Vzkaz lidstvu: Tento svět, jak ho známe, jsme si vyrobili sami. A můžeme ho také změnit, pokud v sobě objevíme vůli

Představte si, že je rok 2526. Budoucí historici – lidé, nebo možná něco mezi – listují záznamy o naší době. Co o nás asi tak napíší?

Máme přístup k více informacím než jakákoli jiná civilizace v dějinách lidstva. A využíváme je především k hádkám s cizími lidmi na malých svítících obdélnících, které ovládali bohatí muži, kteří přišli na to, jak zpeněžit lidskou bídu, marnivost a emocionální nestabilitu.

Máme vědecká data, jaká žádná generace před námi neměla. A používáme je k vymýšlení konspiračních teorií a popírání klimatické změny.

Postavili jsme ekonomický systém, který prosperuje z ropných havárií, válek, rakoviny, závislostí a soukromých vězení, ale nezohledňuje zdraví lidí ani planety. Vynalezli jsme sociální sítě, nástroj schopný propojit celé lidstvo, a ten nás promptně začal sledovat, radikalizovat a ničit pozornost našich dětí.

A pak – a to je ta nejzarážející část – jsme jako jediný druh na Zemi aktivně debatovali o tom, zda vůbec udržovat podmínky nezbytné pro naše vlastní přežití. Zdá máme chránit životní prostředí, nebo ne. Jsme skutečně velmi zvláštní druh…

Systémy, které jsme si sami vymysleli

Zde je klíčová věc, kterou si musíme uvědomit: nic z toho není nevyhnutelné. Ekonomika, právo, politika – nejde o ultimátní přírodní zákony. Gravitace platí pro každého bez výjimky. Daňové mezery už ovšem nikoliv. Lidské systémy jsou výtvory lidí, strukturované velmi často ve prospěch malé a vyvolené skupiny. Jsou to pravidla, která jsme si vymysleli a která s oddaností dodržujeme, jako by snad neexistovala žádná jiná varianta. Humánnější varianta.

A právě proto přetrvává ničení přírody a lidské utrpení. Nikoli proto, že neexistují alternativy, ale proto, že jsme dovolili, aby drancování životního prostředí a utrpení lidí zůstalo výnosné, společensky tolerované a politicky průchodné.

Svět nemusí fungovat tímto způsobem. To jenom my jsme ho tak vytvořili. Což ale neznamená, že ho nemůžeme změnit.

Pět lekcí od přírody

Pokud se ale máme pouštět do přestavby světa, možná bychom neměli hledat inspiraci výhradně u sebe. Prokázali jsme totiž znovu a znovu, že jako lidé nejsme příliš dobří v péči o sebe navzájem ani o planetu. A že pokud vládne člověk, vždy to vede k problémům, vykořisťování, válkám, nesnášenlivosti, bojům o zdroje, půdu atp.

Příroda nás má co naučit

Tučňáci: Císařští tučňáci přežívají antarktické zimy tak, že se tísní v těsném hloučku a každých třicet až šedesát sekund se celá skupina pohne: ti na okraji se posunou do tepla středu. Žádný tučňák tak nezamrzne sám venku. Přežití závisí na sdílení zátěže, aby ji nemusel nést nikdo sám.

Havrani: Havrani sledují chování ostatních a pamatují si, kdo je spolehlivý, a kdo ne. Jedinci, kteří podvádějí nebo ubližují, jsou z budoucích interakcí vyřazeni nebo jim je přístup k příležitostem omezen. V havraní společnosti trvale nepoctivé jedince společensky nepovyšují. A určitě je nevolí za prezidenta.

Včely: Když včely potřebují nový domov, vyletí stovky průzkumných včel a každá po návratu zatančí před ostatními svůj "taneček" – sdílí tím informaci o potenciálním nově objeveném místě. Po několika dnech kolektivní debaty se hejno shodne na nejlepší možnosti. Zdravé demokracie závisejí na transparentním sdílení informací a odměňování nejlepších dostupných důkazů. Neexistuje žádná miliardářská včela, která by kontrolovala informace.

