„Pro řadu queer lidí je to první místo, kde mohou být sami sebou,“ říká bývalý prezident spolku Charlie, který propojuje LGBT studenty, absolventy i jejich přátele
Na první pohled jde „jen“ o studentský spolek. Ve skutečnosti ale Charlie už od roku 2010 patří k nejviditelnějším queer iniciativám v českém akademickém prostředí. Vznikl na Univerzitě Karlově jako prostor pro setkávání, sdílení a podporu lidí, kteří se vymykají většinovým normám – ať už jde o studenty, zaměstnance, absolventy nebo jejich přátele. Postupně se z něj stala otevřená platforma, která propojuje komunitu napříč univerzitami, pořádá desítky akcí ročně a vedle neformálních setkání nabízí i debaty, přednášky nebo zapojení do širších společenských témat.
Základem jeho fungování zůstávají pravidelná úterní setkání, kde se lidé potkávají mimo formální rámec školy – v barech, kavárnách nebo parcích. Právě tady ale často vznikají vztahy, které mají mnohem hlubší dopad než jen „studentské trávení času“. Pro řadu lidí je Charlie prvním místem, kde mohou být otevřeně sami sebou, potkat podobně smýšlející lidi a začít si skládat vlastní identitu i komunitu.
Jak takový prostor funguje zevnitř, co dnes queer studenti skutečně řeší a jak se proměnilo univerzitní prostředí v posledních letech? O tom jsme mluvili s bývalým prezidentem spolku Michalem Mikeskou.
Jak jste se vlastně dostal ke spolku Charlie?
Dostal jsem se k tomu paradoxně úplně náhodou. Během bakalářského studia jsem zaznamenal, že ČVUT má svůj LGBT spolek. Navštívil jsem ho asi dvakrát, ale tehdy mě příliš neoslovil. Později jsem jednou o víkendu seděl v Q Café, kam jsem si šel pracovat na věcech do školy, a zrovna tam probíhalo setkání spolku Charlie. Nevěděl jsem o tom dopředu, zjistil jsem to jen díky tomu, že tam chodil jeden kluk, se kterým jsem se seznámil přes seznamku. Viděl jsem, že se akce účastní, a tak jsem se k nim ten den přidal. Začalo mě to bavit a postupně jsem se do spolku více zapojoval, až jsem se stal jeho členem.
A nakonec jste se stal i jeho prezidentem…
Ano, dalo by se říct, že šlo o přirozený vývoj. Nejprve jsem byl řadovým členem, poté přidruženým členem výboru, následně členem výboru, později viceprezidentem a nakonec prezidentem. Jednotlivé kroky na sebe plynule navazovaly a celý proces probíhal velmi organicky.
O jakém časovém horizontu se bavíme?
Celkově to byly přibližně tři roky. Každá z těch pozic trvala zhruba rok, protože volební období je nastavené na jeden rok. Takže než jsem se dostal do role prezidenta, trvalo to asi tři roky.
Pojďme na úvod představit čtenářům spolek Charlie, čemu se vlastně věnuje?
Je to univerzitní spolek – to zdůrazňuji záměrně, protože bývá někdy označován jako primárně studentský, nebo dokonce výhradně studentský. Je pravda, že většinu členů tvoří studenti, ale podle stanov má spolek pokrývat celou univerzitu. To zahrnuje nejen studenty, ale i další lidi, kteří se kolem univerzity pohybují. Zároveň má spolek přesah i mimo Univerzitu Karlovu, protože k nám chodí i lidé z jiných vysokých škol.
Je tedy možné zapojit se i v případě, že člověk studuje na jiné vysoké škole v Praze?
Přesně tak. Univerzita Karlova je největší, takže spolek do určité míry zastřešuje, což je výhodné například z administrativního hlediska. Rozhodně to ale není podmínka. Přijít může kdokoliv, ideálně student, dorazit na setkání, zorientovat se – a stát se součástí komunity.
Mohl byste přiblížit, v čem spočívají vaše aktivity a jak taková setkávání probíhají?
Základní aktivitou jsou takzvaná úterní setkání, která probíhají každý týden s výjimkou svátků nebo mimořádných situací. Lidé se scházejí v barech či hospodách, v létě například v parcích na piknicích. Povídají si, sdílejí zkušenosti a navazují mezi sebou vztahy.
