„Přestal jsem se podbízet a konečně jsem našel lásku,“ říká muž, který po letech marného randění změnil jedinou věc. Děláte při seznamování stejnou chybu i vy?
Marek dlouhé roky dělal přesně to, co mnoho lidí na seznamkách považuje za „správnou strategii“. Byl milý. Dostupný. Chápavý. Přizpůsobivý. Odpovídal rychle, schůzky plánoval podle druhého, neříkal příliš nahlas, co chce, a snažil se nikoho „nevystrašit“. Jenže čím víc se snažil být tím nejlepším možným partnerem, tím víc se v randění ztrácel. Až po několika zklamáních pochopil, že problém nebyl v tom, že by nebyl dost dobrý. Problém byl v tom, že se při seznamování pořád snažil být někým, koho by si druhý vybral.
Dnes je ve vztahu, který podle svých slov „nepřipomíná konkurz ani zkoušku z atraktivity“. Co změnil? Přestal se podbízet.
Jméno respondenta bylo na jeho přání změněno.
Když se řekne, že jste po letech marného randění našel lásku, zní to skoro jako romantický happy end. Bylo to tak?
Upřímně? Vůbec ne. Měl jsem za sebou roky seznamování, které mě strašně vyčerpávalo. Střídaly se aplikace, první schůzky, druhé schůzky, zprávy, které se najednou přestaly odepisovat, lidé, kteří „teď zrovna neměli kapacitu“, a já jsem si pokaždé říkal, co jsem udělal špatně. Jestli jsem byl moc intenzivní. Moc málo intenzivní. Moc upřímný. Moc nudný. Moc dostupný. Málo tajemný. Všechno jsem analyzoval.
A pak přišel člověk, u kterého jsem poprvé po dlouhé době neměl pocit, že musím hrát nějakou verzi sebe, která bude přijatelnější. Najednou jsem se nepřistihl u toho, že přemýšlím nad každou zprávou dvacet minut. Neřešil jsem, jestli odpovídám moc brzy. Nehrál jsem hru, kdo komu napíše první. Byl jsem prostě přítomný. A to byl pro mě obrovský rozdíl.
V emailu jste mi napsal, že jste se přestal podbízet. Co tím přesně myslíte?
Pro mě podbízení neznamená jen to, že člověk někoho uhání nebo se ponižuje. Ono to může být mnohem jemnější. Může to vypadat jako milost, ohleduplnost nebo snaha „nedělat problémy“. Jenže pod tím je často strach.
Já jsem se podbízel tím, že jsem se pořád přizpůsoboval. Když někdo řekl, že nemá rád vážné konverzace na začátku, já jsem je potlačil, i když mě vlastně zajímaly. Když někdo nechtěl plánovat dopředu, tvářil jsem se, že jsem taky spontánní, i když mi to nevyhovovalo. Když někdo psal jednou za dva dny, přesvědčoval jsem se, že je to normální a že nesmím být náročný. Když jsem cítil, že je mezi námi nerovnováha, místo abych to pojmenoval, snažil jsem se být ještě lepší.
Dlouho jsem si myslel, že tím dávám druhému prostor. Dneska vím, že jsem tím hlavně opouštěl sám sebe. A to je hrozně neatraktivní nejen pro druhé, ale hlavně pro vás samotného. Protože někde uvnitř cítíte, že se ztrácíte.
Kdy jste si poprvé uvědomil, že problém možná není v lidech, které potkáváte, ale ve vašem vlastním nastavení?
Myslím, že to přišlo po jednom velmi krátkém, ale pro mě dost bolestivém vztahu. Nebylo to nic dramatického, žádná velká zrada. Jen jsem se do někoho hodně rychle emočně investoval a on byl celou dobu tak trochu jednou nohou pryč. Já jsem to cítil od začátku, ale nechtěl jsem si to přiznat. Místo toho jsem se snažil být tak skvělý, aby si to rozmyslel.
A to je strašná past. Začnete si myslet, že když budete dost trpělivý, dost sexy, dost zajímavý, dost nenáročný, nebo dost vtipný, tak si vás někdo vybere. Jenže láska nemá být výběrové řízení, ve kterém dokazujete, že máte nejlepší kvalifikaci na pozici partnera.
