Ženy umlčovali kovovou uzdou, gaye posílali na pranýř. Jak vypadaly děsivé tresty za sex, touhu a neposlušnost?
Když si dnes představíme mučení, často si vybavíme temnou kobku, kata a nástroje určené k fyzické bolesti. Jenže v minulosti byla důležitá ještě jedna rovina – veřejné ponížení. Trest měl být vidět. Měl se odehrát před sousedy, trhovci, rodinou, kolemjdoucími i těmi, kteří si z něj měli odnést ponaučení.
U žen a mužů obviněných ze „sexuálních“ či mravnostních provinění to platilo obzvlášť. Nestačilo je potrestat. Bylo třeba je označit. Žena se měla stát výstrahou před neposlušností, „nemravností“ nebo příliš hlasitým projevem. Muž obviněný ze sodomie měl být předveden jako někdo, kdo se dopustil činu „proti přírodě“, proti Bohu a proti společenskému pořádku.
Z dnešního pohledu je právě tato kombinace bolesti a hanby nejmrazivější. Mučicí nástroj nebyl jen technickým předmětem. Byl symbolem moci nad tělem.
Scold’s bridle: kovová uzda pro ženy, které „příliš mluvily“
Jedním z nejvýmluvnějších nástrojů používaných proti ženám byla takzvaná scold’s bridle, někdy také branks. Česky bychom ji mohli nazvat uzdou pro hašteřivé ženy. Šlo o kovovou konstrukci nasazovanou na hlavu, často s částí zasahující do úst. Jejím účelem bylo zabránit potrestané osobě mluvit a zároveň ji vystavit veřejnému posměchu.
Science Museum Group uvádí, že používání těchto „uzd“ se v Británii rozvíjelo od 16. století a rozšířilo se i do severní Evropy. Nástroj je do dějin zapsán především jako misogynní trest pro ženy považované za „drbny“, „hašteřivé“ nebo jinak společensky nepohodlné, i když existují doklady o použití také na mužích. U mužů ale šlo častěji o rouhání nebo obecné zadržení, zatímco u žen se trest spojoval s představou, že ženský hlas musí být zkrocen.
Některé uzdy obsahovaly i vnitřní roubík, někdy s kovovým výstupkem nebo hrotem, který znemožňoval pohyb jazyka. Jiné měly navíc zvonek, aby na potrestanou ženu upozorňovaly během průvodu městem. Nebyla to jen bolest. Byla to choreografie hanby.
Ducking stool: křeslo, které mohlo skončit smrtí
Dalším nástrojem, který se proslavil hlavně jako trest pro ženy, bylo ducking stool, tedy křeslo nebo židle spojená s konstrukcí, pomocí níž byla potrestaná osoba spouštěna do vody. V praxi šlo o veřejný trest určený především pro ženy obviněné z hádavosti, nepořádného chování, prostituce nebo čarodějnictví.
Ducking stool měl podobu dřevěné či železné židle připevněné k dlouhému rameni u řeky nebo rybníka. Potrestaná osoba byla připoutána a opakovaně ponořována do vody. Ppakované potápění mohlo končit šokem či utonutím.
V raně novověké Anglii byly do řek a jezer ponořovány ženy označované jako „common scolds“, tedy ženy považované za veřejně svárlivé nebo příliš ostré ve svém projevu. Jeden z popisovaných případů se týká Jenny Pipes, která byla v roce 1809 v anglickém Leominsteru podle místní tradice jednou z posledních žen takto potrestaných.
Pranýř: nástroj veřejné pomsty na mužích obviněných ze sodomie
U mužů, kteří měli sex s muži, se v anglickém prostředí velmi často objevoval pranýř. Nešlo o „sexuální“ mučicí nástroj v úzkém smyslu, ale v praxi se stal jedním z nejkrutějších prostředků veřejného trestu za sodomii nebo pokus o ni.
Pranýř fungoval jednoduše: odsouzený měl ruce, hlavu nebo nohy znehybněné v dřevěné konstrukci a byl vystaven davu. Teoreticky šlo „jen“ o veřejné zostuzení. V realitě se z něj ale mohlo stát smrtelné násilí. Lidé na odsouzené házeli bahno, kamení, zkažené jídlo, výkaly, mrtvá zvířata nebo je fyzicky napadali.
Server Historic England uvádí, že do roku 1818 mohli být „sodomité“ a jejich údajní spolupachatelé odsuzováni k pranýři. Ruce a nohy měli uzamčené v konstrukci a dav je zasypával odpadem, shnilým jídlem, mrtvými zvířaty a dalšími předměty. U mužů zatčených v roce 1810 při razii ve White Swan ve Vere Street v Londýně dobové zprávy popisují, že je dav zasypával kamením, blátem, hnojem a krví; někteří se z utrpení nikdy plně nezotavili.
Šibenice: krajní nástroj státní kontroly nad queer tělem
Vedle pranýře existoval pro muže obviněné ze sodomie ještě krutější vrchol trestního systému: šibenice. Po přijetí Buggery Act v roce 1533 se v Anglii stal sex mezi muži trestným činem, za který mohl padnout i rozsudek smrti. Podle informací London Museum zákon kriminalizoval sexuální styk mezi dvěma muži a v případech, kdy bylo možné prokázat penetraci, mohl vést až k popravě.
