„Práva LGBT+ lidí v Česku pořád nejsou opravdu narovnaná,“ říká herec Jan Cina. Prague Pride podle něj není jen průvod, ale důkaz, že tolerance sama o sobě nestačí

Jan Cina patří k osobnostem, které české publikum zná z divadla, filmu, televize i hudebních projektů. Herec, zpěvák, tanečník a moderátor, vítěz soutěží Tvoje tvář má známý hlas i StarDance, se dlouhodobě pohybuje mezi světem velkých scén, komorních projektů i osobních témat, která se nedají oddělit od toho, kým je. Letos se stal jedním z ambasadorů kampaně Duhová stužka, která lidem připomíná, že podpora LGBT+ lidí nemusí začínat velkými gesty. Někdy stačí malý symbol připnutý na oblečení. A odvaha dát najevo, že respekt, přijetí a rovnost nejsou samozřejmost.

Pro Cinu ale Duhová stužka není jen kampaňovým předmětem. Ve spotu říká, že pro něj znamená oslavu života – a právě tahle věta otevírá i náš rozhovor. Mluví v něm o hrdosti, jinakosti, vlastním coming outu, o tom, proč podle něj Česko ještě nedošlo od tolerance k opravdovému respektu, i o tom, proč Prague Pride stále není jen barevný průvod pro jednu komunitu. A také o naději, kterou nachází u mladší generace, v otevřenosti lidí kolem sebe i ve chvílích, kdy se člověk prostě zastaví, podívá se na nebe a nadechne se.

Honzo, možná mi na úvod řekněte, jak se teď máte, co vás čeká…

Mám pocit, že je to náročné. Možná čtenáři znají ten pocit, kdy trochu utíkáte za vlastním životem. Chcete splnit spoustu věcí, stihnout spoustu věcí, potkat spoustu lidí, zvládnout pracovní závazky, a najednou je toho moc a člověk za tím vším trochu klopýtá. Většina těch věcí je přitom taková, že jsem na ně kývl dobrovolně a chci je dělat. 

Nedávno mi kamarád říkal, že slyšel rozhovor, v němž někdo mluvil o tom, že dnes máme pocit, jako by bylo věcí strašně moc a dřív to tak nebylo. Jenže možná to není úplně pravda. Možná je novinkou spíš to, že jsme se rozhodli, že chceme zvládnout všechno. Máme na sebe nárok, že všechno zvládnout musíme. Mně pak pomáhá zastavit se, podívat se na nebe, jít si zaběhat nebo být někde v přírodě. Jinak se ale mám dobře. Prožívám teď pracovně náročné období a podobně intenzivní mě čeká i léto. Na jeho konci se snad ale rýsuje alespoň chvíle volna.

Může si vůbec herec dovolit delší volno?

Kdokoliv si podle mě může dovolit to, co chce, jen to stojí určitou energii, aby si to zařídil a vykomunikoval. Mně se to povedlo před zhruba rokem, kdy jsem odjel na čtyři měsíce do New Yorku, zkusit tam žít. A skutečně se to podařilo. Jen jsem se v půlce pobytu musel vrátit zpátky a odehrát několik představení. Všechno se ale povedlo zařídit. Musel jsem to plánovat třeba rok dopředu, ale jde to. Jsem na volné noze, takže jsem pánem svého času, což je někdy dobré a někdy náročné.

V souvislosti s New Yorkem se musím zeptat: jak vnímáte současnou trumpovskou Ameriku?

Co na to říct. My spolu mluvíme zrovna v den, kdy Trump slaví osmdesáté narozeniny, což mě svým způsobem fascinuje. Je mu tolik a pořád má tolik energie. Nebo má energii plýtvat ji směrem, kterým ji plýtvá.

Myslím, že New York byl vždycky trochu evropský. A tím, že tam žijí lidé z celého světa, což samozřejmě není nic nového, se většina lidí shoduje v tom, že to není úplně typická Amerika. Podle mě je tedy hodně protitrumpovský. Když jsem tam byl před rokem, kdy byl v lednu 2025 inaugurován, byl tam velký smutek a vlastně se všichni báli, co se bude dít.

Jeho kroky, které jsou nepředvídatelné, velmi rychlé a nikomu příliš nepomáhají, všechny děsí. A nejvíc na tom děsí právě ta nepředvídatelnost. Je mi z toho smutno. Zároveň si člověk říká, co s tím jako jedinec může udělat. Doufám, že ho jeho vysoký věk už nějak unaví a třeba odstoupí, nebo prostě pomalu zmizí. Trochu se ale bojím, že ne.

