“Jsem plnohodnotná trans žena, i když nemám žádné fyzické úpravy těla. Jsem individualitou ve své vlastní queer podobě,” říká drag umělkyně Smokee Kween

Angie, co pro tebe znamená být ženou?

Pořád ve mně tak nějak zůstává vědomí, že jsem trans žena – z toho vycházím a takhle funguji navenek i ve společnosti. Ale ženskost pro mě je, možná trochu stereotypně, spojená s tím, že jsem odjakživa byla jemná, že jsem vždycky vařila, že jsem nějakou dobu byla ženou v domácnosti. To jsou pro mě ty ženské věci.

Jak se stavíš k současné vlně nenávisti, která je namířená právě na trans lidi?

Ta vlna přichází hlavně z Ameriky a jde o hodně zpolitizované téma. Věřím, že když se s člověkem bavím tváří v tvář, tak vždycky nakonec zjistí, že není čeho se bát. Ale upřímně mě to i tak mrzí. Ve společnosti pořád existují lidé, kteří na mě někde jen tak pokřiknou nějakou nadávku. Když teď byl protest kvůli návrhu zákona, který měl zpřísnit podmínky pro trans lidi, brečela jsem tři dny. Byl to jenom návrh, ale přesto – ta představa, že bych musela chodit na pánské toalety, kde bych byla v ohrožení, mi přijde naprosto bizarní.

Více v Galerii

Zdroje: Angelika / se svolením

Setkala ses ty osobně s nějakým hejtem?

Dvakrát, v poslední době. Jednou jsem se převlékala na záchodech, byla jsem napůl svlečená, a někdo si na mě stěžoval. Nakonec to skvěle zvládla ochranka i personál – vysvětlili, že se prostě převlékám, a bylo to. Jinak občas slyším nějaké poznámky na veřejných záchodech v Praze, ale myslím, že to bývá spíš od turistů než od místních – takoví ti „Čecháčci“ se najdou prostě všude, u nás i mezi turisty.

Vede se spor o to, co vlastně znamená být ženou. Vidíš rozdíl mezi pojmy „žena“ a „trans žena“, a je pro tebe důležité je od sebe odlišovat?

Myslím, že hodně záleží na tom, co je zrovna společensky přijatelné. Někteří, řekněme ultraaktivisté, tvrdí, že trans ženy jsou prostě ženy, tečka. Chápu tu myšlenku a soucítím s ní – ale nemyslím si, že je to nejlepší slogan pro to, abychom to jako společnost normalizovali. Sama lidem neříkám, že jsem "jenom" žena, protože vím, že pro někoho to hraje roli. Vždycky raději vyslechnu, co tím druhý člověk myslí, ale nebudu kvůli tomu měnit svůj názor. Za sebe vnímám ženskost spíš jako energii než jako pevnou kategorii – nechci úplně věřit na škatulky, i když chápu, proč tu jsou a proč tu ještě dlouho budou.

Máš i mužské vlastnosti, které si vědomě chceš podržet?

Rozhodně. Teď mám takové období, kdy se snažím přijímat zpátky svoji maskulinitu – žiju jako žena už nějakou dobu a nezažila jsem si klasické „mužské dětství“. Myslím, že bychom si všichni měli vyřešit svoje daddy a mommy issues, místo abychom řešili, jestli je někdo kluk, nebo holka. Reálně to znamená, že teď třeba víc topuju (aktivní role v sexu – pozn. red.), hlasitěji říkám svůj názor, nenechávám se přerušit – prostě jistá asertivita a průbojnost, kterou beru jako součást sebe, ne jako něco, co bych musela oddělovat od své identity.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Neusiluješ tedy o to, abys úplně zapadla mezi cis ženy?

Ne, a upřímně jsem to nikdy nechtěla. Jsem queer a rozhodla jsem se pro tuhle cestu právě proto, že do společnosti nezapadám. Nemám důvod teď najednou usilovat o to, abych byla jako všichni ostatní, když to ve skutečnosti nechci. Chci být tou individualitou, kterou jsem.

Pokud vím, prošla jsi jen minimem, případně žádnými fyzickými úpravami těla. Cítíš se i tak jako plnohodnotná trans žena?

