„Nemůžete za své pocity, můžete za své činy,“ říká psychosexuoložka Kateřina Klapilová. Neobvyklé sexuální preference má překvapivě mnoho Čechů

Sexualita patří k nejintimnějším oblastem lidského života. A právě tam, kde se vymyká tomu, co společnost považuje za běžné, se velmi rychle objevují strach, stigma a zkratkovité soudy. Parafilie jsou toho možná nejvýraznějším příkladem: zatímco veřejná debata je často automaticky spojuje s nebezpečím či sexuální kriminalitou, skutečnost je podstatně složitější. Samotná neobvyklá sexuální preference ještě z člověka nedělá pachatele – a moderní sexuologie stále důrazněji rozlišuje mezi tím, co člověk cítí a prožívá ve fantaziích, a tím, jak skutečně jedná.

Právě tomuto tématu se dlouhodobě věnuje Kateřina Klapilová, psychosexuoložka, výzkumnice a vedoucí Centra pro sexuální zdraví a intervence při Národním ústavu duševního zdraví. Vystudovala lékařskou psychologii a psychopatologii, je držitelkou evropské certifikace v psychosexuologii a více než patnáct let se zabývá výzkumem sexuality, sexuálních preferencí a sexuálního zdraví. Stojí také za programem Parafilik, který nabízí odbornou pomoc lidem s parafilními preferencemi a snaží se předcházet problematickému sexuálnímu chování. Součástí systému pomoci je také anonymní linka SexHelp, respektive její část zaměřená na parafilie, na kterou se mohou obracet lidé, kteří mají pochybnosti o svých sexuálních preferencích, obávají se vlastních fantazií nebo se kvůli nim dostávají do psychické krize. Od roku 2026 navíc Klapilová jako první žena v historii předsedá České společnosti pro sexuální medicínu.

Kateřino, možná mi na úvod řekněte, jak jste se vlastně dostala ke své práci?

Upřímně řečeno, vůbec jsem nečekala, že se jednou budu věnovat právě této oblasti. Vystudovala jsem nejprve odbornou biologii a následně jsem získala doktorát v lékařské psychologii, ale úplný počátek mé profesní cesty souvisí s tím, že pocházím z Kroměříže.

V kroměřížské psychiatrické léčebně působil profesor Stanislav Kratochvíl, náš první a v podstatě dosud jediný skutečný psychosexuolog. Byl přítelem mého dědečka, který mu předepisoval lázeňské pobyty. Díky tomu jsem už jako dítě a později i v dospívání dostávala všechny jeho knihy. Profesor Kratochvíl mě ovlivnil natolik, že jsem se rozhodla věnovat psychosexuologii.

Ta však v Česku dodnes neexistuje jako samostatný obor. Sexuologie je u nás koncipována pouze jako lékařská specializace, takže jsem si musela vlastní profesní cestu budovat multidisciplinárně. Postupně jsem se dopracovala až k získání mezinárodního psychosexuologického certifikátu a řadě terapeutických výcviků zaměřených na práci se sexualitou.

Většinu viditelného profesního života jsem ale výzkumník. Výzkumu sexuality se věnuji přibližně dvacet let, možná už i déle, ale raději to ani nechci přesně počítat. Centrum pro sexuální zdraví a intervence jsem založila před deseti lety. Dnes jde o největší a zároveň jedinou sexologickou laboratoř a centrum aplikovaného sexologického výzkumu v České republice. Tak by se dala ve stručnosti shrnout moje profesní cesta.

Ve své práci i výzkumu se věnujete parafiliím. Když se tento pojem vysloví, řadě lidí se okamžitě vybaví něco nebezpečného nebo kriminálního. Co ale parafilie ve skutečnosti znamenají?

Nejraději používám opis, že jde o lidi, kteří milují jinak. Je to podle mě milé a zároveň srozumitelné vyjádření. Podle lékařských definic a klasifikace ICD-11 se jedná o osoby, které ke svému sexuálnímu uspokojení potřebují neobvyklé objekty nebo neobvyklé sexuální aktivity. Už samotné označení „neobvyklé“ je však problematické, protože z celonárodních výzkumů víme, že některé z těchto preferencí ve skutečnosti nemusejí být až tak neobvyklé.

