„Člověk s HIV dnes může vést zcela normální život,“ říká předseda České společnosti AIDS pomoc Jiří Pavlát. Proč tomu veřejnost pořád nevěří?

HIV dnes patří mezi onemocnění, která medicína dokáže velmi účinně léčit, nikoli však zatím zcela vyléčit. Přesto kolem něj přetrvává řada mýtů, obav i společenského stigmatu, které ovlivňují život tisíců lidí. Právě na pomezí zdravotní péče, sociálních služeb a osvěty už více než tři dekády působí Česká společnost AIDS pomoc, jedna z klíčových organizací v oblasti prevence a podpory lidí žijících s HIV v Česku.

Jejím nejviditelnějším projektem je Dům světla, který kromě azylového a sociálního zázemí nabízí také bezplatné anonymní testování, odborné poradenství i komunitní programy. Organizace zároveň provozuje zdravotnické služby registrované u zdravotních pojišťoven, věnuje se prevenci, testování i léčbě pohlavně přenosných infekcí a dlouhodobě hájí práva pacientů žijících s HIV. Postupně tak vybudovala komplexní systém podpory, který propojuje zdravotní, sociální i komunitní rovinu péče.

V čele spolku dnes stojí Jiří Pavlát, který organizaci dlouhodobě formoval – mezi lety 2013 až 2023 působil jako její ředitel a aktuálně zastává roli předsedy a pověřeného ředitele. K problematice se přitom dostal původně přes evropské projekty, které pro organizaci připravoval během svého působení na Úřadu vlády. Postupně se stal jednou z klíčových osobností české HIV prevence a péče.

V rozhovoru mluví otevřeně nejen o vývoji epidemie v Česku, ale také o dostupnosti moderní léčby, prevenci, stigmatizaci i o tom, proč se navzdory pokroku medicíny nedaří počty nových případů dlouhodobě snižovat.

Za rok 2025 se v Česku objevilo 293 nových případů HIV. Počet nemocných tedy každým rokem mírně stoupá. Kde vidíte příčiny toho nárůstu?

Nejprve je potřeba říct, že v tomto čísle jsou zahrnuty jak nové případy, tak i případy diagnostikované v jiných zemích, jejichž nositelé se následně přestěhovali do Česka. Jde tedy o počet lidí, kteří zahájili léčbu v ČR. Skutečně domácích případů je 227. I tak jde o nárůst, protože celkové číslo dlouhodobě roste.

Svou roli hraje migrační vlna z období před třemi lety, zároveň je patrné, že se infekce šíří i v heterosexuální populaci. Dalším faktorem je dlouhodobé podceňování prevence a testování ze strany státu. Právě kombinace těchto vlivů vysvětluje, proč čísla v Česku aktuálně nestagnují ani neklesají.

Co by tedy měl stát podle vás udělat navíc? Měl by více financovat osvětu a prevenci, nebo například testování? 

Jde o kombinaci všech těchto opatření. Stát v posledních patnácti až dvaceti letech nepřišel s žádnou systematickou kampaní zaměřenou na tuto problematiku. Aktivita se v podstatě omezuje na Evropský testovací týden, který se mediálně připomíná na podzim před 1. prosincem. Zásadní je ale i celkový přístup státu. V západních zemích, například ve Velké Británii, se do komunikace zapojují i nejvyšší zdravotnické autority, které otevřeně podporují PrEP (moderní způsob, jak se účinně chránit před virem HIV, pozn. redakce) a bezpečné sexuální chování. V Česku se autority odpovědné za veřejné zdraví od těchto témat spíše distancují. Dokud zůstane problematika na okraji zájmu a bude zatížena stigmatem, ke zlepšení nedojde.

Dalším faktorem je dostupnost této preventivní léčby. V okolních zemích, jako je Německo nebo Slovensko, je PrEP hrazen ze zdravotního pojištění, zatímco v Česku představuje finanční bariéru, která omezuje jeho širší využití. Nejde však jen o PrEP. Například ve Francii a řadě dalších západních a severských zemí je na pohotovostech běžně dostupná i postexpoziční profylaxe (PEP). Ta umožňuje v kombinaci s PrEPem zabránit rozvoji infekce v případě rizikové situace, například při prasknutí kondomu.

