„Ano, jsem gay, ale nechci, aby to byla první věc, která mě definuje,“ říká youtuber Lukefry. Debata o LGBT+ právech v Česku podle něj uvízla na mrtvém bodě
Na českém YouTube vyrostla generace tvůrců, která začínala u herních videí, skečů a internetového humoru. Jen málokomu se ale podařilo přirozeně zestárnout se svým publikem tak, aby neztratil lehkost, a zároveň dokázal mluvit o věcech, které přesahují běžnou online zábavu. Lukáš Fritscher, kterého většina lidí zná jako Lukefryho, k nim patří. Z kluka, který kdysi točil videa pro vrstevníky, se postupně stal výrazný hlas českého internetu – tvůrce, moderátor a člověk, který dokáže složitější společenská témata podat tak, aby neztratila vážnost, ale zároveň nepůsobila jako školní výklad.
V rozhovoru mluví o tom, proč se jeho tvorba posunula od humoru ke společenským tématům, jak prožíval coming out, proč pro něj randění jako známého člověka nebylo vždy jednoduché, ale také o tom, proč se podle něj Česko v otázce práv queer lidí možná na čas „zabetonovalo“.
Když se dnes ohlédnete za vašimi prvními videi, je v nich vidět hlavně snaha bavit. Postupně se ale vaše tvorba začala víc dotýkat společenských témat. Pamatujete si moment, kdy už jste nechtěl být jen ten vtipný kluk z YouTube?
Popsal bych to jako přirozený vývoj, který souvisel i s tím, co mě samotného začalo zajímat a bavit sledovat. Když jsem začínal tvořit, bylo mi kolem patnácti a sledoval jsem hlavně minecraftové let’s playe, takže tomu odpovídala i moje tehdejší tvorba. Později jsem přešel ke skečům a postupně jsem začal víc vyhledávat i vážnější, případně „vážněji odlehčený“ obsah. A to se samozřejmě promítlo i do toho, co jsem začal dělat já sám.
Myslím, že největší zlom přišel během vysoké školy, konkrétně při studiu žurnalistiky. Najednou jsem směřoval k tomu, že bych se mohl věnovat novinařině, a začalo mi docházet, že už mám platformu, prostřednictvím které můžu otevírat témata, o nichž je podle mě důležité mluvit. Postupně jich přibývalo, dostávala na mém kanále stále větší prostor a dnes bych řekl, že už do velké míry převážila nad čistě zábavným obsahem. Navíc mě mnohem víc baví společenský a kulturní přesah.
Je těžké dostat taková témata touto formou k cílové skupině? Jak moc se na to musíte připravovat, aby to bylo třeba i vtipně podané?
Mám pocit, že to hodně vychází z mojí povahy. Tvořím obsah tak, jak by mě samotného bavilo sledovat. Asi nad tím nepřemýšlím vyloženě strategicky ve smyslu, kolik tam má být humoru a kolik vážnosti. Funguje to u mě spíš intuitivně.
A upřímně si myslím, že právě takhle se informace k lidem dostávají mnohem snáz, než kdybych dvacet minut jen suše mluvil do kamery. Ve výsledku můžete předat úplně stejné množství informací, ale když je podáte lidštěji a zasadíte je do nějakého kontextu, pro diváka je to mnohem přirozenější a lépe stravitelné. Snažím se pracovat s přirovnáními, ukazovat věci na běžných situacích, které všichni známe, a průběžně ten obsah něčím odlehčovat. Díky tomu se lépe poslouchá a občas může být i vtipný, i když to není nutně hlavní cíl.
Naopak mi dnes přijde, že právě tohle je jedna z nejlepších cest, jak najít rovnováhu mezi seriózností a zábavou. I důležitá nebo těžší témata se dají podávat způsobem, který bude pro mladší generaci zajímavý a srozumitelný.
Původně jste směřoval k novinařině. Vnímáte dnes tvorbu na internetu jako dlouhodobou kariérní cestu, nebo vás stále láká i představa klasické redakční práce?
