„Máma byla v šoku. Už jednou pro ni bylo těžké, když jsem jí řekl, že jsem gay,“ říká muž, který se nakazil HIV. Jak se vyrovnal s diagnózou, která mu změnila život?
Redakci magazínu LUI napsal Oliver Mynář, mladý muž žijící s HIV, který se rozhodl svou zkušenost sdílet bez zjednodušení a zkratek. K rozhovoru ho přivedla i účast na kampani ke Světovému dni boje proti AIDS ve Francii, kde poprvé veřejně vystoupil jako HIV pozitivní.
Dnes navíc směřuje k profesi psychiatra, a své téma tak vnímá nejen osobně, ale i v širších souvislostech duševního zdraví a toho, jak společnost nemoc stále vnímá.
V rozhovoru se vrací k okamžiku, kdy se dozvěděl diagnózu, i k tomu, co následovalo potom. Popisuje například období několika měsíců, kdy čekal na dosažení nedetekovatelné virové nálože – dobu, kterou označuje za jednu z psychicky nejnáročnějších ve svém životě. Právě tehdy si naplno uvědomil význam principu N = N (nezjistitelný = nepřenosný), který dnes považuje za klíčový nejen pro vlastní život, ale i pro destigmatizaci HIV.
Vedle vlastního příběhu otevírá i témata, o kterých se v českém prostředí stále mluví spíše okrajově – od psychických dopadů přes zkušenosti se zdravotním systémem až po přetrvávající stigma. Popisuje i tlak a nejistotu spojené s představou, že by měl svůj status vždy sdělovat, a kontrastuje tuto zkušenost s Francií, kde podle něj panuje otevřenější a praktičtější přístup i větší informovanost komunity.
Otevřeně mluví také o reakcích okolí – od nepochopení v rodině po zkušenosti z online seznamování, kde se setkával spíše s morbidní zvědavostí než s respektem. Připomíná přitom, že k nákaze nedošlo v důsledku „rizikového životního stylu“, jak si mnozí myslí, ale ve vztahu, který byl zatížený psychickým i fyzickým násilím. Právě i tyto momenty podle něj ukazují, jak silně je HIV dodnes spojeno s předsudky, které neodpovídají realitě.
Co tě vedlo k tomu nám napsat a sdílet svůj příběh?
Myslím si, že o tomhle tématu se pořád mluví málo a že je stále silně stigmatizované. Podle mě se to dá změnit jen tak, že se prolomí ticho a začne se o tom mluvit otevřeně. Inspirovaly mě i zahraniční časopisy, třeba ve Francii, kde lidé své zkušenosti sdílejí naprosto otevřeně. Upřímně mě dřív ani nenapadlo, že bych něco podobného dělal v Česku. Pak jsem si ale řekl – proč ne. A tak jsem vám spontánně napsal, stejně jako Martinovi Bískovi, který stojí za podcastem Gay Guys.
Jakou jsi měl představu o téhle nemoci, než ses s ní sám setkal? Ve společnosti kolem ní pořád koluje spousta mýtů. Jak jsi to měl ty?
Studoval jsem tehdy medicínu. Byl jsem sice teprve ve druhém ročníku, takže moje znalosti nebyly úplné, ale už jsem měl určité povědomí. Zároveň jsem chodil s HIV pozitivním partnerem, měl jsem tedy i osobní zkušenost se vztahem, kde jeden z nás byl pozitivní, a přesto nedošlo k přenosu. Díky tomu jsem byl o té problematice poměrně dobře informovaný.
Jak jsi na tu diagnózu přišel? Respektive kdy se objevilo první podezření? Bylo to při pravidelném testování, nebo už se objevily nějaké příznaky?
Testoval jsem se pravidelně. Měli jsme s bývalým partnerem naplánovanou cestu do zahraničí, a to hned dvakrát. Nejdřív to bylo do Istanbulu, kde jsem nesjpíše HIV chytil při nechráněném pohlavním styku s neznámým mužem, o měsíc později do Maroka, kde se objevily první podezřelé symptomy. Měl jsem průjem, který neustával a zároveň nereagoval na žádnou léčbu, a tak jsem se rozhodl jít po návratu do Česka na pohotovost na Bulovku. Zde jsem byl hospitalizovaný po dva týdny, dostával infuze a antibiotika, a na konci mi sdělili verdikt, že jsem pozitivní na HIV.
Když pak přišel samotný verdikt – jak ses cítil? Jaké emoce v tobě ta diagnóza vyvolala?
