Byl některý prezident USA gay? Soukromí mužů v Bílém domě dodnes budí otázky
Americká prezidentská historie je plná velkých póz. Muži v tmavých oblecích, mramorové busty, portréty s vážným pohledem a životopisy, v nichž se soukromí často uhlazuje do podoby, která se hodí národu. Prezident má být symbolem. Otcem republiky. Manželem. Vůdcem. Mužem, jehož život působí přehledně, důstojně a pokud možno heterosexuálně. Jenže dějiny tak jednoznačné nebývají. A už vůbec ne lidské životy.
Když se dnes mluví o tom, zda Spojené státy už někdy měly gay prezidenta, nejčastěji se objevují dvě jména: James Buchanan a Abraham Lincoln. U prvního je debata nejsilnější, protože Buchanan zůstal jediným americkým prezidentem, který se nikdy neoženil, a jeho nejbližším životním mužem byl senátor a pozdější viceprezident William Rufus King. U druhého jde o složitější a mnohem spornější příběh – Lincoln měl hluboká mužská přátelství, sdílel lože s Joshuou Speedem a v posledních letech se znovu objevují interpretace, podle nichž mohl být queer nebo bisexuální. Jenže u obou platí totéž: mluvíme o 19. století, tedy o době, která neznala dnešní jazyk identity. Slovo „gay“ v současném smyslu tehdy lidé nepoužívali. A co dnes čteme jako romantickou nebo erotickou blízkost, mohlo tehdy existovat v jiných společenských rámcích.
To ale neznamená, že je otázka zbytečná. Právě naopak. Ukazuje, jak moc byly queer životy z dějin vytlačovány – a jak obtížné je je zpětně hledat ve světě, který je často nepojmenovával, potlačoval nebo rovnou trestal.
James Buchanan: prezident bez první dámy a muž, o kterém se šeptalo už tehdy
James Buchanan byl 15. prezidentem Spojených států a úřad zastával v letech 1857 až 1861, tedy těsně před vypuknutím občanské války. V americké paměti nemá zrovna nejlepší pověst. Často bývá hodnocen jako jeden z nejslabších prezidentů, protože nedokázal zabránit rozpadu země kvůli otroctví. Vedle politického selhání se ale k jeho jménu už dlouho váže ještě jedna otázka: byl Buchanan prvním gay prezidentem USA?
Důvodem není jen to, že se nikdy neoženil. Klíčovou postavou jeho soukromého života byl William Rufus DeVane King, politik z Alabamy, senátor, diplomat a později viceprezident ve vládě Franklina Pierce. King byl Buchananovým blízkým přítelem a politickým spojencem; oba se podporovali v kariéře a patřili do stejného washingtonského světa.
Jejich vztah ale podle dobových svědectví působil nápadně i na současníky. Buchanan a King spolu byli spojováni tak silně, že je politické okolí komentovalo s narážkami, které dnes nelze číst úplně nevinně. V dopise budoucí první dámě Sarah Polk například politik Aaron Venable Brown psal o Buchananovi a jeho „better half“, tedy „lepší polovičce“ – jenže tou nebyla žena, ale právě King.
Buchanan a King spolu nějakou dobu žili ve washingtonském penzionu, pohybovali se společně ve společnosti a jejich blízkost se stala součástí politických klepů. Některé dobové posměšky používaly feminizující označení, která měla naznačovat, že jejich vztah nebo vystupování vybočuje z tehdejší představy mužnosti. Právě tady začíná tenká hranice mezi historickým čtením a dnešní projekcí.
Na jednu stranu je zřejmé, že šlo o mimořádně intimní vztah dvou mužů. Na druhou stranu historik Thomas Balcerski, autor knihy Bosom Friends, upozorňuje, že v 19. století existovala silná kultura intenzivních mužských přátelství, která nemusela být automaticky sexuální. Podle něj vztah Buchanana a Kinga patřil k typu blízkého mužského přátelství, které tehdy mohlo mít obrovský osobní i politický význam. Zároveň ale dodává, že některá taková přátelství mohla mít i erotický rozměr.
A právě v té neurčitosti leží důvod, proč Buchanan zůstává tak fascinující. Nebyl „out“ v dnešním smyslu. Nemohl napsat memoáry o své gay identitě, protože takový jazyk ani společenský prostor neexistovaly. Přesto jeho život do klasického příběhu amerického prezidenta s manželkou po boku nezapadá. Neměl první dámu. Neměl veřejně známý manželský život. A nejdůležitějším citovým mužem jeho dospělosti byl jiný muž.