Zároveň je důležité zdůraznit, že podle nejnovější klasifikace nemocí nemá automaticky diagnózu každý člověk, který má parafilní preferenci, tedy kterého přitahují méně obvyklé objekty nebo aktivity. Nejčastěji hovoříme například o psychosexuálně nezralých objektech, jako je tomu u pedofilie nebo hebefilie, případně o neobvyklých aktivitách, mezi něž patří například preference nesouhlasu či sexuálního násilí, tedy sexuální agrese nebo sadismus.

Ani v těchto případech však nemusí jít o lékařskou diagnózu nebo stav, který vyžaduje léčbu. Může se jednat o jednu z podob variability lidské psychiky. Pokud má člověk svou preferenci pod kontrolou, nezpůsobuje mu výrazný stres, nenarušuje jeho sociální fungování ani duševní zdraví a nevede k překračování zákona, pak jde o součást přirozené variability, nikoli o diagnózu. Právě to se vždy snažím zdůrazňovat.

Více v Galerii

Zdroje: archiv Kateřiny Klapilové/ Se svolením

To znamená, že samotné fantazie jsou něco jiného než jejich skutečné uskutečnění v reálném životě?

Samozřejmě. Mottem programu Parafilik, který jsme zahájili v roce 2019, je: „Nemůžete za své pocity, můžete za své činy.“ To, co se odehrává pouze v psychické rovině – tedy ve fantaziích, pocitech, vnitřním pnutí nebo nutkání –, ještě nemusí samo o sobě vyžadovat lékařský zásah.

V tom spočívá zásadní rozdíl oproti starším klasifikacím nemocí, podle nichž k přidělení diagnózy stačila už samotná přítomnost těchto vzorců ve fantazijní rovině.

Jak tenká může být hranice mezi fantazií a tím, že člověk skutečně začne jednat?

U každého je to jiné. Existují lidé, u nichž je riziko, že se tato hranice ztenčí, vyšší. K jeho posuzování máme standardizované nástroje, které pracují s faktory, jež věda postupně identifikovala při práci s touto populací i s pachateli sexuálně motivované trestné činnosti. Víme, že právě tyto faktory mohou hranici mezi fantazií a skutečným jednáním oslabovat. Celkem je jich přibližně 20.

Patří mezi ně například schopnost navázat a udržet stabilní vztah, stav duševního zdraví v dalších oblastech nebo schopnost ovládat impulzy. Rizikovým faktorem je samozřejmě i samotná parafilie, protože pokud člověk své sexuální nastavení realizuje, může se dopustit trestného jednání. U běžného člověka tato situace zpravidla nenastává, protože jeho sexuální fantazie obvykle nepřekračují hranice zákona. I to je důležité si uvědomit.

Dále má vliv například předchozí trestná činnost, míra sociálního ukotvení nebo osamělost. Pokud se u jednoho člověka těchto faktorů nahromadí více, může být výsledné riziko vyšší.

Takoví lidé mají hranici mezi fantazií a jednáním zpravidla tenčí. Nemají totiž dostatečně silnou oporu ve vlastní psychice či biologickém nastavení, ale často ani v sociálním zázemí a ve schopnosti přizpůsobit se společenským pravidlům.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Jak s takovým člověkem dále pracujete? Používá se ještě dnes medikace, případně některé razantnější metody, nebo už patří minulosti?

Další postup se odvíjí především od hodnocení rizika. To může na první pohled působit jako méně zajímavá část celého procesu, ve skutečnosti je však naprosto zásadní.

Pokud člověk s parafilním nastavením vyhledá pomoc dobrovolně, dosud se ničeho nedopustil a nechová se problematicky, bývá riziko, že by se dopustil nějakého problematického chování, nízké. Může přicházet například proto, že jeho sexualita negativně zasahuje do jiných oblastí života, zhoršuje jeho duševní zdraví nebo narušuje jeho partnerské vztahy.

Takový člověk je zpravidla motivován naučit se se svou sexualitou zacházet, lépe jí porozumět a začlenit ji do svého života tak, aby nepřekročil žádné hranice a zároveň mohl žít spokojený a sexuálně naplněný život. V takovém případě je metodou první volby dlouhodobá psychoedukace a psychoterapie. V programu Parafilik tato práce obvykle trvá přibližně rok.