Ano. Myslím, že tohle je jedna ze skvělých cest, protože se člověk může víc poznat, než aby se hlavou zamotal do toho nejtěžšího období svého života. Je to cesta sebepoznání – projít si sociální tranzicí, prostě si říct „jsem žena“ a zkusit to. Vím, že pro někoho to není možnost a rychlá cesta je pro něj ta správná. A jsou tu i věkové rozdíly – chápu, že žena, které je šedesát, to chce mít hotové za rok. Ale já vím, že budu krásná, a myslím, že případné úpravy budu řešit třeba někdy ke čtyřicítce, až to už úplně nebude takové, jaké chci.

Řekneš v běžné konverzaci rovnou, že jsi žena, nebo trans žena?

V hospodské konverzaci s běžnou heterosexuální populací spíš použiju slovo „trans žena“, aby si nikdo nepřipadal ošizený o informaci. Terminologie, kterou používáme, je důležitá. Není to tak, že bych to hned na první schůzce někomu vysypala – to by bylo, jako bych mu rovnou sdělovala svoji psychologickou diagnózu. Ale pokud se s někým chci bavit otevřeně, dřív nebo později se na to lidi stejně zeptají, a já jim to řeknu. V Česku si navíc myslím, že kdybych to neřekla, budou se ptát, proč jsem to tajila, a vznikne zbytečné nedorozumění.

Jak se stavíš k názoru, že tělesnost je nám daná – třeba od Boha – a neměli bychom do těla zasahovat?

Já svou tranzici vnímám hodně spirituálně – vychází to částečně z konceptu Two-Spirit lidí, teď si dokonce stavím takový svůj domácí „Smokee oltář“. Myslím, že v každém z nás je kousek božství, ať už tomu říkáme Bůh, zdroj, nebo vesmír, a že sebelásku člověk nachází právě skrze to vědomí. Co se týče kosmetických nebo tělesných úprav, to je podle mě na každém – někdo má opravdu tělesnou dysforii, jiný by to možná dokázal zpracovat i terapií. Sama jsem třeba pěkně seřvala jednu mladší trans holku, která byla teprve rok na hormonech a najednou chtěla mít děti, aniž by úplně chápala, co všechno se změnou pohlavních hormonů souvisí. Za pár dní se ozvala, že jsem měla pravdu – hormony vysadila, ostříhala se nakrátko a začala víc experimentovat a přemýšlet, než aby unáhleně pokračovala.

Zmínila jsi, že u řady trans žen bývá spouštěčem úprav spíš strach ze stárnutí než dysforie ze samotného těla.

Přesně. Všimla jsem si toho hlavně u starších trans žen, které jsou často hodně „upravené“. Nezazlívám jim to. Ale je to spíš o tom, že si člověk řekne „když si tohle a tohle spravím, budu se cítit líp“, než že by šlo o dysforii z konkrétních tělesných znaků. Krásně to popsala americká drag queen a zároveň trans žena Bosco: člověk si dnes rychle udělá třeba nová prsa, ale v padesáti to stejně bude potřeba předělat znovu. Nakonec se všichni pořád nějak „ladíme“ a upravujeme.

Máš i vlastní zkušenost s hormonální léčbou?

Ano, dva měsíce jsem hormony brala bez lékařského dohledu. Chvíli jsem z toho měla trochu chaos v hlavě, ale ten mívám běžně i tak. Upřímně mi to připomínalo, jako když člověk bere antidepresiva nebo nějaké stabilizátory nálady – bylo to zklidňující. Skončila jsem hlavně proto, že jsem to finančně ani po endokrinologické stránce neutáhla, jinak bych asi pokračovala. Vím i o holkách, které si berou obyčejnou antikoncepci, protože obsahuje estrogen, nebo si dokonce doma vaří vlastní přípravky. Cest je celá řada a myslím, že je to na každém, jakou si zvolí – hlavně je potřeba být dostatečně informovaný a nekupovat „zajíce v pytli“, tedy přesně vědět, co od dané cesty čekat. 

Drag je forma umění, Angelika si všechny kostýmy připravuje sama
Foto: Angelika / se svolením

Někteří lidé říkají, že dnes je trans lidí nějak moc. Vnímáš to podobně?

