„Od začátku jsme věděli, že chceme vychovávat dítě. Teď nás čeká i svatba,“ říká gay pár, který na Instagramu vystupuje jako Buzny v akci
Na Instagramu začínali nenápadně – jako dvojice, která sdílí recepty, stylizované fotky jídla a drobné momenty z domácnosti. Dnes je profil Buzny v akci spíš otevřeným deníkem vztahu, který se odehrává mimo velkoměstskou bublinu a bez snahy cokoliv přikrášlovat. Fany a Jirka si postupně vybudovali komunitu sledujících, které nezaujalo jen vaření, ale především autenticita: rekonstrukce domu, každodenní radosti i přešlapy, ale také témata, která jdou dál než běžný lifestyle obsah.
Jejich příběh přitom kopíruje posun, kterým prochází i samotný profil. Ze začátků, kdy spolu „jen chodili“, se dostali k budování společného domova, plánování svatby a dnes i k procesu adopce. Bez velkých proklamací tak ukazují podobu queer vztahu, který je v mnohém obyčejný.
V rozhovoru mluví o tom, jak jejich vztah proměnila rekonstrukce domu, proč se rozhodli pro adopci, jak vnímají limity české legislativy i reakce okolí, a také o tom, co se stane, když se z „kluků od vaření“ stanou partneři, kteří spolu sdílejí téměř celý život – online i offline.
Když se dnes podívám na váš profil a porovnám ho s obdobím před několika lety, je patrné, že jste se z „kluků od vaření“ postupně posunuli k mnohem širšímu sdílení – zachycujete nejen domácnost, ale i svůj každodenní život a vztah. Co se za tu dobu nejvíce proměnilo u vás jako u partnerů?
Fany: Původně jsme dávali rozhovory ve chvíli, kdy jsme spolu začínali. Určitě se změnilo to, že jsme se z takového studentského života a vzájemného poznávání dostali do fáze, kdy jsme si řekli, že to opravdu funguje, že nám to jde a že spolu chceme budovat budoucnost a domov. Začali jsme přemýšlet o společném bydlení. Na začátku jsme bydleli u mě v domě, kde jsem vyrůstal, pak jsme se přestěhovali do bytu a je to asi tři a půl roku, co jsme koupili dům a rozhodli se ho celý zrekonstruovat a udělat si ho k obrazu svému.
V jednom z vašich předchozích rozhovorů pro magazín LUI jste otevřeně představili právě své nové bydlení, které tehdy procházelo rekonstrukcí a zároveň odráželo určitý životní posun. Jak náročné pro vás toto období bylo? Rekonstrukce i změny v osobním životě totiž často představují pro partnerské vztahy výraznou zátěž. Vnímali jste to i vy jako určitou zkoušku?
Jirka: Domnívám se, že to zkouška bezpochyby byla. Ukázalo se, jaké role v našem vztahu zastáváme, v čem se dokážeme shodnout a kde naopak narážíme na rozdíly. Zároveň jsme si ověřili, jak efektivně jsme schopni na společných věcech spolupracovat.
Společné bydlení a plánování domova bývá jen jednou částí takové zkoušky. Vztahy se ale často posouvají dál – někteří partneři začnou uvažovat o rodičovství, jiní se vydají spíše cestou péče o zvířata. Jak to vnímáte vy? Pokud to není příliš osobní, přemýšlíte do budoucna o dětech?
Jirka: Uvažujeme o tom a vlastně už jsme v procesu adopce. Máme ho celý za sebou, jsme zařazení a teď čekáme na telefonát, který snad jednou přijde.
Fany: Od začátku jsme měli jasno v tom, že když už jsme koupili dům a začali ho budovat, chceme mít doma alespoň nějaké zvíře – oba jsme na ně zvyklí. Já jsem byl v tomhle směru aktivnější, zatímco Jirka byl spíš opatrný a vzhledem k tomu, že jsme byli stále ve fázi rozestavěného domu, považoval za maximální variantu kočku. Nakonec jsem si ji prosadil, což fungovalo zhruba první tři měsíce. Postupně se ale ukázalo, že mám blíž spíš ke psům než ke kočkám, a jakmile se zlepšilo počasí, podařilo se mi prosadit i psa. Začátky byly poměrně divoké, ale zvládli jsme je.
Zároveň jsme se od počátku shodli na tom, že bychom v budoucnu chtěli vychovávat dítě. Na podzim minulého roku jsme proto podali přihlášku, prošli celým procesem a nyní čekáme na další vývoj.
Gratuluji a přeji, ať se vše vydaří! Česko bývá v evropském kontextu vnímáno jako relativně tolerantní země vůči LGBT párům. Od loňského ledna zde navíc platí nový institut partnerství, který některá práva sjednotil, nikoli však všechna – například oblast adopcí zůstává stále jen částečně upravená. Vnímáte i vy jako pár určité právní limity, zvlášť s ohledem na to, že plánujete dítě?