Zmiňoval jste, že počet nových případů v posledních letech roste i v heterosexuální populaci. Jak je to u mužů, kteří mají sex s muži? Patří stále mezi nejrizikovější skupiny?

Má to dvě roviny. První souvisí s tím, že jde o menší populaci. Obrazně řečeno nejde o oceán, ale o rybník. Při hledání partnera je tak vyšší pravděpodobnost kontaktu s někým, kdo infekci má. V širší heterosexuální populaci je okruh potenciálních partnerů výrazně větší.

Druhá rovina se týká samotné formy sexuálního styku. Anální sex je z hlediska přenosu infekce výrazně rizikovější než vaginální. Vaginální sliznice je k pohlavnímu styku přirozeně lépe přizpůsobená, zatímco při análním styku dochází častěji k drobným poraněním. Právě přes ně se infekce do organismu nejčastěji dostává. Roli může hrát i věk, kdy se kvalita sliznice postupně mění a zvyšuje se náchylnost k jejímu poškození.

Když srovnáte období kolem roku 2012, kdy jste se této práci začínal věnovat, a současnost, jak výrazně se situace kolem HIV proměnila?

Zásadně. Už tehdy se sice objevovaly náznaky, že moderní léčba bude velmi efektivní, ve veřejném prostoru se o tom ale téměř nemluvilo a vše bylo spíše ve fázi ověřování. Informovanost veřejnosti byla výrazně nižší než dnes. Když jsme se tehdy snažili prosadit naše iniciativy na úředních místech, často jsme naráželi na to, že jsme byli vnímáni jako malá organizace působící převážně v Praze, která neposkytuje služby plošně a zaměřuje se jen na azylový dům, prevenci nebo besedy.

Právě to byl jeden z impulsů k rozšíření organizace i jejích aktivit – jak v sociální, tak v pacientské a zdravotní oblasti. Postupně jsme se rozšířili do regionů a dnes máme několik pracovišť po celé republice. Vybudovali jsme také zdravotní služby registrované u zdravotních pojišťoven, abychom je mohli poskytovat v rámci veřejného systému. Nezaměřujeme se už pouze na HIV, ale i na další infekce, protože tehdejší systém byl velmi rigidní a lidi spíše odrazoval.

Od té doby se proměnila i legislativa. Dnes existuje oznamovací povinnost HIV pozitivních vůči lékařům, dříve se však vztahovala i na sociální služby. Postupně se podařilo některé z těchto opatření změnit. Zásadní rozdíl představuje i to, že tehdy ještě neexistoval PrEP.

Více v Galerii

Zdroje: archiv České společnosti AIDS pomoc/ Se svolením

Ta léčba tehdy pravděpodobně nebyla tak účinná jako dnes. Pokud se totiž v současnosti člověk začne léčit včas, může vést relativně normální život. Je to tak?

Ano, dnes může vést zcela normální život. Moderní léčba funguje tak, že sníží hladinu viru v krvi na nedetekovatelnou úroveň. Tím se prakticky eliminují komplikace spojené s HIV. Mohou se sice objevit další zdravotní problémy nebo souběžná onemocnění, ale zásadní mechanismus – tedy poškozování imunitního systému virem – je díky léčbě potlačen.

Platí také princip „nedetekovatelný = nepřenositelný“. Vědecké studie potvrdily, že při nedetekovatelné virové náloži nedochází k přenosu infekce, což zásadně změnilo pohled na HIV i život lidí, kteří s ním žijí. Ve světě se po roce 2012 začal využívat také PrEP. V Česku se začal používat přibližně kolem roku 2015. Zpočátku byl dovážen ze zahraničí i prostřednictvím naší organizace, která zároveň usilovala o změnu přístupu státních institucí. Dnes je PrEP dostupný, zatím však není plně hrazen ze zdravotního pojištění.