Pojďme z trumpovské Ameriky zpátky k nám do Česka. Máme červen, což je tradičně po celém světě měsíc hrdosti. Ačkoliv se Prague Pride v Česku pořádá až v srpnu, i tady si už v červnu hrdost připomínáme. Myslím tím kampaň Duhová stužka, jejíž jste součástí. Proč jste se rozhodl zapojit?

Úplně jednoduše proto, že mě z kampaně oslovili, jestli bych neměl chuť se zapojit. A mně to samozřejmě dává smysl. Měl jsem z toho radost, že ve mně vidí potenciál být jedním z ambasadorů.

Zároveň je to pro mě opravdu radost, protože Duhovou stužku jako symbol vnímám jako hrdost na to, kým člověk je. A vlastně jsem hrdý na všechny lidi, kteří jsou v něčem jiní. Ať už v myšlení, v tom, jak vypadají, co dělají nebo jak to dělají. Pokud samozřejmě neškodí ostatním. V tom mě zase napadá pan Trump, o kterém jsme před chvílí mluvili.

To je jedna stránka věci, taková pozitivní hrdost. Druhou je samozřejmě připomínka toho, že práva LGBTQ+ lidí podle mě pořád nejsou v takové kondici, v jaké by měla být. Rovnost tady prostě úplně není. Ano, každý jsme jiný a podle mě je dobré tu jinakost respektovat, ale pořád to není tak, jak by to být mělo.

Samozřejmě i politicky, ve světě i u nás, se některé nálady ve společnosti podle mě přiostřují. Proto je dobré na to upozorňovat a podporovat všechny lidi, kterých se to týká. A je důležité říct, že to, že je někdo LGBTQ+, není jen o něm. Je to i o jeho rodině, kolezích a okolí. Jeho život a to, s čím se musí potýkat, neovlivňuje jen daného jedince, ale i spoustu dalších lidí. 

Více v Galerii

Zdroje: archiv Jana Ciny/ Se svolením

My se k právům a politice samozřejmě ještě dostaneme, ale vy ve spotu ke kampani říkáte, že pro vás Duhová stužka znamená oslavu života. Co přesně pro vás v tomhle kontextu znamená oslavovat život?

Žít ho naplno. Bez ústupků, bez obav, bez sebecenzury. Být hrdý na to, kým jsem, ve všech svých nedokonalostech i dokonalostech. A také právě v té jinakosti.

Právě v New Yorku jsem si ještě víc potvrdil něco, co jsem v sobě měl už předtím. Baví mě různí lidé s různými příběhy, původem, etnicitou a kulturou. Mám pocit, že člověka to může obohatit. Nebo alespoň já se vždycky cítím obohacený. Ti lidé mě zajímají a vedle nich si někdy připadám až nudný.

Někdo to ale bohužel vnímá jako nebezpečí nebo ohrožení. Jen proto, že je někdo jiný než on. A i o tom je pro mě Duhová stužka.

Když mluvíme o kampani, která je vlastně o tom být hrdý na svou jinakost v Česku, myslíte si, že si dnes člověk může dovolit tu svou jinakost ukazovat? Jak se tady žije gayům, lesbám a transgender lidem?

My se teď nacházíme v centru Prahy, sedíme v hezké kavárně, a myslím, že tady se nám žije celkem dobře. Vnímám ale, že je to možná výsada toho, že jsme v hlavním městě České republiky. Jinde to tak být nemusí.

Můj osobní příběh je veskrze jeden z těch šťastnějších. Myslím si, že je mi opravdu dobře a nepociťuji žádný útlak. Zažil jsem různé drobnosti, ale neměly na mě žádný zdrcující vliv. Spíš mě třeba šokovaly nebo překvapily tím, že někdo něco takového ještě vůbec řeší. Vím ale, že jsem v tomhle asi lehce privilegovaný nebo šťastnější a že takhle bezstarostné to nemají všichni.

A když se podíváme k našim sousedům na Slovensko, které pro mě pořád nějak patří do naší společné blízkosti, tam je situace úplně tristní, šokující a děsivá. Já mám pořád pocit, že tady to tak hrozné není, ale otázka je, jak dlouho to tak bude a jestli směřujeme k nenávistnějším náladám. 

Od revoluce tady probíhal vývoj, kdy být jiný nebo být v něčem specifický začalo být regulérní a člověk se nemusel tolik schovávat. Řekl by si, že to bude mít vzestupnou tendenci, že to bude čím dál víc jedno, budeme si všichni rovni a vůbec se to nebude řešit. Jenže ono to tak není. Říkám si, že my lidé jsme opravdu zvláštní druh, když potřebujeme pořád do něčeho šťourat a vracet se ve vývoji zpátky místo toho, abychom šli dopředu.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Obáváte se toho, že by Česko skutečně mohlo udělat krok zpátky, i vzhledem k tomu, že tady máme od loňského podzimu novou vládu, jejíž součástí je SPD, která se k těmto tématům nevyjadřuje úplně konstruktivně?