Po tom rozchodu jsem si sedl a došlo mi, že jsem vlastně nebyl smutný jen z něj. Byl jsem unavený ze sebe. Z toho, jak se pořád snažím někoho přesvědčit, že stojím za to.
To zní jako dost bolestivé zjištění. Nebyl v tom i pocit studu?
Byl. A velký. Protože když si přiznáte, že jste se podbízel, není to příjemné. Člověk si hned představí někoho zoufalého, kdo prosí o pozornost. A takhle jsem se vidět nechtěl. Já jsem se přece považoval za člověka, který má nějakou úroveň, sebevědomí, práci, kamarády, život.
Jenže podbízení se nemusí navenek tvářit zoufale. Může být velmi kultivované. Můžete mít hezký byt, chodit do posilovny, mít dobrou práci a stejně v sobě nést paniku z odmítnutí. A právě ta panika vás pak nutí dělat malé kompromisy, které samy o sobě vypadají nevinně, ale dohromady z vás udělají někoho, kým nejste.
Stud jsem cítil hlavně za to, že jsem tolikrát ignoroval vlastní nepohodlí. Že jsem dělal, že je mi něco jedno, i když nebylo. Že jsem říkal „v pohodě“, když to v pohodě nebylo. A že jsem se tvářil jako moderní, nenáročný člověk, zatímco uvnitř jsem jen čekal, jestli mě někdo konečně uklidní tím, že si mě vybere
Mnoho lidí ale při seznamování nechce působit náročně. Kde je podle vás hranice mezi zdravou vstřícností a tím, že se člověk začne popírat?
Tohle je těžké, protože nikdo nechce být ten člověk, který po dvou schůzkách přijde se seznamem požadavků. Ale myslím, že hranice je tam, kde už se nezačínáte chovat vstřícně, ale strategicky.
Vstřícnost je, že někomu vyjdete vstříc, protože chcete. Strategie je, že mu vyjdete vstříc, protože se bojíte, že odejde. Vstřícnost je, že si řeknete: dobře, tentokrát se přizpůsobím já. Podbízení je, že se přizpůsobujete pořád a pak si ještě namlouváte, že vám to nevadí.
Já jsem se musel naučit velmi jednoduchou věc – moje potřeby nejsou obtěžování. Když chci vědět, jestli se ještě uvidíme, nejsem zoufalý. Když mi vadí, že někdo komunikuje jen tehdy, když se mu to hodí, nejsem hysterický. Když hledám vztah, nemusím předstírat, že mi jde jen o „uvidíme, co bude“. Samozřejmě to neznamená tlačit na druhého. Znamená to netlačit pořád sám na sebe, abych vypadal víc v pohodě, než opravdu jsem.
Co byla ta jedna věc, kterou jste změnil?
Přestal jsem se snažit být vybrán. Začal jsem se ptát, jestli si toho člověka vybírám i já.
To zní hrozně jednoduše, možná až jako fráze, ale pro mě to bylo revoluční. Dřív jsem po schůzce řešil hlavně to, jestli jsem se líbil já jemu. Jestli se ozve. Jestli jsem něco nepokazil. Jestli jsem byl dost zajímavý. Vůbec jsem se neptal, jak jsem se cítil já. Jestli mě ten člověk opravdu zajímá. Jestli se vedle něj cítím klidně. Jestli se mi líbí, jak se mnou mluví. Jestli se mi líbí jeho životní nastavení. Jestli je tam vzájemnost.
Když jsem tohle otočil, randění se změnilo. Ne hned v tom smyslu, že by se objevil dokonalý muž. Ale změnil se můj vnitřní pocit. Najednou jsem nebyl uchazeč. Byl jsem taky člověk, který má právo se rozhodovat.
Jak se to projevilo prakticky? Co jste začal dělat jinak?
Začal jsem být mnohem pravdivější už od začátku. Ne brutálně upřímný, to nemám rád. Někteří lidé používají „upřímnost“ jako omluvu pro bezohlednost. Spíš jsem přestal uhlazovat věci, které jsou pro mě důležité.