Abraham Lincoln: národní ikona, sdílené postele a debata, která Ameriku znervózňuje
Ještě citlivější je případ Abrahama Lincolna. Ne proto, že by kolem něj nebyly indicie, ale proto, že Lincoln není jen prezident. Je to americký světec v cylindru. Muž, který vedl zemi občanskou válkou, spojuje se s koncem otroctví a po atentátu se proměnil v morální symbol národa. Jakmile se řekne, že Lincoln mohl milovat muže, část veřejnosti reaguje, jako by někdo sahal na pomník.
Nejčastěji se zmiňuje jeho vztah s Joshuou Speedem. Lincoln se s ním seznámil ve Springfieldu ve 30. letech 19. století. Speed vlastnil obchod a mezi oběma muži vzniklo hluboké přátelství, které pokračovalo i poté, co se Speed vrátil do Kentucky. Dochované dopisy ukazují silnou citovou vazbu. V jednom z roku 1842 Lincoln Speedovi píše po jeho svatbě, že se cítí žárlivý, protože se obává, že na něj Speed nyní zapomene, a dodává, že bez něj bude velmi osamělý.
To je jazyk, který dnešního čtenáře snadno zarazí. Je něžný, zranitelný a velmi osobní. Zároveň ale nelze zapomenout, že v 19. století se muži v dopisech často vyjadřovali citověji, než jak by to odpovídalo dnešním představám o maskulinitě. Sdílení postele mezi muži navíc nemuselo být automaticky erotické. V době omezeného prostoru, cestování a společných ubytoven šlo často o praktickou věc.
Jenže právě Lincolnův případ se v posledních letech znovu dostal do veřejné debaty díky dokumentu Lover of Men: The Untold History of Abraham Lincoln, který tvrdí, že Lincoln měl intimní vztahy s muži. Film pracuje s dopisy, dobovými záznamy i výklady historiků a klade otázku, zda Lincoln nebyl queer muž žijící v době, která mu nedovolovala takovou identitu veřejně pojmenovat.
Podle citovaných badatelů v dokumentu nebyl Lincolnův vztah ke Speedovi jen běžnou známostí. Film zmiňuje i další muže v Lincolnově životě, například Billyho Greena nebo Davida Dericksona, a naznačuje, že mužská intimita mohla být pro Lincolna mnohem důležitější, než připouštěly tradiční životopisy.
Co by na tom vlastně bylo špatně?
Na celé debatě je nejzajímavější, jak nervózně na ni část společnosti reaguje. Jako by možnost, že Buchanan nebo Lincoln mohli milovat muže, nějak zmenšovala jejich politický význam. Jako by sexualita byla dodatečná skvrna na historickém portrétu. Jenže u heterosexuálních prezidentů se jejich vztahy, manželství a milostné aféry zkoumají neustále. U Johna F. Kennedyho jsou milenky součástí legendy. U Billa Clintona se sexualita stala politickým zemětřesením. U Thomase Jeffersona se jeho vztah k zotročené Sally Hemings stal zásadní součástí debaty o amerických dějinách.
Proč by tedy mužská intimita u Buchanana nebo Lincolna měla být tabu?
Možná proto, že se stále dotýká jedné staré představy: že vrcholná moc má být „správně mužná“. A že „správně mužná“ znamená heterosexuální. Jenže právě to je klišé, které queer historie narušuje nejvíc. Ukazuje, že touha, něha, závislost, přátelství, láska i politická síla se vždycky prolínaly. I v Senátu. I ve vojenských táborech. I v Bílém domě.
Queer minulost není moderní výmysl
Když dnes někdo říká, že queer témata jsou „novodobá móda“, stačí se podívat do archivů. Ne proto, abychom každému historickému muži s blízkým přítelem automaticky připsali homosexualitu. Ale proto, abychom viděli, že lidská touha nikdy nebyla tak jednoduchá, jak ji chtějí mít ideologové.
Buchanan a King. Lincoln a Speed. Dopisy, společné pokoje, sdílené postele, bolest z odloučení, politické pomluvy i století mlčení. To všechno tvoří dějiny, které nejsou méně americké jen proto, že v nich možná bylo víc mužské lásky, než se dlouho připouštělo.
Spojené státy možná ještě neměly otevřeně gay prezidenta. Ale je dost možné, že queer muž už v Bílém domě seděl. Jen neměl jazyk, bezpečí ani dobu, která by mu dovolila říct to nahlas.