Ano, jasně, to mě napadá. Já ale velmi věřím v sílu našeho prezidenta, který má otevřenou mysl a věnuje se tématům, kterým se prezidenti těsně před ním nevěnovali. Zároveň vím, že jeho funkce je ústavně omezená, ale uklidňuje mě, že to podle mě nemůže zajít úplně daleko. Také mám pocit, že tahle společnost je celkem aktivní. Když jsou lidé s něčím nespokojení, umějí svůj nesoulad a nesouhlas dát najevo tím, že jdou do ulic nebo vytvoří petice. 

Od roku 2025 mohou stejnopohlavní páry v Česku uzavírat partnerství, které je blíž manželství než dřívější registrované partnerství. Zároveň stále chybí název manželství a některá práva nejsou srovnaná, například společná adopce. Vnímáte to jako vítězství, kompromis, nebo promarněnou šanci?

Vítězství určitě ne. Kompromis a promarněná šance mi přijdou tomu popisu bližší. Myslím na energii lidí, kteří do toho šli, bojovali za to a nějak se o to zasadili. Já jsem nejvíc komunikoval s Czeslawem Walekem, který manželství pro všechny dlouhodobě prosazuje. Vnímám to trochu jako zklamání, a právě jako promarněnou šanci.

Nevím, jak to vnímá většinová společnost. Mám pocit, že si někteří lidé říkají: tak konečně máte to, co jste chtěli, a jsme si všichni rovni. Jenže ono to tak pořád není. Myslím, že jde hlavně o princip. Nejenže to lidem stěžuje život, a zase i jejich okolí, protože se to netýká jen daného páru, ale také jejich rodin, kamarádů, fungování v práci a tak dál. Hlavně to ale pořád není rovné a pořád je tam nějaký rozdíl.

Myslím, že to není z mé hlavy, ale hodně mi k tomu sedí příměr, že je to pořád spíš tolerance. Já mám pocit, že bychom se měli dostat k respektu. Když respektujete druhého člověka, znamená to, že mu přiznáváte všechny povinnosti a práva, která máte i vy. A měli bychom je mít všichni stejná, protože jsme všichni obyvatelé České Republiky, všichni platíme daně, všichni řešíme drahé nájmy. V tomhle jsme všichni úplně stejní. 

Duhová stužka, jak už jsem zmínil, souvisí i s Prague Pride, který se každoročně koná v srpnu. Právě kolem Pride se ale pořád vrací stejné reakce: „Proč to musíte cpát všem na oči?“, „Ať si každý dělá, co chce, ale doma,“ „Kdy bude pochod heteráků?“, „Heterosexuálové taky nelezou s orientací do ulic,“ nebo „Vždyť už dneska můžete všechno, tak o co vám ještě jde?“ Co byste lidem, kteří takhle uvažují, odpověděl? A vnímáte, že podobné zpochybňování smyslu Pride dnes nezaznívá jen od většinové společnosti, ale někdy i od samotných LGBT+ lidí?

Řekl bych, že to tak prostě není. Ta práva pořád opravdu nejsou narovnaná. Pohled společnosti podle mě pořád není respektující. A zároveň to skutečně není pochod jen téhle komunity.

Mě vždycky nejvíc dojímá, že tam člověk najednou vidí příbuzné těch lidí. Vidíte tam dceru s babičkou, rodiče těch lidí, kteří jsou heterosexuální, ale cítí, že se ta nerovnost týká jejich blízkých, které mají rádi. A jdou je tím podpořit.

Uvědomuji si, a podle mě je to také chyba médií, že jsou tyhle průvody často prezentovány hlavně vizuálně, prostřednictvím šokujících fotek a mediálních zkratek některých účastníků. Jenže obsah a skutečná síla jsou jinde. Pamatuji si, že když jdete Prahou, jste nějak hrdý a dojímá vás, jak na vás někteří lidé reagují pozitivně. Zároveň reagují i negativně, ale vy cítíte sílu a pospolitost toho davu. Je to prostě pořád důležité.

A byl bych klidně pro to, aby se tady konal třeba i romský průvod. Myslím si, že i to je skupina lidí, která potřebuje velkou podporu a také narovnat práva. Zároveň si myslím, že romské a LGBT identity se mohou propojovat a v romské komunitě mohou být tyhle otázky také velmi složité a náročné. Celé se to tedy týká širšího tématu rovnosti a podpory lidí, kteří ji potřebují.