Pořád mě to svým způsobem láká, to přiznávám. Občas mám chvíle, kdy si říkám, že by mě klasická novinařina vlastně bavila. Zároveň jsem ale úplně smířený s tím, že to, co dělám teď, nemusí trvat věčně. A myslím, že je to v pořádku. Teď mi to dává smysl a mám pocit, že jsem tam, kde mám být.
Navíc dnes vidíme, že spousta novinářů naopak odchází z tradičních redakcí k vlastní tvorbě. Dá se debatovat o tom, jestli je to dobře, nebo špatně, ale mediální svět se zkrátka proměňuje. A otázka je, jak bude vypadat za pět nebo deset let.
Já jsem s tím vývojem vlastně úplně v pohodě a na budoucnost se spíš těším. Jediné, co mě trochu mrzí, je, že jsem si nikdy neprošel klasickou redakční prací. Že jsem nezažil skutečný newsroom se vším, co k tomu patří.
Měl jste během školy nějakou praxi?
Jen povinné školní stáže. Byla to zajímavá zkušenost, ale člověk tam připravil třeba jednu reportáž za týden, takže to úplně neodpovídalo skutečnému tempu redakčního provozu.
Takže jste nezažil ten každodenní redakční ruch?
Přesně tak. A to mě vlastně trochu mrzí. Na druhou stranu ale nelituji, že jsem se vydal právě touhle cestou. Mám pocit, že moje místo je teď někde mezi zábavou a společenským přesahem.
Úplně bych to nenazýval novinařinou, to by asi bylo příliš silné označení. Spíš si z ní beru určité principy a otevírám témata, která mají výrazný mediální nebo společenský rozměr. Baví mě pohybovat se na té hranici a zkoušet, kam až se dá posunout.
Lukáši, u vás coming out neproběhl jedním velkým gestem, ale spíš postupně. Co vás vedlo právě k téhle cestě?
Říkal jsem si, že bych chtěl, aby můj coming out vypadal tak, jak by podle mě měl v ideálním světě vypadat obecně – úplně normálně. Bez velkých dramat, bez zásadního oznámení. Třeba jen obyčejná fotka na Instagramu nebo přirozená zmínka v rozhovoru.
Tak jsem k tomu i přistupoval. Nikdy jsem se těm tématům nevyhýbal ani jsem se nestyděl za to, kdo jsem. Jen jsem to chtěl komunikovat přirozeně. Jsem normální člověk, který se zamilovává do mužů. A tím to pro mě v podstatě končí.
Coming out ale často není jednorázová událost. Queer lidé ho zažívají znovu a znovu – v práci, mezi kolegy, přáteli nebo v rodině. Byl pro vás některý z těch coming outů náročnější?
Myslím si, že každý coming out je svým způsobem těžký. Asi nejtěžší je ten úplně první. A ještě před ním existuje takový „nultý“ coming out – sám před sebou.
Pro mě tehdy bylo důležité svěřit se nejdřív jednomu kamarádovi. Bylo to náročné, ale zároveň člověk v tu chvíli získá pocit, že na to není úplně sám. Že už to s ním sdílí alespoň jeden další člověk.
Nevím, jestli bych řekl, že některý z mých coming outů byl vyloženě extrémně těžký. Samozřejmě náročná byla rodina, ale spíš po emoční stránce než kvůli strachu z odmítnutí nebo nějaké vyhrocené reakce.
Pro mladého člověka je to obrovská věc v hlavě. A byla to velká věc i pro mě. Už jen dojít k tomu rozhodnutí a dokázat to vyslovit je strašně náročné. Ta první reakce tehdy nebyla úplně taková, jakou bych si vysnil, ale časem si všechno sedlo. Dnes bych zpětně řekl, že to vlastně dopadlo dobře.
