„Nepolevím, dokud se věci alespoň trochu nenarovnají,“ říká ředitelka Prague Pride Kamila Fröhlichová. Proč je festival po 15 letech stále potřeba?
Patnáct let stojí u jedné z nejviditelnějších lidskoprávních iniciativ v Česku. Kamila Fröhlichová začínala v době, kdy se první ročníky Prague Pride odehrávaly v atmosféře ostrých společenských střetů, protestů i otevřeně nenávistné rétoriky. Dnes vede organizaci, která už dávno není jen týdenním festivalem, ale také platformou pro vzdělávání, poradenství a boj za práva queer lidí v Česku. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, proč ji ani po patnácti letech neopouští motivace pokračovat dál, jak se proměnil vztah české společnosti k LGBT+ lidem, proč Prague Pride není „jen průvod“, ale obrovský logistický a lidskoprávní projekt, i o tom, jaké mýty o festivalu by jednou provždy chtěla vyvrátit.
Já si dovolím začít vaší oficiální novoročenkou z Prague Pride, protože mě zaujala. V tom PF se píše: „Byli jsme tu vždycky. Navzdory vládám, panovníkům, papežům, větru, dešti i zákazům. Queer lidé si vždycky našli cestu, jak vytrvat a bojovat.“ Co je po těch 15 letech pro tebe tím hlavním motorem pokračovat dál?
Je to už dlouhá cesta – těch patnáct let – a sama se občas zamýšlím nad tím, kde pořád brát energii pokračovat dál. Ne vždy je totiž jednoduché ten vnitřní drive znovu najít. O queer lidech se ale často říká, že jsou mimořádně houževnatí, a myslím, že na tom něco je. Nežene nás jen touha po rovných právech a důstojném postavení ve společnosti, i když právě to je pro mě osobně nesmírně důležité. Často si říkám, že nepolevím, dokud se věci alespoň trochu nenarovnají. To je asi ten nejsilnější motor.
A pak je tu ještě jedna věc, za kterou jsem nesmírně vděčná – náš tým. Prague Pride je pro mě vlastně taková rodina. Tvoří ho zhruba stovka skvělých lidí, a právě oni mě ve chvílích, kdy je těžko, dokážou znovu povzbudit a dodat mi energii pokračovat dál.
Do jaké míry je po těch patnácti nebo šestnácti letech tým stále stejný? Jsou to pořád ti samí srdcaři, nebo se postupně obměnil?
U nás je to dnes trochu složitější v tom, že Prague Pride už dávno není jen festival. Když jsme začínali, byli jsme primárně festivalová platforma, ale za těch patnáct let jsme vyrostli v poměrně velkou lidskoprávní organizaci. Vedle festivalu dnes funguje poradna S barvou ven, vzdělávací aktivity, iniciativa Jsme fér i další projekty. Někteří lidé, kteří dříve působili přímo u festivalu, se postupně přesunuli do jiných částí organizace. Takže i když už nejsou součástí festivalového týmu, pořád zůstávají součástí Prague Pride.
Jinak bych ale řekla, že se tým poměrně výrazně obměnil. Samozřejmě tam pořád máme několik „držáků“, kteří jsou s námi dlouhé roky, ale zároveň přišla spousta nových lidí a nová energie.
Ty jsi jedna z mála lidí, kteří si ještě pamatují úplné začátky Prague Pride. Když si vzpomeneš na první ročník, co se ti z organizace vybaví jako první?
Pamatuju si hlavně, jak jsme se scházeli v Q Café dole v hospodě, protože jsme tehdy ještě ani neměli vlastní kanceláře. Všechny porady probíhaly u piva nebo u kávy a celé to mělo strašně komunitní atmosféru. Dodnes si také vybavuju, jak jsme se tehdy mezi sebou sázeli, kolik lidí vlastně na první Pride přijde. Navíc ten den pršelo, takže jsme měli pocit, že dopadneme ještě hůř, než jsme původně čekali.
