„Takhle přece nevypadám!“ Proč se na fotkách sami sobě nelíbíme?
Většinu života se nevidíme tak, jak nás vidí ostatní. Vidíme se hlavně v zrcadle. Ráno v koupelně, večer před odchodem z domu, ve výloze, ve výtahu, v odrazu telefonu. Jenže zrcadlo nám neukazuje naši tvář tak, jak ji běžně zachytí fotoaparát. Ukazuje ji stranově převrácenou.
A protože lidský obličej není dokonale symetrický, i drobná změna stačí k tomu, aby nám vlastní tvář na fotce připadala nějak „špatná“. Ne nutně objektivně horší, ale spíš cizí. Jako naše verze z paralelního vesmíru, která se nám podobá až nepříjemně moc.
Psychologie pro to má poměrně jednoduché vysvětlení – máme rádi to, co známe. Takzvaný efekt pouhého vystavení, který popsal psycholog Robert Zajonc, říká, že čím častěji jsme nějakému podnětu vystaveni, tím známější a často i sympatičtější nám připadá. V případě vlastní tváře to znamená jediné – jsme zamilovaní do své zrcadlové verze, protože ji vídáme pořád. Fotka nám pak neukáže horší obličej. Ukáže nám méně známý obličej. A mozek znejistí.
Fotka není realita. Je to zlomek vteřiny
Další potíž je v tom, že fotografie působí jako důkaz. Jako by jeden snímek říkal: „Tady jsi. Takový jsi.“ Jenže fotka není realita. Je to jeden úhel, jedno světlo, jedna milisekunda, jeden výraz zachycený často přesně mezi dvěma přirozenými momenty.
V běžném životě nás lidé nevnímají jako statický obrázek. Vidí naši mimiku, hlas, gesta, energii, smích, způsob, jakým se díváme, jak reagujeme, jak se pohybujeme v prostoru. Tvář v pohybu je živá. Fotka ji zastaví. A někdy ji zastaví v momentě, kdy jsme ještě nedokončili úsměv, právě jsme polkli, přivřeli oko nebo se snažili vypadat nenuceně tak usilovně, až výsledek připomíná firemní fotku z roku 2007.
Možná proto nás tolik rozčilují skupinové fotky. Ostatní na nich vidíme normálně, protože je známe zvenčí. U sebe ale hledáme chybu. Nevidíme atmosféru večera, radost, společný okamžik. Vidíme jen to, že nám tričko divně leží na ramenou a že zrovna tahle strana obličeje měla zůstat v soukromém archivu.
Selfie nás často zradí nejvíc
Zvláštní kapitolou jsou selfie. Paradoxně jde o snímky, nad kterými máme největší kontrolu – a přesto nás často dokážou rozhodit nejvíc. Důvod není jen psychologický, ale i technický.
Když držíme telefon příliš blízko obličeje, kamera může některé rysy opticky zkreslit. Studie publikovaná v odborném časopise JAMA Facial Plastic Surgery ukázala, že fotografie pořízené z malé vzdálenosti mohou výrazně měnit vnímání proporcí obličeje, zejména nosu.
To je dobrá zpráva. Znamená to, že není třeba kvůli jednomu nepovedenému selfie přehodnocovat celý život, měnit profilovku na abstraktní krajinu nebo se rozhodnout, že odteď budete na fotkách výhradně za květináčem.
Vidíme se přísněji než ostatní
Když se díváme na fotku kamaráda, většinou ji vnímáme celkově. Když se díváme na fotku sebe, proměníme se v neplaceného soudního znalce na vlastní nedostatky. Zvětšujeme, porovnáváme, analyzujeme. Všimneme si věcí, kterých by si nikdo jiný nevšiml – a když ano, pravděpodobně by jim nepřikládal žádný význam.
Zajímavé je, že náš vnitřní obraz sebe sama navíc nemusí být úplně přesný. Výzkum Nicholase Epleyho a Erin Whitchurch ukázal, že lidé mají tendenci rozpoznávat jako „skutečnější“ mírně atraktivněji upravené verze vlastního obličeje. Neznamená to, že jsme narcisté. Spíš že náš mozek si s vlastním obrazem zachází trochu laskavěji, než bychom čekali. A když pak přijde obyčejná, neupravená fotka z horšího úhlu, narazí na naši vnitřní představu o tom, jak „přece normálně vypadáme“.
