„Flirtování v bezpečných a respektujících mantinelech je mnohem příjemnější a zábavnější,“ říká zakladatelka Konsentu Johanna Nejedlová. Proč podle ní souhlas není zabiják vášně?

Johanna Nejedlová patří k lidem, kteří v Česku pomohli změnit způsob, jakým mluvíme o sexuálním násilí, souhlasu i respektu ve vztazích. Spoluzaložila organizaci Konsent, která se věnuje prevenci sexuálního násilí a vzdělávání o respektujících vztazích, za svou práci získala mimo jiné ocenění Women of Europe a objevila se také ve výběru Forbes 30 pod 30. 

V rozhovoru mluví o tom, proč souhlas neznamená konec flirtování, jak se za posledních deset let proměnila česká debata o znásilnění, proč sexuální výchova nemůže končit kondomem na banánu a proč je důležité mluvit o hranicích i v queer komunitě. A také o tom, že skutečně svobodná sexualita nezačíná u odvahy překračovat limity, ale u možnosti jasně říct, co chceme – a co už ne. 

Když jste zakládala organizaci Konsent, sexuální násilí se v české debatě často spojovalo hlavně s extrémními scénáři – tedy s cizím pachatelem, fyzickým násilím a odporem oběti. Jak moc se podle vás od té doby proměnilo společenské chápání toho, co všechno sexuální násilí může zahrnovat?

Mám pocit, že za těch deset let — letos totiž Konsent slaví své desáté výročí — se toho opravdu hodně změnilo. Přijde mi skvělé, že se téma souhlasu propisuje do běžného života a že nad ním lidé začínají přemýšlet. Myslím si, že brát téma sexuálního násilí vážně a snažit se působit tak, aby se ho dělo co nejméně, začíná být ve společnosti běžnější. Neříkám, že je to všude ideální nebo že jsou z toho všichni nadšení, ale určitě jsme se posunuli.

Dá se říct, že jsme v tomto ohledu dohnali západní Evropu nebo třeba Spojené státy? Tam například výrazně rezonovalo hnutí #MeToo, zatímco u nás se o těchto tématech dlouho nemluvilo tak intenzivně.

Když k nám kolem roku 2015 nebo 2016 dorazilo hnutí #MeToo, šlo o mimořádně výbušné téma. Ve veřejném prostoru tehdy převládaly spíš negativní reakce a často zaznívalo, že jde o „hon na čarodějnice“. Jen několik novinářů a novinářek se snažilo o objektivní a komplexní pohled. A jen málokdo měl odvahu se k hnutí veřejně přihlásit a sdílet vlastní zkušenost.

Postupem času jsme se ale o těchto věcech začali učit mluvit otevřeněji. I když je to často bolestivé a stále existují lidé, kteří zpochybňují nebo obviňují oběti, mám pocit, že se jako společnost posouváme. Učíme se přijímat realitu takovou, jaká je, zpracovávat ji a vést o ní citlivější debatu.

Když jsme zakládali Konsent, vycházeli jsme mimo jiné z průzkumu Amnesty International, který zjišťoval, kolik lidí si myslí, že si za znásilnění mohou oběti samy. Tehdy to bylo 63 procent respondentů. O několik let později už číslo kleslo na 40 procent. A věřím, že kdyby se podobný průzkum dělal dnes, výsledek by byl ještě výrazně nižší.

Pamatuju si ale, že během studijní cesty v Norsku byli tamní odborníci v šoku už z toho, že si to myslí 20 procent lidí. Je tedy jasné, že před sebou pořád máme kus cesty. Přesto věřím, že tyto mezery dokážeme postupně překonat.

Dokázala byste říct, odkud se v lidech bralo přesvědčení, že si za to ženy mohou samy? Je to historický společenský předsudek vůči ženám?

Myslím, že je za tím víc faktorů. Jedním z nich je, že lidé tomu tématu úplně nerozuměli. Představovali si situaci, kdy se někdo v baru choval vyzývavě a pak ho přepadl cizí pachatel.

