„Homofobie z českého prostředí rozhodně nezmizela,“ říká architekt výstavy Tělák Bronislav Stratil. Nová expozice Muzea Prahy vrací návštěvníky do školních šaten i vlastních nejistot
Vstoupit do školní šatny, kde se místo smíchu ozývají osobní zpovědi o studu, nejistotě nebo hledání vlastní identity. Výstava Tělák, kterou letos na jaře představilo Muzeum Prahy, není klasickou expozicí, ale imerzivním zážitkem na pomezí divadla a instalace. Návštěvníky vtahuje do prostředí, které většina z nás dobře zná – do tělocvičny, šatny nebo školních chodeb, a skrze autentické příběhy otevírá témata dospívání, tělesnosti i tlaku okolí.
Na architektonické a scénografické podobě projektu se podílel Bronislav Stratil, oceňovaný architekt, který s muzeem spolupracoval už na předchozích realizacích. Právě jeho práce stojí za výrazným vizuálním i prostorovým řešením výstavy, která pracuje s diskomfortem, zvětšeným měřítkem i fragmenty známých prostředí, aby v návštěvnících vyvolala silnou emocionální reakci.
Jak vznikal koncept výstavy, proč se její název zrodil až v průběhu práce nebo jak dnešní školní prostředí stále formuje naše vnímání těla a identity? V rozhovoru Bronislav Stratil popisuje nejen zákulisí vzniku projektu, ale i vlastní zkušenosti, které se do něj promítly.
Kde se vlastně vzala inspirace pro výstavu Tělák?
Počátky projektu sahají do doby, kdy ještě neměl ani název ani jasnou podobu. S prvotní myšlenkou mě tehdy oslovila Tereza Kadlecová z Prague Pride v rámci grantového projektu. Už od začátku bylo zřejmé, že budeme pracovat s omezeným rozpočtem, a proto jsme hledali cesty, jak téma co nejvíce zviditelnit, přestože se původně uvažovalo spíše o menší intervenci či komorní výstavě.
Ambice však postupně rostly. Společně jsme hledali co nejefektivnější způsob, jak téma dostat k širšímu publiku. Klíčovými motivy se staly genderová diverzita, lidská jinakost a tlak společenských očekávání, kterým jsme vystaveni už od dětství. Zajímalo nás, jak se jednotlivci snaží do těchto rámců vměstnat vlastní identitu – a jak náročný tento proces pro mnoho lidí ve skutečnosti je.
Vývoj projektu trval přibližně tři roky. Hledali jsme vhodného partnera, adekvátní prostory i celkový formát, který by dokázal téma unést. Dlouho se nedařilo najít ideální řešení, až se nakonec ukázalo jako klíčové oslovit Muzeum Prahy.
A jak vlastně vznikl samotný název Tělák?
Hledání názvu bylo postupným procesem, který se vyvíjel spolu s celým projektem. S rozšiřujícím se týmem – od architektů a scénografů po audiovizuální tvůrce, grafiky či ilustrátory – se zároveň zpřesňovalo i tematické ukotvení výstavy. Jedním z výchozích impulsů byla snaha pracovat se školním prostředím a vytěžit jeho archetypální prostory, jako jsou šatny nebo tělocvična, které v sobě nesou silné sociální i osobní zkušenosti.
Zásadní moment přišel ve chvíli, kdy se k projektu připojil Janek Růžička. Ten navrhl téma zúžit a soustředit ho přímo na tělo a tělesnost jako klíčový rámec celé výstavy. Právě v této fázi se zrodil i název Tělák, který najednou projektu dodal jasnější směr i srozumitelnou identitu.
Spousta lidí má s tělocvikem spojené spíš negativní vzpomínky, že?
Přesně tak. Tělocvik je zkušenost, kterou sdílí téměř každý, a právě proto v sobě nese silný emoční náboj – často i negativní nebo dokonce traumatický. V tomto smyslu jsme ho vnímali jako univerzální prožitek, který může publikum přirozeně propojit napříč generacemi i zkušenostmi.
