Dítě, které zákon skoro nevidí. Surogátní mateřství nevyužívají jen neplodné páry, ale i gay muži. Jak celý proces funguje?
O surogátním, nebo také náhradním mateřství se často mluví opatrně. Jako by šlo o něco mezi medicínským zázrakem, právní šedou zónou a morálním minovým polem. Někdo v něm vidí splněný sen pro lidi, kteří by jinak dítě mít nemohli. Jiný varuje před komercionalizací ženského těla, tlakem na zranitelné ženy a představou, že dítě lze „objednat“.
Pravda je méně pohodlná než oba extrémy. Surogátní mateřství je velmi citlivý, nákladný, právně komplikovaný a emočně náročný proces, který se nedá zredukovat ani na romantický příběh o pomoci, ani na temnou dystopii. A právě proto je problém, že česká legislativa s ním pořád neumí pracovat dost otevřeně.
Ministerstvo zdravotnictví v odpovědi na žádost podle zákona o svobodném přístupu k informacím už v roce 2021 uvedlo, že náhradní mateřství v Česku „není výslovně zakázáno ani dovoleno“ a že pro jeho výkon neexistuje speciální právní úprava. Současně připomnělo, že české právo za matku dítěte považuje ženu, která dítě porodila.
A právě tady začíná celý právní paradox. Medicína dokáže vytvořit embryo z vajíčka jedné osoby a spermie druhé osoby, přenést ho do dělohy ženy, která dítě odnosí, a po porodu může být všem zúčastněným jasné, kdo má být rodičem. Jenže české právo v první chvíli vidí něco jiného – matkou je žena, která porodila. Ne ta, která poskytla vajíčko. Ne ta, která dítě chtěla vychovávat. A u gay párů už vůbec ne druhý muž, který v celém procesu od začátku vystupuje jako zamýšlený rodič.
Co vlastně surogátní mateřství znamená?
V nejjednodušší podobě jde o situaci, kdy žena odnosí dítě pro jiného člověka nebo pár. Moderní praxe nejčastěji pracuje s takzvaným gestačním surogátním mateřstvím. To znamená, že žena, která dítě nosí, k němu nemá genetickou vazbu. Embryo vzniká pomocí IVF z vajíčka a spermie zamýšlených rodičů nebo dárců a následně je přeneseno do dělohy ženy, která těhotenství donosí. Americká odborná společnost ASRM definuje gestační nositelku právě jako osobu, která odnosí těhotenství vzniklé přenosem embrya vytvořeného z gamet zamýšlených rodičů nebo dárců.
Vedle toho existuje i tradiční surogátní mateřství, kdy žena, která dítě odnosí, poskytne zároveň vlastní vajíčko. Tím je geneticky spojená s dítětem, což celou situaci dělá právně i eticky výrazně komplikovanější. Proto se v regulovaných systémech častěji preferuje právě gestační model.
Český zákon mluví o ženě a muži. Gay páry v něm nejsou
Česká právní úprava asistované reprodukce je napsaná velmi úzce. Zákon o specifických zdravotních službách stanoví, že umělé oplodnění lze provést ženě v plodném věku, pokud nepřekročila 49 let, a to na základě písemné žádosti ženy a muže, kteří tuto zdravotní službu podstupují společně jako „neplodný pár“.
České IVF je tedy právně vystavěné kolem modelu žena plus muž. Nemusí být manželé, ale musí jít o ženu a muže. To z procesu asistované reprodukce v Česku automaticky vytlačuje single ženy, lesbické páry i gay mužské páry. V případě gay mužů je situace ještě složitější, protože by k založení rodiny potřebovali nejen dárkyni vajíčka, ale také ženu, která dítě odnosí.
Český občanský zákoník se náhradního mateřství dotýká jen okrajově. V § 804 říká, že osvojení je jinak vyloučeno mezi osobami příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci, ale tato výjimka neplatí v případě náhradního mateřství. Právě toto ustanovení právníci často označují za nepřímé přiznání, že zákon s existencí surogace počítá, i když ji jako proces neupravuje.