Nakonec ale na náměstí Republiky dorazilo asi neuvěřitelných osm tisíc lidí. Na tehdejší dobu to byl obrovský úspěch a pro nás strašně silný moment. Myslím si, že tomu paradoxně pomohla i tehdejší nenávistná rétorika z Hradu, kdy se o queer lidech mluvilo jako o deviantech – právě to podle mě zvedlo ze židle spoustu allies, rodičů queer lidí i jejich přátel, kteří se rozhodli vyjít do ulic společně s námi.
Já si z prvních ročníků pamatuju, že atmosféra byla mnohem vypjatější. Létaly dlažební kostky, vajíčka na vozy… Dnes už se mi naopak zdá, že se člověk v průvodu cítí bezpečně. Vnímáš to podobně? Funguje to tak, že čím větší festival je, tím víc přichází i odpor? Nebo to naopak polevuje?
Subjektivně mám pocit, že se hodně rozrostly hejty v online prostoru. Ale myslím si, že to souvisí obecně se stavem společnosti. Anonymita internetu lidem dodává odvahu a mnozí si tam vybíjejí frustraci. Takže komentářů přibylo a některé z nich už řešíme i s policií. Nemyslím si ale, že by to bylo jen tím, že je festival větší. Souvisí to i s náladou ve společnosti, s tím, jak jsou queer lidé zobrazováni v médiích, seriálech nebo hrách, i s různými společenskými událostmi. Je to komplexní a pořád se to proměňuje.
Část lidí dnes možná vnímá sílu festivalu mnohem intenzivněji. Když přijde šedesát tisíc lidí a festival je nepřehlédnutelný, může to podle tebe vytvářet i určitý protitlak? Přichází ti třeba víc nenávistných e-mailů nebo zpráv?
Chodí mi spousta komentářů a doporučení. Ne vždycky jsou milé. Lidé mi píšou, jak to máme dělat lépe, jak to nemáme dělat vůbec, doporučují mi obrátit se k Bohu nebo si přečíst Bibli. To je bohužel poměrně běžné. Protestní skupiny, které kolem průvodu bývají, jsou ale v zásadě pořád podobné. Religiózní skupiny jsou početně víceméně stejné jako dřív. Naopak pravicové skupiny jsou dnes mnohem menší, než bývaly. Dokonce jsme si v minulosti vytvořili i vlastní nástroje, jak s nimi pracovat – přivezli jsme ze zahraničí koncept takzvaných Love Angels. Dobrovolníci si oblékli obrovské kostýmy andělů a vytvořili živou clonu mezi protestujícími a průvodem. Díky tomu se nám dlouho dařilo pravicové skupiny odclonit. Takže i když sis třeba v některých letech nevšimla protestujících, možná tam byli, jen stáli za anděly nebo někde bokem. A samozřejmě v tak velkém davu už je těžší si jich všimnout.
Setkala ses naopak s reakcemi lidí, kterým Prague Pride opravdu změnil nebo ovlivnil život?
Ano, několikrát se mi stalo, že mě někdo poznal třeba někde mimo Prahu, přišel za mnou, objal mě a děkoval nám za naši práci. Ať už jsme těm lidem pomohli ke coming outu, nebo jim třeba umožnili se s tím tématem lépe seznámit a přestat se ho bát, takové momenty se opravdu dějí. A právě tehdy si člověk uvědomí, že to celé má skutečný dopad.
Z těch krásných momentů si vybavuju třeba loňský Prague Pride 2025, kdy se nám začalo stávat, že lidé žádali své partnery nebo partnerky o ruku přímo na pódiu. Pro ně je to potom celoživotní zážitek a pro nás strašně silný moment. I takové příběhy totiž Prague Pride dokáže přinášet.
Z jakého důvodu vlastně v Česku neslavíme Prague Pride během Pride Monthu v červnu, jako je to běžné ve světě?