Zároveň je to podle mě určitý obranný mechanismus. Člověk si říká, že jemu nebo někomu blízkému by se to stát nemohlo, protože se přece všichni chovají slušně. Jenže to opomíjí fakt, že ve většině případů se sexuálního násilí dopustí někdo, koho oběť zná – partner, manžel, známý nebo třeba vyučující.

Když se na to podíváme z opačné strany – jak časté je sexuální násilí na mužích ze strany žen? Je to marginální problém, nebo se bavíme o něčem významnějším?

Není to úplně minimální problém, ale je výrazně méně častý. Souvisí to s tím, že násilí se často dopouští ten, kdo má nad druhým nějakou moc. Pořád žijeme ve společnosti, kde muži častěji vydělávají víc a mají vyšší společenské postavení, takže se častěji dostávají do situace, kdy mohou svou moc zneužít.

Zároveň ale platí, že pokud se bavíme o sexuálním násilí na mužích, nejčastěji se ho dopouštějí zase muži. Ženy jsou v tom zastoupené mnohem méně.

Tím myslíte gay komunitu?

Ano, i v gay vztazích a queer komunitě se sexuální násilí objevuje. Rozhodně to ale neznamená, že by šlo o problém specifický jen pro gay komunitu nebo že by za něj nesla odpovědnost. Sexuální násilí se děje napříč všemi skupinami a prostředími. Někde může být viditelnější kvůli specifickým okolnostem, stereotypům nebo tabu, která v dané komunitě přetrvávají.

Podobně se o těchto tématech mluví například i v souvislosti s církevními komunitami, kde mohou hrát roli mocenské struktury, autorita nebo dlouhodobé mlčení kolem citlivých témat. Neznamená to, že by tato prostředí byla sama o sobě „horší“, ale spíš že v nich může vznikat větší prostor pro zneužívání a zároveň menší pravděpodobnost, že se oběť někomu svěří nebo bude mít pocit bezpečí situaci otevřít.

Více v Galerii

Zdroje: Archiv Johanny Nejedlové/ Se svolením

Pokud se nemýlím, věnovali jste se ve svých kampaních i sexuálnímu obtěžování v barech a klubech. Podařilo se díky vaší osvětě tu situaci nějak změnit?

Práce na tom, aby sexuálního násilí a obtěžování ubývalo, je dlouhodobý proces. Přesto je podle mě vidět posun. Například v některých barech a klubech už dnes bývá běžné, že mají viditelně vyvěšené informace o nulové toleranci sexuálního obtěžování a také instrukce, jak si v nepříjemné situaci říct personálu o pomoc.

Spolupracovali jsme také s několika festivaly, které toto téma aktivně otevírají a komunikují směrem k návštěvníkům. V prostředí, kde lidé pijí alkohol nebo užívají jiné látky, často vzniká pocit, že se stírají hranice a člověk si může dovolit víc. To samozřejmě není omluva nevhodného chování, ale spíš důvod, proč je v takových situacích ještě důležitější citlivost, komunikace a jasně nastavené hranice.

Když například na večírku vidíme, že někdo na druhého tlačí nebo ho obtěžuje, přestože je zřejmé, že je mu to nepříjemné, měli bychom zpozornět. Někdy stačí obyčejná otázka, jestli je všechno v pořádku, případně zapojení obsluhy nebo ochranky. A právě personál už dnes na řadě míst ví, jak podobné situace řešit citlivě a bezpečně.

Slyšela jsem třeba příběh ženy, která byla velmi opilá a její kamarád ji chtěl odvést z baru. Zastavila je ale ochranka a začala se ptát, jestli je všechno v pořádku. Nakonec se ukázalo, že ano, ale ta žena mi později sama říkala, že byla vlastně ráda, že si někdo situace všiml a zajímal se. Měla díky tomu pocit, že je to prostředí bezpečnější.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Možná bychom měli čtenářům vysvětlit, v čem vlastně spočívá koncept souhlasu. Když jsem v baru, někdo se mi líbí a chci ho oslovit, kde leží hranice mezi flirtováním a obtěžováním?

