„Znásilnění není výjimka, ale realita kolem nás. Lidé si to jen nechtějí připustit,“ říká režisérka divadelní hry Symbióza?, která otevírá téma sexuálního násilí
Ve tmě sálu se rozezní tiché hlasy herců, opakující zneklidňující slova: „Každá pátá zažije znásilnění.“ „V průměru se u nás stane 34 znásilnění denně, policii je ohlášeno jen jedno až dvě z nich.“ Takhle začíná hra Symbióza?, která se od ledna hraje v komorním vinohradském divadle D21.
Symbióza? je psychologické drama, které zkoumá, jak člověk prožívá bolestivou situaci, zvládá trauma a znovu nachází sám sebe.
Hlavní postavě Petře se po tom, co zažije sexuální násilí ze strany blízkého známého, zastaví svět, cítí se osamělá a odříznutá. Neví, jak má v nové realitě existovat ani jak ji přijmout, uzavírá se do sebe a snaží se žít, jako by se nic nestalo. Jenže její okolí v ní místo oběti vidí zrádkyni a svůdkyni. Během hodinového představení Petra prochází pěti fázemi smutku, přichází o kamarády a dělá první kroky k otevření svého příběhu.
Pro Tinu Davídkovou je Symbióza? debutní hrou. Mladá scenáristka a režisérka vystudovala Literární akademii a psaní se věnuje od dětství. Divadlo je pro ni prostorem, kde může mluvit o tématech, která jinak ve společnosti zůstávají ve stínu. I proto založila divadelní spolek Nemyslim kolektiv, který opomíjená témata otevírá jemně a citlivě.
Vaše inscenace rozebírá těžké téma, o kterém se v české společnosti moc nemluví. Proč jste si pro svůj debut zvolila právě takto citlivé a kontroverzní téma, jako je sexuální zneužívání? A nebála jste se do něj jít?
S tím tématem mám osobní zkušenost. Když jsem se o něj začala víc zajímat a mluvit o něm, došlo mi, jak je rozšířené. Týká se lidí kolem mě, žen i v mém nejbližším okolí. Čím víc jsem do něj pronikala, tím silnější jsem měla pocit, že je potřeba ho otevřít i veřejně. Mnoho lidí si podle mě vůbec neuvědomuje, jak běžné to je. A že nejde o jednotlivé příběhy, ale o systémový problém. Zároveň věřím, že právě umění má sílu podobná témata otevírat. Dokáže je zpřítomnit, dát jim hlas a rozpoutat debatu, která by jinak možná vůbec nevznikla.
Jak vůbec vznikl název Symbióza s otazníkem na konci? A co pro vás znamená?
Důvodů bylo víc. Chtěla jsem, aby divák co nejdéle netušil, že se příběh odehrává ve dvou časových rovinách. A že se většina děje vlastně odehrává v hlavě hlavní postavy.
Zároveň jsem chtěla, aby prostředí působilo jako studentský byt, jako sdílené bydlení s kamarády. Právě v tom jsem viděla určitou symbiózu různých povah. Jenže ve výsledku se ukazuje, že o skutečnou symbiózu vlastně nejde.
Otazník v názvu má pak svůj vlastní význam. Když jsem si uvědomila, že se chci věnovat divadlu, bylo to i díky jedné inscenaci z Dejvického divadla s názvem Vina?. Ten otazník mě tehdy silně oslovil. Přišlo mi proto symbolické na to navázat, protože právě tahle hra je jedním z důvodů, proč dnes dělám to, co dělám.
Prolínání přítomnosti a minulosti mě hodně překvapilo, protože jsem vůbec netušila, že mě něco podobného čeká.
To je dobře. Chtěla jsem co nejvíc smazat hranice mezi realitou a vzpomínkami, protože to tak častokrát i bývá, že oběti a lidé, kteří se procházejí nějakým post traumatem nebo traumatem, tak nad tím neustále přemýšlejí a vracejí se do toho.
Už jste se nastínila, že centrem příběhu je Petřin emoční a psychický stav. Konzultovala jste scénář s psychology nebo s lidmi, kteří podobnou zkušeností prošli?
Ano, a to jak s lidmi, kteří podobnou situaci zažili, tak i s psychologem. Chtěla jsem, aby některé pasáže scénáře působily co nejautentičtěji. Nešlo mi primárně o práci s emocemi, ale spíš o syrovost a realističnost.
V inscenaci působíte nejen jako scenáristka, ale i režisérka. Jak těžké pro vás bylo režírovat herce v hodně emočních scénách?
Nakonec to vůbec nebylo těžké. Každý, kdo do toho šel se mnou, přistupoval k textu velmi zodpovědně a citlivě. Měla jsem z toho obavy, hlavně proto, že jde o moji první autorskou věc a navíc o náročné téma. Nakonec ale všichni fungovali skvěle. O jednotlivých scénách jsme hodně diskutovali a celý proces byl hodně kolektivní. Přinášela jsem svou představu, jak by to mohlo vypadat, a ostatní ji dál rozvíjeli. V tom mi výrazně pomohli.