Jak vlastně vypadá randění pro mediálně známého člověka? V queer komunitě jsou běžné aplikace jako Tinder nebo Grindr, který často slouží spíš k rychlému sexu. Randil jste přes aplikace i v době, kdy už jste byl známý?
Randil. Především přes Tinder, Grindr jsem vlastně nikdy moc nepoužíval. Tinder byla jediná seznamka, na které jsem byl nějak aktivní.
Upřímně to pro mě ale bylo docela složité. Často jsem měl pocit, že ke mně ten druhý nepřistupuje úplně přirozeně. Typický scénář vypadal tak, že se někdo snažil působit maximálně v pohodě, a po chvíli z něj stejně vypadlo, že mě zná a sleduje.
A to je vždycky trochu zvláštní moment. Já se za to, co dělám, vůbec nestydím a jsem s tím úplně v pohodě. Zároveň se ale chci seznamovat s někým, kdo mě bude vnímat jako Lukáše – normálního člověka. Ne jako internetovou postavu nebo nějakou trofej.
Stávalo se vám to často? Máte třeba nějakou vtipnou zkušenost, kdy se ukázalo, že ten člověk byl opravdu váš fanoušek?
Jednou se mi stalo, že jsme seděli na prvním rande a asi po hodině přišla zhruba patnáctiminutová pasáž o tom, jak strašně moc toho dělám a jak mě ten člověk obdivuje. A já jsem tam jen seděl a v hlavě si říkal: „Ne, prosím, jen ne tohle.“
Mnohem radši jsem chtěl normálně mluvit o tom, kdo jsme a co děláme. Já se za svou práci nestydím. Kdybych dělal jakoukoli jinou profesi, taky bych o ní normálně mluvil. Jenže právě kvůli podobným zkušenostem jsem začal být mnohem opatrnější. Trvalo mi, než jsem byl ochotný s někým jít ven. Potřeboval jsem mít pocit, že mezi námi vzniká nějaké skutečné spojení a že se nebude opakovat stejná situace.
Zároveň jsem si uvědomil, že mě samotné seznamky vlastně docela frustrují. Tinderový chat je podle mě jeden z nejhorších komunikačních prostorů na světě. Strašně špatně se tam reaguje a celé ty konverzace působí hrozně zvláštně.
Podařilo se vám někdy najít někoho právě přes seznamovací aplikace? Nebo jste vztahy navazoval spíš přirozeně přes okruh přátel?
Spíš přirozeně. I když to někdy začalo přes aplikaci, většinou jsem o tom člověku už něco věděl nebo jsme měli společné známé. Ta aplikace pak byla spíš záminka k navázání konverzace. Upřímně mi seznamky vždycky přišly trochu povrchní. Na druhou stranu chápu, že je to pro spoustu lidí nejjednodušší cesta.
V gay komunitě asi obzvlášť.
Jednoznačně. A podle mě to platí hlavně pro introvertnější lidi. Já nejsem typ člověka, který by někoho spontánně oslovil v baru. To mi nikdy nebylo úplně vlastní.
Pak ale přijde moment, kdy si člověk řekne: „Dobře, tak zkusím někoho poznat.“ A vlastně je hezké, že už od začátku vedete nějakou konverzaci a víte, že tam existuje alespoň základní zájem. To mi vždycky pomáhalo cítit se jistěji.
Nevyvolávalo to ve vás někdy pocit, že na seznamkách může vždycky přijít někdo „lepší“? To nekonečné scrollování tak často působí.
Taky, ale asi ne v tomhle smyslu. Já jsem měl spíš problém s tím, že jsem najednou vedl dvě nebo tři konverzace současně a vlastně mi to bylo nepříjemné. Měl jsem pocit, že bych radši věnoval energii jednomu člověku naplno než několika lidem zároveň.
Zmiňoval jste, že váš coming out proběhl v rodině relativně v klidu. Spousta mladých lidí ale takové štěstí stále nemá, přestože se o Česku často mluví jako o tolerantní společnosti. Co byste poradil člověku, který ví, že je jiný, ale ještě nenašel odvahu to někomu říct?