Zároveň pro mě bylo důležité vystoupit z čistě LGBT kontextu a ukázat, že téma identity, tělesnosti a společenských očekávání se netýká jen jedné skupiny. Dotýká se jak mladých lidí, kteří si procházejí procesem sebeidentifikace, tak starších generací, které dnes mohou sehrát klíčovou roli v podpoře svých dětí.
Výstava působí hodně interaktivně. Byl to záměr?
Ano, ale ne v tradičním slova smyslu. Nešlo nám o interaktivitu založenou na ovládání nebo „hraní si“ s exponáty. Vnímáme ji spíše jako schopnost prostoru vtáhnout návštěvníka dovnitř – přimět ho naslouchat, vnímat a fyzicky se pohybovat prostředím, které v něm vyvolává konkrétní emoce.
Výsledkem je imerzivní instalace inspirovaná školním prostředím – od šaten a toalet až po fragmenty pokojů či obývacích prostor. Pracovali jsme s prvky diskomfortu, stísněnosti, temnoty i záměrně zvětšeného měřítka, abychom umocnili pocity nejistoty a zranitelnosti.
Do tohoto rámce jsme zasadili autentické příběhy konkrétních lidí, zpracované prostřednictvím audiovizuálních prvků. Výstava tak nepůsobí jako klasická expozice, ale spíše jako komplexní, intenzivní emoční zkušenost.
Jak náročné bylo sesbírat příběhy jednotlivých lidí? Jak jste při tom postupovali?
Hlavní dramaturgyní a tvůrkyní libreta byla Sodja Lotker. Odrazovým můstkem byl sociologický výzkum Být LGBTQ v Česku od Michala Pitoňáka a Marcely Macháčkové. Sodja přinesla i vlastní zkušenosti a příběhy své dcery. Postupně se zapojili i další členové týmu, kteří sdíleli své vlastní zážitky, doporučovali další projekty a literaturu nebo zpovídali své známé a kamarády. Pozitivnější příběhy jsme museli víc hledat, pomohli nám s tím například účastníci a účastnice projektu #buďteslyšet od Prague Pride.
Postupně jsme tak nashromáždili velké množství materiálu. Ukázalo se, že se ty příběhy často opakují v podobných vzorcích, takže jsme je rozdělili do tematických skupin.
Pak přišla velmi pečlivá práce – vybírat, třídit a skládat je do kompaktního celku. Příběhů bylo opravdu hodně, ale bylo potřeba vytvořit něco, co bude srozumitelné a zároveň silné.
Pro koho je výstava primárně určená? Zmiňoval jste, že je mainstreamová, ale má i konkrétní cílovou skupinu?
Ambicí bylo oslovit co nejširší publikum, což odpovídá i institucionálnímu zázemí Muzea Prahy, kde se přirozeně potkává velmi různorodé spektrum návštěvníků. Zároveň je ale zřejmé, že samotné téma bude rezonovat intenzivněji u určité části společnosti.
Primární cílovou skupinu proto představují mladí lidé – zhruba od období puberty, tedy od 13 let výše, s důrazem na středoškoláky. Právě u nich má výstava největší potenciál otevírat témata, která bývají často nepojmenovaná, a zároveň vytvářet prostor pro jejich reflexi.
Dnes tu zároveň vidíme hodně školních skupin. Myslíte, že to může mladým lidem pomoct v tom, jak vnímají své okolí a odlišnosti mezi spolužáky?
Domníváme se, že dopad výstavy může být skutečně významný – a to nejen na primární cílovou skupinu, ale v širším kontextu i na společnost jako celek. V ideálním případě může fungovat jako formativní nástroj, se kterým lze dál pracovat.
Důležitou roli v tomto ohledu hrají doprovodné lektorské programy, v jejichž rámci skupiny provázejí odborníci schopní zasadit jednotlivá témata do širšího kontextu a pomoci s jejich interpretací. Právě tento prvek výrazně posiluje celkový přínos návštěvy.
