„Nevěra? U nás spíš domluvené pravidlo,“ říká Honza. S partnerem mají vyhrazený den na sex s jinými muži – a jejich vztahu to prý prospívá
Otevřené vztahy bývají jedním z posledních velkých společenských tabu. Zatímco o terapii, duševním zdraví nebo sexualitě dnes lidé mluví mnohem otevřeněji než dřív, představa, že by si partneři dobrovolně dovolili sex s někým jiným, v mnoha lidech stále vyvolává rozpaky, odpor nebo automatickou představu nefunkčního vztahu. Jenže realita bývá často mnohem složitější než jednoduché rozdělení na „věrné“ a „nevěrné“.
Honza a jeho partner Tomáš spolu tvoří pár sedm let. Na první pohled působí jako úplně běžná dvojice – sdílí domácnost, přátele, dovolené i každodenní rutiny. Už několik let ale fungují podle pravidel, která by část společnosti nejspíš označila za kontroverzní. Mají totiž domluvený systém, v němž si jednou za čas dopřávají prostor pro sex s jinými muži. Bez tajností, bez lhaní a bez pocitu, že by tím jejich vztah ztrácel hodnotu.
„Nevěra pro mě není samotný sex. Nevěra je až moment, kdy partner začne něco skrývat,“ říká Honza v rozhovoru pro LUI. Otevřeně popisuje, proč s partnerem opustili představu klasické monogamie, jak se vyrovnávali se žárlivostí i proč si myslí, že právě brutální upřímnost jejich vztah paradoxně posílila.
Když člověk slyší větu „máme vyhrazený den na sex s jinými muži“, první reakce bývá často šok. Jak byste vlastně svůj vztah popsal vy?
Tohle je přesně ono. Lidé slyší jednu větu a okamžitě si představí chaos, promiskuitu nebo vztah těsně před rozpadem. My jsme spolu s partnerem sedm let, bydlíme spolu, máme společné přátele, společné plány, řešíme hypotéku, běžný život. Jen jsme si po letech přestali nalhávat, že dlouhodobý vztah automaticky znamená, že vás už nikdy nikdo jiný nepřitáhne.
A místo toho, abychom si hráli na dokonalou monogamii a pak se jednou někdo někde opil a něco tajil, jsme si sedli a začali se o tom bavit úplně otevřeně. Zjistili jsme, že nás vlastně oba děsí spíš lež než samotný sex. To bylo pro nás důležité uvědomění.
Dlouho jsme hledali, co nám vyhovuje. A nakonec jsme došli k tomu, že nechceme otevřený vztah ve smyslu „dělej si kdy chceš co chceš“. Potřebovali jsme nějaké hranice, strukturu a bezpečí. Tak vzniklo to naše pravidlo.
Pamatujete si moment, kdy jste tohle téma otevřeli poprvé?
Velmi přesně. Bylo to někdy po třech letech vztahu. Nešlo o žádnou krizi, spíš jsme oba cítili, že se vztah posouvá z té úplně zamilované fáze do něčeho stabilnějšího. Sex mezi námi pořád fungoval, ale už nebyl tak spontánní jako na začátku. A zároveň jsme oba občas vnímali, že nás přitahují i jiní lidé.
Jednou jsme byli na víkendu v Berlíně a tam jsem si všiml, jak strašně osvobozující je prostředí, kde se o sexualitě tolik nelže. Kde si lidé nehrají na něco, co nejsou. A tehdy jsme o tom začali mluvit úplně poprvé.
Nejdřív velmi opatrně. Ve stylu: „A co si vlastně myslíš o otevřených vztazích?“ Člověk se bojí, protože neví, jestli tím druhého nezraní nebo nevyděsí. Jenže místo hádky přišla strašně upřímná konverzace. A myslím, že právě tehdy jsme si začali důvěřovat ještě víc než předtím.
Jak vzniklo to konkrétní pravidlo „vyhrazeného dne“?
Úplně prakticky. Zjistili jsme totiž, že absolutní volnost by nám nevyhovovala. Potřebovali jsme mít pocit, že náš vztah pořád stojí na nějakém pevném základu. Nechtěli jsme žít v nejistotě typu „a co dneska dělá?“ nebo „s kým asi je?“.
Tak jsme si nastavili vlastní systém. Nejde o žádný přesně daný kalendář, že by každé druhé úterý probíhalo něco speciálního. (smích) Spíš máme domluvu, že jednou za čas máme prostor pro vlastní zážitky mimo vztah – ale vždycky o tom ten druhý ví.
Nikdy to není tajně. Nikdy se nic neskrývá. A právě to je podle mě ten největší rozdíl mezi nevěrou a tím, co máme my. Nevěra pro mě není sex. Nevěra je porušení důvěry.