Když se mě někdo zeptal, co hledám, neříkal jsem „něco nezávazně a uvidíme“, když jsem věděl, že bych rád vztah. Řekl jsem, že bych rád poznal někoho, s kým to může někam růst, ale že samozřejmě nechci nic lámat přes koleno. To je úplně normální věta, jen já jsem se jí dřív bál.
Taky jsem přestal přehnaně investovat do lidí, kteří mi dávali minimum. Dřív mi stačilo, že byl někdo hezký, chytrý nebo měl dobrý humor, a hned jsem si začal domýšlet potenciál. Dneska mě víc zajímalo, jestli je přítomný. Jestli se ptá. Jestli má zájem. Jestli jeho slova odpovídají chování.
A hlavně jsem přestal brát každý nezájem jako důkaz své nedostatečnosti. To byla velká věc. Někdy si prostě nesednete. Někdy druhý není připravený. Někdy hledá něco jiného. A někdy se chová mizerně. Ale nic z toho nemusí znamenat, že já mám menší hodnotu.
Nebál jste se, že když budete jasnější v tom, co chcete, odradíte tím lidi?
Bál. A některé lidi jsem tím opravdu odradil. Jenže dneska to beru jako výhodu, ne jako ztrátu. Dřív jsem chtěl být přijatelný pro co nejvíc lidí. Teď mi došlo, že to je v lásce úplně k ničemu. Já nepotřebuju být kompatibilní s celým Grindrem, Tinderem nebo Prahou. Potřebuju být kompatibilní s jedním člověkem, se kterým se potkáme v důležitých věcech.
Když někoho odradí, že umím říct, co hledám, je to vlastně dobrá informace. Když někoho odradí, že mám hranice, taky dobrá informace. Když někoho odradí, že nejsem pořád dostupný a nechci vztah stavět jen podle jeho nálady, výborně. Ušetřili jsme si čas.
Tohle ale člověk musí opravdu prožít. Nestačí si to přečíst v motivačním citátu. Protože ve chvíli, kdy se vám někdo líbí, je strašně lákavé zase sklouznout do starého vzorce a říct si: tak já teď trochu uberu, trochu se přizpůsobím, hlavně ať neodejde. Jenže přesně tam to začíná.
Jak do toho podle vás vstupuje gay seznamování? Je v něčem specifické?
Myslím, že ano. Nechci říkat, že heterosexuální lidé to mají jednoduché, protože vztahy jsou složité všude. Ale gay seznamování má svoje specifické tlaky. Často jsme vyrůstali s pocitem, že po nás touha není samozřejmá. Že musíme nejdřív zjistit, jestli si vůbec můžeme dovolit někoho chtít. A to se pak do dospělosti propisuje víc, než si připouštíme.
Mnoho z nás má za sebou období skrývání, porovnávání, odmítnutí nebo pocitu, že jsme nějak „navíc“. A když pak vstoupíme do světa aplikací, kde se všechno zrychlí a zploští na fotku, věk, tělo, vzdálenost a pár slov v profilu, může to staré zranění hodně zesílit. Najednou máte pocit, že musíte být mladší, vyrýsovanější, vtipnější, úspěšnější, víc maskulinní, víc zajímavý, víc všechno.
Já jsem si dlouho myslel, že musím konkurovat. Že musím zaujmout. A jasně, nějaká přitažlivost tam být musí. Ale vztah nevznikne z toho, že vyhrajete soutěž o nejlepší profil. Vztah vznikne tam, kde se dva lidé můžou potkat bez toho, aby jeden z nich pořád prodával svou lepší verzi.
Měl jste pocit, že musíte být „lepší verzí sebe“, abyste měl v gay světě šanci?
Ano. A dlouho jsem si ani neuvědomoval, jak moc. Řešil jsem tělo, věk, fotky, oblečení, práci, humor, všechno. Neříkám, že je špatně o sebe pečovat. Já se o sebe starám rád. Ale rozdíl je v motivaci. Je rozdíl jít cvičit, protože se chcete cítit dobře, a jít cvičit, protože máte pocit, že bez určitého těla nejste hodný lásky.
Gay prostředí umí být nádherné, podpůrné a svobodné. Ale umí být taky velmi tvrdé. Někdy se tváříme, že jsme nad věcí, ale přitom mezi sebou umíme být brutálně hodnotící. A když člověk nemá pevný vztah k sobě, začne se přizpůsobovat tomu, co si myslí, že bude žádané.