Historicky nám to tak nějak vyšlo a už se z toho stala tradice – druhý srpnový týden. Jedním z prvních důvodů bylo počasí, protože pravděpodobnost lepšího počasí v srpnu vycházela lépe. Potom jsme řešili i to, že červen je hodně hektický. Končí školní rok, lidé odjíždějí na dovolené, v některých zemích ještě ani nezačaly prázdniny. Léto nám naopak přišlo klidnější a řekli jsme si, že z festivalu uděláme letní akci. A už to tak zůstalo.
Když se blíží festival, co je pro tebe jako ředitelku největší stresor? Je to počasí, nebo něco úplně jiného?
Počasí je samozřejmě to nejhorší, protože ho člověk nemůže ovlivnit. To je úplný strop stresu. Pak jsou ale i momenty, ze kterých mám vnitřní nervozitu. Nejčastěji je to ráno před průvodem. Ta zodpovědnost za desítky tisíc lidí a za to, aby se bezpečně dostali z bodu A do bodu B, je obrovská. To je asi moje nejméně klidná noc v roce.
A zahýbalo někdy počasí opravdu výrazně s návštěvností? Nebo se naopak potvrzuje, že queer lidé vytáhnou pláštěnku a přijdou za každých okolností?
Měli jsme už několik hodně deštivých ročníků. Třeba v roce 2019 se přes festival přehnala bouřka a byl to paradoxně ročník, kdy jsme vyprodali úplně všechen merch – mikiny, ponožky, čepice. Lidé tam zůstávali a skákali do louží. Jenže tehdy bylo zároveň teplo. A to je zásadní faktor. V roce 2025 už byla spolu s deštěm i zima a tam se to na návštěvnosti projevilo výrazněji. Bylo to vidět i na barech, všechno je propojené.
Co je v rámci příprav Prague Pride nejvíc neviditelná práce, kterou si veřejnost vůbec neuvědomuje?
Lidé často říkají: „Vždyť jen projdete Prahou.“ Jenže realizace samotného průvodu stojí kolem milionu korun a za celým festivalem stojí téměř stohlavý tým. A to mluvím jen o jádru festivalového týmu. Veřejnost většinou nevidí všechny administrativní věci – vyřizování záborů, povolení, bezpečnostní schůzky nebo plánování detailů. Třeba když jsme ještě chodili na Letnou, museli jsme každý rok nechat odřezat zábradlí pod Letnou, aby tam průvod mohl projít, a pak ho zase navařit zpátky. Jen tohle stálo asi dvacet tisíc korun. Takových věcí je obrovské množství a nesmí se na ně zapomenout.
Předpokládám, že když jsi byla mladší, netušila jsi, že jednou budeš řešit odřezávání zábradlí…
To opravdu ne. Vždycky říkám, že se každý rok stáváme odborníky na něco úplně jiného. Třeba na čepování piva v srpnu. Řešíme, jak ho správně nachladit, že se musí předmrazit a podobně. Každý rok přinese nějaké nové téma, o kterém jsme předtím vůbec nic nevěděli, a člověk se v tom musí rychle zorientovat.
Je nějaké téma, o kterém v týmu hodně vášnivě diskutujete? Něco, kvůli čemu se třeba i pohádáte?
Určitě ano. Často jsou to hodnotové otázky, ať už politické nebo společenské. Obecně hodně debatujeme, než vydáme nějaké prohlášení nebo vytvoříme programovou koncepci. Než dojdeme ke společnému konsenzu, chvíli to trvá. Ale myslím si, že je to dobře.
V loňském roce jste zavedli vstupné do Pride Parku, a naopak zrušili vstupné na zahajovací koncert. Přineslo to očekávané výsledky? Tedy větší nezávislost festivalu?