Pokud se člověk nachází ve zvýšeném riziku – například se již dopustil problematického jednání, je trestně stíhán za sexuálně motivovaný trestný čin nebo v minulosti absolvoval ústavní ochrannou léčbu a nyní pokračuje v nařízené ambulantní sexuologické léčbě –, může být psychoterapie doplněna medikací. Využívají se například antidepresiva nebo další léky, které mohou terapeutickou práci podpořit.

U člověka s vysokou mírou rizika, který se například opakovaně dopustil sexuálně motivovaných trestných činů a současně se u něj kumuluje více rizikových faktorů, lze zvážit také medikaci zaměřenou na snížení sexuální touhy nebo hormonálních hladin. Mezi tyto faktory může patřit výrazně zvýšená sexuální touha, nedostatečná kontrola impulzů, chybějící náhled na vlastní sexualitu nebo předchozí trestná činnost.

Jednotlivé postupy by měly být vždy odstupňovány podle míry rizika konkrétního člověka. Léčba je dobrovolná a farmakologická intervence by měla být vždy doprovázena psychoterapeutickým programem a odborným terapeutickým vedením.

Kdy nastává chvíle, kdy by si měl člověk říct, že je namístě vyhledat odbornou pomoc? Může být signálem například zhoršení psychického stavu nebo to, že mu jeho sexualita začíná výrazně zasahovat do života?

Ano, právě ve chvíli, kdy jsou naplněna kritéria diagnózy. To znamená, že člověk má parafilní nastavení, které mu začíná způsobovat závažné problémy. Může například cítit, že má potíže se ovládat a mohl by se dopustit něčeho problematického. Nebo se objeví výrazné zhoršení psychického stavu, deprese, uvažování o hodnotě vlastního života. Někdy si změn všimne také někdo z okolí a přivede svého blízkého k odborníkovi.

Program Parafilik je určen rovněž blízkým osobám, které se na nás mohou obracet například telefonicky. Podpora rodiny a dalších blízkých je důležitou součástí celého programu. Dalším důvodem pro vyhledání pomoci může být situace, kdy parafilní nastavení výrazně zasahuje do každodenního života člověka a způsobuje mu vážné obtíže v oblasti duševního zdraví.

U této skupiny se ve zvýšené míře objevují například deprese. Jejich pravděpodobnost může být několikanásobně vyšší než v běžné populaci. Častější jsou rovněž sebevražedné tendence. Zejména u pedofilní nebo hebefilní preference, které jsou ve společnosti silně stigmatizované, může být riziko sebepoškozování nebo závažných depresivních příznaků mimořádně vysoké. Říkám proto, že ve chvíli, kdy člověk splní diagnostická kritéria, může jít o jednu z nejsmrtelnějších diagnóz.

Pokud se tedy objeví problém v oblasti chování nebo duševního zdraví, je vhodné začít uvažovat o odborné pomoci. Jestliže se člověk již dopustí sexuálně motivovaného trestného činu a zachytí ho systém, měla by mu být odborná péče poskytnuta automaticky. V zásadě se tak skutečně v Česku děje.

Specializované programy existují v rámci ochranných léčeb i ve věznicích, a to bez ohledu na to, zda je u pachatele přítomna parafilní preference. Sami vyvíjíme programy určené pachatelům sexuálně motivované trestné činnosti páchané na dětech i dospělých nebo pachatelům znásilnění. Patří mezi ně například terapeutický program GLM+ v současnosti testovaný v českých věznicích. V ochranných léčbách mají zase vlastní terapeutické programy. Na Slovensku je například program Parafilik součástí ochranných léčeb a detenčních zařízení. Takto je tedy systém péče rozdělen.

Dosud jsme mluvili především o nekonsenzuálních nebo nelegálních objektech a formách touhy. Patří ale mezi parafilie také konsenzuální sexuální představy a praktiky, například BDSM? Zvlášť když podle průzkumů možná vůbec nejsou tak neobvyklé, jak se někdy předpokládá.

