
Proto naprosto chápu policisty, kteří si myslí, že by legalizace mohla pomoci. Jejich motivací často skutečně je snaha zajistit sexuálním pracovnicím větší ochranu a umožnit policii účinněji řešit násilí.
Samotnou legalizaci ale za dostačující řešení nepovažujete. Proč?
Protože jsme v kontaktu také se sexuálními pracovnicemi, které pracují v zahraničí, například v Rakousku nebo Německu. Z jejich zkušeností vyplývá, že řada negativních jevů, které v sexbyznysu existovaly před legalizací, nezmizela.
Týká se to kuplířství, obchodování s lidmi i dalších forem násilí. Podle jejich zkušeností zůstávají možnosti obrany sexuálních pracovnic v řadě případů poměrně omezené. Legalizace tedy sama o sobě není nějaký kouzelný nástroj, po jehož zavedení všechny problémy zmizí.
Je přesto něco, co podle zkušeností sexuálních pracovnic například v Rakousku funguje?
Do určité míry se daří sledovat, kdo se v sexbyznysu pohybuje a kdo v něm pracuje. Konkrétně v Rakousku podle informací, které od sexuálních pracovnic máme, funguje registr sexuálních pracovnic a plní účel, který od něj stát očekával.
Z českého pohledu je ale zajímavé, že právě registrace patří zároveň mezi věci, kterých se zdejší sexuální pracovnice nejvíce obávají.
Proč?
Především kvůli strachu z úniku osobních údajů. Obávají se toho, kdo by měl k registru přístup a co by se stalo, kdyby se informace o jejich práci dostaly ven.
Je to tedy určitý paradox. V Rakousku je registr jednou z částí systému legalizace, kterou se podle všeho podařilo technicky zavést nejlépe, ale v České republice zároveň představuje právě registrace jeden z hlavních důvodů, proč je mnoho sexuálních pracovnic k legalizaci velmi skeptických.
Zjednodušeně řečeno, jedna z mála věcí, které se v Rakousku opravdu povedly realizovat tak, jak to bylo zamýšleno, je zároveň to, co většina sexuálních pracovnic v ČR rozhodně nechce.
Šla by podle vás regulace nastavit i bez registru?
Teoreticky si myslím, že ano. Nebyla jsem ale přímo u posledních návrhů legislativní úpravy, takže nechci říkat, že přesně vím, jak by měl ideální model vypadat.
Obecně mám vůči některým představám o legalizaci výhrady právě na základě toho, co nám říkají sexuální pracovnice z terénu a ze zahraničí. Zároveň ale chápu argumenty policistů, kteří legalizaci vnímají jako nástroj, díky němuž by mohli lépe chránit oběti a řešit násilí. Podle mě je proto důležité vést případnou debatu tak, aby se do ní dostaly zkušenosti všech stran, především samotných sexuálních pracovnic.
Otevřel bych ještě téma LGBT+ lidí v sexbyznysu, konkrétně trans žen. Obrací se na vás také trans sexuální pracovnice?
Tady je situace poměrně specifická. Se sexuálními pracovnicemi komunikujeme převážně online nebo po telefonu a osobně se potkáváme jen někdy. Vím proto asi jen o dvou ženách, u kterých jsem s jistotou věděla, že jsou trans.
Jinak se na nás jako na organizaci obracejí sexuální pracovnice, které se samy považují za ženy, a jejich genderovou identitu při řešení konkrétního problému nijak nezjišťujeme.
Takže ani nedokážete přesně určit, kolik trans žen vaše služby využívá?
Přesně tak. Pokud se na nás obrátí sexuální pracovnice například proto, že se stala obětí trestného činu, řešíme to, co se jí stalo. Otázka na to, zda je cisgender, nebo trans žena, vůbec nemusí padnout a většinou ani není relevantní.
S jistotou to proto vím pouze v případech, kdy jsme se osobně viděly nebo kdy tato informace přirozeně vyplynula z komunikace. To se mi stalo pouze dvakrát.
Pokud by tento rozhovor četla sexuální pracovnice, existují nějaké první varovné signály, podle kterých může poznat potenciálně nebezpečného klienta už při první zprávě, telefonátu nebo osobním kontaktu?
Určité signály poznat lze a podle mě se nejlépe zachycují během telefonického kontaktu. Velmi důležité zároveň je, aby se sexuální pracovnice, pokud je to možné, vyhýbaly práci pod výrazným vlivem drog nebo alkoholu. Ty mohou schopnost vyhodnocovat riziko výrazně zhoršit.
Pokud má člověk zkušenosti s problémovými klienty a je schopen situaci dobře vnímat, často už během prvního hovoru nebo osobního kontaktu získá pocit, že něco není v pořádku.
Měla by se tedy sexuální pracovnice řídit intuicí, i když nedokáže přesně pojmenovat, co jí na klientovi vadí?
Podle mě určitě ano. Nechci předstírat, že jsem odbornice na fungování mozku, ale zjednodušeně řečeno může intuice vycházet z předchozích zkušeností.
Člověk nemusí být schopen vědomě říct, co konkrétně mu na klientovi připadá zvláštní. Jeho mozek ale může zachytit určité podobnosti v chování, způsobu komunikace nebo dalších signálech, které už v minulosti souvisely s problémovou situací.
Výsledkem je potom pouze pocit, že něco není v pořádku, přestože ho člověk nedokáže přesně vysvětlit.
O intuici hodně mluví Jasmína a Pavel Houdkovi v rámci projektu Moderní sebeobrana. Popravdě mě právě jejich knížky a informace od nich poprvé přivedly na myšlenku, jak souvisí intuice s násilím v sexbyznysu a jak to zhruba funguje. Pak už jsem si k tomu jen našla další odborné články a přidala zkušenosti sexuálních pracovnic.
Pokud má tedy sexuální pracovnice už během telefonátu z klienta výrazně špatný pocit, je podle mě vždy bezpečnější zakázku odmítnout a neriskovat.
Informace o tom, jak funguje intuice v sexbyznysu, jsou i na webu Spolku pro ochranu žen. Pro mě osobně je velmi zajímavé to, že se zdá, jako by ten článek o intuici v sexbyznysu někdy fungoval zhruba jako red pill v Matrixu. Setkala jsem se s tím, že si ho sexuální pracovnice přečetly a začaly slyšet věci, které předtím vědomě neslyšely.
Například že ten klient opravdu po telefonu mluví nějak divně a mohl by být problémový. Důležité je, že aby to fungovalo, je lepší mít čistou hlavu a nebýt pod vlivem drog, jak jsem zmínila. Jsou samozřejmě věci, které ani po přečtení tohoto článku nezačnete slyšet vědomě, protože na to by asi byla potřeba nějaká superschopnost. Ale určitě to může sexuálním pracovnicím pomoct, aby víc důvěřovaly svojí intuici.
Pokud se sexuální pracovnice dostane do problémů nebo si jen nebude jistá, jak určitou situaci řešit, jak vás může kontaktovat?
Může se na nás obrátit prostřednictvím sociálních sítí, tedy například přes Facebook, Instagram nebo Twitter, případně mě kontaktovat také přes LinkedIn, zavolat mi nebo napsat email.
Se sexuálními pracovnicemi komunikujeme i aktivně my a jsme součástí různých internetových skupin, ve kterých sexuální pracovnice diskutují a sdílejí informace. Kontakt tedy může fungovat oběma směry.