Asi bych doporučil začít jedním člověkem, kterému opravdu důvěřuje. Protože ve chvíli, kdy to řeknete jednomu člověku, každý další coming out už je alespoň o něco jednodušší.
A zároveň je podle mě důležité připravit se na to, že první reakce nemusí vždycky vypadat tak, jak si ji vysníme. A vím, že to možná není úplně populární pohled.
Takže i coming out může dopadnout špatně?
Ano, ale to ještě neznamená, že špatně dopadne celý vztah nebo celý příběh. Ta první reakce může být šok, zmatení nebo určitý obranný mechanismus.
Tohle jsem hodně řešil hlavně se svými trans kamarády. A vždycky jsem říkal, že i když je to pro člověka strašně těžké, je dobré si alespoň trochu uvědomit, že i tomu druhému se v tu chvíli mění svět. Třeba rodičům se najednou rozpadá představa, kterou měli celý život zakořeněnou.
To ale ještě neznamená, že vás nebudou schopni přijmout nebo že vás nemají rádi. Jen je to pro ně velká změna a někdy potřebují čas.
Chápu, že člověk v tu chvíli prožívá něco nesmírně bolestivého a náročného. Ale podle mě je důležité nezapomínat ani na to, že těžké to může být i pro tu druhou stranu. Že je potřeba o tom mluvit opakovaně, vysvětlovat a dát tomu čas.
Některé coming outy asi nikdy nebudou jednoduché. To ale ještě neznamená, že nakonec nemůžou dopadnout dobře.
Když už mluvíme o situaci ve společnosti, nabízí se další otázka. Kdy se podle vás Česko konečně dočká plnohodnotného manželství pro všechny?
Obávám se, že tím, jak se celá situace nakonec vyvinula, se to na nějakou dobu spíš zabetonovalo. Neznamená to ale, že bych nebyl vděčný alespoň za částečné narovnání práv. Pořád tam samozřejmě zůstávají rozdíly, ale některé křivdy se podařilo odstranit, takže určitý posun směrem k rovnoprávnosti tu bezpochyby je. A za to jsem rád.
Zároveň mě ale mrzí, že neprošla plná varianta manželství pro všechny. A právě proto mám pocit, že teď může přijít období určité stagnace, kdy se společnost na čas přestane posouvat dál.
Takže máte pocit, že se to na nějakou dobu opravdu „zabetonovalo“?
Ano, trochu se toho bojím. Ale znovu říkám, že i ten částečný posun je důležitý. Některé nespravedlnosti se podařilo odstranit, a to je dobře. Současně ale vnímám, že tím, jak neprošla plná verze manželství pro všechny, může teď nastat období určité konzervace a vyčkávání.
Když mluvíte o stagnaci, nebojíte se, že by se situace mohla s ohledem na možné politické změny dokonce zhoršit? Třeba podobně jako na Slovensku nebo v Maďarsku?
Myslím si, že nás v tomhle může do určité míry uklidňovat jedna věc – hnutí ANO Andreje Babiše je hodně orientované na veřejné mínění a na to, co si myslí většina společnosti.
A dlouhodobé průzkumy ukazují spíš rostoucí toleranci a větší společenskou otevřenost v těchto tématech. Proto si nemyslím, že by měl někdo velkou motivaci pouštět se do výrazného omezování práv. Spíš očekávám, že věci zůstanou v podobném stavu jako dnes.
Navíc samotné ANO je v těchto otázkách poměrně názorově rozdělené. Nevidím tam výrazně silný konzervativní proud, který by tlačil na zásadní kroky zpátky. Proto si nemyslím, že by třeba SPD nebo Motoristé dokázali společnost výrazně posunout dozadu. Mnohem víc se bojím právě stagnace. Že se to nebude posouvat ani dopředu, ani zpátky.