Ve skutečnosti to podle mě není tak složité a většina lidí to chápe. Když za někým přijdete, mile ho oslovíte, nabídnete mu drink nebo se představíte, tak to není obtěžování.

Obtěžování začíná ve chvíli, kdy vidíte, že se to druhému nelíbí nebo nereaguje pozitivně, a vy v tom přesto pokračujete. To, že se pokusíte někoho sbalit a on nemá zájem, je úplně v pořádku. I když to pro vás nemusí být příjemné, je potřeba to přijmout a jít dál, ne se snažit druhého „udolat“ přes jeho nesouhlas.

A pokud jsem naopak člověk, který se v takové situaci cítí nepříjemně, jak nejlépe dát najevo, že nemám zájem?

Ideální je nevymlouvat se, nechodit kolem horké kaše a říct jasně a přímo: „Ne, díky, nemám zájem.“ Není potřeba být nepříjemný, ale je důležité, aby z toho bylo jasné, že nemá smysl pokračovat.

Je lepší nastavit hranice otevřeně a nevykrucovat se. A pokud ten člověk pokračuje dál, je potřeba se důrazněji vymezit. Někteří lidé na to pak reagují nepříjemně, ale s tím se bohužel musí počítat. Zároveň je důležité si uvědomit, že postavit se za sebe člověku často pomůže i psychicky.

A pokud se situace dál vyvíjí tak, že vám je nepříjemná, je dobré zapojit někoho dalšího, kdo může pomoct.

V rámci osvěty chodíte také do škol a vzděláváte děti. V minulosti jste mluvila o tom, že český vzdělávací systém dlouho neměl jednotnou a systematickou sexuální výchovu. Jaký dopad to podle vás má na to, jak si lidé v dospělosti nastavují hranice a rozpoznávají souhlas?

Tady mám jednu dobrou zprávu. Na konci roku 2024 byly schváleny nové vzdělávací programy, do kterých se podařilo mnohem lépe propsat sexuální a vztahovou výchovu. My si myslíme, že by měla být komplexní a že by se podle nových pravidel mělo učit o bezpečných vztazích, souhlasu, sexuálním a reprodukčním zdraví.

Je to mnohem lépe popsané než dřív. Ty programy se teď budou postupně zavádět do praxe, pokud je nová vláda nezruší, což je zatím trochu nejisté. Ale mohlo by to přispět k většímu sjednocení výuky.

Doteď to totiž bylo hodně roztříštěné. Neexistují ani přesná data o tom, jak se sexuální výchova na školách učí. Máme školy, kde k tomu přistupují velmi dobře, zvou si odborné organizace a učitelé se chtějí v tématu vzdělávat. Zároveň zjišťují, že studenti podobnou výuku oceňují, protože skoro každý chce vědět něco o vztazích a sexualitě.

Pak ale existují školy, kde se výuka omezuje jen na pohlavní choroby nebo ukázku kondomu na banánu a celé je to postavené hlavně na strašení.

To jsme zažili i u nás ve škole. Učitelka vzala banán, ukázala na něm nasazení kondomu – a tím sexuální výchova v podstatě skončila.

Dodnes si nejsem jistá, jestli se dá nasazování kondomu na banán úplně srovnávat s realitou. Prevence přenosu pohlavních chorob nebo antikonce je důležitá, ale tTaková ta „strašící“ forma výuky sice předá základní a důležité informace, ale často v ní úplně chybí debata o vztazích, emocích, hranicích nebo souhlasu.

Ještě donedávna navíc podobná témata ve školách téměř neexistovala. Mám ale pocit, že se to postupně začíná měnit. Zároveň se snažíme, aby sexuální a vztahová výchova nebyla čistě heteronormativní. Pořád se totiž často zapomíná na to, že součástí tříd jsou i queer studenti a studentky.