Dá se říct, že to částečně nahrazuje seznamky, kde se queer lidé často seznamují?
Do určité míry ano, ale je tam rozdíl. Seznamky jsou primárně zaměřené na hledání romantického vztahu. U nás jde o vytváření jakéhokoliv vztahu – přátelského, romantického nebo jakéhokoliv jiného. Je pravda, že se občas stávalo, že si lidé našli partnera a pak ze spolku odešli. To je samozřejmě v pořádku, ale hlavním cílem spolku je spíš budování komunity jako takové.
Pořádáte i další akce, které nejsou jen o neformálním setkávání? Například větší komunitní aktivity nebo účast na Pride?
Kromě úterních setkání pořádáme i další akce, často ve čtvrtek, které mají konkrétní téma nebo zaměření. Může jít o komunitní setkání, tematické večery nebo jiné aktivity. Zároveň se účastníme Pride akcí, organizujeme pub kvízy, spolupracujeme s dalšími spolky a pořádáme také přednášky.
Kolik lidí dnes spolek sdružuje? Jste otevření i lidem mimo LGBT komunitu?
Oficiálně máme přes dvě stě členů, aktuálně se jejich počet pohybuje zhruba mezi dvěma sty a dvěma sty padesáti. V rámci Univerzity Karlovy jde o poměrně velký spolek. Aktivních členů, kteří pravidelně navštěvují setkání, je ale méně – přibližně dvacet až třicet. Spolek je otevřený všem, nejen queer lidem, ale i allies.
Jaká témata se během vašeho působení ve vedení spolku nejčastěji objevují? Co dnes řeší queer studenti v akademickém prostředí?
Řekl bych, že se to v čase výrazně proměnilo. Dříve, přibližně před pěti lety, bylo velkým tématem coming out – lidé se často „vyoutovávali“ až na vysoké škole. Dnes k tomu dochází zpravidla dříve, takže už nejde o tak dominantní téma, i když pro některé zůstává aktuální.
V současnosti se řeší spíše praktičtější a každodenní otázky. Lidé, kteří přicházejí, se zajímají o to, jak funguje queer komunita, jaké jsou možnosti v Praze, kam jít nebo co dělat. U trans lidí se často objevují témata spojená s tranzicí – ať už praktická, nebo administrativní. Výhodou spolku je, že jeho součástí jsou lidé, kteří si těmito zkušenostmi prošli, a dokážou tak ostatním poradit a sdílet vlastní zkušenosti.
Zmínil jste, že coming out už není tak zásadní téma jako dříve. Myslíte si, že se prostředí v Česku pro queer lidi v posledních letech zlepšilo?
Domnívám se, že ano, minimálně v univerzitním prostředí. Nedávno jsem se na to ptal i ostatních členů výboru, zda zaznamenali konkrétní případy diskriminace nebo stížnosti, a nikdo nic takového nezmínil. Buď se o problémech méně mluví, což si ale nemyslím, nebo se situace skutečně zlepšila. Univerzity dnes těmto tématům věnují větší pozornost, vznikají podpůrná centra a celkově je prostředí otevřenější.
Docházelo v minulosti k diskriminaci, kterou jste museli jako spolek řešit?
Ano, typicky třeba u trans lidí. Dříve byl problém s tím, že v univerzitních systémech, například v SISu, bylo uvedené úřední jméno. Když učitel četl seznam studentů, mohl tím člověka nechtěně vyoutovat před celou třídou. To mohlo být nepříjemné a někdy i problematické. Dnes je to už do určité míry vyřešené, ale stále se řeší například otázka nebinární identity – v systémech je většinou možné uvést jen „muž“ nebo „žena“. Je však otázkou, jak moc to v současné době umožňuje legislativa.
Otevírali jste například i témata jako genderově neutrální toalety na univerzitách?
Ano, věnovali jsme se tomu. Vnímáme to jako smysluplný krok, který není zásadně náročný na realizaci, zejména na větších fakultách. Nevedli jsme kolem toho výrazné spory – spíše jsme to brali tak, že pokud to může lidem pomoci, dává smysl takové řešení zavést.
Do jaké míry jsou podle vás dnes univerzity pro queer lidi otevřené?
