„Ponižoval mě, zamykal a trestal za věci, které jsem neudělal. A já si myslel, že je to láska,“ svěřil se čtenář o vztahu s násilníkem

Když ses nám poprvé ozval, psal jsi, že jsi dlouho vůbec nechápal, že jde o násilí. Pamatuješ si moment, kdy ti to začalo docházet?

Upřímně? Ten moment nepřišel najednou. Spíš to bylo jako pomalé procitání, kdy se ti skládají věci, které jsi dřív omlouval. Dlouho jsem si říkal, že to, co se děje, je normální součást vztahu. Že když na mě křičí, je to proto, že mu na mně záleží. Když mě kontroluje, tak proto, že mě miluje. A když mě trestá, tak proto, že jsem něco pokazil.

Ale pak přišel jeden večer, kdy mě zamkl doma. Normálně zamkl dveře a vzal klíče. Řekl mi, že „potřebuju přemýšlet o tom, jak se chovám“. Seděl jsem tam několik hodin a najednou mi došlo, že tohle už není žádná hádka ani „výchova“. Že jsem vlastně vězeň. A že tohle není láska.

Jak ten vztah začal? Byly tam od začátku nějaké signály, které jsi tehdy přehlížel?

Začalo to vlastně krásně. Byl pozorný, staral se o mě, dával mi pocit, že jsem pro něj důležitý. A já jsem to potřeboval slyšet. Byl jsem po rozchodu, měl jsem pocit, že nejsem dost dobrý, a najednou přišel někdo, kdo mi říkal pravý opak.

Ty signály tam byly, ale byly nenápadné. Třeba že chtěl vědět, kde jsem, s kým jsem, co dělám. Nejprve mi to přišlo roztomilé. Pak začal být naštvaný, když jsem mu neodepsal hned. A já jsem se začal omlouvat. Postupně jsem se přizpůsoboval, aniž bych si to uvědomoval.

Kdy se to zlomilo? Co byl první moment, kdy se z „pozornosti“ stala kontrola?

Myslím, že to byl moment, kdy jsem šel ven bez něj. Nebylo to nic velkého, jen jsem se sešel s kamarádem. Když jsem se vrátil, čekal na mě. Neřval, nebyl hysterický. Jen byl strašně chladný.

Řekl mi, že jsem ho zklamal. Že jsem ho nechal samotného. A že pokud chci být ve vztahu, musím chápat, že „my“ jsme důležitější než „já“. Zní to možná banálně, ale já jsem se cítil provinile. Jako bych udělal něco špatného. A to byl začátek.

Popisuješ, že tě ponižoval. Jak to vypadalo v praxi?

Bylo to hodně nenápadné a zároveň strašně systematické. Třeba mi říkal, že jsem trapný, když něco řeknu mezi lidmi. Nebo že vypadám směšně v oblečení, které jsem si vybral.

Postupně jsem přestal dělat věci, které mě bavily, protože jsem měl strach, že se mi vysměje. Přestal jsem se vídat s lidmi, protože říkal, že jsou „pod moji úroveň“.

A pak přišly věci, které už nebyly jen slova. Nutil mě omlouvat se za věci, které jsem neudělal. Třeba za to, že měl špatnou náladu. Stál jsem před ním a opakoval „promiň“ jen proto, aby byl klid.

Zmiňoval jsi, že tě i zamykal. To zní jako extrémní forma kontroly. Jak často se to dělo?

Ne často, ale o to víc to působilo. Nebylo to každý den. Možná jednou za měsíc. Ale vždycky to přišlo v momentě, kdy měl pocit, že jsem „překročil hranici“.

Zamkl mě doma, vzal mi telefon, někdy mi ani nedovolil jít ven. Říkal, že to dělá pro moje dobro. Že se musím uklidnit, přemýšlet, „dospět“. A já jsem tomu věřil. To je na tom asi nejděsivější. Já jsem fakt věřil, že si to zasloužím.

Došlo i na fyzické násilí, nebo to zůstalo „jen“ u psychického teroru?

Bylo tam i fyzické násilí. Ne ve smyslu, že by mě bil každý den. Ale párkrát mě chytil, strčil do zdi, držel mě tak, že jsem se nemohl pohnout. Jednou mi dal facku. A víš, co jsem udělal? Omluvil jsem se. Já jsem se omluvil jemu. To je moment, na který dneska myslím a nechápu ho. Jak se člověk dostane do bodu, kdy ho někdo udeří a on má pocit, že je to jeho chyba.