Mohl byste čtenářům vysvětlit, co znamená termín PrEP a kdo by o něm měl uvažovat?

O jeho užívání by měl uvažovat každý, kdo nemá stálého partnera a má častý sex bez kondomu. Muži, kteří mají sex s muži, by měli PrEP zvážit obzvlášť důsledně.

PrEP je zkratka z anglického pre-exposure prophylaxis, tedy před-expoziční profylaxe. Jednoduše řečeno jde o preventivní léčbu, při níž člověk užívá jednu tabletu denně a tím se chrání před nákazou HIV. Nechrání však před dalšími pohlavně přenosnými infekcemi, jako jsou kapavka, chlamydie nebo syfilis.

Často se přirovnává k hormonální antikoncepci. Ta chrání před otěhotněním, nikoli však před pohlavně přenosnými chorobami. Proto se i nadále doporučuje používání kondomu. PrEP tak představuje další vrstvu ochrany, zejména v situacích, kdy kondom selže nebo není použit správně.

Jak funguje dávkování PrEPu a jsou s ním spojená nějaká rizika nebo vedlejší účinky?

Základní informace je možné najít například na webu chciprep.cz nebo na instagramovém profilu @prepni_se, kde je princip detailně vysvětlen.

V Česku je schválené denní dávkování, tedy jedna tableta denně, která zajišťuje stabilní hladinu léčiva a spolehlivou ochranu. V zahraničí se využívá i takzvané nárazové užívání před rizikovým kontaktem, které někteří lidé praktikují i v Česku. Problémem však je, že dávkování nemusí být vždy dodrženo správně nebo včas. Sexuální aktivity navíc často nelze přesně plánovat, a proto může docházet k vynechání dávky.

Z tohoto důvodu se v Česku doporučuje pravidelné denní užívání. PrEP zároveň není dostupný okamžitě. Zájemce musí nejprve absolvovat vyšetření v PrEP centru, kde lékař provede sérii testů k posouzení zdravotního stavu. Následně je lék předepsán na zkušební období, obvykle na jeden až dva měsíce, aby bylo možné vyhodnotit případné vedlejší účinky.

Mezi ty mohou patřit například bolesti hlavy nebo zažívací obtíže. Pokud se objeví, je možné medikaci upravit, protože existuje více kombinací léčiv. V českém prostředí však zůstává problémem především dostupnost, cena a zásobování těmito přípravky, které zatím není ideální.

Často se mluví také o injekční formě PrEPu. Může podle vás v budoucnu zásadně proměnit prevenci HIV?

Ano, jde o významné téma. V zahraničí už injekční forma PrEPu existuje a funguje na principu aplikace jedné dávky jednou za několik měsíců. Oproti dennímu užívání tablet tak výrazně zjednodušuje celý režim prevence. Nevýhodou je zatím velmi vysoká cena, která se pohybuje v desítkách tisíc korun, takže ročně jde o statisíce. 

Pro část uživatelů může jít o zásadní výhodu, protože odpadá nutnost každodenního užívání léků. V Česku zatím tato forma dostupná není, do budoucna se ale její zavedení dá očekávat. 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Vedle PrEPu se někdy zmiňuje také pojem DoxyPEP. Co to vlastně je?

DoxyPEP označuje užití antibiotika doxycyklin po rizikovém sexuálním kontaktu, aby se snížila šance nákazy některými pohlavně přenosnými infekcemi (syfilis, chlamydie) Cílem je zabránit rozvoji infekcí dřív, než se plně rozvine.

Je však důležité zdůraznit, že nejde o ochranu proti HIV. Účinek není rozhodně stoprocentní a vztahuje se pouze na vybrané bakteriální infekce. Podle dosavadních studií se pohybuje přibližně mezi 30 až 50 procenty.

