„Hodnota člověka se neodvíjí od toho, kolik toho stihne,“ říká zakladatel Nevyhasni David Fiedler. Jak poznat, že se řítíme k vyhoření?

Vyhoření nepřichází ze dne na den. Často se plíží nenápadně – přes únavu, podrážděnost, cynismus nebo pocit, že člověk už jen funguje na autopilota. Právě na tyto varovné signály upozorňuje organizace Nevyhasni, která se věnuje prevenci syndromu vyhoření a otevírá téma duševního zdraví bez zbytečného strašení i bez frází.

Jednou z jejích tváří je David Fiedler, spoluzakladatel Nevyhasni, který o vyhoření nemluví jen teoreticky. V rozhovoru popisuje, proč lidé své potíže často dlouho odmítají, co se v jejich příbězích opakuje a proč prevence není důležitá jen pro nás samotné, ale i pro lidi kolem nás.

Davide, když se řekne Nevyhasni, člověk si představí hlavně syndrom vyhoření, který je s vaší neziskovou organizací dlouhodobě spojený. Váš projekt ale dnes nepůsobí jen jako web o vyhoření, spíš jako širší platforma o tom, jak neztratit kontakt se sebou samým. Co pro vás osobně dnes Nevyhasni znamená? 

Pro mě osobně má Nevyhasni silný osobní rozměr, protože jsem si vyhořením sám prošel. I proto jsme projekt zakládali. Vnímám ho jako kotvu v uspěchaném světě a zároveň jako připomínku, že i já si musím hlídat vlastní hranice. Ostatně i obsah, který tvoříme, se zaměřuje hlavně na prevenci, budování mentální odolnosti a včasné rozpoznání toho, kdy se člověk začíná dostávat za své limity.

Druhá rovina je samotný vývoj Nevyhasni. Původně jsme chtěli vytvořit instagramový profil, kde budeme sdílet myšlenky k duševnímu zdraví. Postupně se z toho ale stala platforma, která dnes spolupracuje s více než padesáti firmami včetně velkých korporací. Pro týmy připravujeme workshopy a preventivní programy, v nichž otevíráme téma vyhoření, duševního zdraví a zdravého nastavování hranic. Učíme lidi vnímat signály, že mohou sklouzávat k vyhoření nebo jiným psychickým potížím. Zároveň díky tomu vzniká velký vzorek dat, se kterým lze dál odborně pracovat.

Vedle toho nyní budujeme platformu, která má sloužit jako rozcestník pro lidi hledající podporu. Chceme propojovat odborníky, například psychoterapeuty, kouče nebo mentory, s lidmi, kteří si zatím nejsou jistí, jaký typ pomoci je pro ně vhodný. Právě proto nabízíme možnost nejdříve mluvit s konzultantem, který jim pomůže zorientovat se v jejich situaci a nasměruje je na nejvhodnější formu podpory.

Organizace Nevyhasni vznikla i na základě vaší osobní zkušenosti. Vyhořením jste si prošel už v devatenácti letech. Zároveň je z vašeho profesního působení patrné, že se věnujete řadě projektů a aktivit. Jak dnes pracujete s prevencí vyhoření, aby se podobná zkušenost neopakovala?

Ta zkušenost mě naučila, že odpočinek není odměna za výkon, ale jeho podmínka. A také to, že hodnota člověka se neodvíjí od toho, kolik toho stihne. To je moje mantra. Pomáhá mi vědomí, že mě nedefinuje jen práce, ale i další pilíře života – kamarádi, rodina, sport, tenis, běhání, cestování nebo hudba.

I když toho dělám hodně, snažím se své aktivity vnímat jako několik navzájem se vyvažujících oblastí. Jedním pilířem je práce, která mě živí a zároveň mi dává smysl. Mám agenturu zaměřenou na marketing, automatizace a AI. Vedle toho jsem ale vždy chtěl mít projekt, skrze který mohu něco vracet zpátky. Tím je pro mě Nevyhasni. Vnímám ho jako skutečné vytváření hodnoty.

Samozřejmě by bylo skvělé, kdyby si Nevyhasni jednou vydělalo tolik, že bych se nemusel věnovat čistě byznysové aktivitě. Zatím tam ale nejsme – a možná je to dobře. Díky tomu projekt pořád dělám hlavně z vlastní iniciativy a nemám v plánu si z něj platit sám sebe.