Když například pracujeme s modelovými situacemi, zahrnujeme do nich nejen heterosexuální páry, ale také dvojice dvou dívek nebo dvou chlapců. A je vlastně velmi zajímavé sledovat, že když se pak studentů ptáme, jak ty situace vnímají, popisují je často úplně stejně bez ohledu na orientaci postav. A to mi přijde skvělé.

To je pro řadu rodičů poměrně kontroverzní téma. Co byste řekla rodiči, který má obavy, že se jeho dítě už v nízkém věku setká ve škole s LGBT tématy nebo materiály?

To, že se dítě setká s LGBT tématy, z něj neudělá gaye nebo lesbu. Může mu to ale pomoct být otevřenější vůči lidem, se kterými se v životě potká. A pokud je samo queer, může mu to pomoct lépe se přijmout a nemuset to řešit až později v dospělosti nějak náročným způsobem.

Za mě je otevřenost vůči tomu, že lidé jsou různí a mohou být queer, standardem slušné a respektující společnosti. My se ani nesnažíme učit něco „speciálního“. Spíš to přirozeně zařazujeme do výuky jako běžnou součást života, ne jako hlavní téma celé hodiny.

LGBT lidé jsou vlastně běžnou součástí společnosti, i když to třeba na první pohled není vidět.

Přesně tak. A zároveň je dnes kurikulum nastavené tak, že mají být mladí lidé vedeni k respektu a mají získat informace o LGBT lidech. Už to tedy není o tom, jestli se škola rozhodne, že to učit bude nebo nebude. Je to něco, co stát deklaroval jako součást demokratické společnosti. Není to nic výstředního.

Když mluvíme o respektu, mladí lidé dnes často získávají velkou část informací o sexu z porna a sociálních sítí. Jaký obraz vztahů a intimity si z těchto zdrojů podle vás odnášejí?

Vnímám to jako velký problém. První kontakt se sexualitou mají mladí lidé často prostřednictvím mainstreamového porna, které je snadno dostupné zdarma a bývá velmi extrémní.

Nejde přitom o nějaké základní sexuální praktiky. Výsledkem pak je, že si někteří mladí lidé myslí, že už při prvním sexu je běžné škrcení nebo například anální sex. Pornografie jim sice může v něčem pomoct objevovat sexualitu, zvlášť u LGBTQ+ lidí nebo lidí s nějakými specifickými preferencemi, ale zároveň jim nedává prostor objevovat vlastní tělo a vlastní hranice přirozeně a postupně.

Existuje něco, čemu se říká sexuální scénáře – tedy naše představa o tom, jaký sex chceme nebo nechceme mít. A pokud od dětství konzumujete hlavně scénáře vytvořené pornoprůmyslem, jehož cílem není nejlepší sexuální zážitek účastníků, ale hlavně sledovanost a zisk, může to negativně ovlivnit vztah k vlastnímu tělu i k tělu druhých.

Více se pak objevují i komplexy. V pornu často vystupují herci s nadprůměrně velkým penisem, což v mladých klucích vyvolává pocit, že jejich tělo není dostatečné. Podobně mohou mít i dívky pocit, že jejich tělo nevypadá „správně“.

Má tohle podle vás nějaké řešení? Například ve Velké Británii se řešilo omezování některých typů pornografie a v Evropské unii se zase diskutovalo o ověřování věku pomocí občanského průkazu. Je to cesta, nebo je důležitější osvěta?

Je určitě zajímavé o tom vést širší debatu a přemýšlet nad tím, jaké porno je komu dostupné. Když jsem se bavila s lidmi, kteří se věnují sexuální výchově v zemích, kde už nějaké restrikce fungují, ukazovalo se, že to může alespoň zabránit tomu, aby se k pornu dostávaly úplně malé děti náhodou.

První kontakt s pornografií dnes děti často mají už v osmi nebo devíti letech, někdy hned po tom, co dostanou první telefon nebo tablet. Nemusí to být ani cílené – dítě si hraje hru a vyskočí na něj odkaz na porno.

Ověřování věku tedy může vytvořit určitou bariéru. Na druhou stranu starší děti si dnes snadno pořídí VPN, takže pokud budou chtít, stejně se k tomu dostanou. Nemyslím si proto, že bychom je dokázali úplně odstřihnout od porna do osmnácti let.