To je strašně hezké. Trvalo vám dlouho herce najít?
Nemyslím si, že to trvalo dlouho, ale byl to zajímavý proces. Už během psaní jsem měla představu, s kým bych chtěla spolupracovat. A ti, které jsem oslovila, do toho šli prakticky hned. Pak bylo potřeba obsazení doplnit, včetně alternací, aby nás bylo celkem osm. Vzniklo to hodně přirozeně – přes doporučení a vazby mezi lidmi, kteří se už znali z předchozí spolupráce. Tak se postupně vytvořila celá skupina.
Součástí děje jsou také audio nahrávky. Diváci slyší zprávy, soudní záznamy i statistická data týkající se sexuálního násilí v Česku. Dohromady to vytváří docela děsivý pocit. Co vás vedlo k jejich zařazení a jak důležité pro vás bylo, aby tyto informace v inscenaci zazněly?
To pro mě bylo zásadní. Chtěla jsem na tom celé představení postavit a udělat z toho první věc, kterou divák uslyší. Věřím, že právě konkrétní čísla dokážou silně zarezonovat, protože bývají až šokující. Doufala jsem, že to v divákovi vyvolá moment zastavení. Nahrávky ze soudních procesů pak mají podobu televizních pořadů. Pomáhají vykreslit jednotlivé postavy – ukazují, jak na informace reagují a jak k nim přistupují. Každý z nich jinak. A právě to mi přišlo důležité i pro dynamiku mezi spolubydlícími. V běžném životě je to podobné – jakmile se otevře citlivé téma, rychle se ukáže, jak odlišně ho každý vnímá. I tohle jsem chtěla do představení promítnout.
Ačkoli v inscenaci nikdy přímo nezazní, co se mezi Petrou a Jiřím stalo, je zřejmé, že aktivní souhlas z její strany chyběl. Setkala jste se s tím, že by jí někteří diváci – podobně jako postavy v příběhu – nevěřili?
Zatím jsem se s tím nesetkala v tom smyslu, že by někdo tvrdil, že si za to Petra mohla sama nebo že její přístup byl vyloženě špatný. Zároveň si ale myslím, že to není jednoznačně kladná postava. Je to zraněná holka, která si něčím prošla – nebo tím stále prochází. Mým cílem nebylo vytvořit „dokonalou oběť“. Naopak jsem chtěla, aby i její reakce, která může působit pasivně, vyvolávala diskuzi. Právě proto, že podle mě odpovídá realitě. Z vlastní zkušenosti i ze zkušeností lidí kolem sebe vím, že naše představy o tom, jak bychom se v krizové situaci zachovali, často neodpovídají tomu, co pak skutečně prožijeme a jak reagujeme.
Mně právě přišlo, že se to Petra snaží celé ignorovat.
Ano, tohle je ten první moment popření – snaha přesvědčit sám sebe, že se vlastně nic nestalo. Myslím si, že právě tohle se děje velmi často. A i kvůli tomu si to pak člověk nese v sobě mnohem déle. I proto jsem chtěla, aby hra ukázala, jak důležité je o tom mluvit co nejdřív. Čím dřív se člověk otevře a začne situaci řešit, tím víc času a vnitřní tíhy si může ušetřit.
Postavy jsou kamarádi a spolubydlící, ale po události se od Petry odvrátí a lnou na stranu pachatele, který je taky součástí přátelské skupiny. Byl váš záměr ukázat nejhorší možný scénář, nebo spíš realistické zobrazení situace?
Do určité míry to realitu odráží. Když se něco takového odehraje v blízkém vztahu – třeba mezi kamarády – hodně záleží na tom, jak se příběh od začátku nastaví. A často to jsou právě muži, kdo si ten narativ vezmou do rukou a začnou ho formovat.
Ze své zkušenosti vím, že okolí má tendenci situaci zlehčovat. Ne nutně tak, že by ji úplně popíralo nebo se jednoznačně postavilo na druhou stranu. Spíš se to postupně rozpustí v nadsázce, vtipu nebo bagatelizaci, jako by se vlastně nic zásadního nestalo – i když se stalo.
Tohle mi přijde velmi blízké realitě. Na jevišti je to ale přirozeně vyhrocené. Postavy jsou do určité míry stylizované, místy až karikaturní, aby tenhle mechanismus byl čitelnější.
Od března inscenaci hrajete i pro žáky základních a středních škol. Jak tato iniciativa vznikla a co je jejím hlavním cílem?