Když jsme mluvili o určitém „zabetonování“, podobná situace se netýká jen Česka, ale vlastně celého světa. Ve Spojených státech například s návratem Donalda Trumpa sledujeme nástup nové konzervativní vlny. Čím si vysvětlujete, že slova jako gender nebo LGBT+ vyvolávají u části společnosti tak silné emoce?
Politika je hodně o emocích. A také o vytváření pocitu „my versus oni“. Mám pocit, že dnes žijeme v době silné neokonzervativní vlny a kulturních válek, kdy se část politiků snaží mobilizovat své voliče tím, že potřebují proti něčemu bojovat. Vytváří se pocit ohrožení. A protože často neexistuje nějaký skutečný nepřítel, vytváří se uměle jinde. A právě LGBT+ komunita nebo témata kolem genderu se k tomu bohužel velmi snadno hodí. Podle mě je to ve velké míře uměle vytvořený nepřítel.
Takže když například slovenský premiér Fico mluví o LGBT lidech jako o problému, je to podle vás spíš zástěrka pro jiné problémy?
Přesně tak. Ve chvíli, kdy nechcete mluvit o reálných problémech – o ekonomice, korupci, stavu státu nebo veřejných financích – je mnohem jednodušší odvést pozornost ke kulturním válkám. Místo debat o konkrétní politice a jejích dopadech se pak vede boj proti nějakému domnělému nepříteli. A to je podle mě přesně mechanismus, který dnes vidíme.
Kulturní války ale společnost výrazně polarizují. Máte pocit, že je dnes opravdu rozdělená tak půl na půl? Třeba v českém kontextu na voliče ANO a voliče bývalé pětikoalice?
Česko určitým způsobem rozdělené je, ale zároveň mám pocit, že o rozdělené společnosti často mluvíme víc, než jaká je skutečnost. Když se s lidmi bavíte o základních věcech, zjistíte, že jsme si vlastně ve výsledku dost podobní. Všichni chceme žít v bezpečné zemi, mít dobrou práci a dostupné bydlení. To jsou věci, které nás spíš spojují.
Stejně tak mi přijde zajímavé, že když se lidí neptáte na to, jak mají pocit, že se má Česko jako celek, ale jak se mají oni sami, většina z nich odpoví, že vlastně dobře. A to je podle mě důležité. Takže ano, určité rozdělení tu existuje, ale spíš v hodnotových otázkách než v těch úplně základních životních potřebách.
A možná je to rozdělení výraznější spíš na sociálních sítích než v reálném životě.
Přesně tak. V běžném životě si často úplně normálně popovídáte i s člověkem, který má odlišné názory. Na sociálních sítích se z toho ale mnohem rychleji stává konflikt.
Když se vrátím ještě k vaší tvorbě – jak poznáte, že nastal „váš čas“ nějaké téma otevřít? Že o něm chcete mluvit právě teď?
Většinou to nějak intuitivně cítím. Přijde to přirozeně. Někdy jde o téma, které kolem sebe začnu víc vnímat a mám pocit, že by stálo za to zasadit ho do širšího kontextu. Třeba když se začaly masivně řešit jednorázové elektronické cigarety. Byl jsem tehdy na táboře a najednou jsem viděl, že je má skoro každý druhý člověk. Začal jsem se o tom s lidmi bavit a zjišťoval jsem, že spousta mladých má pocit, že to vlastně není škodlivé.
Že to zdraví nijak neohrožuje.
Přesně. A pak jsou témata, u kterých cítím určitou společenskou potřebu. Že se kolem nich něco děje a že by bylo dobré doplnit širší kontext nebo vysvětlení. To bývají často politická nebo společenská témata.
A existují i věci, které osobně řeším nebo mě nějak zasahují a mám pocit, že by bylo dobré o nich mluvit. Jen někdy přemýšlím nad tím, jestli to bude mít dostatečný dosah, nebo jestli to není příliš okrajové téma.