Důležitý je pro mě také volný čas a prostor na věci, které mě dobíjejí – vzít do ruky kytaru, jít si zaběhat nebo zpívat. Celé je to o balancu. Když se mi něco nedaří v jedné oblasti, může to vyvážit jiná. Když mám náročnou situaci s klientem, potěší mě třeba zpráva od člověka, kterému pomohl náš příspěvek na Instagramu, nebo zpětná vazba od lékaře, že si z našeho obsahu něco odnesl.

Dlouho se o vyhoření mluvilo hlavně jako o problému starších manažerů, lékařů nebo lidí ve vysokých funkcích. Vy jste ale vyhořel v době, kdy mnoho lidí teprve začíná dospělý život. Proč podle vás vyhoření tak výrazně zasahuje i generaci Z, která nyní nastupuje do práce?

Podle mě je to hodně dané prostředím, ve kterém mladí lidé vyrůstají. Neustálé srovnávání je dnes běžnou součástí života. Vidí úspěchy ostatních v reálném čase a snadno získají pocit, že musí být zároveň produktivní, vzdělaní, sportovat, budovat kariéru, mít perfektní vztahy i společenský život. Problém není v tom, že jsou ambiciózní. Problém nastává ve chvíli, kdy začnou svou hodnotu odvozovat od výkonu.

Velkou roli v tom hrají sociální sítě. Člověk na nich většinou vidí jen nejlepší zlomek života druhých lidí, ale když je tomu vystavený neustále, může mít pocit, že takhle má vypadat i jeho vlastní realita. Navíc často sleduje výsledek něčí mnohaleté práce, zatímco sám je teprve na začátku. Pak přichází frustrace z toho, že věci nejdou tak rychle nebo nejsou tak dokonalé, jak působily zvenčí.

Druhou rovinou je širší socioekonomická situace. Mám pocit, že současný svět mladým lidem v mnoha ohledech příliš nepřeje. Dostupnost bydlení, nejistota, stav životního prostředí nebo obavy z budoucnosti jsou témata, která je výrazně zatěžují. Řešení přitom často přicházejí pomalu nebo jsou zatím v nedohlednu.

I v Nevyhasni se setkáváme s dvacetiletými lidmi, kteří jsou psychicky podobně vyčerpaní jako lidé po dvaceti letech v korporaci. To by podle mě mělo vést k hlubší debatě o tom, jakou společnost vytváříme. Je dobře, že část lidí, včetně některých politiků, začíná těmto tématům naslouchat. Samotné naslouchání ale nestačí. Důležité je převést ho do konkrétních a systémových řešení, která mladým lidem skutečně pomohou.

Více v Galerii

Zdroje: archiv Davida Fiedlera/ Se svolením

Vyhoření asi nepřichází úplně ze dne na den. Všiml jste si nějakých varovných signálů, které přicházely, když jste si touto zkušeností procházel? 

Podle mě je dobré odlišit únavu a vyhoření. Když jsem unavený a odpočinu si, únava odejde. Vyhoření po odpočinku neodejde. Mezi časté příznaky pak patří dlouhodobé vyčerpání, cynismus, ztráta smyslu u věcí, které mi dřív smysl dávaly, ale najednou mi ho z nějakých důvodů nedávají, problémy se soustředěním, podrážděnost nebo poruchy spánku. A možná také pocit, že člověk funguje na autopilota.

Dá se říct, že vyhoření je důsledek chronického dlouhodobého stresu. S tím stresem jsou pak spojené i různé fyzické obtíže, třeba bolesti břicha nebo bolesti zad. Často se používá příměr, že lidé říkají, že toho mají hodně naloženo na bedrech. A právě stres se často projevuje i bolestí v bedrech nebo v zádech. To jsou podle mě varovné signály, které by nám měly říkat, že se něco děje.

A když už to přijde, je to takové, jak se říká, že člověk pak už vlastně nedokáže ani vstát z postele a jít do práce, protože je tak psychicky vyčerpaný?

Nemusí to tak být vždycky. U mě to tak třeba bylo. Byl tam nějaký moment ataky, která s tím byla spojená. Často to ale může být jen o tom, že člověk do práce pořád chodí, pořád v ní nějakým způsobem funguje, funguje třeba na autopilota a odbavuje úkoly, ale reálně mu to nepřináší vůbec žádnou radost ani útěchu.

