„Česko má v oblasti LGBTQ práv stále co dohánět,“ říká vedoucí Zastoupení Evropské komise v Česku Monika Ladmanová. Proč jsme pod průměrem Evropské unie?
Monika Ladmanová je jednou z nejvýraznějších českých tváří evropských institucí. Právnička, která se dlouhodobě věnuje lidským právům, demokracii a otázkám rovnosti, prošla během své kariéry neziskovým sektorem, nadací Open Society Fund i korporátním prostředím společnosti IBM. Několik let působila také v kabinetu bývalé místopředsedkyně Evropské komise Věry Jourové a od roku 2022 stojí v čele českého zastoupení Evropské komise. V rozhovoru mluví nejen o tom, jak se za více než dvacet let proměnil život Čechů v Evropské unii, ale také o euroskepticismu, fungování Bruselu, LGBT právech či o tom, proč podle ní Evropa stále představuje prostor svobody, bezpečí a demokratických hodnot.
Česko je v Evropské unii už přes dvě dekády. Když se dnes ohlédnete zpět, co podle vás členství v EU nejvíc změnilo v každodenním životě lidí, aniž si to možná vůbec uvědomujeme?
Především celkovou kvalitu života. Když se podíváte na to, jak se dnes v Česku žije, tak nejen materiálně, ale i mentálně se lidé cítí bezpečněji – tedy nejen fyzicky, ale i ekonomicky. Bohužel ve společnosti je stále část lidí, kteří každý den řeší, zda si mohou dovolit základní věci. Na práci s nimi nemůžeme nikdy rezignovat. Ale zároveň tu existuje větší jistota vyplývající z toho, že jsme součástí širšího celku, civilizačního prostoru, kam historicky i hodnotově patříme. Mám na mysli především demokracii, lidská práva a podobné principy. To podle mě zanechává v lidech výraznou stopu. Já sama například raději cestuji po Evropě než mimo ni.
Podle průzkumu STEM byla po posledních sněmovních volbách se členstvím v EU spokojená většina Čechů, konkrétně 57 %, což je nejvíce za 15 let. Čím si vysvětlujete, že spokojenost roste?
Myslím si, že první dvě dekády po vstupu do Evropské unie byly výrazně ovlivněny euroskepticismem, který přicházel i z nejvyšších ústavních pozic. Dlouhodobě tu převažoval spíše kritický postoj a chyběla systematická snaha vysvětlovat, co Evropská unie vlastně je a jak funguje. Generace, jako je ta moje, si to musela do velké míry vyjasnit sama. Naproti tomu mladší generace už se do Evropské unie narodily, berou ji jako samozřejmost a vůbec ji nezpochybňují. Vědí, že mohou cestovat bez pasu, že v mnoha zemích nepotřebují měnit měnu. To všechno vnímají jako přirozenou součást života.
Dá se říct, že mladí lidé dnes už hranice v podstatě nevnímají a Evropu berou jako jeden celek?
Ano, přesně tak. A to souvisí i s tím, co jsme říkali o hlavních přínosech. Dnes se můžete svobodně pohybovat po celé Evropě, pracovat kdekoliv chcete. Můžete si říct, že chcete pracovat třeba u moře, sbalit si počítač a odjet. Díky digitalizaci to skutečně jde. Usadíte se klidně někde na pláži a pracujete. Už jen to vědomí, že tuto možnost máte, vám dává větší pocit svobody a jistoty. Myslím si, že i proto je dnes život v mnoha ohledech radostnější než v roce 2004.
Přesto se v politickém prostoru často objevuje narativ, že „Brusel něco nařídil“. Jak těžké je vysvětlovat, že Evropská unie nejsou anonymní úředníci, ale také členské státy včetně Česka?
Je to velmi těžké. Rozumím tomu, že lidé, kteří nemají možnost se s fungováním Evropské unie blíže seznámit, si to nemusí hned uvědomit. Přitom se s jejími dopady setkáváme každý den. Například když telefonujete v zahraničí za stejné ceny díky roamingu, když používáte jednotnou nabíječku, nebo když jsou výrobky bezpečnější díky společným pravidlům. Jsou to drobnosti, které lidé často nevnímají, ale dohromady mají velký dopad.
Snažíme se proto vysvětlovat, že Česká republika je plnohodnotnou součástí rozhodování. Bez Čechů a Češek se neprosadí nic. Sedí u všech jednání a v drtivé většině případů s přijatou legislativou souhlasila. Evropská unie je společenství států, které spolu nevedou války, ale hledají kompromisy. Není to jednoduché – domluvit se v sedmadvaceti zemích je mnohem složitější než v malé skupině. Ale právě ten dialog je na tom cenný.
Často se také mluví o byrokracii a pomalosti Evropské unie. Jak to vnímáte vy?
Ano, ten proces je pomalejší, protože nejde o autoritářský systém. Je založený na dohodě a kompromisu. Každý návrh se musí projednat, upravit a schválit všemi členskými státy. To může působit jako byrokracie, ale ve skutečnosti jde o přirozený důsledek toho, že rozhodování je sdílené.