Žárlivost se ale asi úplně odstranit nedá. Objevila se někdy?
Samozřejmě. A kdo tvrdí, že nikdy nežárlí, ten podle mě často jen není upřímný sám k sobě. Žárlivost je normální lidská emoce. Rozdíl je v tom, co s ní uděláte.
Na začátku to bylo těžší. Pamatuju si, že když měl partner poprvé schůzku s někým jiným, cítil jsem sevřený žaludek. Ne proto, že by mě podváděl, ale protože jsem se najednou musel konfrontovat s vlastní nejistotou. Člověk si začne říkat: „A co když zjistí, že ten druhý je lepší? Co když už mě nebude chtít?“
Jenže paradoxně právě tyhle rozhovory náš vztah strašně posílily. Museli jsme se naučit mluvit o věcech, o kterých většina párů nikdy nemluví. O strachu, sexualitě, stárnutí, egu, potřebě pozornosti. A zjistili jsme, že když si tyhle věci přiznáte nahlas, ztratí nad vámi část své moci.
Dnes už žárlivost nevnímám jako něco destruktivního. Spíš jako signál, že si potřebujeme něco říct nebo se víc propojit.
Měli jste někdy pocit, že se některý z vás „zamilovává jinde“?
Tohle byla jedna z našich největších obav. A myslím, že je fér říct, že otevřený vztah není pro každého právě proto, že vyžaduje obrovskou emoční disciplínu.
My máme poměrně jasně nastavené hranice. Nejde nám o budování paralelních vztahů. Nehledáme si „náhradní partnery“. Je to spíš o sexualitě, zážitku, někdy o flirtu nebo potvrzení vlastní atraktivity.
A možná to bude znít zvláštně, ale právě díky tomu si mnohem víc vážíme toho, co máme doma. Protože si uvědomujeme rozdíl mezi chemií a skutečnou intimní blízkostí. Sex je jedna věc. Ale společný život, důvěra, humor, podpora nebo pocit bezpečí – to je úplně jiná liga.
Co na váš vztah říká okolí? Mluvíte o tom otevřeně?
Dnes už víc než dřív, ale pořád selektivně. Ne každý to pochopí. Někteří lidé mají pocit, že když vztah není striktně monogamní, automaticky nefunguje. Přitom kolem sebe vidíme spoustu „tradičních“ párů plných lží, nevěr a frustrace, jen se o tom nemluví.
Nechci tvrdit, že náš model je lepší. Jen je upřímnější vůči tomu, kdo jsme.
Zároveň mě fascinuje, jak moc společnost spojuje lásku s vlastnictvím. Jako by partner měl automaticky přestat vnímat okolní svět jen proto, že je ve vztahu. My jsme si spíš řekli, že nechceme vlastnit jeden druhého. Chceme spolu být dobrovolně. Každý den znovu.
A paradoxně právě ta svoboda vytváří větší pocit jistoty.
Napadlo vás někdy vrátit se zpět k čistě monogamnímu vztahu?
Možná jednou ano. Nemáme pocit, že jsme podepsali nějakou celoživotní smlouvu. Pravidla vztahu se podle mě mohou měnit stejně jako lidé.
Ale momentálně nám to funguje. A hlavně – máme pocit, že jsme k sobě extrémně upřímní. Toho si vážím asi nejvíc. Znám hodně párů, které spolu třeba deset let předstírají určitou verzi sebe sama, protože se bojí otevřít nepříjemná témata. My už jsme si sáhli na velmi intimní a zranitelné věci. A díky tomu mezi námi zmizela spousta studu.
Když se ohlédnete zpátky, co vám tenhle model vztahu vlastně dal?
Asi nejvíc autenticitu. Přestal jsem mít pocit, že musím hrát roli „dokonalého partnera“, který nikdy necítí přitažlivost k nikomu jinému. To přece není realistické. A zároveň mě to naučilo obrovské pokoře. Protože otevřený vztah není o nekonečné svobodě bez pravidel. Ve skutečnosti vyžaduje mnohem víc komunikace než klasický vztah. Musíte být schopní unést nepříjemné emoce, mluvit o nich a neskrývat se.
Lidé si často myslí, že otevřený vztah je hlavně o sexu. Jenže ve skutečnosti je hlavně o komunikaci. A někdy až brutální upřímnosti.
---
Máte i vy zajímavý životní příběh, zkušenost se vztahy, sexualitou nebo tématem, o kterém se podle vás stále málo mluví? Ozvěte se mi na e-mail simon@lui.cz. Vašemu příběhu se v LUI rádi budeme věnovat.