„Miluju ženy, ale spím i s muži. Okolí mě má za zmateného,“ říká bisexuální Kamil. Proč jeho sexualita tolik provokuje?

Když říkáte, že milujete ženy, ale zároveň spíte i s muži, mnoho lidí si pod tím představí vnitřní rozpor. Vy o tom ale mluvíte poměrně klidně a sebejistě. Jak jste k tomuto nastavení vlastně dospěl?

Dlouhou dobu jsem to sám vnímal jako rozpor, takže tomu, jak to může působit na ostatní, vlastně docela rozumím. Jenže ten rozpor nevznikal z toho, co cítím, ale z toho, co jsem si myslel, že bych cítit měl. Vyrůstáte v prostředí, kde je heterosexualita braná jako něco normálního. Takže když se vám do toho začne míchat něco dalšího, máte tendenci to vytěsnit, zlehčit nebo si to nějak racionalizovat. Já jsem si třeba dlouho říkal, že to je jen zvědavost, že to je fáze, že to přejde, až budu „dospělejší“.

Jenže ono to nemizelo. Spíš se to vracelo v různých podobách a intenzitách. Měl jsem vztahy se ženami, které byly skutečně naplňující, nebylo to žádné „hraní si na hetero“. Zároveň jsem ale nedokázal ignorovat, že mě přitahují i muži – a ne jen fyzicky, ale i emočně, lidsky, způsobem, který se nedá odbýt jako úlet. Ten zlom přišel ve chvíli, kdy jsem si přestal klást otázku „co bych měl být“ a začal si klást otázku „co je pravda“. A pravda byla, že tohle je moje realita. 

Kdy jste si poprvé připustil, že to není jen přechodná fáze, ale něco, co je vaší součástí dlouhodobě?

Byl to spíš proces než jeden konkrétní moment. Ale když bych měl něco vypíchnout, tak asi období kolem dvaceti, jednadvaceti let. Do té doby jsem měl tendenci všechno relativizovat. Říkal jsem si, že každý má občas nějaké myšlenky, že to nic neznamená, že se to srovná. Jenže čím víc jsem se snažil to „srovnat“, tím víc jsem měl pocit, že jdu proti sobě.

Vzpomínám si na jednu konkrétní situaci, kdy jsem byl ve vztahu s holkou, na které mi opravdu záleželo. A přesto jsem si uvědomil, že mě paralelně přitahuje někdo jiný – muž. Nebylo to o tom, že by mi něco ve vztahu chybělo. Bylo to o tom, že ta přitažlivost existovala vedle toho, ne místo toho. A tehdy mi došlo, že to není otázka nedostatku nebo chyby, ale prostě širšího spektra toho, co cítím.

Tohle uvědomění bylo paradoxně dost uklidňující. Přestal jsem se snažit „opravit“ něco, co není rozbité. Spíš jsem začal přemýšlet, jak s tím žít tak, abych byl fér k sobě i k ostatním.

Zmiňujete, že přijetí sebe sama bylo vlastně úlevné. Jak naopak reagovalo okolí, když jste o tom začal mluvit otevřeně?

To byl mnohem tvrdší střet než ten vnitřní. Já jsem si tím prošel postupně, měl jsem čas si věci promyslet, zpracovat, pochopit. Ale pro okolí to často přichází jako hotová věc, která nedává smysl. A lidé mají obecně problém s věcmi, které nejsou jednoznačné.

Nejčastější reakce byla, že jsem zmatený. Že si jen nejsem jistý, že si to jednou „rozmyslím“. Někteří kamarádi to brali jako něco dočasného, skoro jako pubertální experiment, i když mi bylo dávno přes dvacet. Rodina měla tendenci to spíš vytěsnit – ne že by mě odmítli, ale jako by to nechtěli úplně slyšet. A pak jsou tu i reakce, které jsou otevřeně odmítavé, i když třeba zabalené do starosti: „Tohle si komplikuješ život“, „proč si nevybereš jednu stranu“.

Co mě překvapilo, bylo, že podobné reakce přicházely i od lidí z LGBT komunity. Člověk by čekal větší pochopení, ale i tam se objevuje tlak na jasnou identitu. Někteří gayové mě vnímali jako „neupřímného“ nebo „na půl cesty“, zatímco heterosexuální okolí mě bralo jako někoho, kdo vlastně není „normální“. Ocitnete se tak trochu mezi dvěma světy, aniž byste do jednoho z nich plně zapadl.