Navíc regulace a byrokracie nejsou nic nového – Evropa je zná už od středověku. V našem prostoru má velkou tradici. Evropská unie ale zaručuje, že pravidla jsou jasná a platná pro všechny. Každý stát má přitom stejnou váhu hlasu. To je zásadní rozdíl oproti historickým modelům, kde rozhodovalo jedno centrum moci. Na zjednodušování pravidel Evropská komise navíc aktivně pracuje. Revizí by do konce dekády měla projít všechny předpisy, čímž by nejen firmám měly klesnout náklady o stovky miliard eur.
Jedním z témat, která členské státy často rozdělují, jsou například LGBT práva. Jak byste popsala jejich stav v rámci celé Unie?
Je potřeba nejprve vysvětlit, že existují oblasti, které členské státy svěřily Evropské unii, a ty pak spadají do její kompetence – například obchodní vztahy. U jiných témat je přesně dáno, kde rozhoduje Unie a kde členské státy. A pak existují oblasti, které zůstávají výhradně v kompetenci jednotlivých států, kam Evropská unie vůbec nezasahuje.
To se týká například manželství pro všechny. Evropská unie v této oblasti nemá pravomoc a nikdy neměla ambici tuto otázku legislativně upravovat. Můžeme ale pozorovat trend, kdy stále více členských států přijímá vlastní legislativu, která rozšiřuje práva stejnopohlavních párů. A to i v zemích, které jsou tradičně konzervativní nebo silně katolické, jako je Irsko nebo Španělsko. Dnes už má plnohodnotné manželství pro všechny sedmnáct členských států.
Nejde ale jen o manželství. Jak si stojí Česko v oblasti LGBT práv ve srovnání s ostatními státy?
Existují k tomu data. Například organizace ILGA-Europe pravidelně zveřejňuje takzvanou Rainbow Map, která hodnotí jednotlivé země podle úrovně práv a ochrany LGBT lidí.
Tato mapa ukazuje, jak si jednotlivé státy vedou v oblastech, jako je rodinné právo, ochrana před diskriminací nebo nenávistné projevy. Česká republika se pohybuje zhruba ve druhé třetině. Pokud vezmeme, že ideální stav je 100 %, Česko má kolem 33 %, zatímco průměr Evropské unie je zhruba 53 %. Nejsme tedy na tom nejhůře, ale rozhodně máme co dohánět.
Jak velký podíl na zlepšování situace mají podle vás neziskové organizace a občanská společnost?
Velký. Myslím, že právě neziskové organizace a občanský sektor odvedly obrovský kus práce. Stejně tak někteří politici, kteří se za rovnost práv aktivně postavili.
Důležitým krokem byla i první strategie Evropské komise zaměřená na rovnost LGBT lidí. Ta fungovala jako rámcový dokument, který doporučoval členským státům, aby si vytvořily vlastní strategie a byly v této oblasti aktivní. Přibližně sedmnáct států takovou strategii přijalo. Tyto dokumenty pomáhají systematicky řešit otázky rovnosti a nastavovat konkrétní kroky. Sama jsem u tvorby první strategie byla, a jsem ráda, že měla svůj dopad.
Evropská komise však představila již druhou LGBTIQ+ strategii pro roky 2026 až 2030. Když srovnáte první strategii Evropské komise s tou současnou, v čem vidíte hlavní posun?
Zásadní je práce s daty. Strategie vychází z konkrétních zjištění – například jak se lidé z LGBT komunity cítí nebo zda zažili diskriminaci. Na základě těchto dat se pak nastavují konkrétní opatření.
První strategie se zaměřovala hlavně na rovnost ve vzdělávání a na pracovním trhu. Ta novější už mnohem více reflektuje nárůst nenávistných projevů. Ukazuje se totiž, že právě „hate speech“ je dnes výrazným problémem, a tomu se přizpůsobují i navrhovaná opatření.
Čím si nárůst nenávistných projevů vysvětlujete?
To je spíš můj osobní pohled, nemám na to konkrétní data. Myslím si, že souvisí s obecnou atmosférou ve společnosti. Lidé mají větší obavy – ať už ekonomické, bezpečnostní nebo jiné – a tyto obavy se někdy obracejí proti lidem, kteří jsou vnímáni jako odlišní.
Paradoxní je, že tito lidé nikoho neohrožují a nic nikomu neberou. Přesto se stávají terčem frustrace. Svou roli v tom mohou hrát i sociální sítě, které často zesilují negativní emoce a konflikty.
Může za nárůstem nenávisti stát i snaha některých politiků odvádět pozornost pomocí takzvaných kulturních válek?
Je možné, že se to děje. Obecně platí, že takový přístup nepřispívá k vyrovnanější společnosti. Pokud se politici nesnaží společnost uklidňovat a podporovat její soudržnost, ale naopak využívají konfliktní témata, může to napětí ještě zvyšovat.