Výsledek je zvláštní. Stát ví, že se něco takového děje. Dokonce má v občanském zákoníku větu, která s náhradním mateřstvím počítá. Ale nenabízí jasný, předvídatelný a bezpečný postup pro všechny zúčastněné: zamýšlené rodiče, ženu, která dítě odnosí, ani samotné dítě.
Jak proces v praxi probíhá?
V zemích, kde je surogátní mateřství právně regulované, se obvykle skládá z několika vrstev. Nejdřív přichází rozhodnutí zamýšlených rodičů, že je pro ně tato cesta vhodná. Následuje výběr kliniky, právní konzultace, psychologické posouzení, zdravotní vyšetření všech zúčastněných a dohoda s ženou, která má dítě odnosit.
Odborná doporučení ASRM kladou důraz právě na screening, testování, psychologické posouzení a právní poradenství pro gestační nositelky i zamýšlené rodiče. Nejde tedy jen o technický výkon reprodukční medicíny, ale o celý rámec ochrany všech stran.
Pak přichází medicínská část. Vajíčka se oplodní spermiemi v laboratoři, vzniklé embryo nebo embrya se geneticky a zdravotně posuzují podle pravidel konkrétní země a kliniky, a následně se jedno embryo přenese do dělohy ženy, která dítě odnosí. ASRM zároveň zdůrazňuje, že u gestačních nositelek je preferovaným postupem přenos jednoho embrya, protože cílem není jen těhotenství, ale co nejbezpečnější výsledek pro ženu i dítě.
Samostatnou kapitolou je právní smlouva. Ta má řešit peníze, zdravotní péči, pojištění, kontakt během těhotenství, rozhodování v krizových situacích, vztah po porodu i to, jak bude zajištěno právní rodičovství. Jenže v Česku je problém v tom, že smlouva nemůže jednoduše „přepsat“ mateřství. Matkou dítěte je podle občanského zákoníku žena, která porodila. Právě proto je tak důležité, aby žena, která dítě nosí, měla vlastní právní zastoupení a psychologickou podporu.
Tělo ženy není inkubátor. A právě proto je regulace důležitá
Debata o surogátním mateřství se často láme na otázce, zda jde o svobodnou pomoc, nebo o vykořisťování. Odpověď se nedá dát jednou větou. Záleží na zemi, právním rámci, ekonomické situaci ženy, transparentnosti procesu, zdravotní péči, výši kompenzace i na tom, zda má žena možnost kdykoliv dělat informovaná rozhodnutí o vlastním těle.
Právě nedostatek regulace může být nebezpečnější než regulace sama. Tam, kde stát mlčí, vzniká prostor pro šedé dohody, právní nejistotu a tlak na lidi, kteří jsou ve zranitelné situaci. Ústavní soud v jednom z případů týkajících se uznání rodičovství vzniklého v zahraničí připomněl, že náhradní mateřství může být v rozporu s veřejným pořádkem například tehdy, pokud by docházelo k vykořisťování nebo nelidskému zacházení s náhradními matkami. Zároveň ale v dané věci konstatoval, že uznání rodiny legálně vzniklé v zahraničí za využití náhradního mateřství se samo o sobě zjevně nepříčí veřejnému pořádku.
To je podstatné. Český právní řád nemusí surogaci nekriticky oslavovat. Nemusí z ní dělat běžnou službu jako z nákupu dovolené. Ale měl by umět rozlišit mezi chráněným, transparentním a dobrovolným procesem na jedné straně a obchodem s nouzí na straně druhé.
A co se stane po porodu?
V regulovaných systémech bývá už dopředu jasně stanoveno, jak se po narození dítěte převede nebo potvrdí právní rodičovství zamýšlených rodičů. Například v Anglii a Walesu vládní průvodce popisuje surogaci jako cestu, která zahrnuje výběr organizace, dohodu se surogátní matkou, početí, těhotenství, porod, následný převod právního rodičovství a také podporu dítěte v porozumění okolnostem jeho narození.