Za nás je důležité hlavně o pornografii mluvit. Vysvětlovat, co v ní vidí, jak funguje a jaké může mít dopady. Existují i závislosti na pornografii, které se v mladém věku mohou rozvíjet poměrně snadno.

Nemá podle mě smysl dětem porno jen zakazovat a říkat jim, že se na něj nesmí dívat. Důležitější je vést s nimi otevřenou debatu a učit je přistupovat k těm videím kriticky.

V roce 2024 došlo ke změně definice znásilnění v českém trestním zákoníku a nově je postavená na absenci souhlasu, nikoliv na prokazování fyzického násilí. Co tato změna reálně přinesla? Vy sama jste se na její přípravě podílela.

Společně s Amnesty International jsme si dali za cíl definici v Česku změnit a vedli jsme kolem toho velkou kampaň. Podstata změny spočívá v tom, že dříve bylo hlavním cílem policie vyšetřit, jestli došlo k fyzickému násilí.

Tedy například i fyzické vyšetření nebo otázky, jestli se oběť bránila.

Přesně tak. Policie se často ptala, jestli se člověk bránil, jak moc se bránil a podobně. Dnes už to není to nejdůležitější. Hlavní otázkou je, jestli to bylo proti vůli daného člověka a jestli s tím souhlasil.

To úplně mění pohled na celý čin. Už nejde o to, jestli vás někdo fyzicky přinutil, ale jestli jste to chtěl nebo nechtěl.

Během prosazování redefinice zaznívaly obavy, že bude složitější dokazování nebo že dojde ke „kriminalizaci sexu“. Jak se tyto argumenty podle vás střetly s realitou?

V praxi se ukazuje, že ty obavy nebyly oprávněné. Tahle definice už funguje asi v šestnácti evropských státech a nikde se neprokázalo, že by vedla k zásadním problémům.

Naopak se většinou ukázalo, že po změně vzrostl počet nahlášených znásilnění a často i počet odsouzených pachatelů. Ve Švédsku nebo Dánsku například velmi detailně zkoumali dopady změny a nehlásili žádné zásadní komplikace.

Pokud se nemýlím, statistiky zároveň říkají, že každá desátá žena zažije během života znásilnění. To je poměrně alarmující číslo.

Ano, a zároveň také každý třicátý muž. Ani jedno z těch čísel není malé. A problém je i v tom, že téměř nikdo tyto činy nehlásí. Spousta lidí se s tím dokonce nikdy nikomu nesvěří, nebo až po mnoha letech.

V Česku navíc zatím nemáme úplné vyhodnocení toho, jak redefinice funguje v praxi. Začala totiž platit až od 1. ledna 2025, takže teprve uvidíme, jak budou probíhat vyšetřování a soudy. Je důležité se na to později podívat a zhodnotit, jestli se podařilo naplnit cíle, které jsme si s tou změnou spojovali. Já věřím, že ano, protože v zahraničí to fungovalo.

V médiích se ale objevují případy, kdy soudci nižší tresty omlouvají právě změnou definice znásilnění. Spolu s novelou totiž vznikl i nový trestný čin sexuální útok. Do něj spadají například situace, které dříve mohly být posuzovány jako znásilnění, pokud šlo o osahávání bez penetrace.

Legislativci to považovali za méně závažné jednání, což pro nás nebyl problém, protože za sexuální útok hrozí nižší tresty. Jenže tahle změna se aplikuje i zpětně, takže dnes vznikají situace, kdy například člověk, který zneužíval vnuka, dostane jen podmínku.

Když už mluvíme o sexuálních útocích, kam spadá třeba i osahávání – proč je podle vás v české společnosti tak zakořeněné, že je v pořádku plácnout ženu po zadku nebo mít nevhodné sexuální poznámky?

Doufám, že i tohle se postupně mění. Pořád ale existují lidé, kteří mají pocit, že sexistické vtipy, nevhodné komentáře nebo sexuální narážky jsou normální.

