„Queer lidé netrpí proto, že jsou queer, ale protože je za to společnost soudí,“ říká Andrea Stašek z Q-Hubu, který buduje podpůrné skupiny i bezpečný prostor pro LGBT lidi
Andrea Stašek patří k lidem, kteří v českém prostředí dlouhodobě propojují akademický výzkum s praktickou podporou queer komunity. Působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, kde se věnuje queer psychologii a zdraví, a zároveň stojí v čele spolku Q-Hub, brněnské organizace zaměřené na duševní zdraví queer lidí, vzdělávání veřejnosti i odbornictva a vytváření bezpečného prostoru pro sdílení a komunitní podporu. Je také hlavní řešitelkou projektu Queer zdraví, z něhož vzešla jedna z nejvýraznějších domácích zpráv o zdraví LGBTQ+ lidí v Česku a na Slovensku.
Q-Hub přitom nevznikl jen jako další nezisková iniciativa, ale jako odpověď na zřetelnou mezeru: nedostatek datově podložených informací, odborného zázemí a zároveň i konkrétních forem podpory pro lidi, kteří často narážejí na osamělost, nepochopení nebo chybějící bezpečné zázemí. V následujícím rozhovoru Andrea Stašek popisuje, proč je důležité mluvit o queer duševním zdraví bez zjednodušení, jakou roli dnes hrají komunitní skupiny a proč se skutečná změna nemůže odehrávat jen uvnitř komunity, ale i ve společnosti kolem ní.
Q-Hub dnes působí jako organizace, která propojuje podpůrné skupiny, osvětu, veřejné debaty i témata duševního zdraví queer lidí. Když se vrátíte na začátek, co byl hlavní důvod jeho vzniku a na jakou mezeru v českém prostředí jste tehdy chtěli reagovat?
Začínali jsme jako odborný blog a organizátoři přednášek a seminářů. Později se přidaly podpůrné skupiny. Prvopočátky Q-Hubu sahají na konec roku 2022. Z mého pohledu v této době chyběly daty podpořené zdroje pro odborníky*ce i běžnou veřejnost. Jelikož dlouhodobě působím na Institutu pro psychologický výzkum FSS MUNI a učím na tamní Katedře psychologie, vím, že naši studující bakalářského programu mají velký zájem o queer psychologii a chtějí dělat afirmativní praxi.
Rovněž vynikají v kritické práci se zdroji. Dala jsem tedy ven výzvu, přihlásilo se několik lidí a začali jsme budovat blog. Současně jsme začali na FSS pořádat debaty na různá témata – sexuální násilí, otevřené vztahy, asexualita, péče o trans osoby atd. Mnoho akcí se koná v Praze, ale Brno se tehdy začínalo probouzet. Je to jen pár let a je vidět, že naše aktivita i aktivita dalších Brno rozhýbaly.
Vy sama stojíte v čele Q-Hubu, ale zároveň se dlouhodobě pohybujete i v odborném a výzkumném prostředí. Jak se tyto dvě roviny ve vaší práci propojují a proč vám dávalo smysl, aby vedle dat a výzkumů vznikal i skutečný prostor pro komunitní podporu?
Propojení je z mého pohledu pro mě tak trochu nutné, ale i pragmatické. Tedy na jedné straně nejsem schopna jen sedět u stolu a psát odborné články – chci také vytvářet něco viditelnějšího, co má smysl a dopad. Dopad pak vidím nejen u veřejnosti, která má možnost si najít dobré informace na našem webu, nebo u účastnictva podpůrných skupin – i členstvo Q-Hubu se od počátků mělo možnost rozvíjet. Díky tomu, co jsme vybudovali, jsme si mnozí poprvé zkusili organizovat akce, koordinovat projekt, dělat marketing, fundraising apod. Samozřejmě za to „platíme“ svým časem, ale Q-Hub stojí na tom, že kdo má čas, ten dá ruku k dílu a když ho nemá nikdo (včetně mě), Q-Hub tak trochu spí.
Pragmatický důvod propojení komunitní aktivity a výzkumu pak tkví v tom, že pokud se chcete něco dozvědět od queer lidí – třeba jak se mají, jaké mají potřeby, jak se jim daří atd. - musíte mít jejich důvěru. Určitě není potřeba být taky queer (a mnozí kolegové*yně nejsou), ale díky tomu, že navazujeme spolupráce s dalšími organizacemi. Lidé vědí, že nejsem jen „zvědavec“, co se jich bude ptát na intimní otázky, ale člověk, který chce ukazovat reálná data o reálných queer lidech veřejnosti, organizacím a politikům. Z mého prvního projektu Queer zdraví se díky této vybudované důvěře stal největší průzkum o queer dospělých v Česku dosud. Znalosti z dat, a nakonec nejen českých, pak můžeme uplatňovat v podpůrných skupinách a v předávání know-how dalším organizacím.