Když jsem v minulé otázce zmiňoval sociální sítě, setkáváte se někdy na svých sociálních sítích, i v souvislosti třeba s vaší romskou identitou, s negativními komentáři nebo nenávistí?

Někdy ano. Vyloženě na mém osobním profilu na sociální síti toho tolik není. Ale když třeba vyjde nějaký článek, a myslím si, že i pod článkem, který teď spolu tvoříme, bývá spousta hejtů, které jsou opravdu na hraně. Možná klidně i na hraně nějaké žaloby.

Online prostor tohle bohužel dovoluje. Má v sobě anonymitu. Ti lidé nejsou vidět. Často je to ale pro mě tak za hranou, že se mě to osobně vlastně ani nedotkne. Jen si říkám, že tohle není v pořádku.

Moderujete třeba komentáře pod svými sociálními sítěmi? Mažete tyhle extrémní komentáře?

Ne, nemažu. Vlastně je ignoruji, protože si myslím, že to často nevede k žádné debatě. Ti lidé mnohdy ani nejsou otevření tomu, aby debatovali.

Zároveň si ale myslím, a sám si to připomínám, aby kovářova kobyla nechodila bosa, že je asi dobré zkusit vést debatu i s někým, kdo má opačný názor. Pokud tomu bude alespoň trochu nakloněný. Rád bych totiž porozuměl jeho názoru. Co ho k tomu vede? Čeho se bojí? V čem se cítí ohrožený? Co mu na tom tak vadí?

Máte pocit, že je společnost dnes obecně rozdělenější, a to nejen v otázkách LGBT+ témat? Do jaké míry podle vás tento dojem vytvářejí sociální sítě, kde jsou slyšet hlavně vyhrocené názory, a do jaké míry se to skutečně propisuje i do běžného života? Není možné, že se ve skutečnosti na těch základních věcech většina lidí pořád shodne?

Těžko říct, protože sociální sítě jsou podle mě úplně jiná realita. Já se samozřejmě pohybuji v nějaké názorově podobně složené bublině. Takže v mé bublině svět není v pořádku, ale názory na něj mám podobné jako moje okolí. Nesouhlasíme se stejnými věcmi a stejné věci nám dávají smysl.

Na druhou stranu jsem v tomhle celkem pozitivní. Mám chalupu na malé vesnici a samozřejmě ani tam nepřijdu do kontaktu se všemi. Ale třeba u mladé generace mám pocit, že je relativně otevřená. Nebo je ochotná nahlédnout i jiný názor. Nějak je vychovaná, něco ji formuje v jejím okolí, ale není na první dobrou jen proti. Nemá pocit, že její názor je jediný správný, a je ochotná poslouchat i jiný. To mě uklidňuje a naplňuje nadějí.

Dá se říct, že to mají dnešní LGBT+ lidé na školách v něčem jednodušší než třeba naše generace? Je pro ně snazší projít coming outem?

Těžko se mi to hodnotí úplně přesně, protože od téhle generace už jsem přece jen o kousek dál. Ale podle toho, co vidím u mladších lidí kolem sebe, mám pocit, že v mnoha ohledech ano. Zároveň se ale zdá, že se dnes otevírají i jiná témata než dřív. Coming out už se netýká jen sexuální orientace, ale čím dál častěji i širších otázek vlastní identity, toho, kým člověk je a kým se cítí být.

Myslím si, že velkou roli hraje viditelnost. O LGBT+ tématech se dnes mluví mnohem víc a lidé, kteří je žijí otevřeně, jsou víc vidět. Pro někoho, kdo si něčím podobným právě prochází, pak může být snazší se s někým ztotožnit, najít si vzor nebo si jednoduše říct: nejsem v tom sám. A to je podle mě jednoznačně posun k lepšímu.

Pokud to pro vás není příliš osobní otázka, jaký byl váš vlastní coming out?

Byl ve skrze hladký, myslím. Proběhl vlastně až v mých sedmnácti nebo osmnácti letech, kdy jsem se poprvé opravdu zamiloval do kluka. První, s kým jsem to řešil, byli rodiče.

Pro ně to byla těžká situace. Myslím, že naráželi na to, že si pro mě i pro sebe nějak představovali život, který se najednou trochu pootočil jiným směrem. Samozřejmě jim začaly naskakovat různé obavy o mě, protože věděli, že to v životě můžu mít v některých ohledech složitější.