Fany: Zatím v partnerství nejsme, to nás čeká letos v červenci. I na krajském úřadě nám říkali, že po loňské novele se sice některé věci posunuly, ale celý proces stále není úplně jednoduchý. V praxi to znamená, že pokud bychom dítě získali, bude zatím právně vedené pouze na mě. Jirka by pak musel projít dalším administrativním procesem, aby byl jako rodič uznaný také.
Plánujete velkou svatbu? Jaké máte představy o jejím průběhu?
Fany: Svou roli hrají samozřejmě finance, ale aktuálně máme pozvaných přibližně 86 přátel a členů rodiny. Svatba se bude konat nedaleko našeho domova, ve velké stodole. Pro nás není klíčové, kolik lidí dorazí, ale především to, abychom si celý den nastavili podle sebe. Chceme, aby byl skutečně o nás, aby odpovídal tomu, co máme rádi, a abychom si ho naplno užili. Pozvali jsme pouze lidi, u kterých víme, že k nám mají blízký vztah.
Jirka: Pro mě je to v určitých ohledech diskomfortní, protože nejsem typ člověka, který by vyhledával pozornost. Představa, že celý den bude soustředěný na nás, je pro mě trochu stresující. Věřím ale, že si to nakonec užijeme a bude to příjemná zkušenost.
Budu vám držet palce. Ještě bych se rád vrátil k vaší tvorbě. Ta se v průběhu času výrazně proměnila – vedle jídla a lifestyle obsahu dnes sdílíte mnohem více ze svého každodenního života. Máte pocit, že s vámi publikum navazuje jiný vztah než dříve? A proměnilo se i samotné publikum?
Fany: Určitě se změnil už samotný počet sledujících. Dnes lidi více než samotné vaření baví rekonstrukce a různé proměny. O to atraktivnější to je, když jsou součástí i méně povedené momenty. Náš dům je vlastně jeden velký „fail“, ale vždy se nám ho nějak podařilo posunout dál, a právě to lidi bavilo – drželi nám palce a sledovali celý proces.
Občas jsme dostávali i nevyžádané rady, což k tomu ale patří a člověk to bere s nadhledem. Na druhou stranu se často stávalo, že nám lidé sami nabízeli pomoc, materiál nebo užitečné kontakty, přestože jsme se osobně neznali. To pro nás bylo velmi milé, a právě i takové momenty s nimi sdílíme.
Setkáváte se i s negativními reakcemi? Dnes už totiž obsah často zasahuje i mimo vlastní komunitu a dostává se do úplně jiných sociálních bublin…
Fany: Vyloženě vůči nám osobně se negativní reakce objevují jen minimálně. Situace, kdy by nám někdo vyčítal, že jsme dva muži, se za celou dobu stala možná dvakrát. Mnohem častěji jde spíš o reakce na konkrétní obsah. Například u videa, ve kterém jsme připravovali buřty na čarodějnice, se rozvinula diskuze o tom, že je krájíme „špatně“ a že by to mělo být jinak. Jde tedy spíše o tento typ kritiky než o osobní útoky.
Takže se to netýkalo vaší orientace, ale spíš obsahu jako takového?
Jirka: Přesně tak. To byl ještě ten mírnější případ, ale občas se objeví i ostřejší komentáře, že je to blbý nápad nebo že něco děláme špatně. Když se to dostane do jiné bubliny, tak se to prostě stane.
Mnoho lidí dnes mluví o tom, že společnost je víc polarizovaná než dřív. Vnímáte to také? Třeba v souvislosti s LGBT tématy?
Fany: Upřímně je to spíš mimo naši bublinu. Nebydlíme v Praze a v našem okolí to nějak výrazně nevnímáme. A ani na Instagramu mi to tolik nevyskakuje.
Jirka: Ale zároveň, když se řeší témata jako svatby nebo adopce, tak tam je to samozřejmě citlivější. Člověk vnímá, že na to mají lidé různé názory.
Pokud se proces adopce podaří, plánujete následně sdílet i svůj život s dítětem?
Fany: Určitě bychom chtěli. Je pro nás přirozené sdílet náš osobní život na Instagramu a je to i náš vedlejší příjem. Zároveň ale platí, že když nechceme, tak nic sdílet nemusíme. Jsou dny, kdy máme doma hodně věcí a třeba tři nebo čtyři dny nic nepřidáme. Občas se pak stane, že nám sledující píšou, jestli jsme v pořádku. Dítě bychom určitě chtěli nějak sdílet, ale nechceme z toho dělat profil jen o dítěti.
Jste připraveni na to, že může přijít i ostřejší kritika? Přece jen stejnopohlavní rodičovství je pro část společnosti pořád kontroverzní.