Současně existují obavy z nadužívání antibiotik a s tím spojeného rizika antibiotické rezistence. V Česku proto nejde o standardní doporučení a DoxyPEP je dostupný pouze pro vybrané uživatele PrEP.

Proměnila dostupnost PrEPu a moderní léčby nějak sexuální chování lidí?

Ano, velmi výrazně. Tento trend je patrný nejen v Česku, ale i v zahraničí. V době, kdy byla HIV infekce vnímána jako závažné a často smrtelné onemocnění, byl strach z nákazy mnohem silnější.

S nástupem moderní léčby a s rozšířením informací o tom, že člověk s nedetekovatelnou virovou náloží infekci nepřenáší, se vnímání HIV zásadně proměnilo. Pro mnoho lidí už nepředstavuje tak silné téma jako dříve, což se přirozeně odráží i v sexuálním chování.

Část lidí má menší obavy a méně často používá kondom. Současně ale existují nové preventivní nástroje, které dříve k dispozici nebyly, například PrEP nebo PEP. Prevence se tak posunula do jiné roviny a opírá se o širší spektrum možností.

Setkáváte se stále se stigmatem kolem HIV?

Ano, stigma stále přetrvává. Proměnilo se, ale nezmizelo. Lidé žijící s HIV se nadále setkávají s odmítáním, nepochopením i obavami ze strany okolí.

Zásadním problémem je nedostatek základních informací. Mnoho lidí například stále neví, že člověk, který se léčí a má nedetekovatelnou virovou nálož, infekci nepřenáší. Obavy tak často nejsou opřené o reálná fakta.

Stigma má zároveň významný dopad na psychiku lidí žijících s HIV. Právě proto je vedle samotné léčby klíčová i systematická práce s veřejností a důraz na osvětu.

Co by podle vás pomohlo stigma kolem HIV nejvíce snížit?

Pokud se u HIV nesníží stigma, tak lidé se dále budou bát jít na testy a infekce se bude stále šířit. Zásadní roli hraje otevřená komunikace a vzdělávání. Lidé potřebují mít přístup k přesným informacím a rozumět tomu, jak HIV funguje a jaké jsou dnes možnosti léčby.

Významnou úlohu mají také média, která mohou pomoci šířit fakta a vyvracet mýty. Pokud je HIV prezentováno především skrze strach nebo senzaci, stigma se spíše posiluje. Naopak věcná a srozumitelná komunikace může postupně přispět ke změně vnímání.

Důležité je i zapojení samotných lidí žijících s HIV, kteří mohou sdílet vlastní zkušenosti. Pokud veřejnost vidí, že tito lidé vedou běžný život, pracují, mají vztahy i rodiny, pomáhá to měnit společenský pohled.

Zejména v gay komunitě se dnes často skloňuje fenomén chemsex. Jak velký problém to podle vás je?

Není to jen záležitost gay komunity, ale i heterosexuálů. Chemsex je téma, které se v posledních letech intenzivně diskutuje. Označuje užívání specifických drog v souvislosti se sexuální aktivitou, často v rámci delších setkání nebo večírků. 

Tyto situace s sebou nesou zvýšená rizika. Dochází k častějšímu střídání partnerů a pod vlivem návykových látek lidé méně dbají na ochranu či zásady bezpečnějšího sexu. Některé látky navíc ovlivňují úsudek a snižují schopnost vyhodnocovat riziko.

Zároveň je ale důležité říct, že nejde o okrajový jev. V naší praxi se s tímto fenoménem setkáváme poměrně často a vidíme, jak výrazně může zasahovat do života lidí.

V naší organizaci se tomuto tématu věnujeme prostřednictvím projektu Chems Help, který nabízí informace, podporu i odbornou pomoc lidem, kteří mají pocit, že se jejich užívání látek stává problémem.

Setkáváte se s tím, že lidé přicházejí pro pomoc právě kvůli chemsexu?

