„Ten je určitě gay.“ Jak poznáme, že je jiný muž na kluky? Gaydar není superschopnost, úplný výmysl to ale také není
Sedíte v kavárně a u vedlejšího stolu je muž, o kterém nevíte vůbec nic. Pak se na vás podívá. Vy na něj. Pohled možná vydrží o zlomek sekundy déle, než je mezi dvěma cizími muži obvyklé. O pár minut později už kamarádovi šeptáte: „Podle mě je gay.“
Na otázku, jak jste to poznali, ale najednou neumíte odpovědět. Hlas? Pohled? Gesta? Oblečení? Způsob, jakým reagoval na vás? Nebo prostě jen „něco“?
Právě tomuto pocitu se populárně říká gaydar – spojení slov gay a radar. Údajně jde o schopnost rozeznat homosexuálního člověka, aniž by svou orientaci přímo sdělil. V queer komunitě je to oblíbený vtip i docela reálná zkušenost, někdy zkrátka máme pocit, že ostatní gaye rozpoznáváme.
Jenže lidské tělo žádný zabudovaný detektor homosexuality nemá. A rozhodně neexistuje jeden účes, hlas, pohyb rukou nebo tvar obličeje, podle něhož by bylo možné sexuální orientaci spolehlivě určit. Přesto je celý fenomén zajímavější než prosté „gaydar neexistuje“.
Některé studie zjistily, že se lidé trefují častěji než náhodou
Výzkumníci se schopností odhadnout sexuální orientaci zabývají překvapivě dlouho. Jedna ze známých studií publikovaná v časopise Archives of Sexual Behavior například nechala účastníky hodnotit homosexuální a heterosexuální lidi podle fotografií, krátkých videí a hlasových nahrávek.
Výsledek? Odhady byly v experimentu lepší než čistá náhoda, ale zdaleka nebyly bezchybné. Výzkumníci zároveň zjistili, že lidé při rozhodování silně reagovali na projevy maskulinity a femininity. Studie „Dissecting gaydar“ v Archives of Sexual Behavior
A právě tady se dostáváme k podstatě problému. Člověk totiž pravděpodobně nepozoruje „homosexualitu“. Pozoruje různé vlastnosti, které si s ní jeho mozek spojil – způsob řeči, gesta, styl oblékání, mimiku, intonaci nebo chování – a z nich vytvoří rychlý závěr.
Gaydar je proto možná méně jako radar a více jako bleskový statistický odhad, který mozek provádí bez našeho vědomého přemýšlení. A stejně jako každý odhad může být správný i úplně vedle.
Dokáže gay poznat jiného gaye podle obličeje?
Tahle představa je mimořádně lákavá. Některé starší experimenty skutečně naznačovaly, že lidé dokážou určit orientaci člověka i z velmi krátkého pohledu na jeho tvář. Jenže v dalších výzkumech se ukázalo, že celá věc má zásadní slabiny.
Série pěti experimentů publikovaná v The Journal of Sex Research se přímo zaměřila na to, zda může být orientace skutečně „vidět“ v obličeji. Autoři došli k podstatně skeptičtějšímu závěru – údajný obličejový gaydar podle nich nelze jednoduše považovat za schopnost přečíst sexuální orientaci z rysů tváře. Velkou část úsudků mohou vytvářet jiné okolnosti a především stereotypní očekávání.
Muž může působit velmi maskulinně a být gay. Může působit velmi femininně a být heterosexuální. Může mít perfektně upravené obočí, milovat módu a deset let žít s ženou. Nebo může chodit v mikině, pít pivo, sledovat fotbal a mít doma manžela. Sexuální orientace není anatomický rys.
Čeští vědci zkoumali i hlas
Zajímavá data přinesl také český výzkum Jaroslavy Varelly Valentové a Jana Havlíčka. Účastníci v něm posuzovali české muže podle fotografií a hlasových nahrávek.
U hlasu se hodnocení homosexuálních mužů i heterosexuálních žen do určité míry shodovalo se sexuální orientací, kterou hodnocení muži sami uváděli. Při posuzování fotografií byli v tomto konkrétním experimentu úspěšní homosexuální muži, zatímco heterosexuální ženy nikoliv. Autoři ale zároveň upozornili, že úsudky ovlivňují stereotypní představy o maskulinitě a feminitě a mohou snadno vést k omylům.
Ani takzvaný „gay hlas“ proto není žádným důkazem. Novější experimenty zaměřené právě na hlasové nahrávky byly ostatně mnohem střízlivější. V jednom z nich byli účastníci při skutečném binárním rozhodování „gay, nebo heterosexuál“ celkově nepřesní. Některé hlasy sice hodnotili jako více homosexuálně znějící, to však není totéž jako umět spolehlivě poznat skutečnou orientaci jejich majitele. Možná tedy dokážeme zaslechnout něco, co nám připadá „gay“. To ještě vůbec neznamená, že gaye opravdu posloucháme.
Proč ale někdy stačí jeden pohled přes celý bar?
Protože v reálném životě máme k dispozici něco, co laboratorní fotografie vůbec neobsahují – interakci. To je možná největší rozdíl mezi větou „podle té fotografie je podle mě gay“ a situací, kdy vám na party neznámý muž potřetí opětuje pohled. V takové chvíli totiž nemusíte poznávat jeho sexuální orientaci. Můžete jednoduše rozpoznávat zájem.
Oční kontakt je univerzální součástí flirtu. Důležité přitom není jen to, že se na vás někdo podívá, ale celý sled reakcí: pohled, odvrácení očí, další pohled, úsměv, natočení těla vaším směrem nebo hledání příležitosti k navázání kontaktu.
