„Transgender sportovkyně byly prezentovány jako problém,“ říká výzkumnice Kateřina Turková, která stojí za studií o mediálním obrazu trans žen ve sportu
Transgender sportovkyně se v posledních letech staly jedním z nejdiskutovanějších témat současného sportu. Debata se většinou točí kolem férovosti, pravidel a ženských kategorií, často v ní ale zaniká otázka, jak velkou roli v celém sporu hrají média – tedy to, jaké titulky volí, komu dávají prostor a zda konkrétní sportovkyně představují komplexně, nebo jen jako problém.
Právě tomu se věnuje studie „Celebrification of transgender sportswomen through critical media coverage: the first step towards acknowledgement in Central European countries“, za níž stojí Kateřina Turková, Alice Němcová Tejkalová, Anna Hrbáčková a Veronika Macková z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Autorky zkoumaly, jak o transgender sportovkyních v roce 2023 psala sportovní média v Česku, na Slovensku, v Polsku a Maďarsku.
S Kateřinou Turkovou jsme mluvili o tom, proč je téma transgender sportovkyň tak polarizující, kde končí legitimní diskuse o férovosti a začíná stigmatizace, i o tom, zda může mediální pozornost – byť často vyhrocená a kritická – paradoxně pomoci k tomu, aby transgender sportovkyně ve veřejné debatě vůbec dostaly vlastní hlas.
Kateřino, vaše studie se věnuje transgender sportovkyním a tomu, jak o nich psala sportovní média ve střední Evropě. Co vás k tomuto tématu osobně a akademicky přivedlo?
Téma vlastně přirozeně vychází z dlouhodobého zaměření celého autorského týmu. Všechny čtyři autorky se věnujeme výzkumu sportovní komunikace, přičemž každá z nás se specializuje na trochu jinou oblast. Já se více zaměřuji na online prostředí a sociální sítě, moje kolegyně se pak intenzivněji věnují například menšinovým tématům, parasportu nebo genderovým otázkám.
Právě kolem let 2021 a 2022 se začalo téma transgender sportovkyň výrazněji objevovat i v českých médiích. Vnímaly jsme proto jako zajímavé podívat se na něj blíže právě v kontextu střední Evropy. Většina dosavadních výzkumů totiž vycházela především ze severoamerického prostředí, které se od našeho regionu liší kulturním kontextem, přístupem ke genderovým otázkám i politickou situací.
Zároveň se předchozí studie často soustředily hlavně na doporučení, jak o tématu informovat citlivě a odpovědně, případně analyzovaly jeden konkrétní případ či jednu sportovkyni. Nás ale zajímalo širší pojetí – tedy jakým způsobem jsou transgender sportovkyně v delším časovém horizontu zobrazovány a jak se o nich píše právě ve středoevropském prostoru.
Když se řekne transgender žena ve sportu, tak si část veřejnosti okamžitě představí spor o férovost soutěží. Není to už samo o sobě určitý mediální rámec, který předem určuje, jak o těchto sportovkyních přemýšlíme?
Ano, protože to, co čteme a vidíme, utváří i to, co nám připadá důležité nebo podstatné. Spor ohledně férovosti, případně otázka, jak transgender ženy „začlenit“ do vrcholového, profesionálního sportu, byl vlastně jedním z nejvýraznějších a nejpřítomnějších rámců, které se v článcích objevovaly.
To bylo patrné i v našich výsledcích. Napříkad situace v mládežnickém nebo amatérském sportu se téměř neřešila. Mluvilo se hlavně o vrcholovém sportu, kde samozřejmě kategorizace hraje roli, je historicky podmíněná a diskuze o férovosti jsou tam do určité míry na místě. Ostatní aspekty toho, jak vlastně na transgender ženy ve sportu pohlížet, už ale tolik zohledňované nebyly.
Myslím si, že to hodně souvisí s obecným společenským pohledem na transgender sportovkyně. Ať už v titulcích nebo v samotných textech se čsto objevovalo, , že určité sportovní federace nevědí, co s transgender sportovkyněmi dělat, kam je zařadit. Transgender sportovkyně byly prezentovány jako problém nebo jako něco nového, co se ve sportu objevilo a společnost si s tím neví rady.
Na to pak navazovaly další rámce, například rámec hrozby, kde se implicitně naznačovalo, že pokud budou transgender sportovkyně integrovány do ženské kategorie, ženský sport nějakým způsobem „znečistí“ nebo ohrozí. Řešila se i samotná kategorizace, například v souvislosti s plaváním a snahami vytvořit samostatnou kategorii pro transgender sportovkyně.