V Česku je to méně přímočaré. Pokud se dítě narodí zde, právní matkou je žena, která porodila. Otcovství se může určovat podle pravidel občanského zákoníku, například u dítěte počatého umělým oplodněním se za otce považuje muž, který k oplodnění dal souhlas, pokud jde o neprovdanou ženu nebo ženu v partnerství.
U gay páru to ale neřeší plnohodnotně rodičovství obou mužů. Jeden z nich může být genetickým a právním otcem, druhý se k rodičovství dostává až následnými právními kroky. Od roku 2025 mohou osoby stejného pohlaví v Česku uzavírat partnerství podle občanského zákoníku, nikoliv už nové registrované partnerství, a občanský zákoník zároveň umožňuje, aby se osvojitelem stal partner, je-li rodičem dítěte druhý z partnerů.
To ale pořád není totéž jako automatické uznání rodičovství od narození. Dítě může nějakou dobu právně patřit jen jednomu z lidí, kteří ho od začátku plánovali, chtěli a reálně vychovávají. A to je přesně moment, kdy se právní mezera přestává týkat abstraktních debat a začíná dopadat na konkrétní rodinu.
Proč gay páry často míří do zahraničí
Protože český systém asistované reprodukce stojí na modelu žena a muž, gay páry, které chtějí mít dítě touto cestou, obvykle hledají možnosti v zahraničí. Tam se ale dostávají do úplně jiné reality: každá země má jiná pravidla, jinak řeší kompenzace, jinak uznává rodičovství, jinak chrání ženu, která dítě odnosí, a jinak se staví k cizincům.
Některé státy umožňují jen altruistickou surogaci, tedy úhradu nákladů bez komerční odměny. Jiné připouštějí kompenzovanou podobu. Další surogaci zakazují úplně nebo ji zakazují cizincům. Proto je zahraniční cesta často extrémně drahá, byrokraticky složitá a psychicky vyčerpávající.
Evropský soud pro lidská práva v otázkách zahraniční surogace opakovaně řešil především dopady na děti a jejich identitu. Ve své judikatuře zdůrazňuje, že státy mají prostor nastavit vlastní pravidla, ale zároveň musí existovat možnost, jak právní vztah mezi dítětem narozeným ze surogace v zahraničí a jeho zamýšlenými rodiči uznat, zvlášť pokud jde o biologického rodiče a nejlepší zájem dítěte.
Dítě není produkt. Ale touha po rodině není rozmar
Nejhorší, co se v debatě o surogátním mateřství děje, je její zploštění. Na jedné straně stojí karikatura bohatých lidí, kteří si chtějí koupit dítě. Na druhé straně idealizovaný obraz čisté solidarity, kde všichni jednají jen z lásky a žádný problém neexistuje.
Jenže realita je složitější. Gay pár, který roky přemýšlí, jestli vůbec může mít rodinu, neřeší rodičovství jako luxusní doplněk životního stylu. Single muž, který chce být otcem, nemusí být sobecký experimentátor. A žena, která se rozhodne odnosit dítě pro někoho jiného, nemusí být automaticky oběť bez vlastní vůle. Stejně tak ale platí, že peníze, nerovnost a právní chaos mohou z dobře míněného procesu udělat velmi rizikové prostředí.
Právě proto by surogátní mateřství nemělo zůstávat ve stínu. Čím déle ho právo přehlíží, tím víc se spoléhá na improvizaci, důvěru a individuální štěstí. A to je málo u procesu, ve kterém jde o těhotenství, rodičovství, tělo ženy, identitu dítěte i budoucnost celé rodiny.
Česko si bude muset dřív nebo později odpovědět na otázku, kterou medicína, queer rodiny i reprodukční realita už dávno položily: chceme dělat, že surogátní mateřství neexistuje, nebo chceme nastavit pravidla, která ochrání všechny zúčastněné?