Upřímně řečeno spíše méně, než bychom potřebovali. Lidé pomoc většinou sami aktivně nevyhledávají a často si ani nepřipouštějí, že se jejich užívání stává problémem. K prvnímu kontaktu tak dochází spíš ve chvíli, kdy se potíže začnou výrazně promítat do jejich života – například v práci, ve vztazích nebo na psychickém zdraví, případně na podnět okolí.

Zároveň je potřeba říct, že změna v této oblasti bývá složitá a dlouhodobá. Úplné ukončení užívání není pro každého reálné, a i období omezení nebo abstinence často střídají návraty k původnímu chování.

Naším cílem proto není moralizovat ani nastavovat nerealistická očekávání, ale nabídnout bezpečný prostor pro otevřenou komunikaci a hledání individuální cesty. Pro někoho to znamená postupné omezování, pro jiného snahu o abstinenci.

Součástí naší práce je také poskytování informací o rizicích a o možnostech, jak je co nejvíce minimalizovat.

Jak velkou roli hraje u lidí žijících s HIV psychická podpora?

Velmi zásadní. Diagnóza HIV je pro člověka často psychicky náročná, zejména v prvních měsících – objevuje se šok, strach i nejistota z budoucnosti.

Přestože dnes víme, že při správné léčbě může člověk žít plnohodnotný život, první reakce bývá intenzivní. O to důležitější je, aby měl kromě lékařské péče k dispozici i psychologickou a sociální podporu – ať už ze strany odborníků, nebo blízkého okolí, tedy rodiny, partnerů a kolegů. V Domě světla se snažíme tuto podporu systematicky poskytovat. K dispozici jsou sociální pracovníci, poradci i komunitní programy, které lidem pomáhají náročným obdobím projít.

Potýkají se lidé žijící s HIV v současnosti stále s diskriminací a předsudky ve společnosti?

Bohužel ano. Paradoxně k ní často dochází i ve zdravotnictví. Každoročně řešíme několik případů, kdy je lidem s HIV odmítnuta zdravotní péče, přestože to zákon neumožňuje.

Je znepokojivé, že k takovým situacím dochází u zdravotníků, kteří by měli mít dostatečné znalosti. Často jde o pacienty, kteří mají dlouhodobě nedetekovatelnou virovou nálož a jsou plně léčeni. Zatímco v HIV centrech je tento princip běžně známý, mimo ně o něm řada zdravotníků nemá dostatečné povědomí, což vede ke zbytečným komplikacím.

Aktuálně řešíme například případ klienta, který chtěl nastoupit do nové práce. Při vstupní lékařské prohlídce doložil všechny potřebné dokumenty, přesto narazil na problém a zaměstnání nezískal. I kdyby ho získal, pracovní prostředí by pro něj zjevně nebylo bezpečné, protože posudkový lékař v tomto případě selhal.

Máme naději, že jednou bude HIV zcela vyléčitelné?

Naděje existuje. Historie medicíny ukazuje, že výrazné průlomy jsou možné. Ještě před několika lety byla například hepatitida C považována za onemocnění s velmi nepříznivou prognózou, podobně jako HIV v minulosti. Léčba sice existovala, byla však náročná a ne vždy úspěšná. Nemoc přitom mohla vést k závažnému poškození jater a v krajních případech i k úmrtí. Následně ale přišel zásadní průlom a dnes je možné hepatitidu C vyléčit ve většině případů během osmi až dvanácti týdnů.

To ukazuje, že podobný posun může v budoucnu nastat i u HIV, ale u něj je situace složitější. Zatím i přes úspěšnou léčbu se HIV v těle dokáže schovat a zatím ho neumíme zcela zničit. Proto zatím nelze ani odhadnout, kdy by k průlomu a úplnému vyléčení mohlo dojít. 

Pokud by se někdo chtěl nechat otestovat na HIV, ale má z toho obavy, co byste mu vzkázal?

Doporučil bych, aby se nebál. V případě pozitivního výsledku může jít o zásadní krok k ochraně vlastního zdraví. Umožňuje totiž včas zahájit léčbu, která je klíčová pro dlouhodobě kvalitní a plnohodnotný život.