Když to posloucháš zpětně, zní to jako jasné násilí. Proč bylo tak těžké odejít?

Protože to nebylo jen špatné. Byly tam i momenty, kdy byl milý, kdy se omlouval, kdy říkal, že mě miluje. A já jsem se těch momentů držel. Navíc jsem měl pocit, že bez něj nejsem nic. On mi to říkal. Že mě nikdo jiný nebude chtít, že jsem problémový, že mám štěstí, že ho mám. A když ti to někdo opakuje dostatečně dlouho, začneš tomu věřit.

Více v Galerii

Zdroje: Adobe Stock/ Se svolením

Měl jsi někoho, kdo si toho všiml? Nebo jsi to držel úplně v sobě?

Držel jsem to v sobě. Styděl jsem se. Navíc zvenčí to nevypadalo nijak dramaticky. Nebyly tam modřiny, které by byly vidět. A když už byly, měl jsem připravené vysvětlení. Kamarádi si možná všimli, že jsem jiný. Uzavřenější, nervóznější. Ale nikdo nevěděl, co se děje doopravdy.

Co byl ten definitivní moment, kdy ses rozhodl odejít?

Byla to maličkost. Nebo aspoň tak to působí. Jednou jsem rozlil kávu. Normální věc. On se na mě podíval a řekl: „Ty jsi fakt k ničemu.“ A já jsem v tu chvíli pocítil něco, co jsem dlouho necítil – vztek. Najednou jsem si řekl: Tohle už nechci. Nechci se omlouvat za to, že existuju. Ten večer jsem odešel, aniž bych měl jistotu, co bude dál. Ale odešel jsem.

Jak vypadalo období po odchodu? Přineslo úlevu, nebo spíš chaos?

Obojí, ale ten chaos byl možná silnější, než bych čekal. V hlavě jsem měl úplně rozbitý kompas. Na jednu stranu jsem věděl, že jsem udělal správnou věc, že jsem konečně pryč. Ale zároveň jsem byl zvyklý fungovat v tom jeho světě, kde všechno mělo nějaký „řád“ – byť zvrácený.

Najednou jsem byl sám a nevěděl jsem, co dělat. Měl jsem výčitky, že jsem odešel. Měl jsem strach, že ho zklamu, i když mi ubližoval. To je asi něco, co se těžko vysvětluje – jak můžeš cítit loajalitu k někomu, kdo ti ničil život.

První týdny jsem skoro nespal. Pořád jsem měl pocit, že mi někdo napíše, že se objeví u dveří, že to celé nějak „vrátí zpátky“. A část mě to vlastně chtěla. To je na tom to nejvíc děsivé.

Zkoušel tě po odchodu kontaktovat? A jak jsi na to reagoval?

Ano, hodně. Nejdřív zprávy typu „chybíš mi“, „udělal jsem chybu“, „změním se“. Bylo to přesně to, co jsem potřeboval slyšet. A já jsem mu odepisoval. Pak se to začalo měnit. Když viděl, že se nevracím, přišly výčitky, manipulace, obviňování. Psával mi, že jsem ho zničil, že jsem nevděčný, že jsem slabý.

Jednou čekal před domem - bydlel jsem chvíli u kamarádky. To byl moment, kdy jsem se fakt lekl. Najednou jsem si uvědomil, že to nemusí skončit jen tak. Že to není „normální rozchod“. Nakonec jsem si ho zablokoval všude, kde to šlo. Ale trvalo mi to. Dlouho jsem si nechával otevřená vrátka, protože jsem pořád nebyl úplně rozhodnutý.

Přemýšlel jsi o tom obrátit se na policii? Nebo jsi to řešil jinak?

Přemýšlel, ale dlouho jsem měl pocit, že na to „nemám nárok“. Že to není dost vážné.