Překvapilo vás osobně, jak silně se v těch textech opakovala představa transgender sportovkyně jako hrozby pro ženský sport?
To mě úplně nepřekvapilo. Co mě ale překvapilo, byla určitá explicitnost a způsob, jakým to bylo prezentováno.
Často se poukazovalo na to, že transgender sportovkyně někdy ještě neprodělaly úplnou tranzici, takže si údajně stále nesou určité znaky mužství. V některých článcích to bylo prezentováno dokonce jako fyzická hrozba – například že ženy v šatnách musí být vystaveny pohledu na mužské genitálie. To už mi přišlo opravdu přehnané.
Do určité míry mě překvapil mě také výběr fotografií a jejich spojení s titulky. Konkrétně si vzpomínám na cyklistku Austin Killips, jejíž fotografie byla opakovaně používána v detailním výřezu obličeje. Ona se na snímku usmívá, ale ve spojení s textem to působilo, jako by se ostatním ženám vysmívala a měla nad nimi fyzickou převahu.
Opakovaně se zdůrazňovaly fyzické atributy transgender sportovkyň, neobyčejná síla a podobně. Přitom právě fyzická síla je ve sportu obecně spojována s dobrým výkonem, který je ve sportužádoucí. Tady to ale bylo prezentováno negativně – jako problém, že „mají takovou sílu“.
Ve své studii zároveň popisujete, že právě podobně výrazné osobnosti často celé téma do značné míry personalizovaly. Čím to podle vás je, že právě jednotlivé příběhy a konkrétní jména mají tak silný vliv na formování veřejného mínění?
U Austin Killips a Lii Thomas to podle mě hodně vycházelo z toho, že se dokázaly ve sportu výrazně prosadit. Byly v uvozovkách „problémovými případy“, které bylo potřeba nějak řešit.
U ostatních sportovkyň, které se v médiích tolik neobjevovaly, hrála roli i jejich menší veřejná známost ve střední Evropě. U Lii Thomas veřejnost věděla, o koho jde, takže bylo pro média jednodušší přes její příběh celé téma komunikovat.
Ve vzorku se pak objevila ještě finská krasobruslařka Minna-Maaria Antikainen, které byla věnována výrazná mediální pozornost. V jejím případě to souviselo s vystoupením na zahajovacím ceremoniálu evropského šampionátu v roce 2023. To vystoupení nebylo příliš povedené, takže média na tom následně ukazovala údajné „nesprávné začlenění“.
S tím souvisí i pojem celebrifikace, se kterým v textu pracujete. Jak byste ho jednoduše vysvětlila čtenáři, který akademickou terminologii nezná?
Celebrifikace je vlastně proces, během kterého se z běžného člověka nebo třeba někoho, kdo je známý jen v určitém kontextu stává celebrita. Postupně pak přesáhne svůj původní kontext.
V případě Lii Thomas nebo Austin Killips se z nich staly veřejně známé osobnosti i mimo samotnou sportovní komunitu. U sportovců je to do určité míry běžné.
My ve studii pracujeme ještě s pozitivní a negativní celebrifikací, což už souvisí s konkrétním mediálním obrazem. Tedy s tím, jestli je daná osobnost veřejností vnímána spíše pozitivně, nebo negativně.
V té studii mě zaujal ještě jeden pojem, se kterým se tam pracuje, a to je břemeno tokenismu, tedy situace, kdy jednotlivec najednou reprezentuje celou menšinu. Je podle vás nebezpečné, když jedna sportovkyně v očích veřejnosti začne zastupovat všechny transgender ženy?
Domnívám se, že je to zároveň nebezpečné i zavádějící. Pokud odhlédneme od nejznámějších mediálních případů a podíváme se například na již zmíněnou Minnu-Maarii Antikainen, problematické je už to, když je prezentována jako „typická“ transgender krasobruslařka. Ve výsledku to může vytvářet představu, že transgender sportovkyně běžně vypadají a vystupují právě tímto způsobem a že přesně takové by je měla veřejnost očekávat.
U ostatních sportovkyň pak často dochází ke zobecňování jejich zkušeností. Jenže samotný proces tranzice, fyzické predispozice i způsob, jakým se chtějí do sportu zapojit nebo se veřejně prezentovat, mohou být případ od případu velmi odlišné.