První pocity se těžko popisují. Celou dobu jsem doufal, že to je pouze nějaká parazitární infekce, a že to HIV nebude. Navíc diagnóza mi byla sdělena dosti zvláštním způsobem, kdy ihned po informaci o mé diagnóze mi řekli, že odteď budu moct mít pohlavní styk pouze s kondomem. Zpětně si říkám, že po sdělení takovéto diagnózy byla tato informace absolutně irelevantní. Přál bych si, kdyby mi v té době spíše lékaři řekli, že při správné terapii budu moct mít život, jako kdokoliv jiný.
Co se ti v tu chvíli honilo hlavou?
Po propuštění z nemocnice jsem se potýkal s intenzivními pocity viny, vzteku na sebe sama a otázkami typu „proč právě já“. Do popředí se dostaly i obavy z budoucnosti – co bude diagnóza znamenat pro můj intimní život a jak, kdy a komu ji sdělovat. Přestože jsem měl relativně dobré povědomí o léčbě HIV i o principu neinfekčnosti při nedetekovatelné virové náloži, realita byla jiná. Najednou jsem cítil tíhu společenských stereotypů a stigmat spojených s HIV. Mou hlavní snahou bylo, aby se o diagnóze nikdo nedozvěděl – zejména ne spolužáci z medicíny.
Provázely mě také obavy z reakce okolí. Měl jsem strach, že pokud by se můj HIV status stal veřejně známým, budu čelit odsudkům a stigmatizaci. Zároveň jsem pochyboval o své budoucnosti v lékařské profesi. S odstupem času mě překvapilo, když jsem si znovu pročítal informovaný souhlas pro pacienty s HIV – na některé zásadní skutečnosti jsem totiž nebyl vůbec upozorněn. Například v dostupných materiálech chybí jasná informace o (ne)existenci povinnosti sdělovat svůj status sexuálním partnerům.
To, že jsem ještě v roce 2025 při kampani ke Světovému dni boje proti AIDS ve Francii veřejně tvrdil, že v České republice taková povinnost existuje, podle mě výmluvně ukazuje, jak nedostatečně jsou lidé informováni o svých právech a povinnostech. Domnívám se, že nejsem zdaleka jediný, kdo žil s neustálým strachem z možných právních důsledků a společenského odsouzení. Ve veřejném prostoru navíc stále převládá důraz na jednotlivé případy trestního stíhání HIV pozitivních osob, zatímco popularizace medicínského pokroku a snaha o destigmatizaci zůstávají spíše v pozadí.
Vraťme se zpátky k době těsně po tom, co jsi chytil HIV. Cítil jsi v té době úzkost nebo strach? Vyhledal jsi odbornou pomoc, třeba psychoterapii?
Měl jsem tehdy špatnou zkušenost s psychologem. V podstatě mi řekl, že bych to neměl říkat rodičům.
Co ho k tomu vedlo?
Myslel si, že by se to rodičům mělo ušetřit. Zároveň říkal, že nechápe, jak se mi to mohlo stát, když jsem o tom měl dost informací. Já jsem k němu ale chodil už dřív, takže to celé bylo složitější. Navíc to byl psycholog mého bývalého partnera.
Stranil spíš jemu?
Ano, měl jsem ten pocit. Jako by byl víc na jeho straně a já jsem se v tom vztahu cítil spíš odmítnutý.
Není to vlastně paradox? Přeci jen šlo o psychologa, který pracoval s HIV pozitivními lidmi.
Právě to mi přišlo zvláštní. Pracoval s pozitivními lidmi, ale jeho přístup mi připadal dost zastaralý. V terapii mě navíc často stavěl do role ve vztahu k bývalému partnerovi, místo aby se soustředil na mě. Když jsem to pak zpětně probíral s jinými terapeuty, shodli se, že to nebylo úplně v pořádku.
Jaké byly první týdny po diagnóze? Po nasazení antiretrovirové léčby trvá nějakou dobu, než se člověk dostane do nedetekovatelného stavu. Jak dlouho to trvalo u tebe?
Je to hodně individuální. Tím, že šlo u mě o čerstvou nákazu, tak jsem měl zpočátku vysokou virovou nálož a musel jsem se chránit. Dával jsem si samozřejmě velký pozor na to, abych někoho nenakazil. Do nedetekovatelného stavu jsem se dostal přibližně po půl roce na antiretrovirové terapii.
Bylo pro tebe náročné to skrývat?
Ano. Pamatuju si, že mě poslali z nemocnice domů a já jsem řešil, jak brát léky tak, aby si toho nikdo nevšiml. Byl jsem tehdy student medicíny, bydlel jsem se spolubydlícími, kteří studovali stejný obor, a přesto jsem to před nimi tajil. Bylo zvláštní mít něco, co jsem vlastně skrývat nemusel, a přesto jsem to skrýval. A byla to zátěž.