Já jsem třeba dlouho potlačoval některé svoje citlivější stránky. Nechtěl jsem působit moc romanticky, moc vztahově, moc zranitelně. Bál jsem se, že to bude trapné. Přitom právě tohle je moje součást. A člověk, se kterým jsem dnes, mi jednou řekl, že ho na mně zaujalo právě to, že jsem se nebál mluvit opravdově. To pro mě bylo skoro absurdní. Něco, co jsem roky považoval za slabost, se najednou ukázalo jako věc, kvůli které mě někdo chtěl poznat víc.
Jak jste poznal současného partnera?
Úplně obyčejně, přes aplikaci. Což je možná dobré říct, protože někdy se aplikace démonizují, jako by tam nebylo možné potkat nikoho normálního. Já si to nemyslím. Aplikace není problém sama o sobě. Problém je, když na ní člověk začne měřit vlastní hodnotu.
S partnerem to začalo konverzací, která nebyla nijak oslnivá. Nebyl tam žádný geniální opening line. Jen jsme si normálně psali. Co bylo jiné, byl pocit klidu. Nepřišlo mi, že se musím vytahovat. On se ptal, já se ptal. Nebyl tam ten zvláštní hlad po potvrzení, který jsem znal z dřívějška.
Když jsme šli na první schůzku, byl jsem nervózní, ale ne zoufalý. To je důležitý rozdíl. Těšil jsem se, ale neříkal jsem si, že jestli to nevyjde, znamená to něco hrozného. A možná právě proto jsem tam přišel víc jako já.
Pamatujete si moment, kdy jste si řekl, že tohle je jiné?
Ano, ale nebyl to žádný velký romantický okamžik. Bylo to asi na třetí schůzce. Seděli jsme venku, bylo už trochu chladno, a já jsem začal automaticky dělat to, co dřív. Přizpůsobovat se. On navrhl nějaký plán na další týden a mně se to vlastně vůbec nehodilo. Už jsem měl na jazyku, že jasně, nějak to udělám. A pak jsem se zastavil a řekl jsem pravdu: „Tohle je pro mě dost náročné, ten den nemůžu. Ale rád tě uvidím jindy.“
A on řekl: „Jasně, tak najdeme jiný den.“
To je všechno. Žádné drama. Ale pro mě to bylo obrovské. Protože jsem čekal, že když nebudu okamžitě k dispozici, zájem opadne. A on neopadl. Naopak. V tu chvíli jsem si uvědomil, že zdravý člověk vás nepotrestá za to, že máte vlastní život.
To zní jednoduše, ale pro člověka, který je zvyklý se přizpůsobovat, to může být skoro revoluce.
Přesně. Lidé, kteří s tím nemají problém, si možná řeknou: no a co, prostě jsi navrhl jiný den. Ale když máte v sobě nastavení, že láska je něco, co si musíte zasloužit, každé malé „ne“ vám připadá riskantní. Bojíte se, že druhý člověk odejde za někým jednodušším. Dostupnějším. Méně komplikovaným.
Jenže tohle je další iluze. Člověk, který odejde jen proto, že jednou nemůžete, nebyl člověk pro vás. Člověk, který potřebuje, abyste se pořád ohýbal, nehledá partnera, ale pohodlí. A to je rozdíl.
Já jsem si začal vážit toho, že partner moje hranice nevnímal jako překážku. Bral je jako informaci. A já jsem se díky tomu přestal bát další hranice ukazovat.
Co bylo na začátku vašeho vztahu nejtěžší?
Nepřenášet do něj staré strachy. Protože i když potkáte někoho dobrého, vaše nervová soustava to nemusí hned pochopit. Já jsem byl zvyklý číst signály ohrožení všude. Když odepsal později, stará část mě okamžitě spustila: už ho to nebaví. Když byl unavený, napadlo mě: možná se vzdaluje. Když jsme se jeden víkend neviděli, měl jsem chuť začít být nejistý.