Vnímám to tak, že kdybychom tomu pořád nedávali tolik slov a nálepek – tedy kdyby to nebylo tak zpolitizované – tak by na tom nikomu tolik nezáleželo. Díky tomu, že dnes máme pro tyhle věci pojmy a terminologii, dokážou lidé sami sebe lépe popsat a pochopit. Nemyslím si, že je toho víc než dřív, jen je to teď viditelnější – lidi jsou otevřenější a zkoušejí věci, které dřív jen tajili. Za mě to není vůbec špatně. Jsem celkem za svobodu a za to, ať si každý dělá, co chce, na vlastní riziko.

Mezi tvými partnery jsou i heterosexuální muži, které přitahuje ženskost spojená s penisem. Jak si to vysvětluješ?

Tomu se říká fetiš a takoví muži se označují jako „chasers“ – přitahují je trans ženy, případně trans muži. Když se do toho ponoříme hlouběji – a právě o tom teď píšu knížku – tak zjistíte, že to bývá různorodější, než se zdá. Dost často je to třeba kamarád z dětství, se kterým jste si spolu jednou něco zkusili, a on pak po tomhle pocitu dál pátrá. Zajímavé na tom je, že mě zároveň vnímají jako muže – funguje tam určité „bratrství“ – ale přitahuje je čistě ženská energie. Umožňuje jim to zůstat ve svých očích heterosexuální, a přitom si užít i mužské tělo. Většinou navíc s takovými muži hledám spíš milostné dobrodružství než vztah, a myslím, že to platí pro řadu trans žen – že je nikdo netouží mít doma, ale spíš jako „bokovku“. Beru to jako fakt, se kterým jsem se smířila. Sama teď lásku aktivně nehledám, spíš si chci s někým užít pěkný večer.

Zmínila jsi, že podobný přístup ke vztahům má i Daniela Špinar…

Ano, ona říká, že kdyby chtěla, může mít klidně tři schůzky za večer, ale že s ní nikdo nepůjde na veřejnost, třeba na večeři. Já to dnes hodně často řeším podobně a beru to jako podmínku už na první rande – buď je člověk ochotný ukázat se se mnou i navenek, nebo to zůstane jen v soukromí. Ale jakmile vztah, byť milenecký, trvá delší dobu, ti lidé časem zjistí, že jsem taky jen člověk, ne objekt, a rádi pak i tahle pravidla poruší.

Mimo heterosexuálních mužů se stýkáš i s gayi. Co si myslíš, že je na trans ženách přitahuje?

Je v tom hodně sourozenecká, sesterská dynamika a menší tlak – protože to, co se stane, se nemusí nijak pojmenovávat ani veřejně přiznávat. Gayové do toho jdou s tím, že to prostě zkusí, a když to nevyjde, není to vlastně žádný problém. Spadne z nich stres. Zajímá je i to, že existují ženy, které dokážou topovat. A hodně těchhle setkání se pak stává i bezpečným prostorem, kde se mnou probírají věci, o kterých se jinak bojí mluvit – třeba jak vůbec začít rozhovor s někým o tom, že by chtěli být v sexu pasivní. Pro spoustu gayů do třiceti let je to pořád tabu.

Sama přitom i topuješ.

Jsem versatilní, klidně na obě strany. Chlapům vždycky říkám, že mě sice ve své hlavě mohou vnímat jako muže, ale zároveň mě musí vnímat jako dostatečně ženskou – musí na mě sahat jako na ženskou. K tomu, aby se dostalo i k topování, musím být v tom sama dostatečně sebevědomá. Myslím, že část těchhle mužů touží i po něčem, co bych nazvala romantikou nebo mateřskou péčí – po večeři, po pomalejším a něžnějším přístupu, který jim ve zrychleném, nezávazném světě chybí. A protože jsme si já i oni prošli podobnými životními tématy, snadno se v tom potkáváme.

Někteří gay muži se naopak vůči trans komunitě vymezují dost agresivně. Čím si to vysvětluješ?

Upřímně mě to štve. Vnímám za tím strach z vlastní feminity, takové sebenenávidění. Sama mám bratra, který se celý život neumí rozhodnout, jestli je bisexuální nebo hetero, a pořád mezi tím střídá. Kdykoli se vrátí k tomu více „mužskému“ vymezení, začne mě zase nesnášet – asi proto, že já si žiju svobodně a nic si nevymezuji, zatímco on sám sebe pořád nějak omezuje. Myslím, že spousta lidí takhle funguje: drží se přísně ve svých škatulkách a pak podezřívavě koukají po těch, kteří si dovolí je překračovat.