Komu jsi to nakonec řekl jako první?
Nejdřív se to dozvěděl můj tehdejší přítel, s kterým jsem se navíc čerstvě rozešel. Neměl jsem tehdy žádné blízké přátele, a tak to byla pro mě tehdy jediná opora, přestože tam zároveň probíhaly velké neshody kvůli probíhajícímu rozchodu. 4 měsíce na to jsem si našel nové bydlení v Praze, a protože jsem si s novým spolubydlícím velice rozuměl, rozhodl jsem se mu to sdělit. Reagoval velmi dobře a byl vlastně rád, že jsem se mu svěřil. Zpětně si uvědomuji, že sdílet s někým tajemství může podpořit vytvoření blízkých vztahů, které mi tehdy tolik chyběli. Zároveň mi to umožnilo se odpoutat od bývalého přítele. Později jsem začal nový vztah a tam jsem to otevřel také – a reakce byla znovu pozitivní. Rodičům jsem to ale řekl až mnohem později. Nejdřív mámě, rodiče jsou rozvedení, a asi o rok později i tátovi. Přestože jsem jinak docela otevřený člověk, v tomhle mi to trvalo opravdu dlouho.
Jak na to reagovala tvoje rodina a přátelé?
U přátel byly reakce většinou dobré. U rodičů je to samozřejmě citlivější. Mamka byla ze začátku hodně v šoku. Už jednou to pro ni bylo náročné, když jsem jí před lety řekl, že jsem gay. A tím, že ve svém okolí nemá žádné homosexuály, pro ni byla i tahle zkušenost o to silnější. Takže to pro ni byla další těžká zpráva.
Setkal ses i s vyloženě negativní reakcí?
Spíš než od blízkých lidí přicházely negativní reakce od těch, kteří mě vůbec neznali. Nejčastěji v situacích, kdy šlo o seznamování nebo potenciální sexuální partnery.
Pojďme tedy k těmto situacím. Jak reagovali lidé, se kterými jsi navazoval bližší kontakt, třeba i intimní?
Zkoušel jsem různé přístupy, protože jsem si nebyl jistý, kdy je správný moment to říct. Několikrát jsem chtěl být upřímný hned na začátku. Pamatuji si, že jsem se s někým seznámil, řekl jsem mu to – a ten člověk se prostě zvedl a odešel. Řekl, že se mnou nemůže nic mít. Takové situace se opakovaly. Někdy ti lidé odešli hned, jindy to postupně vyšumělo. A i v případech, kdy jsem to neřekl, jsem měl pocit, že kdyby na to přišla řeč, dopadlo by to stejně.
Snažil ses těm lidem vysvětlit princip „nedetekovatelný = nepřenosný“?
Na začátku jsem to neměl úplně zažité ani já sám. A to je podle mě ten hlavní problém – jedna věc je, že ti lékař řekne, že je to nepřenosné v případě nedetekovatelné virové nálože, ale druhá je tomu skutečně věřit. Když jsem byl ve Francii, kampaň „N = N“ tam byla hodně viditelná, objevovala se i na plakátech. V Česku to tak rozšířené není. A navíc je tu ještě další rovina – člověk o tom musí přesvědčit sám sebe, nejen toho druhého.
K jakému závěru jsi v tomhle ohledu došel? Jak jsi to řešil dál?
Postupně jsem došel k tomu, že pokud chci mít nezávazný sex, nemůžu to říkat otevřeně.
Takže ses ve většině případů setkával s odmítnutím?
Ano. Buď ti lidé odešli, nebo jsem měl pocit, že by odešli, kdyby to věděli. Pak jsou tu i zkušenosti ze seznamek. Když jsem to napsal nebo zmínil, někteří mě rovnou odmítli. Často se tam objevují formulace typu „hledám zdravého partnera“, což je samo o sobě dost problematické.
Jak tohle označení „zdravý“ vnímáš?
Upřímně řečeno mi tato představa nedává příliš smysl. Vnímám ji spíše jako pocitovou konstrukci – určitou iluzi bezpečí nebo zakořeněný zvyk. Vychází totiž z mylného předpokladu, že člověk žijící s HIV je automaticky infekční. Ve skutečnosti k přenosu nejčastěji dochází u lidí, kteří o své diagnóze nevědí, a proto by na otázku ohledně svého zdravotního stavu odpověděli kladně. Zároveň je potřeba si uvědomit, že ani nedávný negativní test nevypovídá o aktuálním stavu, protože nezachycuje případnou infekci v rané fázi.