Pak jde třeba na tenis nebo si zahrát šachy a ani to mu nepřináší žádnou zábavu. Když tráví čas s partnerem, cítí se, jako by byl úplně vyčerpaný. Nic ho nebaví a v ničem nevidí smysl. Nemusí se to tedy projevit vyloženě kolapsem organismu. Může se to projevit opravdu táhlým tónem, kdy člověka věci přestanou bavit, nechce nic dělat, je cynický a podrážděný.

To může být trochu zrádné, protože lidé to často mají tendenci řešit až ve chvíli, kdy se stane něco, co zasáhne do běžného fungování. Já bych ale chtěl zpozornět mnohem dřív, právě ve chvíli, kdy se začínají projevovat tyhle znaky.

Jak s tím naložit, když už člověk vyhoří? Obzvlášť v době, kdy je finanční nezávislost důležitá i kvůli cenám nájmů, což těžce dopadá hlavně na mladší generaci…

Kdyby existovala univerzální odpověď, bylo by to skvělé. Vždycky ale záleží na konkrétní situaci a na tom, co může člověku pomoci hned. Napadá mě několik základních kroků.

První a nejdůležitější je mluvit. Izolace problémy většinou zhoršuje, zatímco sdílení může přinést úlevu i novou perspektivu. Nemusí to být hned terapeut. Může to být blízký kamarád, rodina nebo partner. Pokud se na to člověk cítí, psychoterapie je samozřejmě velmi dobrá cesta.

Druhá věc je podívat se na vlastní režim. Vyhoření často souvisí s dlouhodobě nevyváženým fungováním, proto je dobré zhodnotit spánek, pohyb, odpočinek i práci a všimnout si, jestli pracovní zátěž nenarušuje zdravý rytmus.

S tím souvisí jednoduché cvičení: podívat se na své zdroje a nároky, tedy na to, co člověka nabíjí a co ho naopak vybíjí. Stačí si rozdělit papír na dvě poloviny. Na jednu stranu napsat věci, které mi energii dodávají, na druhou ty, které mi ji berou. Pokud výrazně převažují „vybíječe“ a chybí dostatek „nabíječů“, dlouhodobě to nemůže fungovat. Ideální je podívat se třeba na celý týden, protože jeden den může být pracovně náročný, zatímco jiný může přinést více prostoru na regeneraci.

Dalším krokem je snížení přetížení. Je dobré zkusit pojmenovat zdroje stresu a sledovat, kdy se objevují. Pokud jde o něco v práci, má smysl přemýšlet, zda se dá situace upravit, delegovat, omezit, nebo z ní alespoň na chvíli vystoupit. Ne vždy ale člověk může zdroj stresu ovlivnit. V takových případech je o to důležitější nebýt na to sám, mluvit o tom s blízkými a případně vyhledat odbornou pomoc.

Čtvrtou věcí je vrátit do života regeneraci. Odpočinek nemusí znamenat jen nicnedělání. Jde o to najít aktivitu, která člověku skutečně dobíjí energii. Může to být něco nového, něco tvořivého nebo něco, co dlouho odkládal. Když jsem vyhořel, hodně mi pomohlo třeba to, že jsem začal chodit do kulinářského kroužku, kde jsme vařili různá jídla. Byla to aktivita, kterou jsem dlouho zanedbával, a přitom mě dokázala výrazně nabít.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

V jaké chvíli poznat, že už je skutečně na řadě odborník? Kdy už může být nutná i medikace a kdy si zajít třeba za psychiatrem?

Za mě ideálně mnohem dřív, než si většina lidí myslí. Lidé si často myslí, že k psychologovi mají jít až ve chvíli, kdy se jim vyloženě něco stane, jako by to byla poslední záchranná stanice. Podle mě je ale vhodné obrátit se na odborníka ve chvíli, kdy potíže trvají týdny nebo měsíce, ovlivňují mi práci nebo studium, zhoršují vztahy a mám pocit, že situaci už sám nezvládám. Je to podobné jako s fyzioterapeutem. Nečekám nutně až na úplný kolaps, ale řeším problém ve chvíli, kdy vidím, že se dlouhodobě opakuje a omezuje mě.

U studentů a mladých lidí se často normalizuje věta: „Teď to prostě musím vydržet.“ Ať už jde o zkoušky, brigády, první práci nebo budování kariéry. Kdy se z takového dočasného zatnutí zubů stává životní styl, který člověka může zlomit?