Ano, rozhodně. Můžeme vycházet z výsledků našich výzkumů. Máme k dispozici jedny z nejrozsáhlejších dat na světě o výskytu různých typů parafilních preferencí, a to jak z výzkumu z roku 2016, tak z novějšího průzkumu CzechSex.

Ukazuje se, že některé preference se v populaci vyskytují poměrně často. U preferencí spojovaných s BDSM aktivitami, jako je sadismus (preference pro ponižování či působení bolesti) či masochismus (preference pro to být ponižován a přijímat bolest), se pohybujeme v řádu desítek procent. Rozhodně tedy nejde o zanedbatelná čísla.

Když se podíváme na všechny parafilní preference zahrnuté do rozsáhlého průzkumu, zjistíme, že alespoň jednu z nich uvedlo přibližně třicet procent populace. Nemyslíme tím přitom pouze drobnou libůstku nebo okrajovou součást sexuálního repertoáru. V dotazníku byla preference definována jako silná a podstatná součást sexuálního vzrušení. V rovině fantazií jsou tedy tyto preference poměrně rozšířené.

U parafilií a parafilních poruch je totiž důležité, že nejde pouze o praktiky, které člověk občas zařadí do svého sexuálního života nebo je někdy vyzkoušel. Jde o přetrvávající vzorec sexuálního vzrušení, bez kterého člověk často není schopen svou sexualitu prožívat uspokojivě nebo dosáhnout sexuálního uspokojení. Rozlišujeme proto také mezi exkluzivními a neexkluzivními preferencemi.

Kde ale podle vás leží hranice mezi praktikou, která je v soukromí a mezi souhlasícími lidmi v pořádku, a chováním, které už může konkrétního člověka nebo společnost poškozovat? Rozhoduje především souhlas, nebo je třeba zohlednit i další okolnosti?

Pokud mluvíme například o fetišismu nebo BDSM praktikách, naprosto zásadní je konsenzus, případně předem dohodnutý kontrakt, což je v těchto komunitách běžné. Důležitý je tedy svobodný souhlas všech zúčastněných, jeho důsledné respektování a jistota, že se nestane nic, s čím některý z účastníků nesouhlasil. Samozřejmě zároveň nesmí docházet k jednání, které je v rozporu se zákonem.

Praktiky by také neměly člověku způsobovat závažné psychické obtíže nebo vést k jeho duševnímu strádání. Významnou roli přitom hraje i to, jak danou situaci subjektivně prožívá.

Další hranicí je tělesné poškození, které už vyžaduje lékařské ošetření. Pokud dochází k narušení tělesné integrity způsobem, který ohrožuje zdraví nebo život, je to další signál, že je namístě vyhledat odbornou pomoc. V takovém případě je toto chování problematické, i kdyby k němu docházelo se souhlasem.

Nemusí přitom vždy jít přímo o péči sexuologa. V některých případech může pomoci například terapeut, který se zaměřuje na sexualitu a je obeznámen s touto problematikou.. Pokud jsou však obtíže závažnější, je vhodné doporučit odborné vyšetření v oblasti sexuologie. V takové situaci už může být naplněna i některá z diagnostických kritérií.

Vraťme se k nekonsenzuálním parafiliím. Jakou roli v nich dnes hraje internet? Pomáhá lidem spíše vyhledávat informace a odbornou pomoc, nebo může některé fantazie a vzorce chování naopak posilovat? V souvislosti s pedofilií se například diskutuje o tom, zda by měly být povoleny animované materiály zobrazující děti, případně zda takový obsah nemůže lidem s pedofilní preferencí jejich obtíže ještě zhoršovat. Jak se na tyto materiály dívá české právo?

To jsou velmi důležité a zároveň kontroverzní otázky. Legislativa v této oblasti výrazně zaostává za technologickým vývojem a často jen obtížně vymezuje, co ještě je a co už není legální. Nové technologie totiž přinášejí obrovské množství snadno dostupných možností, které právní systém ani odborná praxe nestačí včas zachycovat.

Podle českého práva je nelegální jakýkoli vytvořený materiál, který zobrazuje dítě nebo nezletilou osobu v erotickém kontextu. Nehraje přitom roli, zda vznikl pomocí umělé inteligence, zda jde o uměle vytvořeného avatara, nebo například o povídku, v níž je zřejmé, že vystupující postava je nezletilá.