Naopak člověk, který o své diagnóze ví, obvykle přistupuje k situaci zodpovědně – v počátku se chrání a po dosažení nedetekovatelné virové nálože zvažuje další kroky individuálně. Pro mě osobně však bylo velmi nepříjemné na podobné otázky odpovídat. Vnímal jsem je jako nepřímý tlak: buď sdělit svou diagnózu, i když jsem na to nebyl připraven, nebo se uchýlit k nepravdě. Přitom jde o vysoce intimní oblast. Od začátku jsem měl pocit, že společnost ode mě automaticky očekává, že svůj HIV status budu sdělovat všem, což ve mně tento tlak ještě zesilovalo.
Jak vnímáš to, jak se o HIV komunikuje ve veřejném prostoru?
Myslím si, že je velký rozdíl mezi tím, co říká věda, a tím, jak to lidé skutečně vnímají. V Česku jsem zaznamenal kampaně, které zdůrazňují, že HIV pozitivní člověk může žít normální život nebo že není infekční.
Jenže mám pocit, že to často zůstává na povrchu a lidé se do toho víc neponoří. Podle mě by pomohlo, kdyby existovala komunikace, která by lidem dala větší jistotu a vysvětlila to srozumitelněji – třeba i na základě konkrétních studií, které ukazují, že při nedetekovatelné virové náloži k přenosu nedochází.
Začal jsi po diagnóze pociťovat větší strach nebo úzkost z pohlavně přenosných nemocí?
To je podle mě další velké téma. S HIV je spojené stigma a každý se s tím vyrovnává jinak. Někteří lidé úplně přestanou mít sex. Jiní naopak začnou žít rizikověji, protože mají pocit, že už je „všechno jedno“. A pak jsou i tací, kteří sklouznou k drogám nebo chemsexu. U mě byl problém spíš v tom, že jsem měl pocit, že jsem na to zůstal sám. Lékař mi řekl: máte diagnózu, tady jsou léky. Ale nikdo mi neřekl, jak s tím žít.
Máš zkušenost i s Francií, kde jsi v době diagnózy studoval. V čem je to podle tebe v zahraničí jiné než v Česku?
Ve Francii jsem se zapojil do podpůrných skupin, o nichž jsem se již zmínil. Působí tam řada organizací, které se lidem žijícím s HIV systematicky věnují – pořádají setkání, vytvářejí prostor pro sdílení zkušeností i pro různé komunitní aktivity. Setkával jsem se s lidmi z různých částí světa, zejména z Afriky a Latinské Ameriky, s muži i ženami, s heterosexuály i homosexuály. Bylo pro mě velmi cenné poznat tak pestrou skupinu lidí s odlišnými životními příběhy.
Diskuse v těchto skupinách často přesahovaly samotné téma HIV a otevíraly širší společenské otázky – od rasismu přes fungování patriarchální společnosti až po způsoby, jak se bránit v situacích sexuálního či fyzického násilí. Zásadní roli pro mě sehrála psycholožka a sexuoložka Caroline Janvre, se kterou jsem se v rámci skupin postupně sblížil a později je s ní i spoluvedl. Právě díky ní jsem dokázal postupně dekonstruovat stigma spojené s HIV a začít svůj vlastní příběh vnímat v jiném, méně zatěžujícím kontextu.
Co by se podle tebe mělo v Česku změnit, aby se situace zlepšila?
Během studia medicíny v Česku jsme byli vedeni k tomu, že pacienty nemáme diskriminovat. Téma sexuálních menšin ani stigma spojené s některými diagnózami se však v tomto kontextu prakticky neotevíralo. Naopak jsem se během výuky opakovaně setkával s homofobními poznámkami a moralizujícím přístupem, který podle mého názoru do medicíny nepatří.
Je přitom důležité nezapomínat, že navazování vztahů v gay komunitě není samo o sobě jednoduché a že nikdo – natož lékař – by neměl zasahovat do intimního života pacientů nebo jej hodnotit. Jako čerstvý absolvent mohu zároveň potvrdit, že ani lékaři se často neřídí zásadami zdravého životního stylu tak důsledně, jak by se mohlo očekávat. V jejich přístupu se odráží nejen odborné vzdělání, ale i osobní zkušenosti, výchova či temperament. Výhodou medicínského vzdělání bezesporu je, že poskytuje nástroje k informovanějším rozhodnutím, zároveň by však nemělo vést k pocitu nadřazenosti. Lékaři někdy zapomínají, že i oni sami měli před studiem pouze omezené znalosti o zdraví.