Naopak v případě, že výstavu navštíví školní skupina bez vedení, může být efekt omezenější. Děti se ve skupinovém prostředí často chovají jinak, podléhají dynamice kolektivu a nemusí být tak otevřené individuální zkušenosti. I proto je důležité citlivě zvažovat věk návštěvníků i způsob, jakým výstavu absolvují. Nejvhodnější se jeví starší žáci druhého stupně, například osmých a devátých tříd, případně studenti středních škol.
Nakolik podle vás dnešní školské prostředí stále reprodukuje genderové stereotypy? Je to jiné než před 20 lety?
Nabízí se říct, že se situace příliš neposunula, ale takto jednoznačné to není. Významnou roli hrají regionální rozdíly – zatímco ve větších městech, jako je Praha, se přístup k těmto tématům proměňuje rychleji, v menších městech nebo na venkově zůstává vývoj často pomalejší.
Zásadní změnou je bezpochyby dostupnost informací. Dnešní generace má výrazně širší možnosti, jak se s otázkami identity, genderu nebo diverzity setkávat a samostatně je zkoumat. Přesto mám dojem, že školství jako systém v mnoha ohledech stále zaostává. Ve srovnání s obdobím před čtyřiceti lety je posun patrný, v aktuálním kontextu ale působí nedostatečně. Řada struktur a vzorců přetrvává a nadále reprodukuje stereotypy, které mohou mít negativní dopad nejen na jednotlivce, ale i na společnost jako celek.
Z architektonického hlediska výstava pracuje se zvětšeným měřítkem. Jak to ovlivňuje vnímání prostoru?
To je otázka, na kterou by nejlépe odpověděli sami návštěvníci, nicméně záměr byl poměrně jasný. Práce se zvětšeným měřítkem představuje jeden z klíčových scénografických nástrojů, jak vyvolat pocit diskomfortu a nejistoty.
V momentě, kdy se člověk ocitne v prostoru, který na něj působí přerostle nebo nedosažitelně, přirozeně se mění i jeho vlastní vnímání – může se cítit menší, zranitelnější, má tendenci se stáhnout nebo hledat úkryt. Právě s těmito emocemi jsme vědomě pracovali.
Výstava je zatím otevřená relativně krátce, takže zpětnou vazbu stále sbíráme. Dosavadní reakce ale naznačují, že tento princip funguje a návštěvníci ho vnímají jako silný a účinný scénografický prvek.
Jak dlouho trvá takovou výstavu vůbec připravit a postavit? Je to asi dost náročný proces.
V tomto případě byl celý proces výrazně delší především kvůli hledání vhodného partnera a omezeným podmínkám, zejména finančním. Přípravná fáze tak zabrala zhruba dva roky, během nichž se postupně formoval koncept, tým i samotná podoba výstavy.
A samotná realizace těch objektů?
To už je samostatná a neméně komplexní etapa. Začíná vznikem detailní zadávací dokumentace, která následně vstupuje do výběrového řízení na dodavatele. V našem případě byl proces ještě náročnější tím, že některé prvky nebylo možné standardně poptat – například figuríny, které fungují spíše jako autorské výtvarné objekty, a vyžadovaly tak spolupráci se specializovanými tvůrci.
Samotná realizace výstavy tohoto rozsahu pak obvykle trvá přibližně šest měsíců až rok. Ideální scénář počítá s půlročním harmonogramem, v praxi je ale nutné koordinovat řadu paralelních procesů – od audiovizuální složky přes výrobu výtvarných instalací až po samotnou stavbu. Ta přitom neznamená jen instalaci jednotlivých prvků, ale vytvoření komplexního scénografického prostředí, které musí fungovat jako celek.
Zaujalo mě, že o projekt projevila zájem i zahraniční muzea, což není v českém prostředí úplně běžné. Čím si vysvětlujete, že si výstava tak rychle získala pozornost? Už jste se na něčem domluvili?