Bohužel nám do toho hodně zasáhlo počasí, takže se ta změna velmi těžko vyhodnocuje. Principiálně bych řekla, že ano, něco to přineslo. Ale jestli ten model zachováme i dál, zatím nevím. Možná se vrátíme k dobrovolnému vstupnému, které jsme měli předtím. To je jedna z variant.
Když jsme u financování, v posledních letech jsou v průvodu hodně vidět i firmy a komerční partneři. A zejména loni se hodně řešilo, do jaké míry jde o skutečnou podporu diverzity a do jaké míry o pinkwashing. Jak o tom přemýšlíš ty?
Je to poměrně komplexní otázka. My máme pro spolupráci se sponzory etický kodex a určitě to nefunguje tak, že bychom přijali jakoukoliv firmu, která by s námi chtěla spolupracovat. Zajímá nás, jak firma funguje v oblasti LGBT práv, jestli se věnuje diverzitě na pracovišti a podobně. To nejsou věci, které bychom brali na lehkou váhu.
Zároveň je ale pravda, že podpora firem je pro nás v tuhle chvíli velmi důležitá. Festival dostává z českých grantů jen asi pět procent příjmů, což je strašně málo. Další část tvoří zahraniční granty nebo ambasády, ale velkou část příjmů tvoří vlastní výnosy, a právě firemní podpora. Bez ní bychom dnes festival takového rozsahu a dosahu vůbec nebyli schopni realizovat. A ten dosah je pro nás klíčový, protože potřebujeme dostávat naše message mezi lidi. Takže to bereme jako spolupráci, která je důležitá pro obě strany.
Vnímáš, že právě velikost festivalu je důležitá pro ten dosah? Protože třeba při zavedení vstupného se objevovaly názory, že lidem vlastně stačí jen přijít na Letnou a udělat si piknik.
Náš festival stojí kolem deseti milionů korun a velké hudební festivaly stojí třeba sto padesát milionů a víc. Takže jsme pořád úplně někde jinde. Ale zároveň si vždycky říkám: „Dobře, a co by se stalo, kdyby po průvodu na Letné nebylo nic? Jen piknik?“ Jenže z bezpečnostního hlediska to nejde. Nemůžeme vypustit do parku šedesát tisíc lidí bez infrastruktury. Musí tam být toalety, elektřina, komunikační prostředky, stage, jídlo, pití. Lidé tam opravdu kolabují. Myslím, že v roce 2025 odvezlo záchrannou službou asi pětadvacet lidí, kteří zkolabovali už jen po výstupu nahoru na Letnou. Takže to opravdu není jen o tom rozložit si deku a posedět. Za velkou akcí je velká zodpovědnost a bez infrastruktury by nebylo bezpečně ji realizovat.
Jak vnímáš v roce 2026 roli Prague Pride ve společnosti? V čem může festival reálně pomoct?
Vidíme, že se časy trochu mění, i politicky. Ale myslím si, že role Prague Pride bude hlavně v tom poskytovat stabilitu. Nabídnout lidem bezpečné místo, kam se mohou obrátit, kde se mohou setkávat a kde budou vědět, že za nimi někdo stojí. A zároveň budeme dál bojovat za narovnání lidských práv. To je naše role, a ta se nezmění.
Do jaké míry se podle tebe daří veřejnosti vysvětlovat, že Prague Pride je lidskoprávní festival, a nikoli jen „průvod holých zadků“, jak to některá média ráda prezentovala?
Pamatuju si i titulky o šmoulech nebo články o tom, že se lesba pozná podle toho, že nosí hodinky a má určitým způsobem postavené tělo. Doufám, že tohle období už máme za sebou.
Před deseti lety jsme se hodně snažili pracovat s médii na tom, jak o LGBT tématech informovat. Dodnes máme takzvané jazykové okénko, které přidáváme ke každé tiskové zprávě. Dokonce jsme kdysi na tiskovou konferenci pozvali odborníky z Ústavu pro jazyk český, aby novinářům vysvětlili, jak o LGBT tématech mluvit citlivě a správně. Věřím, že i díky této dlouhodobé práci se mediální obraz zlepšil. Ale clickbait samozřejmě nezmizel. Náš mediální tým občas stále píše do redakcí a žádá o opravy nebo omluvy. I to je jedna z těch neviditelných prací, které během roku děláme.