Angelika během natáčení "secret" projektu
Foto: Angelika / se svolením

Věnuješ se dragu. Co pro tebe jako pro trans ženu drag představuje?

Drag je to, co dělám, a trans je to, kým jsem. Drag u mě přišel jako první a vlastně z něj jsem si postupně uvědomovala, že budu žena. Zpočátku jsem byla hodně binární v tom smyslu, že jsem navenek říkala, že mi je jedno, jestli mi budou říkat v mužském, nebo ženském rodě, ale uvnitř mi to jedno nebylo. Cítila jsem, že potřebuji něco jiného, jen jsem ještě nevěděla co. Zpětně vidím, že když mi lidé začali říkat v ženském rodě, hrozně mě to uklidňovalo, i když jsem si to tehdy tak nepojmenovávala.

Kdy přišel ten zlom, kdy sis řekla: tohle jsem já?

V osmnácti. Celý život jsem slýchala, že to pochopím, až budu dospělá, a přesně o osmnáctých narozeninách to ve mně konečně „cvaklo“. Hodně to souviselo i s tím, že jsem tehdy měla snoubence, který mě měl rád i poté, co jsem se mu jako první svěřila. Nakonec mě sice opustil kvůli jinému muži, ale to, že mě v tu chvíli někdo přijal, mi hodně pomohlo. Drag už v té době byl součástí mého života asi pět let – začínala jsem kolem čtrnácti, patnácti let, po klubech, kam jsem se dostávala mimo jiné i díky tomu, že tam táta dělal ochranku. Rodiče to tehdy brali celkem v pohodě; dnes se občas trochu neshodneme, spíš proto, že mám vlastní, otevřeně vyjádřené názory.

Liší se tvůj přístup k dragu od přístupu gay drag queens?

Měla jsem kvůli tomu i pauzy v dragu, protože jsem procházela obdobím, kdy jsem se snažila vypadat co nejvíc jako cis žena – řešila jsem laserovou epilaci, ztlumovala hlas, líčila se minimálně, aby mě nikdo „neodhalil“. Zpětně to beru trochu jako předstírání. Po letech jsem to vyřešila tak, že můj drag je naopak co nejvíc „vyřvaně trans“ – to, co je na mně vidět a co mě dělá mnou, jsem dala do popředí. Ať mi klidně chlapi říkají, že třeba zelené vlasy nejsou hezké, a já jim odpovídám, že to nedělám pro ně, ale pro sebe. Nedávno jsem navíc začala zkoušet i dragking a připravuji si pro tento typ vystoupení novou maskulinní postavu. Ve výsledku drag vnímám jako kostým a formu herectví, která s mojí osobní identitou vůbec nemusí souviset – moje identita trans ženy je pevně daná, ať už mám na sobě jakýkoli drag look.

Nedávno jsme spolu dělali na jednom “secret projektu”. Je něco, co bys k tomu chtěla lidem prozradit?

Zatím k tomu ještě nemůžu sdělovat detaily, nicméně je určitě na co se těšit a hlavně bych chtěla lidi vyzvat k tomu, aby si tento projekt nenechali ujít, protože se to týká sebevyjádření a nalezení vnitřní odvahy k překonání strachu právě z ukázání pravého já. Dělal na tom celý tým super lidí, kteří jsou sami sebou a myslím, že se nám to skvěle povedlo. Sama se moc těším na výsledek a věřím, že to zarezonuje nejen v Česku, ale i ve světě.

---

Kdo je Smokee Kween

Angelika, známá pod uměleckým jménem Smokee Kween, je samozvaná „celebriketa“ české drag scény. Kromě dragu se věnuje také tvorbě paruk a make-upu (mimo jiné pro PINKBUS), modelingu, herectví, zpěvu a showgirl vystoupením a většinu svých kostýmů si navrhuje a šije sama. Součástí jejího repertoáru je i fire show – vyniká zejména plivání ohně.

Před kamerou stojí už od svých patnácti let – ať už jako modelka, účastnice pěvecké soutěže Superstar (2021) a reality show Prostřeno! (2026), nebo jako herečka v seriálu Dvojka na zabití a filmu Nepela. Objevila se také ve videoklipech písní Drag Queen (Katarazia), End (Heeds) a Piqi Miqi (Run While You Can).