To vlastně byl úplně prapůvodní záměr. Napsala jsem Symbiózu? v rámci bakalářské práce na Literární akademii a měla jsem hodně ohlasů od svých profesorů, že by bylo skvělé ji využít k edukováni dětí. Později jsem začala spolupracovat s Prahou 4, kde se moje škola nachází. Celkově může přijít kdokoliv. Když nějaká škola o to bude mít zájem, tak budeme jedině rádi. Mně se třeba ozvalo moje bývalé gymnázium, a i spousta dalších lidí, učitelů, nám vlastně řekla, že by své žáky rádi přivedli. Hlavním důvodem toho, proč jsem chtěla tímto zaujmout, je, aby byla možnost i tím nějak to téma rozšiřovat. A myslím si, že čím dřív, tím lépe. Proto i základní školy.
Takže pokud chápu správně, už jste nějaké představení pro školy měli. Jaké reakce jste obdrželi?
Ty reakce mě opravdu překvapily. Měla jsem z toho trochu obavy, protože jsem nevěděla, jak na to budou reagovat mladí lidé. Nakonec to ale dopadlo skvěle. Do debat po představení se zapojovali velmi aktivně a bylo vidět, že dávají pozor. Překvapilo mě hlavně to, že se do diskuse s herci nejvíc zapojovali kluci. Zatímco většina dívek působila spíš zaraženě a téma si v sobě zpracovávala, kluci vedli otevřenou a citlivou debatu. A to šlo o studenty prvních a druhých ročníků středních škol. Mluvili o tom, že by si přáli, aby se o podobných tématech mluvilo víc a aby se v nich mladá generace víc vzdělávala. Odcházela jsem z toho s opravdu dobrým pocitem.
Na konci inscenace se Petra rozhodne pro terapii a otevření svého prožívání, ale příběh už dál neřeší právní ani policejní rovinu. Proč jste se rozhodla uzavřít její cestu právě v psychologické rovině, a neukázat i další krok směrem k odpovědnosti nebo spravedlnosti?
Tady asi nejvíc sehrála má osobní zkušenost. Ale vlastně ani ve svém okolí nemám zkušenosti s tím, že by to někdo řešil právně, a myslím si, že častokrát je znásilnění prezentované tak, že to musíme řešit na té právní rovině, že to musíme nahlásit, ale většinou se stává to, že policie obětem nevěří.
To vidíme i ze statistik.
Ano, přesně tak. Vidíme, že jen malé procento případů se dostane na policii. Právě proto mi dávalo smysl zaměřit se na tu většinu, která zůstává skrytá. Na situace, které si lidé řeší sami v sobě, případně jen v rámci svého okolí.
Za klíčovou považuji psychologickou rovinu. Pokud má inscenace zároveň i edukativní přesah, pak právě v tomhle směru. Když se začne měnit celkový narativ a budeme o těchto zkušenostech mluvit otevřeněji, může to mít reálný dopad.
Může to pomoci lépe sdílet a chápat osobní hranice. A také vést k tomu, že je lidé budou méně překračovat. Přijde mi důležité o hranicích mluvit – nejen je mít, ale i je pojmenovat. Právě tím se stávají čitelnějšími i pro okolí.
Moje další otázka právě navazuje na to, co říkáte o změně narativu. Máte pocit, že může divadelní hra jako Symbióza přispět k tomu, aby se o sexuálním zneužívání v Česku mluvilo otevřeněji?
Ano, myslím si, že právě v tomhle má divadlo – a umění obecně – obrovskou sílu. Vnímáme ho sice jako formu zábavy, ale zároveň v sobě nese hlubší myšlenky a dokáže nás formovat. Já to na sobě cítím už od dětství. Mnohdy si to ani neuvědomujeme, ale umění je všude kolem nás a má na nás reálný vliv. I nenápadně dokáže ovlivnit, jak přemýšlíme nebo jak vnímáme svět. Zároveň je to velmi přirozený způsob, jak otevírat důležitá témata. Nenásilně vytváří prostor pro debatu – podobně jako když se bavíme o oblíbeném filmu nebo seriálu. V tomhle je divadlo vlastně stejné. A právě proto věřím, že takovou roli opravdu může mít.
Taky doufám. Takže nerozdělujete umění od politiky?
Ne, určitě ne. Kultura a politika jsou tak strašně propojené, že to ani nejde oddělit, protože v umění většina lidí reflektuje nějaké společenské dění, nějaké své životy, a těch se politika hodně týká.
A úplně poslední otázka, co byste si osobně přála, aby si diváci z inscenace Symbióza odnesli do běžného života?
Určitě bych si přála, aby si každý odnesl, že takhle může vypadat člověk, který si něčím prochází. A že i takhle může vypadat trauma. Zároveň mi jde o to, abychom se o těchto věcech dokázali bavit bez rychlých soudů. Ne hned rozhodovat, komu věříme a komu ne, ale spíš se učit naslouchat. Právě tím si můžeme lépe sdílet své hranice. A když víme, co je komu nepříjemné, je mnohem snazší je nepřekračovat. Stačí o tom mluvit a být k sobě vnímaví. Doufám, že právě tohle bude hlavní myšlenka, která si k divákům najde cestu.