Za klíčové považuji posílení osvěty – a to jak v oblasti homofobie, tak stigmatizace HIV. Stejně důležité je systematicky podporovat organizace, které se těmto tématům věnují. Když jsem se například svého infekciologa ptal na existenci podpůrných skupin, bylo mi řečeno, že o ně není zájem. Právě sociální rozměr života s HIV tak často zůstává opomíjený.
Domnívám se přitom, že realita může být opačná – lidé svou situaci řeší spíše individuálně a chybí jim prostor pro sdílení. Vytvoření bezpečného prostředí, kde by se mohli setkávat, sdílet zkušenosti a nebýt na vše sami, by proto dávalo smysl. Pokud by měl některý ze čtenářů se stejnou zkušeností zájem takovou komunitu společně vytvořit, může se na mě bez obav obrátit.
Zatím jsme se bavili hlavně o nezávazném sexu. Jaké to ale je ve chvíli, kdy se rýsuje vztah? Jak to máš se vztahy?
Teď jsem zrovna single, takže klidně pište. (smích)
Ale vážně, měl jsem ale krátký vztah ve Francii a ten kluk reagoval dobře. Myslím si, že ve vztahu je to trochu jiné – když se do tebe někdo zamiluje nebo s tebou chce být, spíš to přijme. Zároveň jsem si ale uvědomil jednu věc, kterou jsme řešili i v podpůrné skupině. Měl jsem tendenci tlačit sám sebe do vztahu, protože mi to přišlo jako jediný způsob, jak být s někým otevřený.
U nezávazného sexu jsem měl pocit, že to říct nemůžu, takže jsem to v sobě držel. Zároveň jsem měl strach, že se to ten druhý nějak dozví. Vztah pro mě tak byl do určité míry i únikem. Zpětně si ale nejsem jistý, jestli jsem na vztah byl opravdu připravený, nebo jestli jsem v něm nebyl hlavně proto, že ten druhý člověk akceptoval moje HIV. Přitom ideálně by to v tom vztahu nemělo hrát žádnou roli.
Co bys poradil člověku, který se s tou diagnózou setkal čerstvě, bojí se s tím jít ven a prožívá třeba úzkosti nebo deprese?
Já jsem budoucí psychiatr, takže klidně může přijít za mnou. (smích) Ale nevylučoval bych, že se u člověka mohou objevit deprese. V mém případě jsem k nim měl sklony už dřív, jen jsem si to nepřipouštěl, a tahle zkušenost to může ještě zesílit. Duševní zdraví je pořád stigmatizované téma a v kombinaci s HIV se to může násobit. Zároveň to ale neznamená, že každý HIV pozitivní člověk bude mít psychické potíže.
Naopak bych chtěl dodat i určitou naději. Mně to přineslo i pozitivní věci – nové přátele, vztah, který mě v té době naplňoval. Společnost si často vybaví známé příběhy, jako byl Freddie Mercury nebo Charlie Sheen, a spojí si to s drogami nebo životním pádem. Já bych ale chtěl zdůraznit, že to tak být nemusí. Žiju relativně spořádaný život a myslím si, že je důležité říct, že se to může stát komukoliv. A že i s touto diagnózou můžeme žít plnohodnotný a šťastný život. Máme na to právo.
Nebojíš se, že by ses mohl setkat se stigmatizací třeba mezi kolegy, když nastupuješ jako psychiatr?
To se teprve ukáže, až to vyjde ven.
Setkal ses jako pacient se stigmatizací ze strany lékařů? To je téma, které se v Česku poměrně často otevírá.
Ano, a myslím si, že je důležité se tomu postavit. Lékaři jsou ale pořád součástí společnosti, takže do určité míry odrážejí její nastavení. Nechci je omlouvat, ale ukazuje to, jaké předsudky ve společnosti stále existují. Můžeš narazit na lékaře, který je profesionální a situaci chápe, ale taky na někoho, kdo se nechá ovlivnit vlastními představami. Byl bych rád, kdyby se o tom víc mluvilo i mimo komunitu, aby se to dostalo i do širší společnosti.
Myslíš, že by pomohla větší osvěta i směrem k lékařům?
Určitě. Myslím si, že změna musí přijít i zvenčí. Ve Francii například neziskové organizace pořádají školení pro zubaře a další zdravotníky. Podle mě by to dávalo smysl i u nás. Já mám třeba osobní zkušenost, že mě zubař objednává vždy na poslední termín. Pořád mám pocit, že ve společnosti přetrvává určitý odstup a stigma.