Více v Galerii

Zdroje: Adobe Stock/ Se svolením

To „mezi dvěma světy“ zní jako poměrně osamělá pozice. Máte pocit, že bisexualita je v tomhle ohledu pořád nepochopená i dnes?

Jednoznačně. A možná právě proto, že se o ní mluví méně konfliktně než třeba o homosexualitě nebo transgender identitě. Bisexualita je často vnímaná jako něco méně „reálného“, méně definitivního. Jako by to byl jen přechodný stav mezi dvěma „skutečnými“ orientacemi.

Jenže tím se úplně míjí podstata. Bisexualita není nerozhodnost. Není to ani „mít všechno“. Je to schopnost cítit přitažlivost k více než jednomu pohlaví, což samo o sobě přináší úplně specifické zkušenosti, dilemata i radosti. Problém je, že společnost má ráda jednoduché příběhy. Buď–anebo. A všechno mezi tím působí rušivě.

A pak je tu ještě jeden rozměr – sexualita lidí obecně ostatní fascinuje víc, než by asi měla. Jakmile vybočíte z normy, stává se z toho téma, které si lidé berou osobně, hodnotí ho, komentují. A bisexualita v tomhle smyslu provokuje právě tím, že narušuje představu jasně daných hranic.

Setkal jste se i s tím, že lidé vaši sexualitu sexualizují víc, než byste chtěl? Že ji redukují jen na sex?

To je vlastně skoro pravidlo. Jakmile řeknete, že jste bisexuální, spousta lidí si okamžitě představí konkrétní sexuální scénáře. Jako by to bylo něco, co automaticky znamená větší promiskuitu, větší „chuť zkoušet“, větší neukotvenost. Přitom to s tím vůbec nesouvisí.

Je to trochu paradoxní. Když heterosexuální člověk řekne, že ho přitahují ženy, nikdo se ho nezačne ptát na detaily jeho sexuálního života. Když gay řekne, že ho přitahují muži, taky to většina lidí dneska bere jako fakt. Ale u bisexuality jako by to pořád svádělo k nějaké fantazii, která s realitou často nemá nic společného.

Pro mě je to především o vztazích, o napojení, o emocích. Sex je jen jedna část. Jenže to se vysvětluje hůř než jednoduchá, trochu bulvární představa.

Když se na to podíváte zpětně, co pro vás bylo nejtěžší – přijetí sebe sama, nebo reakce okolí?

Bez váhání reakce okolí. Přijetí sebe sama bylo náročné, ale bylo to něco, co jsem měl do určité míry pod kontrolou. Mohl jsem si dát čas, mohl jsem si věci promyslet, mohl jsem si dovolit pochybovat a zase se k nim vracet.

Reakce okolí jsou ale něco, co neovlivníte. A hlavně přicházejí často nečekaně, i od lidí, od kterých byste to nečekal. Někdy vás zaskočí víc lhostejnost než odmítnutí. To, že to někdo úplně shodí ze stolu, jako by to nebylo důležité.

Nejtěžší asi bylo udržet si jistotu v tom, co cítím, i ve chvíli, kdy vám okolí naznačuje, že byste si tím jistý být neměl.

Když se vrátíme k titulní větě – proč podle vás vaše sexualita tolik provokuje?

Protože narušuje představu jistoty. Lidé mají rádi, když věci dávají jasný smysl, když je můžou zařadit. A bisexualita je v tomhle nepohodlná, protože tuhle potřebu nenaplňuje.

Zároveň si myslím, že to odhaluje i určitou nejistotu v tom, jak společnost nahlíží na sexualitu obecně. Pořád ji máme tendenci vnímat jako něco pevně daného, neměnného, jednoznačného. A jakmile se objeví někdo, kdo tuhle představu nabourává, vyvolává to reakce.

Možná je to ale i dobře. Protože právě tyhle „nepohodlné“ příběhy posouvají hranice toho, co považujeme za normální. A i když to může být pro jednotlivce někdy náročné, z dlouhodobého hlediska to společnosti pomáhá být otevřenější.

---

Máte podobnou zkušenost, nebo vás téma sexuality, identity a vztahů zasahuje osobně? Ozvěte se mi na e-mail simon@lui.cz. Vaše příběhy mohou zůstat anonymní.