Stejně se přistupuje k deepfake materiálům, generovaným obrazům nebo kresbám, které si člověk vytvoří sám či si je nechá vygenerovat umělou inteligencí. Přestože je dnes vytvoření podobného obsahu velmi snadné, z právního hlediska je takový materiál nelegální.

Člověk se tím vystavuje riziku trestního stíhání za výrobu dětské pornografie, která spadá mezi sexuálně motivovanou trestnou činnost. Pokud navíc takové materiály přechovává, nebo je dokonce dále šíří, hrozí mu vysoké trestní sazby.

Pro člověka, který má potřebu podobné materiály využívat a dává jim přednost před vlastními fantaziemi, je proto tato informace naprosto zásadní. Jde o porušení zákona, které mu může způsobit vážné problémy a zásadně ovlivnit celý jeho další život. Není potřeba tuto skutečnost komplikovat. Je to jednoznačná informace, kterou musejí lidé s těmito potřebami znát, protože může výrazně ovlivnit jejich život.

Může podle vás používání takových materiálů problém člověka potenciálně zhoršovat, nebo mu naopak může pomoci uvolnit jeho potřeby?

Vstupuje do toho obrovské množství okolností. Tradiční sexuologie by vám řekla, že pokud jde o nereálné sexuální objekty a není přítomná skutečná oběť, může to u některých lidí snižovat sexuální frustraci. 

Nerada to ale říkám veřejně bez širšího kontextu, protože to skutečně platí jen pro některé osoby. Takový materiál může sexuální frustraci snižovat, ale pouze u osob, které nejsou ve zvýšeném riziku, mají na své chování dobrý náhled a pociťují nad ním kontrolu, ví, proč materiál používají, a nemají například jiné možnosti sexuálního vybití. Je to tedy silně individuální.

U řady lidí to naopak může vést k tomu, že se hranice mezi fantazií a skutečným jednáním ztenčuje. Člověk si totiž spojuje nezletilý sexuální objekt se sexuálním uspokojením. To je samozřejmě něco, co může posilovat další podobné chování a posouvat vlastní hranice chování. Pro někoho to tedy mohou být jakési první dveře, které se otevřou. Je to dvojsečné.

Dalším problémem je posilování představy, že dítě může být erotickým objektem. To bývá jedním z častých kognitivních vzorců, které se objevují u osob s pedofilními nebo hebefilními preferencemi. Mohou si například klást otázku, proč by dítě nemohlo být sexuálním objektem. Zde je potřeba zdůraznit, že dítě jím nemůže být, protože není schopné dát platný souhlas. Dítě je samozřejmě schopné sexuality, ale nemůže dát souhlas se sexuálními aktivitami s druhou osobou, protože do určitého věku není jeho tělo ani jeho psychika dostatečně zralá na to, aby mohlo protože do adekvátně svému vývoji zhodnotit důsledky a přijmout jakýkoli přímý sexuální kontakt s dospělou osobou ani s jinou osobou.

Často to vysvětluji na příkladu obětí sexuálního zneužívání ve věku dvanácti, třinácti nebo čtrnácti let. Mezi laickou veřejností může vzniknout dojem, někdy podpořený i určitými svědectvími, že dítě k sexuálnímu kontaktu samo vybízelo nebo že pro něj daná situace neměla závažné následky, protože se nechová podle nějakého vzorce, který lidé očekávají – neklade odpor, nepláče a podobně. Nicméně k tomu takto nelze přistupovat, jelikož dítě není dostatečně zralé, aby zhodnotilo sexuální návrhy do důsledků, pachatel obvykle jedná z pozice autority nebo osoby k níž má dítě absolutní důvěru a reakce na takovou událost může být velmi variabilní.

Velká část sexuálně motivovaných trestných činů, kterých se dopustí osoby s pedofilní preferencí, nemusí být na první pohled brutální. Může tam docházet např. k zamilování do dítěte. A tomu, koho milujeme, přece primárně nechceme ublížit. Jenže i zdánlivě subtilní aktivity, jako je například hlazení intimních partií, mohou mít pro dítě nesmírně devastující následky.