Takže inspiraci sbíráte jak v běžném životě, tak třeba z politiky nebo veřejné debaty. Nepřemýšlel jste někdy nad tím, že byste se víc zaměřil přímo na queer témata? Že byste v tomhle směru více edukoval?
Myslím si, že se ta témata do mojí tvorby přirozeně propisují průběžně. Když souvisí s tím, o čem zrovna mluvím, tak o nich mluvím úplně normálně a nemám s tím problém. Ale že bych cíleně dělal samostatná videa výhradně o queer tématech, to teď úplně necítím.
Vy sám jste v minulosti říkal, že nechcete, aby se o vás primárně mluvilo jako o „gay youtuberovi“.
Přesně tak. Nechci být zavřený v nějaké nálepce. Chci, aby to lidé vnímali jako přirozenou součást toho, kdo jsem. Ano, jsem gay, ale nepotřebuju, aby to byla první věc, která mě definuje. Zároveň ale nemám problém se k těm tématům postavit nebo je otevírat.
Když jsme třeba dělali první a druhou sérii projektu o sexuální výchově, vztazích a sexualitě, vždycky tam byla minimálně jedna epizoda věnovaná queer tématům. Takže se tomu rozhodně nevyhýbám. Jen momentálně nemám pocit, že bych na tom potřeboval stavět celou svoji tvorbu. Myslím si, že některá témata si k lidem najdou cestu přirozeněji ve chvíli, kdy jsou součástí širší debaty, a ne jediným hlavním bodem celé tvorby.
Myslíte si, že to mají dnešní děti a teenageři jednodušší než vaše generace? Třeba právě v otázkách coming outu nebo hledání vlastní identity?
V některých ohledech určitě ano. Už jen tím, že dnes existuje mnohem větší reprezentace a o těch tématech se otevřeněji mluví. Když jsem vyrůstal já, člověk měl často pocit, že je v tom úplně sám. Dnes si během pár minut můžete najít lidi, kteří řeší podobné věci, sledovat jejich příběhy a vidět, že to není nic neobvyklého.
Na druhou stranu si ale myslím, že dnešní mladí čelí jiným tlakům. Sociální sítě jsou strašně intenzivní prostředí. Člověk je neustále konfrontovaný s názory ostatních, s očekáváními nebo s tím, jak by měl vypadat a fungovat. Takže bych neřekl, že to mají jednodušší ve všech směrech. Myslím si ale, že dnešní generace je obecně otevřenější a tolerantnější. A to je podle mě dobře.
Vy sám jste několikrát mluvil o tom, že sociální sítě mají obrovský vliv na psychiku. Jak se s tím vyrovnáváte vy osobně?
Myslím si, že člověk se musí naučit pracovat s tím, že internet není reálný svět. A to je někdy těžké, zvlášť když na něm trávíte velkou část života a ještě je to vaše práce. Dřív jsem si hodně věcí bral osobně. Když přišel negativní komentář nebo vlna kritiky, strašně jsem to řešil. Dnes už jsem v tom mnohem klidnější. Samozřejmě mě některé věci pořád zasáhnou, to nejde úplně vypnout, ale naučil jsem se od toho držet větší odstup.
A hlavně si myslím, že je důležité mít kolem sebe normální život. Reálné lidi, kamarády, vztahy a věci mimo internet. Protože ve chvíli, kdy člověk žije jen online, začne mít pocit, že internet je celý svět. A to podle mě není zdravé.
Máte někdy chuť se na sociální sítě úplně vykašlat?
Občas asi ano. Myslím, že to má každý, kdo tráví na internetu tolik času. Někdy si člověk říká, že by bylo strašně příjemné mít úplně obyčejný život bez všeho kolem.
Zároveň mě ale ta práce pořád baví. Baví mě tvořit, otevírat témata a komunikovat s lidmi. Jen je potřeba hlídat si nějakou hranici, aby člověka ten online svět úplně nesemlel.