Obecně žijeme v prostředí, které hodně připomíná takzvanou hustle culture. Požadavky se na nás valí ze všech stran: dostudovat, začít pracovat, být úspěšný, budovat vztah, založit rodinu a zvládnout všechny očekávané životní kroky. Často se ale ztrácí otázka, kde je v tom všem samotný život.

Tenhle tlak je do určité míry zakořeněný v systému. Zároveň mám pocit, že mladí lidé do něj vnášejí určitou naději. Nebojí se ozvat, jít proti proudu a ukazovat, že existují i jiné cesty než ty, které byly dlouho považovány za standard. Že člověk nemusí nutně následovat předem danou dráhu, mít vysokou školu nebo klasickou kariéru, aby mohl dělat to, co mu dává smysl.

Systém nás k výkonu bezpochyby tlačí. Je ale i na nás, abychom mu dávali zpětnou vazbu a postupně ho měnili tak, aby fungoval zdravěji. Nejde přitom jen o školu nebo práci. Mladé lidi dnes zatěžuje i širší stav světa – války, klimatická krize, ekonomická nejistota nebo dostupnost bydlení. To všechno jsou témata, která podle výzkumů jejich psychiku výrazně ovlivňují.

Někdy se říká, že starší generace s vyhořením problém neměly. Podle mě ho měly, jen se o něm tolik nemluvilo a méně se zkoumalo. Zároveň ale nečelily úplně stejnému informačnímu tlaku jako my dnes. Můj děda neměl neustálý přístup ke zprávám o tom, v jakém stavu je planeta nebo kde ve světě probíhá válka. Žil svůj život, řešil svoje úkoly a nebyl vystavený tak intenzivnímu proudu negativních informací.

Bavili jsme se o tom, že vyhoření dnes zasahuje i mladé lidi. Jak je to ale s rozdíly mezi muži a ženami? Vyhoří častěji ženy, nebo muži?

Podle dostupných dat se s vyhořením častěji potýkají ženy. Realita ale může být složitější, protože muži své potíže často méně přiznávají a méně o nich mluví. Ženy jsou podle výzkumů obecně otevřenější v tématech duševního zdraví, zatímco u mužů do toho častěji vstupuje stud, ego nebo obava, že budou působit slabě.

Pořád přetrvává mýtus, že když muž mluví o svých pocitech nebo si řekne o pomoc, znamená to slabost. Je to přežitek, ale v některých generacích a sociálních skupinách stále silně funguje. Neplatí to samozřejmě pro všechny muže, ale jako společenský vzorec to vidíme poměrně často.

Zajímavé je to i při práci s mladými lidmi. Na workshopech vnímáme rozdíly podle prostředí. Jinak se o duševním zdraví mluví třeba na gymnáziu, kde si studenti často důležitost tématu více uvědomují, a jinak například na učilišti, kde může být u dospívajících chlapců téma zranitelnosti vnímáno rezervovaněji. Je to samozřejmě jen dílčí zkušenost, ale ukazuje, že nejde jen o věk nebo pohlaví, ale také o prostředí, ve kterém člověk vyrůstá.

Po všech příbězích, které jste v rámci Nevyhasni slyšel, je něco, co vás na vyhoření pořád překvapuje? Co se v osobních zkušenostech lidí opakuje častěji, než byste čekal?

Hodně často se opakuje, že lidé vyhoření dlouho odmítali. Nechtěli si přiznat, že mají problém. A když k tomu nakonec došli, zpětně si říkali, proč si to nepřiznali dřív. Často měli pocit, že tomu mohli předejít a nenechat situaci zajít tak daleko.

Zpětně pak přichází určitý aha moment. Lidé si uvědomí, že byli nepříjemní na své okolí, cyničtí, podráždění nebo uzavření. V tu chvíli to nezasahuje jen je samotné, ale i jejich partnera, rodinu, kamarády nebo kolegy. Člověk si často až později uvědomí, že byl vůči svému okolí vlastně slepý.

Právě to je jedna z věcí, které zdůrazňujeme i v rámci prevence. Prevenci neděláte jen kvůli sobě, ale i kvůli lidem kolem sebe. Když dlouhodobě nefungujete vy, dopadá to i na ty, kteří s vámi žijí, pracují nebo jsou vám nablízku. U někoho se to projeví méně, u někoho výrazněji, ale vždycky to nějak zasáhne vztahy i každodenní fungování. A právě tento motiv se objevuje téměř v každém příběhu, který slyšíme.