Zmínila jsi kontakt se zahraničními Pride festivaly. Bavíte se i o tom, jak v různých zemích rezonuje téma nahoty v průvodu?
Určitě. Jsme součástí evropské asociace pořadatelů Pride festivalů a pravidelně se setkáváme. Vzpomínám si třeba na návštěvu Stockholm Pride, kde je společnost v tomhle mnohem dál. Mají tam třeba i 18+ zóny, takže jsem se ptala, jak je možné, že to jejich společnost tolik neřeší. Čekala jsem nějaký návod, jak se tímhle směrem posunout i u nás. A oni mi vlastně řekli, že kdyby tam dnes nějaký novinář vytáhl téma „nahoty na Pride“, tak by se spíš zesměšnil sám. Redukovat Pride na sexualitu už ve Stockholmu prostě není společenské téma. Jenže jejich Pride existuje přes padesát let. Je to cesta, kterou si museli projít.
Věřím, že i nás to čeká, ale ještě si budeme muset projít nějakou dekádou vývoje. Když dnes čtu titulky typu „nahý průvod vyrazil do ulic“, tak je pro mě skoro jisté, že ten novinář na festivalu vůbec nebyl. Prošla jsem všech patnáct ročníků a řekla bych, že i oblečení návštěvníků se výrazně proměnilo. Navíc podobně extravagantní lidi potkáte na jakémkoliv jiném festivalu v Česku, jen se o tom nepíše, protože tendence redukovat queer komunitu na sexualitu pořád přetrvává.
Přemýšleli jste někdy o tom, jak na festival dostat právě lidi, kteří mají o Pride zkreslenou představu? Třeba vytvořit nějaký speciální prostor nebo program, který by je přitáhl?
Přemýšlíme nad tím každý rok. Ale nechceme dělat segregovaný program ve smyslu „tohle je pro allies a heterosexuály“. Myslíme si, že principem festivalu je právě to, že se všichni mohou potkat společně.
Jedna z cest, jak se snažíme oslovit širší publikum, je třeba výběr interpretů. Některé umělce zveme i proto, že mají širší publikum a nesou hodnoty, které s festivalem rezonují. I proto třeba loni vystupovala Aneta Langerová. To je jedna z forem, jak se snažíme dostat festival k lidem, kteří by na něj třeba jinak nepřišli.
Sama nad tím přemýšlím podobně – je to stejné, jako kdybychom české studenty hodnotili jen podle Majálesu a vytvářeli si podle toho závěry o celé generaci. Zvláštní přístup.
Přesně tak. A ještě navíc jen na základě mediálního obrazu, který je vždycky do určité míry zkreslený nebo záměrně vybraný. Je to jen výsek reality. Myslím si, že je vlastně nebezpečné vytvořit si názor bez osobní zkušenosti. A potom je velmi těžké takového člověka přesvědčit, že festival ve skutečnosti vypadá úplně jinak, než jak ho možná roky vídal v televizních zprávách.
Mám pocit, že často zaniká i fakt, že Prague Pride není jen samotný průvod. Je to celý týden a zhruba 180 akcí – výstavy, sport, program pro rodiny, kulturní akce. Ta nabídka je opravdu široká a inkluzivní. Redukovat celý festival jen na sobotní průvod je vlastně zvláštní samo o sobě.
Je to tak. A mimochodem – i proto je festival týdenní. Zahajujeme už v pondělí a vydáváme tiskovou zprávu, že začíná lidskoprávní festival, který bude trvat celý týden a nabídne desítky různých akcí. I to má být způsob, jak ukázat, že průvod je vlastně jen taková třešnička na dortu. Myslím si, že se to postupně daří, ale samozřejmě hlavní mediální pozornost a clickbait budou vždycky kolem soboty.