V tuto chvíli jsme stále ve fázi jednání. Jednalo by se o spolupráci mezi Muzeem Prahy a National Art Museum v Rize v rámci tamního divadelního festivalu.
Domníváme se, že klíčovým faktorem je samotné téma, které je dnes mimořádně aktuální a silně rezonuje – zejména ve střední a východní Evropě. Společnosti v tomto regionu totiž neprošly tak lineárním vývojem jako například Německo nebo Francie, kde je veřejná debata v těchto otázkách posunutá o něco dál.
Zajímavý je i pohled ze zahraničí – například kolega a spoluautor instalace Tadeáš Říha z Londýna upozorňuje, že tam by výstava pravděpodobně neměla tak silný dopad, protože společnost si podobná témata už do značné míry zpracovala. I proto očekáváme, že největší zájem bude přicházet právě z našeho regionu.
Zaznamenali jste nějaké negativní reakce vzhledem k tématu výstavy?
Upřímně nás překvapilo, že prakticky žádné zásadní negativní reakce nepřišly. Určité obavy jsme měli – i s ohledem na zkušenosti organizace Prague Pride, která se s kritikou v minulosti setkávala. Předpokládali jsme, že by se výstava mohla stát terčem podobných reakcí.
Opatrné bylo v tomto směru i Muzea Prahy. Nakonec se ale žádný výraznější konflikt neodehrál. Jedním z důvodů může být i zvolený rámec – téma jsme zasadili do kontextu tělocviku, který je pro většinu návštěvníků univerzálně srozumitelný a umožňuje vstupovat do komplexních otázek přirozenější a méně konfrontační cestou.
Trochu osobnější otázka – jaký byl tělocvik pro vás, když se vrátíte do svých školních let?
Řekl bych, že jsem byl někde uprostřed. Tělocvik jsem měl v zásadě rád, ale zároveň jsem si postupně hledal vztah ke konkrétním sportům. Například týmové sporty mi nikdy úplně nepřirostly k srdci, i když jsem si je dokázal užít.
Obecně jsem školní prostředí vnímal spíše jako inspirativní a motivující. Prošel jsem výběrovými třídami i školami, což pro mě bylo přínosné. Ani to mě ale neochránilo před zkušeností s poměrně tvrdou šikanou, kterou jsem si v průběhu studia prošel.
Setkal jste se osobně s homofobií? A myslíte, že se v tomhle ohledu dnešní školní prostředí nějak změnilo? Nebo opět záleží na regionu?
Na tohle nemám úplně jednoznačnou odpověď – ideální by bylo opřít se o konkrétní data, například od Prague Pride nebo dalších organizací, které se tématu dlouhodobě věnují.
Osobně chci věřit, že se situace postupně zlepšuje. Z debat, které jsme vedli během příprav výstavy, ale vyplývá, že homofobie z českého prostředí rozhodně nezmizela. Navíc se nevyvíjí lineárně – není to tak, že by postupně slábla. Spíše se pohybuje ve vlnách.
Mám dojem, že v současnosti znovu sílí. LGBT témata se opět stávají výrazně polarizujícími a někdy je až překvapivé, jak ostré reakce mohou přicházet i od mladších generací. V kolektivním prostředí se pak tyto postoje snadno zesilují – a mohou se projevovat odmítavě nebo zraňujícím způsobem, třeba i při návštěvě podobných kulturních projektů.
Pokud byste měl někoho nalákat na výstavu, kdo ji ještě neviděl, co byste mu řekl?
Řekl bych, že jde o výstavu, ve které se může najít opravdu každý. Ať už byl v minulosti na straně těch, kteří byli zraňováni, nebo naopak na straně těch, kteří – vědomě či nevědomě – zraňovali ostatní.
Z reakcí návštěvníků víme, že výstava dokáže silně zasáhnout. Někteří si díky ní zpětně uvědomují vlastní chování a roli, kterou sehráli v prostředí, jež mohlo být pro druhé nepříjemné nebo bolestivé.