Gay muž navíc může podobné signály vysílané jinými muži sledovat pozorněji než většina heterosexuálních mužů. Důvod nemusí být nijak mystický. Pro jeho milostný a sexuální život je totiž informace „zajímají tohoto muže také muži?“ podstatně relevantnější. A lidský mozek je v rozpoznávání sociálních vzorců mimořádně dobrý.
Pokud se někdo roky seznamuje s muži, chodí na gay party, používá seznamovací aplikace a flirtuje s dalšími muži, postupně získává obrovské množství zkušeností. Řadu drobných signálů pak může vyhodnocovat automaticky, aniž by dokázal popsat, co přesně ho k závěru přivedlo. Tak vzniká ono tajemné: „Prostě jsem to věděl.“
Jsou ale gayové v gaydaru skutečně lepší?
Tady možná utrpí queer lidé sebevědomí menší ránu. Není to totiž pravidlo. Studie, která přímo porovnávala heterosexuální a lesbické, gay a bisexuální posluchače při určování orientace podle hlasu, nezjistila, že by LGBT lidé měli nějakou jednoznačnou „superschopnost“. Spíše se ukázal jiný zajímavý rozdíl – queer účastníci měli slabší tendenci automaticky považovat člověka za heterosexuálního.
A to může vysvětlovat část údajně skvělého gaydaru překvapivě jednoduše. Heterosexualita je totiž ve společnosti často považována za výchozí stav. Když potkáte neznámého muže, většina lidí automaticky předpokládá, že se mu líbí ženy, dokud nedostane informaci o opaku. Gay člověk ale může mít v hlavě otevřenou ještě druhou možnost. Co když je taky na kluky? A pokud tu možnost připouští častěji, zákonitě ji také častěji správně odhalí.
Největší past gaydaru? „Má kabelku, takže je gay“
A teď přichází méně zábavná stránka celého fenoménu. Gaydar může být jen hezké označení pro něco, co bychom za jiných okolností nazvali jednoduše stereotypizací.
Je perfektně oblečený? Gay.
Má vyšší hlas? Gay.
Nesleduje fotbal? Gay.
Objednal si Aperol místo piva? Dvojnásobný gay.
Zmíněná série studií publikovaná v The Journal of Sex Research ukázala ještě něco pozoruhodnějšího. Když výzkumníci lidem předložili tvrzení, že gaydar skutečně existuje, účastníci následně při určování orientace více používali stereotypní charakteristiky. Když jim naopak vysvětlili, že gaydar může být jen jiným názvem pro stereotypizaci, jejich spoléhání na stereotypy se snížžilo. To má docela důležitý společenský důsledek. Pokud řekneme „jen mi funguje gaydar“, může nám připadat nevinné automaticky spojovat homosexualitu s určitým hlasem, povoláním, módou nebo chováním.
Jenže z elegantnějšího názvu se správnější úsudek nestane. Navíc máme jednu psychologickou slabinu – pamatujeme si zásahy a zapomínáme na minutí. Když někoho v baru označíme za gaye a za hodinu ho objevíme na Grindru, je to historka, kterou budeme vyprávět ještě rok. Když sebevědomě řekneme „ten je stoprocentně gay“ a o pět minut později přijde jeho přítelkyně, většinou si tento neúspěch do celoživotní statistiky vlastního gaydaru nezapíšeme.
Problém je už samotná otázka „gay, nebo hetero“
Výzkumy gaydaru mají ještě jednu slabinu, která je dnes viditelnější než před lety. Často staví lidi před dvě možnosti – homosexuální, nebo heterosexuální. Jenže lidská sexualita takhle jednoduše fungovat nemusí.
Co bisexuální muž? Muž, který se jako heterosexuál identifikuje, ale zkušenosti s muži má? Člověk, který svou orientaci teprve objevuje? Nebo někdo, kdo žádnou nálepku používat nechce? Je také rozdíl mezi sexuální orientací, sexuálním chováním, přitažlivostí a identitou. V běžném životě se mohou překrývat, ale nemusí být úplně totožné. I proto je představa neomylného přístroje rozdělujícího muže do škatulek „gay“ a „hetero“ problematická už od samotného základu.
Existuje tedy gaydar, nebo ne?
Záleží na tom, co tím slovem myslíme. Pokud má jít o záhadnou vrozenou schopnost podívat se na cizího člověka a s jistotou určit jeho sexuální orientaci, takový gaydar vědeckou oporu nemá. Studie navíc ukazují, že víra v něj může podporovat stereotypní uvažování.
Pokud ale gaydarem nazýváme schopnost vnímat mnoho jemných sociálních signálů, zkušenosti získané dlouholetým pohybem v queer prostředí, citlivost k flirtu a ochotu vůbec připustit, že muž před námi nemusí být heterosexuální, pak už celý fenomén tak absurdně nezní.
Některé studie skutečně ukázaly, že za určitých laboratorních podmínek mohou být odhady orientace lepší než náhoda. Jiné výzkumy zároveň ukazují, jak snadno tyto odhady zkreslují stereotypy a jak velmi záleží na způsobu experimentu. Gaydar tak není šestý smysl. Je to spíše směs pozorování, zkušeností, kontextu, flirtu, kulturních signálů, nevědomého vyhodnocování – a občas bohužel také předsudků. A pokud chcete opravdu spolehlivě zjistit, zda je ten sympatický muž u baru na kluky? Ani po desítkách vědeckých studií lidstvo nevynalezlo nic přesnějšího než se s ním dát do řeči.