Jak moc jsou strategie Evropské komise pro členské státy závazné?
Strategie jako taková není právně závazná. Je to rámcový dokument, který nastavuje určitou vizi a směr. Obsahuje také návrhy konkrétních opatření a iniciativ, jak situaci zlepšit. Členské státy se k ní mohou vyjádřit a diskutovat o ní, ale nejsou povinny ji přímo implementovat. Přesto má význam – vytváří společný základ pro debatu a koordinaci kroků napříč Evropou.
Evropská unie v posledních letech řešila spory s některými státy kvůli právnímu státu a ochraně menšin, jedním z nejviditelnějších příkladů je Maďarsko. Soudní dvůr EU 21. dubna 2026 rozhodl, že maďarský zákon omezující LGBT+ obsah pro mladistvé porušuje unijní právo a podle soudu stigmatizuje a marginalizuje neheterosexuální a transgender lidi. Jak zásadní je podle vás tento rozsudek?
Je to velmi zásadní rozhodnutí. Evropská unie je postavená na hodnotách, které jsou zakotvené v článku 2 Smlouvy o EU – patří mezi ně úcta k lidské důstojnosti, lidským právům, ochrana menšin a právní stát. Tyto hodnoty fungují jako jakási „ústava“ Unie.
Soudní dvůr EU se v tomto případě opřel právě o tento článek, což je důležité. Potvrdil tím, že tyto základní principy jsou závazné a lze se na ně odvolávat, i když neexistuje konkrétní detailní legislativa pro danou situaci. Je to významný precedens.
Má Evropská unie nástroje, jak donutit členské státy tato rozhodnutí dodržovat?
Ano, určité nástroje existují. Pokud stát nerespektuje rozhodnutí Soudního dvora EU, může čelit finančním sankcím. V krajním případě může přijít i o část evropských fondů, pokud porušuje principy právního státu.
Existuje také mechanismus podle článku 7 Smlouvy o EU, který může vést až k pozastavení hlasovacích práv členského státu. To je ale velmi krajní opatření. Evropská unie nemá možnost členský stát vyloučit – odejít může udělat pouze on sám, jako jsme viděli v případě odchodu Spojeného království.
Myslíte si, že je reálné, aby se v Česku v dohledné době prosadilo manželství pro všechny?
Přála bych si to. Jestli je to reálné v současném politickém kontextu, to nechci hodnotit. Ale obecně bych byla ráda, kdyby se stávající institut partnerství posunul směrem k větší rovnosti.
Často se říká, že postoje lidí se mění ve chvíli, kdy někoho queer osobně poznají…
Ano, zřejmě to tak je, protože v lidech přirozeně funguje strach z neznámého. Když lidé někoho z LGBT komunity osobně znají, uvědomí si, že jde o stejné lidi, kteří chtějí žít svůj život stejně jako ostatní. Není to žádná ideologie ani hrozba. Právě proto je důležité, aby tato témata byla viditelná ve veřejném prostoru a aby se o nich mluvilo. I to byl jeden z problémů například v Maďarsku, kde legislativa omezovala samotnou viditelnost těchto lidí.
Jak se podle vás proměnila rétorika odpůrců LGBT práv? Dříve se mluvilo spíše o tradici a morálce, dnes častěji o ochraně dětí nebo takzvané „gender ideologii“.
Já osobně, vzhledem k tomu, že se pohybuji spíše v evropském kontextu, sleduji hlavně pozitivní vývoj – tedy to, jak se jednotlivé státy postupně posouvají směrem k větší rovnosti.
Nevnímám to jako jasné rozdělení na „my“ a „oni“. Spíše jde obecně o otázku uznání lidské důstojnosti a práv. Společnost prochází různými vlnami a tyto debaty k tomu zřejmě patří. V některých regionech je vývoj pomalejší, jinde rychlejší, ale změna probíhá.
Když se podíváme do budoucnosti, čekají Evropu velké výzvy – válka na Ukrajině, geopolitické napětí. Bude podle vás Evropská unie držet pohromadě?
Myslím si, že ano, i když budou existovat síly, které se budou snažit soudržnost narušit. Pokud ale chceme obstát v globální konkurenci, je spolupráce nezbytná. Jednotlivé státy si uvědomují, že samostatně by tyto výzvy zvládaly mnohem hůře.
Společně jsme silnější – ekonomicky i bezpečnostně. Navíc historie ukazuje, že spolupráce mezi evropskými státy dává smysl a přináší stabilitu. V globálním kontextu je také výhodné, když existuje více silných aktérů, kteří udržují rovnováhu.
Evropa má navíc obrovský potenciál – historicky byla centrem inovací a myšlenek. Dnes se potýká například s tím, že neumí dostatečně komercializovat své nápady, ale i na tom se pracuje. Pokud se podaří odstranit překážky na jednotném trhu a podpořit podnikání napříč státy, může Evropská unie svou pozici ještě výrazně posílit.