Šibenice se možná na první pohled nejeví jako „mučicí nástroj“ v témže smyslu jako kovová uzda nebo pranýř. Ve skutečnosti však představovala nejzazší formu kontroly nad tělem. Stát jejím prostřednictvím demonstroval, že i intimita mezi dvěma muži může být potrestána veřejnou smrtí.
A stejně jako u jiných forem veřejného trestání šlo i zde o divadlo moci. Poprava nebyla pouze odstraněním odsouzených; byla varovným symbolem pro celou společnost. Tělo, které překročilo normy předepsaného sexuálního řádu, se mělo stát odstrašujícím příkladem.
Skřipec, strappado a palečnice: „běžné“ mučení, která dopadalo i na ženy
U žen obviněných z čarodějnictví, sexuální nemravnosti nebo jiných mravnostních provinění se často nepoužívaly nástroje určené výhradně pro ženy, ale obecné nástroje soudní tortury. Přesto měly genderový rozměr. Tělo obviněné ženy bylo zkoumáno, svlékáno, vystavováno, prohledáváno a mučeno ve jménu získání „pravdy“.
Cornell University ve své expozici k dějinám čarodějnických procesů uvádí, že mučení nebylo teoreticky chápáno jako krutost nebo trest, ale jako prostředek k získání pravdy. V praxi se však používalo mnohem tvrději, než zákony dovolovaly, a mnoho obviněných se přiznalo k činům, které nespáchaly, jen aby se dalšímu mučení vyhnuly. Mezi běžné metody patřilo strappado, bičování, svazování, natahování těla a palečnice či svěráky.
Strappado patřilo k obzvlášť krutým metodám. Oběti byly ruce svázány za zády a tělo bylo vytaženo do vzduchu, takže ramena mohla být vykloubena. Někdy se k nohám přidávalo závaží. Hrůza tohoto nástroje spočívala mimo jiné v tom, že dokázal způsobit extrémní bolest a vážná vnitřní zranění, aniž by nutně zanechal viditelné stopy.
U žen obviněných z čarodějnictví se navíc fyzické mučení propojovalo se sexuální posedlostí soudců a vyšetřovatelů. Hledala se znamení na těle, skvrny, jizvy, domnělé stopy ďábla. Ženské tělo se proměnilo v mapu, na níž autority hledaly důkaz viny.
Jehly, bodce a „ďáblova znamení“
Zvláštní kapitolou čarodějnických procesů bylo takzvané hledání ďáblových znamení. Obviněné ženy byly prohlíženy a píchány jehlami nebo bodci, protože se věřilo, že čarodějnice má na těle místo necitlivé na bolest nebo nekrvácející znaménko.
Nešlo vždy o „mučicí nástroj“ ve smyslu kovové konstrukce z muzea, ale ve skutečnosti šlo o velmi invazivní a ponižující praxi. Žena byla svlékána, ohledávána a její tělo bylo násilně interpretováno proti ní. Každé znaménko, jizva nebo tělesná odlišnost se mohla stát důkazem.
„Hruška úzkosti“ a další muzeální horory: raději s opatrností
Podobně opatrně je potřeba zacházet s takzvanou hruškou úzkosti nebo různými „prsními trhači“, které se často objevují v turistických muzeích mučení. Populární výklady je spojují s trestáním žen, sexuálních provinění nebo homosexuálních mužů. Často se tvrdí, že byly používány v ústech, vagině nebo konečníku.
Problém je, že u řady těchto předmětů je historické doložení velmi slabé. Mnohé mohou být pozdější rekonstrukce, fantazijní exponáty nebo předměty, jejichž účel byl v 19. století či později přikrášlen pro senzaci. To neznamená, že minulost nebyla krutá. Znamená to jen, že není nutné opakovat každý muzejní horor jako fakt.
Co mají tyto nástroje společné?
Na první pohled jde o různé předměty: kovová maska, židle nad řekou, dřevěný pranýř, provaz, šibenice, svěrák nebo natahovací zařízení. Ve skutečnosti ale fungovaly podle podobné logiky.
Tělo mělo být zkroceno. Hlas umlčen. Touha potrestána. Odlišnost vystavena pohledu davu. U žen se tresty často soustředily na poslušnost, cudnost a kontrolu projevu. Žena neměla příliš mluvit, příliš toužit, příliš odporovat ani příliš vybočovat. U mužů, kteří měli sex s muži, se tresty zaměřovaly na samotnou představu „nepřirozeného“ aktu. Nešlo o identitu v dnešním smyslu slova, protože pojmy jako gay nebo bisexuál tehdejší právo neznalo. Šlo o čin, který byl vykládán jako náboženské, právní i společenské narušení řádu. A právě proto byly tresty tak veřejné. Společnost chtěla ukázat, že nad tělem má poslední slovo ona.
Minulost, která úplně nezmizela
Dnes už ženám v Evropě nenasazujeme kovové uzdy a muže za sex s muži neposíláme v demokratických zemích na šibenici. Bylo by ale pohodlné říct, že tento způsob uvažování zcela zmizel. Nezmizel. Jen se proměnil.
Místo pranýře máme virální zostuzení. Místo náměstí komentářové sekce. Místo kovové uzdy společenský tlak na to, kdo má mlčet, kdo má být „slušný“, kdo nemá provokovat a čí sexualita je ještě přijatelná. A v řadě zemí světa nejsou tresty za queer existenci jen metaforou, ale stále právní realitou.