I když nemusí být z právního hlediska snadné prokázat, že dítě bylo s daným jednáním nespokojené, je nutné trvat na pevné hranici, že ze samotného principu svého psychosexuálního vývoje nemůže platný souhlas udělit.

Je to podobné, jako kdyby se dospělý postavil do boxerského zápasu proti dítěti a řekl mu: „Chceš boxovat? Rozdáme si to naplno.“ Dítě odpoví: „Ano, jasně, těším se na ten zápas.“ A pak dostane tu ránu.

Jak jsou čeští odborníci připraveni na práci s lidmi s parafilními preferencemi? Je dnes snadné najít terapeuta, psychiatra nebo sexuologa, který se tohoto tématu nezalekne?

Česká sexuologie má v práci s parafiliemi dlouhou tradici, to je potřeba zdůraznit. Podstatně kratší je ale historie konzistentní psychoterapeutické práce založené na vědeckých důkazech.

Čeští lékaři a sexuologové pravděpodobně velmi dobře zvládají diagnostiku i medikaci. Máme také kvalitní systém ochranných léčeb. V určitém ohledu je to poměrně výjimečné, protože parafilie u nás chápeme a léčíme jako lékařskou diagnózu. Podobný přístup existuje kromě České republiky například v Německu a několika dalších zemích, ale ve světě rozhodně není běžný.

V jiných zemích se lidé s parafilní preferencí, kteří spáchají trestný čin, často dostanou jednoduše do vězení, aniž by obdrželi odpovídající odbornou péči. Český systém tedy není sám o sobě špatně nastavený. Pokud už k něčemu dojde, dokáže poměrně dobře rozpoznat, že vedle represe je zapotřebí také léčba.

Dlouhou dobu u nás ale chyběly psychoterapeutické postupy založené na důkazech. Sexologové s nimi většinou neuměli pracovat a psychologové také ne, protože neexistoval žádný specializovaný výcvik. Největší problém představovala péče o lidi, kteří se ještě ničeho nedopustili a odbornou pomoc vyhledali dobrovolně. Odborníci se totiž setkávali především s forenzní populací, tedy s lidmi, kteří už něco spáchali a k léčbě je přivedla policie nebo jiná část systému.

Co se v péči změnilo po vzniku programu Parafilik?

Práce s klienty, kteří se kvůli svému sexuálnímu nastavení trápili a vyhledávali péči dobrovolně, u nás před vznikem programu Parafilik prakticky neexistovala. Počet těchto klientů přitom stabilně roste. Do ordinací dnes přicházejí také ženy s parafilními preferencemi. Jde o dost odlišnou klientelu, než jakou odborníci vídali před zahájením programu.

Setkáváme se s lidmi s různými fetišistickými preferencemi, například s ABDL, s BDSM preferencemi, ale také se ženami s hebefilními nebo pedofilními preferencemi, které se nyní v ordinacích objevují častěji.

V rámci programu Parafilik jsme vytvořili specializovaný výcvik, kterým prošlo více než dvacet regionálních terapeutů v České republice a na Slovensku. Program je poskytován v ambulancích i v ochranných léčbách a pracují s ním sexuologové i psychologové, nejčastěji v oblasti zdravotnictví. Pokud se tedy objeví problém, můžeme klienta odkázat na vyškoleného odborníka v různých částech republiky.

Klienty propojujeme s péčí také prostřednictvím linky SexHelp, konkrétně její části zaměřené na parafilie. Ta funguje jako určitý předstupeň zdravotní péče. Doporučujeme prostřednictvím ní terapeuty, kteří s těmito klienty umějí pracovat a dokážou využít samotnou psychoterapii nebo ji podle potřeby kombinovat s medikací.

Letos otevíráme další ročník výcviku, protože mezi psychology, sexuology i psychiatry je o něj velký zájem. To je velmi dobrá zpráva a myslím, že se nám situaci v této oblasti postupně daří zlepšovat.

Výcvik nabízíme také prostřednictvím odborných sexuologických společností. Nejde tedy pouze o aktivitu našeho centra. Zapojuje se například Česká společnost pro sexuální medicínu nebo Sexuologická společnost ČLS JEP. Myslím, že v současnosti už začínáme mít poměrně širokou síť schopných terapeutů.