Sociální sítě zvedly laťku nesmyslně vysoko
Dřív člověk viděl nepovedenou fotku maximálně v rodinném albu. Dnes ji může během pár vteřin spatřit celá skupina přátel, sledující na Instagramu nebo někdo, komu jste se na dating appce snažili působit tajemně, ale dostupně.
Navíc než fotku zveřejníme, často ji srovnáváme s nekonečným proudem dokonale nasvícených obličejů. Jenže tyto obličeje nejsou realita. Jsou to pózy, dobré světlo, make-up, retuš, filtr, výběr z padesáti pokusů a někdy také obličej, který už prošel digitální úpravou tak důkladnou, že by bez hesla neprošel vlastním Face ID.
Není divu, že pak obyčejná fotka z večírku působí jako osobní útok. V kultuře, kde jsme si zvykli, že každý obraz má být trochu vylepšený, se neupravená realita může tvářit až podezřele hrubě.
Proč ostatní vypadají „normálně“ a my ne?
Protože na ostatní se nedíváme s takovou posedlostí. Nesledujeme jejich asymetrii, nepočítáme jim záhyby na krku, nehodnotíme, jestli mají na jedné fotce o centimetr kulatější tvář. U sebe ano. Sami pro sebe jsme hlavní postava, kameraman, režisér i nejkrutější kritik.
Jenže pro ostatní často nejsme soubor detailů. Jsme pocit. Jsme hlas, smích, charisma, trapná hláška, vůně parfému, způsob, jakým se opřeme o bar, jak vyprávíme historku, jak se smějeme něčemu, co by objektivně tak vtipné být nemělo. Fotka zachytí obličej. Člověka zachytí málokdy celého.
A právě proto může být fotka tak nespravedlivá. Ne proto, že by lhala. Ale proto, že říká jen malou část pravdy.
Dá se s tím něco dělat?
Ano, ale ne tak, že se budeme nutit milovat každou fotku. To by byla další nepříjemná povinnost v době, kdy už máme povinnost být šťastní, produktivní, zdraví, krásní, autenticky sami sebou a ještě dobře vypadat v náhodném stories.
Pomáhá spíš změnit způsob, jakým se na fotky díváme. Ne jako na rozsudek, ale jako na záznam okamžiku. Neptat se jen: „Vypadám tam dobře?“ Ale také: „Bylo mi tam dobře?“ Protože někdy je dobrá fotka ta, na které máme rozcuchané vlasy, smějeme se až moc a nevypadáme jako z kampaně na parfém. Jenže přesně taková fotka může být za pár let ta nejcennější.
Pomáhá i odstup. Fotka, která se nám dnes zdá strašná, nám za pět let často připadá úplně normální. Někdy dokonce krásná. Najednou už nevidíme „divnou bradu“, ale období života. Kamarády. Léto. První rande. Večer, kdy jsme se smáli tak, že nás bolelo břicho.
Možná nevypadáme hůř. Jen jinak, než jsme zvyklí
Věta „takhle přece nevypadám“ tedy nemusí znamenat, že fotka odhalila děsivou pravdu. Možná jen ukázala verzi, na kterou nejsme zvyklí. Verzi bez zrcadlového převrácení, bez pohybu, bez našeho vnitřního filtru, bez atmosféry, která nás v realitě dělá přitažlivějšími, než dokáže zachytit jeden snímek.
Takže až příště někdo pošle skupinovou fotku a vy budete mít chuť okamžitě napsat „prosím smaž to“, zkuste se na ni podívat ještě jednou. Ne očima nepřítele. Ale očima někoho, kdo vás má rád.
Možná tam neuvidíte dokonalý obličej. Ale možná uvidíte člověka, který byl přítomný. Který se bavil. Který žil. A to je nakonec mnohem lepší než dokonale symetrická fotka, na které vypadáme jako někdo, kdo se celý večer hlavně kontroloval.