Myslím si ale, že to zpracovali opravdu velmi dobře. A zpětně mi přijde důležité i to, že vyhledali odbornou pomoc. Zašli za psychologem, aby to s ním probrali a aby je tím provedl. Podle mě si to díky tomu dokázali v relativně krátkém čase zpracovat a od té doby jsme v lásce.

Zároveň mi od začátku říkali: Jsi náš syn a budeme tě vždycky milovat, ať budeš jakýkoliv. Nezakrývali ale ani svoje vlastní pocity, otázky, myšlenky a nejistoty, které to v nich vyvolávalo. A to si myslím, že je vlastně nejlepší možná cesta.

Pak se to postupně šířilo v nějaké mé další bublině. Zároveň jsem si ale v určitou chvíli řekl, že nemám potřebu o tom mluvit úplně s každým, protože je to moje věc. Možná to může znít naivně, ale myslím, že to naivní není. Je to opravdu jen otázka toho, do koho se zamilováváte a kdo vás přitahuje. Jinak to podle mě v životě není důležité. Je to vlastně úplně jedno.

Člověka to nedefinuje.

Přesně tak. A proto jsem neměl potřebu některým lidem něco oznamovat. Buď se to dozvěděli, nebo ne. Důležité to bylo hlavně pro mě a pro moje nejbližší okolí, abych si to dokázal nějak sám uchopit.

Často se říká, že queer člověk si v životě neprojde jen jedním velkým coming outem, ale spoustou malých coming outů prakticky pořád. Třeba v práci nebo v běžných rozhovorech, kdy člověk zvažuje, jestli říct „můj přítel“, „moje přítelkyně“, nebo raději použít neutrální slovo. Přemýšlel jste někdy i nad těmito každodenními situacemi, nebo to máte spíš tak, že jde primárně o vás a nemáte potřebu nikomu nic vysvětlovat?

Na začátku to tak asi bylo. Člověk skutečně prochází přesně těmito drobnějšími situacemi, jak říkáte. I já jsem v sobě musel najít určitou odvahu říct třeba: pojedu se svým klukem, ne se svojí holkou.

Ale i díky tomu, že se o mně některé věci ví a že o nich otevřeně mluvím, mám dnes pocit, že už to všichni vědí. A vlastně už to vůbec není téma. Nemusím tím znovu a znovu procházet.

Zároveň mám pocit, že když to dnes někdo neví, už to pro něj není tak udivující, jako to možná bylo dřív. Od té doby uplynulo kolik? Vlastně dvacet let. A za tu dobu jsme naštěstí prošli nějakým posunem, takže už to nevyvolává takový šok.

Myslíte si, že se v Česku v dohledné době dočkáme plnohodnotného manželství pro všechny, nebo jste v tomhle spíš skeptický?

To si netroufám odhadovat. Mám pocit, že společnost už je na to do určité míry připravená, ale bojím se, že tady teď máme tolik problémů a věcí k řešení, že tohle téma nebude úplně na pořadu dne.

Podobně to podle mě trochu platí třeba u kultury. Teď má určitou pozornost, hodně se o ní mluví, řeší se její ohrožení, a v něčem mi to přijde podobné. I tam jde o téma svobody, nároku na něco a určitého omezování. Bojím se, že podobné věci mohou zůstat někde na okraji a budou se odsouvat kvůli problémům, které se budou zdát důležitější nebo aktuálnější.

Ať rozhovor zakončíme trochu pozitivněji: prozradíte čtenářům a fanouškům, co vás teď čeká? Na co se mohou těšit a co vám osobně dělá radost?

Čeká mě velmi pracovní léto. Zahájím ho světovou premiérou filmu Chica Checa, se kterým jsme se dostali do hlavní soutěže Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Z toho mám velkou radost. Je to zároveň film, který zpracovává téma queer identity a objevuje se v něm hodně dragu. Pak budu pokračovat na Shakespearovských slavnostech, v představení Marta na Kampě a také nás čekají výlety do různých koutů Česka s hudebním recitálem Malého Prince. 

Těším se také na to, že možná budu chvíli na chalupě, kde jsou jen stromy, ptáci, lesnický fotbal a moc nikdo jiný. A zároveň se celkem těším na koncert Diany Ross v Plzni.

A na Prague Pride vás lidé také uvidí?

Ano, to je také důležitá věc. Měl bych mít na zahájení Prague Pride dvacetiminutový slot v rámci zahajovacího večera, kde bych měl vystoupit jako La Chica. To je můj drag, který vznikl právě při tvorbě filmu Chica Checa. Na to se moc těším. Mám z toho i obavy, ale vlastně se těším, že tam nevystoupí Honza Cina, ale právě La Chica v celé své parádě.