Rozdíl byl v tom, že jsem už podle těch strachů nejednal. Dřív bych začal být buď přehnaně milý, nebo pasivně uražený, nebo bych se stáhl, abych nevypadal zranitelně. Teď jsem se učil říct: „Hele, vím, že to možná není o tobě, ale spustila se mi nejistota.“ A on na to reagoval normálně. Ne vždycky dokonale, jsme lidi, ale s respektem.
To je pro mě velká definice bezpečného vztahu. Ne že nikdy nemáte strach. Ale že o něm můžete mluvit, aniž by se z vás stal problém.
Mluvíte hodně o hranicích. Nebál jste se, že hranice mohou působit tvrdě nebo chladně?
Dřív ano. Myslel jsem si, že hranice znamenají odstup. Dneska si myslím pravý opak. Hranice umožňují blízkost. Když nevím, kde končím já a začíná druhý, nemůžu být ve vztahu opravdu svobodně. Jen se snažím odhadovat, co mám dělat, aby bylo dobře.
Hranice nejsou zeď. Jsou spíš dveře s klikou. Říkají: tudy ano, tudy ne, tady se cítím dobře, tady už ne. A když to druhý respektuje, může vzniknout mnohem větší intimita. Protože se nemusíte pořád bránit nebo přetvařovat.
U mě to znamenalo třeba říct, že nechci komunikaci, která je tři dny intenzivní a pak týden ticho. Nebo že mi nevyhovuje, když se plány ruší na poslední chvíli bez vysvětlení. Nebo že se nechci tvářit jako cynik, když ve skutečnosti věřím na vztah.
Kdybyste měl popsat tu starou chybu jednou větou, jak by zněla?
Snažil jsem se stát člověkem, kterého by druzí neopustili, místo abych zjišťoval, s kým můžu být sám sebou.
To je asi nejpřesnější. A myslím, že v tom nejsem sám. Hodně lidí při seznamování neukazuje sebe, ale svoji „prodejní verzi“. Trochu hezčí, trochu vtipnější, trochu nenáročnější, trochu víc cool. Jenže pak se může stát, že vás někdo začne mít rád právě pro tu verzi, kterou neumíte dlouhodobě udržet. A vy jste potom ve vztahu unavený, protože pořád hrajete roli, se kterou jste na začátku uspěl.
Dá se vůbec při randění nebýt trochu strategický? Vždyť každý chce udělat dobrý dojem.
Jasně, všichni chceme udělat dobrý dojem. To je normální. Když jdu na první rande, taky si vezmu něco, v čem se cítím dobře, a nepřijdu s kompletním výčtem svých traumat mezi předkrmem a hlavním chodem. Nejde o to vyvalit na druhého všechno hned. Jde o to nezačínat vztah lží o tom, kdo jste a co chcete.
Zdravá míra snahy je hezká. Je krásné být pozorný, upravit se, vymyslet příjemné místo, naslouchat, být laskavý. Problém je, když se z toho stane výkon. Když po schůzce nejste zvědavý, jaké to bylo, ale hodnotíte se jako po castingu. Když přemýšlíte, jestli jste získal dost bodů. Když druhého idealizujete dřív, než ho vůbec znáte, jen protože vás na chvíli zbavil samoty.
Randění má být poznávání, ne přesvědčování.
Co byste řekl lidem, kteří mají pocit, že když přestanou „hrát hru“, zůstanou sami?
Že tomu strachu rozumím. Opravdu. Protože když jste dlouho sám nebo máte za sebou opakovaná odmítnutí, začnete si říkat, že možná musíte ubrat ze svých potřeb, jinak nikoho nenajdete. A okolí vám to někdy ještě potvrdí. Řekne vám, že jste moc náročný, že musíte být víc v klidu, že dneska to tak prostě chodí.
Jenže být sám sebou neznamená být bezohledný nebo rigidní. Znamená to dát druhému šanci poznat člověka, který opravdu existuje. A ano, některým lidem se ten člověk nebude hodit. To bolí. Ale pořád je to lepší než být přijat za cenu toho, že se neustále zmenšujete.
Já jsem si dlouho myslel, že autenticita mi zmenší šance. Ve skutečnosti mi zmenšila počet zbytečných situací. A tím mi paradoxně zvětšila šanci na něco skutečného.