V našem výzkumu se navíc ukázalo, že transgender ženy byly v médiích reprezentovány pouze několika málo výraznými osobnostmi, což rozhodně není ideální. Zároveň to vytváří tlak i na samotné sportovkyně, které na sebe přebírají určitou zátěž spojenou s tokenismem. Mohou pak cítit odpovědnost za reprezentaci celé skupiny transgender sportovkyň. Často se od nich očekává, že budou veřejně vystupovat a obhajovat své postavení, přestože o takovou roli samy vůbec nemusí stát.
Podobá se podle vás mediální zacházení s transgender sportovkyněmi tomu, čím si v minulosti procházeli gayové, lesby nebo ženy ve sportu?
Ano, podobá. My vlastně argumentujeme tím, že skrze určité negativní zobrazování může vzniknout alespoň nějaké „světlo na konci tunelu“.
U transgender sportovkyň mám ale pocit, že to světlo v současnosti spíš pomalu vyhasíná. V souvislosti s tím, jak se dnes postupuje, je něco, o čem se ještě v roce 2023 dalo diskutovat – tedy nějaká forma jejich inkluze – dnes prakticky nemožné, zejména v olympijském sportu a na nejvyšší úrovni.
Nedávno se objevily zprávy o zákazu účasti transgender sportovkyň na olympijských hrách, takže si myslím, že ačkoliv se mediální rámcování v roce 2023 do určité míry podobalo tomu, čím si procházely jiné menšiny v minulosti, vývoj směrem k pozitivnějšímu přijetí už tady pravděpodobně nenastane.
Je to i tím, že je to téma součástí kulturních válek a je silně zpolitizované?
Určitě. Už během olympiády v roce 2024 docházelo k velké politizaci tématu. Paradoxně ji vyvolala i záměna intersex sportovkyně za transgender sportovkyni.
V současnosti je to hodně politizované téma, mimo jiné ve Spojených státech. Například Riley Gaines (americká konzervativní politická aktivistka a bývalá vysokoškolská plavkyně, známá svou kampaní proti účasti trans žen v ženském sportu, pozn. redakce) se později zapojila do kampaně Republikánské strany. Ale k politizaci dochází i u nás. Souvisí to i s tím, jaká politická reprezentace nebo jaká část společnosti je zrovna u moci a jaká agenda se řeší.
Studie srovnávala země ve střední Evropě a ukázala rozdíly mezi Českem, Slovenskem, Polskem a Maďarskem. Dá se říct, že česká média vyšla v tomto tématu lépe? Že byla citlivější než třeba média na Slovensku nebo v Maďarsku, kde jsou kulturní války vyhrocenější?
Námi analyzovaná česká média z toho v roce 2023 vyšla o něco lépe, ale spíš to souviselo s celkovým nastavením společnosti. I u nás se objevovaly šokující titulky a problematické rámování, jen převažovalo spíše zobrazování transgender sportovkyň jako určitého problému. Také se objevovaly se články, v kterých byly transgender ženy prezentovány jako podvodnice, které se chtějí dostat do ženského sportu. V Maďarsku ale byl v souvislosti s tamní legislativou přístup ještě mnohem radikálnější a explicitnější. Nešlo už jen o sport, ale o údajné ohrožení celé společnosti.
V Česku a na Slovensku se výrazně objevuje jméno Martiny Navrátilové, která je významnou postavou LGBT historie ve sportu, zároveň ale velmi kriticky vystupuje proti účasti transgender žen v ženských kategoriích. Jak mají média s takovou složitostí pracovat, aby z toho nebyl jen jednoduchý konflikt „pro“ a „proti“?
To je složitá otázka. Myslím si, že pro média bylo velmi snadné použít Martinu Navrátilovou jako autoritu, která k tématu má co říct, i když v některých případech je to podle mě diskutabilní.
Její osobní příběh a vývoj postoje jsou ale zajímavé. V určité době spolupracovala s trenérkou Renée Richards, která podstoupila tranzici, takže se dá říct, že její současný postoj mohl být pro část lidí překvapivý.
Zároveň ale média často přebírají názory autorit a Martina Navrátilová svůj postoj otevřeně prezentuje i na sociálních sítích. Její hlas tak výrazně dostal do veřejného prostoru nejen skrze mainstreamová média.
Problém ale byl v tom, že v námi analyzovaných článcích často chyběl hlas druhé strany nebo názor odborné veřejnosti. Chyběl prostor pro samotné transgender sportovkyně, aby mohly svůj pohled nějak vysvětlit nebo obhájit, popřípadě pohled odborníků.
Takže tam byla porušena taková ta zásada férové žurnalistiky, že dostane prostor i druhá strana?