To je možná něco, o čem se málo mluví – když jde o psychické násilí nebo kombinaci s těmi „menšími“ fyzickými útoky, člověk si to pořád zlehčuje. Říkal jsem si: Nezlomil mi ruku, nebil mě každý den, tak co bych tam říkal? A taky jsem měl strach, že mi neuvěří. Že to bude znít absurdně. Že řeknou: „Proč jsi tam teda byl?“

Nakonec jsem na policii nešel. Ale zpětně si myslím, že jsem měl aspoň někomu říct víc. Ať už odborníkovi, nebo někomu, kdo by mi pomohl to řešit. Já jsem to dlouho dusil v sobě.

Zmínil jsi nespavost a strach. Promítlo se to i do psychiky víc naplno? Řešil jsi třeba úzkosti nebo deprese?

Ano. A dost výrazně. Měl jsem úzkosti, které jsem předtím vůbec neznal. Stačilo, aby mi přišla zpráva z neznámého čísla, a okamžitě se mi rozbušilo srdce. Měl jsem pocit, že se něco stane.

Taky jsem měl období, kdy jsem byl úplně prázdný. Nešlo jen o smutek. Spíš o to, že jsem nic necítil. Jako by mi někdo vypnul emoce. Nakonec jsem začal chodit na terapii. A to bylo asi jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem udělal. Poprvé mi někdo řekl, že to, co jsem zažil, není normální. A že to není moje vina. Zní to jednoduše, ale slyšet to od někoho nahlas má obrovskou váhu.

Když ses začal z toho všeho dostávat, co bylo nejtěžší znovu si „nastavit“ normální realitu?

Důvěra. Jednoznačně. Nejen k ostatním lidem, ale i k sobě. Já jsem si přestal věřit. Nevěřil jsem svému úsudku, svým pocitům. Pořád jsem měl v hlavě jeho hlas, který mi říkal, že přeháním, že jsem problém. Trvalo dlouho, než jsem se naučil vnímat, co je v pořádku a co už ne. Třeba úplně obyčejné věci – že někdo zvýší hlas a já hned zpanikařím. Nebo že mám potřebu se omlouvat za věci, které jsem neudělal. Tohle všechno si neseš dál, i když ten člověk už v tvém životě není.

Jak to máš dnes se vztahy? Dokážeš si představit, že se někomu znovu otevřeš?

Upřímně – je to pro mě pořád citlivé téma. Nějakou dobu po tom jsem se vztahům úplně vyhýbal. Měl jsem pocit, že bych to nezvládl. Že bych buď utekl při prvním náznaku problému, nebo naopak spadl do něčeho podobného.

Teď už jsem dál. Neříkám, že jsem úplně „vyléčený“, ale dokážu si představit, že někomu budu věřit. Jen už to nebude bezhlavé. Dneska si víc všímám věcí, které bych dřív přehlédl. A hlavně – už vím, že láska nemá bolet. Že vztah nemá být o strachu. Možná to zní jako klišé, ale pro mě je to něco, co jsem se musel naučit od začátku.

Když se na svůj příběh díváš s odstupem, máš pocit, že se o podobných zkušenostech mluví dost?

Nemám. A myslím si, že to je problém. Spousta lidí si pořád představuje násilí jen jako fyzické útoky. Ale to, co se děje předtím – manipulace, ponižování, izolace – to je často ještě horší, protože tě to postupně rozloží. A pak už ani nepoznáš, kde je hranice. Navíc když jde o vztahy mezi dvěma muži, mám pocit, že se o tom mluví ještě míň. Jako by to nebylo „téma“. Já jsem si dlouho říkal, že bych měl být silnější. Že bych si to neměl nechat líbit. A to ti vlastně brání si přiznat, že jsi oběť.

Co bys dnes řekl sám sobě z té doby, kdy jsi v tom vztahu byl?

Řekl bych si, že to není láska. Že láska tě nemá nutit se bát, nemá tě ponižovat, nemá tě zamykat v bytě ani v hlavě. A hlavně bych si řekl, ať odejdu dřív. Protože čím déle tam zůstaneš, tím víc ztratíš sám sebe. Já jsem o sebe přišel skoro úplně. A trvalo dlouho, než jsem se zase našel.

---

Pokud máte jakýkoliv příběh, zkušenost nebo téma, o kterém byste chtěli mluvit a sdílet ho s ostatními, můžete mi kdykoliv napsat na e-mail simon@lui.cz. Některé věci se říkají těžko, ale právě jejich sdílení může pomoci dalším lidem, kteří si procházejí něčím podobným.