Řekl bych, že poměrně výrazně, ale situace se liší fakulta od fakulty. Někde je prostředí otevřenější, jinde spíše konzervativnější. Odráží se to i ve složení našich členů – z některých fakult přichází více lidí, z jiných méně. Někde máme silnější vazby, jinde je obtížnější se prosadit, protože prostředí není tak otevřené.
Je spolek otevřený i zahraničním studentům?
Máme speciální setkání určená pro anglicky mluvící studenty, která se konají v jiný den než klasická úterní setkání. Nejde ale o hlavní aktivitu spolku, takže účast nebývá tak vysoká. V Praze navíc fungují i další komunity a spolky zaměřené přímo na expaty, kam zahraniční studenti často směřují.
Zároveň mohou bez problémů přijít i na běžná setkání. Komunikace pak probíhá v angličtině a přirozeně se přizpůsobuje celé skupině.
Může spolek do určité míry nahrazovat například linku důvěry nebo psychologickou podporu?
To bych neřekl. Nemůžeme suplovat profesionální služby, protože k tomu nemáme potřebnou kvalifikaci.
Spolek ale může nabídnout lidskou podporu. Pokud si chce člověk popovídat, svěřit se nebo jen být mezi lidmi, může přijít. Často zde potká lidi s podobnými zkušenostmi. Zároveň to může fungovat i opačně – člověk si od problémů odpočine a jednoduše tráví čas v prostředí, kde může být sám sebou.
Našel jste si vy osobně ve spolku blízké lidi?
Ano, rozhodně. Dá se říct, že jsem si díky spolku vytvořil takzvanou „chosen family“, tedy skupinu blízkých lidí, kteří pro mě fungují jako rodina.
Plánujete spolek do budoucna dále rozvíjet? Připravujete nové aktivity?
To se do značné míry odvíjí od vedení, které se každý rok obměňuje. Někteří lidé zůstávají, jiní odcházejí, a s tím přichází nová energie i nové nápady.
Například jsme zavedli pub kvízy, které jsou dnes velmi populární. Naopak některé starší aktivity, jako byly výlety, už se konají méně často, protože lidé, kteří je organizovali, na ně nemají kapacitu. Je to přirozený vývoj – některé aktivity zanikají a jiné vznikají. Aktuálně se například uvažuje o založení debatního kroužku.
Jakou podporu cítíte ze strany univerzity?
Řekl bych, že poměrně výraznou. Univerzita je vstřícná, ať už jde o finanční podporu, nebo o zázemí. Máme například k dispozici prostory v Kampusu Hybernská, kde máme kancelář a kde se konají různé akce.
Samozřejmě existují určité podmínky, ale nejsou nijak přísné a spolek je bez problémů plní. Díky tomu máme stabilní zázemí a můžeme fungovat v úzkém propojení s univerzitou.
Kdyby se chtěl někdo zapojit a stát se součástí spolku Charlie, co pro to musí udělat?
Nejjednodušší je přijít na některé ze setkání. Ideálně chodit třeba měsíc, aby člověk poznal, jak spolek funguje, jací tam chodí lidé a jaké je prostředí. A to nejen z pohledu atmosféry, ale i toho, jak funguje organizace spolku jako takového.
Je nutné stát se členem, nebo může člověk chodit i bez členství?
Členství není nutné. Máme spoustu lidí, kteří chodí na setkání klidně i rok a členy nejsou. Členství dává smysl třeba ve chvíli, kdy chce člověk hlasovat na valné hromadě nebo se víc zapojit do fungování spolku.
A musím být studentem nějaké vysoké školy?
Nemusíte. Pro členství je potřeba zaplatit členský příspěvek, který je buď 100 korun na rok, nebo 400 korun na celý život. Jinak je spolek otevřený i lidem, kteří už nestudují.
Dává podle vás smysl, aby existovaly i podobné komunity pro starší lidi, kteří už třeba nestudují?
Tohle jsme řešili ve chvíli, kdy jsem končil ve vedení. Člověk postupně stárne, přicházejí mladší členové a přirozeně se mění dynamika. Na základě těchto podnětů vzniklo setkání Charlie Alumni, které je určené lidem, kteří už dostudovali, ale chtějí zůstat v kontaktu s komunitou.
Setkání probíhá jednou měsíčně, protože pracující lidé nemají tolik času. Na začátku jsme měli obavy, jestli to bude fungovat, ale ukázalo se, že zájem je a lidé chodí pravidelně.