Jirka: Tak trochu s tím počítáme. Patří to k tomu. Rodičovství je obecně citlivé téma, kdy má spousta lidí pocit, že to dělá nejlíp a ostatní špatně. A u stejnopohlavních párů se k tomu přidává ještě to, že někteří lidé si myslí, že by děti vychovávat neměli. Takže věřím, že se nějaké negativní komentáře objeví, zvlášť když se to dostane do jiné bubliny. Ale myslím si, že nejsme typy, které by to nějak zásadně rozhodilo. Zvládneme to ustát.
Tím, že sdílíte jako dva muži společný domov, běžné starosti i radosti a v budoucnu třeba i život s dítětem, ukazujete obraz queer vztahu, který není založený na stereotypech ani senzaci. Vnímáte to jako určitý druh tichého aktivismu?
Fany: Možná částečně ano, ale nebereme to tak, že bychom byli nějací aktivisté. Prostě žijeme normální život. Máme klasickou práci, nikdo za nás doma nevaří ani neuklízí, všechno si řešíme sami. To samé platí i pro budování zázemí. Jen sdílíme, jak fungujeme. Je to podobné jako u jakéhokoliv jiného páru – někdo umí vařit, někdo ne, a musí se domluvit.
Jirka: Ale samozřejmě nás potěší, když nám někdo napíše, že měl nějaké předsudky a díky nám je přehodnotil.
Fany: To se nám stalo třeba během přípravného kurzu na rodičovství. Byli jsme tam jediný stejnopohlavní pár. Po čase jsme se náhodou setkali s jedním z manželských párů, který kurz také absolvoval, a muž z tohoto páru nám říkal, že mu naše přítomnost otevřela oči a pomohla nahlížet některé věci jinak než dříve.
Často se ukazuje, že osobní zkušenost dokáže měnit postoje – ve chvíli, kdy se lidé s queer lidmi skutečně setkají, začnou některé věci vnímat jinak. Vy sami vystupujete na sociálních sítích pod poměrně provokativním názvem „Buzny v akci“. Už jste to v minulých rozhovorech zmiňovali, ale můžete přiblížit, jak tento název vznikl a co vás vedlo k tomu začít svůj život sdílet?
Fany: Vzniklo to hned na začátku našeho vztahu. Když jsme byli někam pozvaní, lidé se občas ptali, jestli přijdou „kluci“, nebo „buzny“. Bylo to ale vždy od kamarádů nebo rodiny a nebylo to myšlené hanlivě, takže nám to nevadilo. Postupně jsme si s tím označením začali hrát, a nakonec z toho vznikl název profilu.
Na začátku jsme sdíleli především vaření, stylizované fotky a menší domácí projekty. Zlom přišel s rekonstrukcí domu, která přivedla výrazný nárůst sledujících, a v tu chvíli už jsme název neměnili. Uvažovali jsme o tom i v souvislosti s budoucím dítětem, jestli je takové označení vhodné, ale zatím jsme se rozhodli ho ponechat.
Měli jste už nějaký alternativní název vymyšlený?
Fany: Několik variant jsme měli, ale spousta z nich už byla zabraná. Navíc nás to dost škatulkovalo. To nechceme. Nechceme být definovaní jen tím, že budeme rodiče. Chceme ukazovat náš celkový život. Takže jsme tyhle varianty zavrhli a zatím uvidíme, jak to bude dál.
Ještě se vrátím ke svatbě. Jak jsem zmiňoval, v Česku platí institut partnerství, který zaručuje téměř stejná práva jako manželství, ale liší se mimo jiné názvem. Záleží vám na tom?
Jirka: Asi na tom úplně nebazírujeme.
Fany: Spíš nás překvapilo něco jiného. Když jsme byli na matrice řešit formality, tak tam neměli formuláře přizpůsobené pro dva muže nebo dvě ženy. Já jsem byl vedený jako ženich a Jirka to musel nějak doplňovat. Tohle bylo nepříjemnější než samotný název partnerství.
Myslíte, že se v Česku někdy dočkáme plného zrovnoprávnění? Když se podíváme na západ, tam už to většinou funguje, zatímco třeba na Slovensku nebo v Maďarsku se situace spíš zhoršuje.
Jirka: Trochu se obávám, jestli se spíš nepřiblížíme tomu východu. Ale uvidíme. Těžko dělat nějaké závěry.
V průzkumech se přitom ukazuje, že většina společnosti by manželství pro všechny podpořila. Čím si vysvětlujete, že to politická reprezentace nereflektuje?
Fany: Těžko říct. Možná se bojí, nebo to prostě vidí jinak a stojí si za tím. Možná to berou tak, že nechtějí těm lidem vyhovět. Do hlavy jim nevidíme. Je ale smutné, že se v dnešní době člověk dokáže takhle chovat. My pořád doufáme, že se to jednou změní.