Podle mě to souvisí s tím, že debata o sexuálním obtěžování u nás začala mnohem později než v některých západních zemích. Pořád se to učíme. Zároveň ale vidím, že se společnost posouvá.

My jsme například měli kampaň v MHD a nejvíc hejtu i pozornosti vzbudil slogan „Zírání je obtěžování“. Na sociálních sítích to vyvolalo obrovskou vlnu reakcí.

A nejen na sociálních sítích, reagovali na to i někteří politici.

Ano, například pan Kalousek nám tehdy vzkázal, že jsme asi příliš ošklivé na to, aby nás někdo obtěžoval.

Nakonec se ale ukázalo něco důležitého. Agentura NMS Research udělala průzkum veřejného mínění a zjistilo se, že 79 procent žen, 93 procent lidí z generace Z a celkově 66 procent společnosti považovalo kampaň za přínosnou.

To znamená, že hlasitá menšina na sociálních sítích často vytváří dojem, že většina společnosti nechce podobná témata řešit. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Já si to musím často připomínat – to, co vidíme na internetu, není obraz celé společnosti.

Když jsme se například ptali lidí, jestli je podle nich souhlas základní podmínkou sexu, drtivá většina společnosti bez ohledu na věk odpovídala, že ano. Jen v komentářích pod články to pak někdy vypadá úplně opačně.

Častým argumentem kritiků bývá, že „už nebude možné flirtovat“. Co byste jim na to odpověděla?

Já bych opravdu nerada přispívala ke světu, kde už se mnou nikdo nebude flirtovat. Naopak si myslím, že flirtování v bezpečných a respektujících mantinelech je mnohem příjemnější a zábavnější.

Flirtování nikam mizet nemá. Mizet by mělo jen chování, které už není flirt, ale obtěžování. Tedy situace, kdy překračujete hranice druhého člověka, pokračujete i přes jeho nezájem nebo využíváte nějakou mocenskou nerovnováhu.

Typickým příkladem je třeba situace, kdy je někdo šéf a začne flirtovat s novou mladou stážistkou.

Protože tam vstupuje i mocenská nerovnováha.

Přesně tak. Ta dívka se totiž může cítit v situaci, kdy si nedovolí říct ne. Je na své první stáži a vy jste člověk, na kterém nějakým způsobem závisí. A to je velký problém. 

Přesunul bych se k tématu, které bude zajímat spoustu našich čtenářů – k souhlasu v queer komunitě. Proč se o překračování hranic mezi stejnopohlavními páry mluví výrazně méně? Čím si to vysvětlujete?

Myslím, že je za tím několik důvodů. Jedním z nich je podle mě to, že queer komunita stále není plně přijímaná celou společností. A nejsem si jistá, jestli je pro všechny komfortní otevírat uvnitř komunity další citlivá témata, protože mají obavu, že by to mohlo vést k ještě větší stigmatizaci.

Takže jednou z bariér je určitě právě to nedostatečné přijetí. V prostředí, které se stále musí obhajovat před okolím, není jednoduché otevírat těžká témata.

Zároveň mám pocit, že queer komunita někdy klade větší důraz na sexualitu nebo takzvanou hookup culture – tedy na časté nezávazné sexuální kontakty. A mám pocit, že ne všichni gay muži jsou z toho úplně nadšení. Spousta z nich by chtěla mít vážný romantický vztah a v podstatě úplně obyčejný rodinný život.

Myslíte si, že právě tihle lidé pak mohou cítit tlak, že také musí mít každý týden jiného partnera?

Ano, z různých vyprávění tenhle pocit znám. Neříkám, že to musí být pro každého špatně, ale bylo by dobré víc mluvit i o tom, že to tak být nemusí.

To, o co se snažíme i v Konsentu, je narušovat různé normy a ukazovat lidem, že každý může chtít vztahy, sex nebo intimitu nastavené jinak. Není jedna správná norma, kterou musí člověk naplňovat.