Lesy: Žádný strom nemůže neomezeně monopolizovat zdroje, aniž by oslabil celý ekosystém. Stromy sdílejí vodu a živiny skrze podzemní sítě, komunikují a posílají si varovné signály. Když jeden druh příliš dominuje, ekosystém se stává křehčím. V lese neexistuje oligarchie. V lese neexistují miliardářské stromy, které by všechny ostatní ovládly jenom proto, aby hrabaly samy pro sebe.

Sloni: Afričtí sloni žijí v matriarchální společnosti, kde nejstarší a nejzkušenější samice vede stádo. Nikoli silou, ale moudrostí a empatií. Pamatuje si vodní zdroje, nebezpečí a sucha z minulosti. Sloni pečují kolektivně o mláďata, zraněné i staré. Úspěch nespočívá v dominanci, ale v empatii a ochraně ostatních. Empatie je mezi slony hlavní hnací silou pro celé stádo.

Maska spadla

Poslední léta odhalila, co se z našich systémů stalo. Maska byla svržena. Vidíme rozklad. Vidíme, co se děje, když moc funguje bez zábran a jakékoliv kontroly, bez odpovědnosti a bez svědomí.

Ti, kteří dnes soustřeďují moc – kteří chrání pachatele, zabíjejí děti, bombardují nemocnice, kácejí lesy a profitují z válek – jsou příznaky těchto systémů. Systémů, které jsme spoluvytvářeli. Systémy, které neustále pomáháme replikovat a před jejichž nehumánními dopady pořád zavíráme oči.

Příliš mnoho z nás se stalo pohodlnými. Sledovali jsme, jak se svobody jinde ve světě pomalu okrajují. Viděli jsme, jak se pravda deformuje. Dívali jsme se, jak právo i ochota protestovat slábne a jak se bohatství, informace a moc soustřeďují do stále méně rukou. Přitom jsme si říkali tu nejnebezpečnější větu na světě: aspoň, že se to netýká mě.

Příliš mnoho z nás žije skrze obrazovky, zatímco skutečný svět – ten, který drží naše těla, lesy, řeky a vzduch pohromadě – se stává něčím, čím pouze procházíme, a ne místem, kam patříme. A v tomto procesu jsme ztratili část sebe: odvahu, empatii, sounáležitost s přírodou a komunitou.

Nejsi divák. Jsi účastník procesu

Zapomněli jsme na něco velmi jednoduchého: tento svět je sdílený. Žádný druh nepřežije sám. Největší silou druhu není singularita a dominance nebo snad oddělení. Je to rozmanitost a schopnost spolupracovat.

Lidé s odvahou – vědci, aktivisté, pedagogové, novináři, komunitní organizátoři – bojují každý den a odmítají přijmout, že to takto být musí. Stojí na frontové linii a ptají se: kde jsou všichni ostatní? Vážně už jsme tak zpohodlněli, že je nám kromě našeho vlastního komfortu všechno jedno?

Potřebujeme být jako tučňáci – nenecháme nikoho venku v zimě.

Potřebujeme být jako havrani – neodměňujeme špatné chování.

Potřebujeme být jako včely – budujeme kolektivní inteligenci.

Potřebujeme být jako lesy – udržujeme moc v rovnováze.

Potřebujeme být jako sloni – necháváme se řídit empatií.

Budoucnost není formována pouze velkými gesty. Je formována malými momenty, drobnými volbami, které děláme každý den. Boji, které odmítáme vzdát. Statusem quo, který odmítáme přijmout. Momenty, kdy se pro sebe navzájem objevíme. Kdy zvolíme empatii místo apatie, laskavost místo krutosti, odvahu místo mlčení.

Svět nemusí být takový, jaký je. Nevyrobila ho příroda. Vyrobili jsme ho my. Tolerujeme ho. Schvalujeme ho. Pomáháme mu žít.

A nyní ho musíme přestavět.

---

Natalie Kyriacou je environmentalistka, autorka bestsellerové knihy Nature's Last Dance a zakladatelka organizace My Green World.