Mám pro vás možná trochu záludnou otázku. Proč někteří lidé i dnes, v 21. století – včetně některých politiků – nedokážou pochopit queer lidi, nebo k nim dokonce cítí nenávist?
Jirka: Může to být tím, že na to pořád nahlížejí jako na něco nenormálního, jako na nemoc nebo deviaci. Že to neberou jen jako orientaci. Zároveň se často v médiích ukazují spíš ty extrémy, třeba různé extravagantní projevy, které ale většina lidí nežije. A pak si z toho lidé vytvoří zkreslený obraz. Možná k tomu přispívá i to, jak některé akce vypadají navenek, a pak to vrhá špatné světlo na celou komunitu.
Myslíte, že jsou queer lidé stále tlačeni k tomu, aby byli pro většinovou společnost co nejpřijatelnější? Že je na ně pořád nějaký tlak?
Fany: Já si myslím, že ano. Člověk se někdy přistihne, že třeba když jdeme po ulici a chytneme se za ruce, tak v některých situacích cítí, že to není úplně v pohodě, a radši se pustíme. Chováme se spíš jako kamarádi než jako pár, abychom se vyhnuli nějakému konfliktu. Myslím si, že to tak má pořád hodně lidí.
Jirka: Také si myslím, že ten tlak tam pořád je.
Jste spolu už delší dobu a čeká vás svatba. Pro čtenáře, kteří jsou teprve na začátku vztahu – jak se podle vás partnerství v čase proměňuje? Je to pořád stejné jako na začátku?
Fany: Určitě se proměňuje. Prošli jsme si různými situacemi a myslím si, že nás to jako pár výrazně posílilo. Postupně jsme si vybudovali pevný vztah, i když byly momenty, kdy to nebylo úplně jednoduché a nebylo jasné, jak se věci vyvinou.
Zásadní je podle mě komunikace, i když to může znít jako klišé. Já jsem s ní měl dřív problém, měl jsem tendenci věci spíš dusit v sobě. Postupně jsem se ale naučil o nich mluvit, což nám hodně pomohlo a posunulo nás to dál.
Máte to podobně, Jirko?
Jirka: Ano, vidím to stejně. Myslím si, že i díky tomu, čím jsme si společně prošli – například rekonstrukcí – máme dnes vztah postavený na pevných základech. Věřím, že je to vztah na dlouho.
Existuje podle vás nějaký „recept“, jak si vztah udržet, kromě komunikace?
Fany: My jsme možná v něčem trochu specifičtí. Jsme spolu prakticky neustále – pracujeme z domova, máme společný profil i okruh přátel. Není tam mnoho prostoru být odděleně, ale nám to vlastně vyhovuje. Většinu věcí děláme společně. A když Jirka občas odjede například do Prahy, uvědomím si, jak mi chybí.
A nemáte ponorku, když jste spolu prakticky 24/7?
Jirka: Paradoxně nás to spíš posílilo. Od té doby, co jsme spolu pořád, žádná ponorka vlastně nepřišla. Některé páry to naopak rozložilo, ale u nás to funguje opačně. Jak říká Fany, i naši kamarádi říkají, že jsme v tomhle trochu zvláštní, že spolu zvládneme být pořád.
Chtěli byste nějak posunout váš profil a sociální sítě dál, kromě toho, že se třeba budete víc věnovat rodinnému životu?
Jirka: Asi spíš pokračovat v tom, co děláme. A přirozeně do toho zahrnout i to, co nás čeká – tedy případně dítě. Ale nějaký zásadní posun úplně neplánujeme.
Fany: Záleží, jak to bude. Možná nám z toho jednou „hrábne“ a budeme dělat čistě rodičovský profil, ale doufám, že ne. Kdyžtak nás naši kamarádi uzemní. Chceme dělat to, co děláme teď, maximálně to zlepšovat, ale neměnit se.
Neuvažovali jste někdy, že by se sociální sítě staly vaším hlavním živobytím? Že byste byli influenceři „na plný úvazek“?
Fany: Uvažovali. Mě by bavilo vymýšlet a natáčet videa, ale je k tomu potřeba parťák. A Jirka není úplně typ, který by se chtěl vystavovat nebo pořád něco natáčet, takže je to složitější. Navíc se občas neshodneme na stylu – dneska frčí hodně „cringe“ obsah, ale mně se líbí spíš hezká, uhlazená a stylizovaná videa. Takže i tohle je někdy problém. Nějaké spolupráce máme a jsme za ně rádi, ale živit se tím naplno by pro nás asi nebylo ideální.
Jirka: Naráželi jsme také na to, že žijeme mimo Prahu. Většina akcí a eventů se koná právě tam, a pro nás je proto složitější se jich účastnit, trávit na místě více času a navazovat nové kontakty.