Je úplně v pořádku chtít obyčejný „vanilla sex“ a stejně tak je v pořádku chtít mít za život jen jednoho partnera. A stejně v pořádku je mít partnerů hodně. Nic z toho z vás nedělá lepšího nebo horšího člověka.

Všechno jsou to vlastně individuální možnosti, které si každý nastavuje sám.

Přesně tak. A podle mě je důležité víc normalizovat, že máme možnost volby a že žádná z těch variant není trapná nebo špatná.

Když se ale vrátím k sexuálnímu násilí, i v queer vztazích může docházet ke stejné nerovnováze jako například mezi mladými dívkami a staršími muži. Mladí kluci často hledají první vztah, začne o ně projevovat zájem někdo výrazně starší a oni se pak mohou ocitnout v situaci, kdy je pro ně těžké říct ne.

To je typické třeba pro Grindr, kde osmnáctiletým klukům často píšou muži o dvacet nebo třicet let starší.

Přesně. A mám pocit, že u heterosexuálních vztahů jsme se už naučili vnímat věkovou a zkušenostní nerovnováhu kritičtěji.

Může i tohle přispívat k problémům kolem souhlasu a překračování hranic?

Určitě ano. Myslím, že v heterosexuálních vztazích už jsme se naučili podobné situace pojmenovávat jako něco potenciálně problematického. U gay mužů tahle debata možná ještě neproběhla v takové míře.

Měli bychom víc mluvit o tom, jaké problémy může přinášet výrazný věkový rozdíl a jak složité může být pro mladého člověka skutečně říct ne a pohlídat si vlastní hranice.

Myslím si, že mladí lidé jsou v těchto situacích výrazně znevýhodnění. Setkala jsem se s několika příběhy, kdy mi někdo popisoval nepříjemný hook-up a až zpětně ho vnímal jako znásilnění. Často šlo o situaci, kdy byl příliš mladý, nedokázal říct ne nebo ho sice řekl jednou či dvakrát, ale pak už necítil možnost na tom trvat.

Například byl doma u staršího člověka, který za něj celý večer platil drinky, a měl pocit, že už vlastně nemůže odmítnout.

Když zůstaneme ještě u sexuálních útoků a obtěžování – znám spoustu příběhů z pražských gay klubů a sám jsem to také zažil. Je tam poměrně běžné, že vás někdo plácne po zadku nebo se vás dotýká bez souhlasu. Nepřijde vám, že je v gay komunitě podobné chování do určité míry normalizované?

Ano, myslím si, že v některých situacích je to opravdu akceptovanější. Souvisí to právě i s hookup culture a s tím, že se o hranicích možná stále nemluví dost otevřeně.

Před časem jsme v rámci projektu Respekt je sexy dělali během Prague Pride školení pro některé bary a kluby zapojené do festivalových akcí. A ukazovalo se, že je to stále poměrně nové téma – jak pro zaměstnance podniků, tak pro organizátory akcí.

Zároveň jsme narazili i na stereotypy ze strany některých heterosexuálně zaměřených podniků, kde se během Pride pořádaly queer akce. Když jsme mluvili o tom, že je potřeba chránit lidi před obtěžováním, někteří reagovali dost odmítavě a používali stereotypní nebo dehonestující poznámky o tom, „jak to na gay party chodí“.

Bylo zajímavé sledovat střet mezi lidmi, kteří nejsou běžnou součástí queer prostředí, ale během Pride se do něj nějak zapojují.

Kdybychom si představili společnost, kde je respekt k hranicím druhých samozřejmostí, jak by se podle vás změnilo randění, vztahy a sexualita?

Myslím si, že by to ve skutečnosti bylo mnohem svobodnější. Ve chvíli, kdy víte, že můžete otevřeně říct, co chcete a co nechcete, získáváte větší kontrolu nad vlastní sexualitou i vztahy a můžete se v nich cítit komfortněji.

Postupně by mizel stud a různé obavy. A právě to je podle mě základ dobrých vztahů – ať už sexuálních, romantických nebo obojího.