Do určité míry ano. Na druhou stranu si ale myslím, že v dnešní době, kdy média jsou média ve velké míře závislá na čtenosti a rychlosti publikování, bylo snadné takové články vydávat. Úplně mě to proto nepřekvapilo. Podobné tendence se dnes objevují napříč žurnalistikou, takže bych to úplně neházela jen na sportovní novináře s tím, že byli neobjektivní. Pokrývat podobně komplexní téma pod časovým tlakem je vždy obtížné.
Dá se říci, že v mediálním pokrytí spíše něco chybělo. Článků, které by se otázce férovosti věnovaly opravdu do hloubky a snažily se podrobně vysvětlit, proč je to z pohledu některých lidí nefér, bylo v našem vzorku velmi málo. Názory převažovaly nad vědeckými nebo podloženými argumenty.
Jak jste zmínila, média často používají dramatické titulky a clickbaity, protože potřebují čtenost. Dá se podle vás o tak citlivém tématu psát čtivě a ostře, aniž by článek sklouzl k senzaci nebo stigmatizaci?
Myslím si, že určitě stojí za to se o to alespoň pokusit. Chápu, že to vyžaduje víc času a práce, ale informovanost novinářů je podle mě v tomto tématu klíčová.
Když jde o kontroverzní téma, je důležité mít znalosti, být připravený a nesnažit se jen napsat něco, co bude fungovat jako clickbait. Z mého pohledu by bylo ideální a zajímavé například mluvit s odborníky vytvářejícími pravidla. Myslím si tedy, že by to určitě šlo dělat kvalitně a zároveň čtivě, což potvrzovaly i některé články v našem vzorku. Jen je otázka, jestli transgender sportovkyně tehdy nebyly jen jedním z témat, o kterém média věděla, že přitáhne pozornost. Řada námi analyzovaných článků využívala hlavně agenturní zpravodajství nebo sekundární zdrojů.
Kdybyste měla dát sportovním redakcím nějaké doporučení – nejen k titulkům, ale i k samotnému textu – co by to bylo? A existuje třeba prostor, kde mohou redakce čerpat informace o tom, jak o tématu psát?
Určitá doporučení už se snažili formulovat například zahraniční kolegové. Za mě je ale úplný základ vyhnout se tomu, aby bylo téma prezentováno jako senzace. I jazyk, který se používá, by měl být respektující.
Myslím si, že debata o férovosti je do určité míry legitimní. Nemyslím si, že by se o tématu mělo psát jen pozitivně. Kritické hlasy jsou určitě na místě, ale měly by být prezentovány slušně.
Myslím si, že nikomu z nás by nebylo příjemné číst o sobě podobné články. Publikované texty mohou mít negativní dopad na psychiku transgender sportovkyň.. A zároveň to potenciálně může odradit kohokoliv, kdo by po tranzici uvažoval o zapojení do sportovního kolektivu třeba jen na amatérské úrovni. Když si přečte takové články, může to vést k tomu, že to raději vzdá.
Přes všechno, o čem jsme se bavili, vaše studie naznačuje určitý paradox – že i negativní zviditelnění může být prvním krokem k tomu, aby společnost transgender sportovkyně začala vnímat komplexněji. Myslíte, že jim to paradoxně mohlo i trochu pomoct?
Myslím si, že do určité míry určitě ano — alespoň některé mediální výstupy. Ne všechny, ale část z nich bezpochyby přispěla k tomu, že se do veřejného prostoru dostaly i perspektivy samotných transgender sportovců.
Například s Liou Thomas vyšly v amerických médiích rozhovory, které sice nebyly součástí našeho výzkumného vzorku, ale nabízely její vlastní pohled na celou situaci. To považuji za důležité. A kdyby se o tématu nezačalo veřejně psát a systematicky ho pokrývat, transgender sportovkyně by pravděpodobně vůbec nedostaly prostor samy promluvit.
I v našem vzorku se objevil rozhovor s člověkem, který podstoupil tranzici a aktivně se zapojuje v rámci sportu. Text nabízel jeho osobní zkušenost a pohled na věc — a myslím si, že bez mediální pozornosti by podobný prostor vůbec nevznikl. Myslím, že otevřená veřejná debata může určitému posunu pomáhat a že je důležité, aby se o tématu mluvilo.
Na druhou stranu ale musím říct, že některé mediální výstupy byly opravdu velmi vyhrocené a překvapily i nás, přestože jsme byly na podobný typ narativů do určité míry připravené.