Musí se ale každý člověk s parafilní preferencí obrátit přímo na sexuologa nebo psychoterapeuta?

Ne každý problém vyžaduje medicínskou péči. Pomoc lze kombinovat také s terapeuty, kteří se věnují sexuálním minoritám, například v organizaci S barvou ven, s kink-aware terapií nebo se sexuální asistencí. Sexuolog či specializovaný psychoterapeut ve zdravotnictví by měl nastoupit ve chvíli, kdy už skutečně jde o zdravotní problém. Není potřeba zbytečně zatěžovat zdravotnický systém situacemi, které lze řešit jiným způsobem.

Velmi důležité také je, že se nám prostřednictvím programu Parafilik podařilo jednotlivé formy péče dobře propojit. U lidí s parafilními preferencemi, stejně jako u jiných sexuologických diagnóz, musíme počítat s tím, že o svých problémech často nechtějí mluvit. Zvláště u pedofilních preferencí je přítomná obrovská míra stigmatizace a studu, protože jsou automaticky spojovány se sexuálně motivovanou trestnou činností. Člověk se s takovým tématem často nesvěří vůbec nikomu.

Když se pak dostal do krizové situace, musel dříve čekat na odbornou pomoc a narážel na dlouhé objednací lhůty. Dnes má možnost obrátit se na poradnu nebo zavolat na linku Sexhelp: Parafilik v reálném čase, tedy právě ve chvíli, kdy krizi prožívá. To výrazně usnadňuje následný přístup k lékařské péči.

Pokud by se v našem rozhovoru poznal někdo, kdo řeší podobné pocity, fantazie nebo sexuální preference, co by měl udělat jako první?

Nejjednodušším prvním krokem je kontaktovat linku Parafilik. Člověk se na ni může obrátit ve chvíli, kdy má pochybnosti o svém sexuálním nastavení, jeho preference začínají negativně ovlivňovat duševní zdraví nebo se ocitá v krizové situaci. Může mít obavy ze svých představ, z toho, jak se cítí v přítomnosti dítěte, jaké má fantazie, jaký obsah vyhledával na internetu nebo co ho sexuálně přitahuje. V takové situaci může na linku zavolat nebo prostřednictvím poradny položit anonymní dotaz.

To bývá také nejčastější cesta. Lidé, kteří se ostýchají nebo se bojí přímého kontaktu, obvykle nejprve napíšou. Teprve později zavolají a navážou osobní kontakt. Svou identitu nebo tvář často odhalí až v další fázi, protože zpočátku se mnozí obávají ukázat ji i odborníkovi.

Na lince pracují vyškolení interventi, kteří vědí, jak o sexualitě citlivě a otevřeně mluvit. Je to pro ně běžné téma, což je v této oblasti nesmírně důležité. Pracovníci linky jsou často prvními lidmi, kterým se klienti se svými obavami vůbec svěří.

Probíhá komunikace na lince anonymně?

Ano. Jde o anonymní službu poskytovanou v rámci sociální péče, konkrétně prostřednictvím specializované Národní linky pro sexuální a genderové zdraví. Kontakt s linkou i poradnou tedy může probíhat anonymně.

Ve chvíli, kdy člověk následně vstoupí do zdravotnického systému, anonymitu opouští. Je však na tuto skutečnost předem jasně upozorněn.

--

Kateřina Klapilová je psychosexuoložka, terapeutka a vedoucí Centra pro sexuální zdraví a intervence v Národním ústavu duševního zdraví. Je zakladatelkou a garantkou programu Parafilik, prvního preventivního programu pro lidi s parafilními preferencemi v ČR, a krizové linky SexHelp: Národní linky pro sexuální a genderové zdraví. Ve svém výzkumu se zaměřuje na reprezentativní průzkumy sexuálního zdraví a chování české populace (CZECHSEX; Láska a intimita v ČR), na atypické sexuální preference a na vývoj a hodnocení intervencí v prevenci sexuální delikvence. Je předsedkyní České společnosti pro sexuální medicínu a aktivně se věnuje sexuálnímu zdraví a prevenci sexuálního násilí, a to na národní i mezinárodní úrovni.