Já osobně během Prague Pride vždycky trpím obrovským FOMO, protože těch akcí je strašně moc. Když jsem byla mladší, brala jsem si kvůli festivalu celý týden dovolenou, abych stihla co nejvíc. Dnes už to nejde. Nemrzí tě někdy, že ani ty sama nemůžeš být všude?
Taky mám někdy FOMO. Největší jsem asi měla v roce, kdy jsem byla půl festivalového týdne nemocná a nemohla jsem na festival vůbec přijít. To bylo opravdu smutné. Ale i to jsme zvládli.
Během festivalu máme každé ráno týmové porady a součástí je i blok „Kdo kde včera byl“. Tam si navzájem předáváme tipy a doporučení, protože potřebujeme znát návštěvnost akcí a jejich hodnocení, abychom s tím mohli dál pracovat a komunikovat to třeba médiím. Takže i když se na některou akci sama nedostanu, dozvím se o ní alespoň zprostředkovaně. A i to je vlastně hezký zážitek.
Už jsme probrali, z čeho máš největší stres. Co ti naopak během festivalového týdne dává největší radost a energii pokračovat dál?
Asi se budu opakovat, ale opravdu je to ten tým. Jsou to lidé, kteří celý festival drží pohromadě. Ať je vedro, nebo bouřka, oni tam vždycky jsou a bez nich by to nešlo.
A potom jsou to různé momenty, které každý ročník přinese. Třeba po covidu jsme vůbec nevěděli, co čekat. Dva roky předtím byly úplně zvláštní – streamovali jsme, počítali lidi klikry na Střeleckém ostrově a podobně. A pak najednou přišel první ročník po covidu a dorazilo obrovské množství mladých queer lidí, kteří během těch dvou let vlastně „dorostli“. Najednou jsme je viděli poprvé. Byl to celosvětový trend a pro nás to znamenalo obrovský nárůst návštěvnosti. To pro mě byla velká radost a možná i určitá naděje v novou generaci a nové myšlení. Začali jsme víc zkoumat, co tihle mladí lidé chtějí, jaké mají potřeby. Třeba že pijí víc matchu než alkohol. A snažíme se tomu porozumět. I to jsou momenty, které mě dokážou znovu nakopnout.
Už víme, že Pride Park letos nebude na Letné, ale na Štvanici. Chystáte ještě nějaké další změny nebo novinky, na které bychom se měli připravit?
Můžu asi prozradit, že piknik, který býval vždycky v sobotu na Střeleckém ostrově, letos nebudeme organizovat přímo my. Pravděpodobně ho přesuneme k našim partnerům do Dorado Café v Kinských zahradách. To je jedna ze změn, která souvisí jak s kapacitními, tak s finančními úsporami. Ale věřím, že to bude fajn a vlastně se na to těším i proto, že si tam jako tým možná trochu odpočineme.
Jinak ale žádné zásadní změny nechystáme. Připravujeme Pride House, Pride Youth na Kampě, Pride Village zůstane od pondělí do pátku tam, kde jsou lidé zvyklí.
Z toho je hezky vidět téma stability, o kterém jsi mluvila, bez ohledu na to, kde se zrovna Prague Pride odehrává. Přetrvává stále mýtus o festivalu nebo o průvodu, který bys už jednou provždy chtěla vyvrátit.
Určitě bych nejradši jednou provždy odstranila tu neustálou redukci na sexualizovaná témata. Byla bych strašně ráda, kdyby lidé, kteří se toho tématu bojí nebo si názor vytvářejí jen podle médií, prostě přišli a podívali se sami. Aby přišli třeba na Střelecký ostrov a zjistili, že je to vlastně úplně normální pohodový festival s hezkou atmosférou.