Jak poznáte, že se ve vztahu už nepodbízíte?
Podle klidu. Ne podle toho, že je všechno perfektní. My se s partnerem taky někdy neshodneme, taky máme dny, kdy jsme unavení nebo protivní. Ale já už nemám pocit, že jedna neshoda znamená konec. Nemám pocit, že musím okamžitě opravovat atmosféru, aby se nerozpadla. Nemám pocit, že jeho nálada je moje zodpovědnost.
Taky poznám, že si umím říct o věci bez toho, abych se za ně omlouval. Když chci víc času spolu, řeknu to. Když potřebuju prostor, řeknu to. Když mě něco zraní, nebalím to do deseti vrstev humoru. A zároveň se snažím totéž dávat jemu. Nechci partnera, který se bude podbízet mně. Chci člověka, který se mnou může mluvit pravdivě.
Změnilo to i váš pohled na sebe?
Hodně. Možná víc než samotný vztah. Dřív jsem měl pocit, že moje hodnota se trochu mění podle toho, kdo o mě má zájem. Když se mi někdo ozval, cítil jsem se líp. Když mě někdo odmítl, cítil jsem se hůř. To je strašně křehké, protože pak předáte vlastní sebevědomí do rukou lidem, kteří vás někdy ani pořádně neznají.
Dneska se snažím mít hodnotu ukotvenou jinde. V tom, jak se chovám. Jak pečuju o svoje vztahy. Jak umím být upřímný. Jak se dokážu omluvit. Jak se dokážu postarat o sebe. Partnerství je krásná věc, ale nemůže být jediným potvrzením, že jste v pořádku.
A možná právě když tohle člověk začne aspoň trochu chápat, je připravenější na vztah. Protože pak nehledá někoho, kdo ho zachrání před pocitem nedostatečnosti. Hledá někoho, s kým může sdílet život.
Kdybyste se dnes mohl vrátit k sobě do období nekonečných schůzek a zklamání, co byste si řekl?
Řekl bych si: „Nemusíš se tolik snažit být milovatelný. Už jsi.“
A pak bych si asi dodal něco méně poetického: „A když někdo nechce, nech ho jít.“ Protože já jsem strašně dlouho držel dveře otevřené lidem, kteří už dávno odcházeli. Doufal jsem, že když budu dost trpělivý, otočí se. Jenže zatímco jsem čekal, míjeli mě lidé a situace, kde bych nemusel žebrat o základní zájem.
Taky bych si řekl, že odmítnutí není vždycky tragédie. Někdy je to ochrana. Někdy vás život jen nepustí někam, kde byste se zase ztratil.
A co byste vzkázal lidem, kteří teď možná čtou váš příběh a poznávají se v něm?
Ať se na sebe nezlobí. To je první věc. Podbízení se často nevzniká z hlouposti, ale ze zranění. Z potřeby být konečně viděn, chtěn, vybrán. To je lidské. Všichni chceme být milovaní.
Ale zároveň bych jim řekl, ať se začnou ptát sami sebe na velmi jednoduché otázky. Jsem v téhle komunikaci klidnější, nebo menší? Můžu říct, co chci? Zajímá mě ten člověk opravdu, nebo mě hlavně uklidňuje, že má zájem on? Nepředstírám náhodou, že mi něco nevadí, jen abych nepřišel o šanci?
To nejsou otázky, které vám hned najdou partnera. Ale pomůžou vám neztratit sebe. A to je podle mě začátek všeho.
Dnes jste zamilovaný. Věříte, že je to hlavně díky tomu, že jste změnil přístup?
Myslím, že ano, ale neřekl bych to tak, že jsem našel lásku jako odměnu za správnou techniku. To by znělo moc jednoduše. Spíš jsem se dostal do bodu, kdy jsem byl schopný dobrý vztah nepokazit tím, že se v něm začnu okamžitě zmenšovat.
Láska podle mě nepřichází jen tehdy, když je člověk dokonale připravený. To bychom se jí nedočkali nikdy. Ale pomáhá, když už víte, že nechcete být milovaný za cenu vlastní nepřítomnosti. Protože vztah, ve kterém sice někoho máte, ale nejste v něm vy, je nakonec jen jiný druh samoty.