Kdybyste měla Q-Hub dnes představit někomu, kdo o něm nikdy neslyšel, co je podle vás jeho nejdůležitější role? Je to hlavně bezpečný prostor pro queer lidi, vzdělávání veřejnosti, práce s odborníky, nebo kombinace všeho dohromady?
Q-Hub je organizace, která se snaží podporovat zdraví queer lidí v Česku, a to skrze zpřístupňování daty podložených informací, tak skrze přímou podpůrnou činnost. Z oborů veřejného zdraví, epidemiologie a psychologie zdraví víme, že nestačí systém posouvat jen na jedné úrovni – třeba jen vytvářet materiály pro běžné queer lidi. Ideální je působit na různé části systému – na politickou úroveň, na odbornictvo, na veřejnost, na samotné queer lidi. Dělat prevenci i intervenci. To je takové rozumné vysvětlení – možná je to ale také tím, že máme mnoho nápadů a vizí a někdy je těžké si vybrat. Jsme tedy trochu široce rozkročení.
Jednou z klíčových částí vaší činnosti jsou Q-Skupiny, tedy podpůrná setkání pro lidi, kteří řeší otázky kolem sexuální, genderové nebo vztahové identity. S jakou představou jste je zakládali a co bylo od začátku nejdůležitější nastavit, aby lidem skutečně pomáhaly?
Moment založení skupin závisel na několika věcech: zaprvé, v Brně chyběla systematická služba podobného typu. Některé spolky i neformální skupiny pořádali různá setkání většinou ryze komunitního typu a my chtěli nabídnout víc – něco podobného, jako je má sbarvouven.cz. Zadruhé, už jsme existovali dostatečně dlouhý čas, aby nás lidé znali a důvěřovali nám. To také souvisí s tím, zda jsme schopni skupiny dostatečně propagovat – třeba kolik nás sleduje lidí. Zatřetí, v Brně jsem měla již dostatek známých, kteří působí jako psychologové v praxi či na podobných pozicích. Nenabízíme sice zdravotní ani psychoterapeutickou péči, ale z mého pohledu je zásadní mít dostatečné know-how a zkušenosti, aby byly skupiny pro všechny bezpečné. Začtvrté, peníze, bez nichž nejde dělat nic.
Díky nabitým zkušenostem a kontaktům jsem mohla zažádat o podporu Pride Business Forum na první skupiny. Ty posloužili k tomu, abychom vyladili, co je třeba, a rozjeli to naplno v roce 2026. U skupin je z mého pohledu nezbytné nastavit jasný a srozumitelný systém – kdy, kde, jak, kdo, pro koho. Dále je tu otázka etiky a bezpečí – jasná pravidla a kritéria na webu i na prvním setkání, proškolení facilitátoři*rky, možnost vzájemné intervize. Potom už je potřeba vše spustit a koukat, co se bude dařit a co ne.
U Q-Skupin zároveň jasně říkáte, že nejde o terapii, ale o komunitní podporu a sdílení. Jak jste přemýšleli o téhle hranici a proč je podle vás důležité ji pojmenovávat i navenek?
Hranice není nijak vytesaná do kamene a ani být nemůže. Když budeme slovíčkařit, i kamarád, co vás vyslechne vám de facto dává péči, ač neformální. Chceme ale, aby u nás lidé nehledali péči, kterou by měl poskytovat psychoterapeut, psycholog nebo zdravotník (např. klinický psycholog nebo psychiatr). Jako zapsaný spolek takovou péči nemůžeme poskytovat a naši facilitátoři*ky také všichni nemají vzdělání, které je k tomu třeba. Přestože Česko čelí krizi dostupnosti psychologické a psychiatrické péče, Q-Hub se snažil nebídnout něco, co je ještě vzácnější – neformální formu komunitní podpory, která je někde mezi pokecem u piva a psychoterapeutickým setkáním.
Jelikož jsou queer lidé extrémně ohroženi osamělostí (kterou Světová zdravotnická organizace považuje za jednu z největších hrozeb pro zdraví současnosti), chtěli jsme pomoci skrze pořádání a facilitování skupin, kde se mohou lidé seznámit a spřátelit. Skupinám pomáháme vytvořit si společný chat a víme, že se po skončení skupin většina dále setkává. To je hlavní účel skupin. Musíme se proto v úvodním dotazníku ptát i na to, jak je to dlouho od poslední případné závažné události jako je psychóza či sebevražedný pokus. Pokud by člověk, který zažívá akutní krizi, přišel na skupinu, bylo by velmi náročné udržet bezpečí pro všechny, včetně takového člověka. Můžeme ale každému předat kontakty na služby i jednotlivé odborníky*ce z Brna.
Když k vám dnes lidé do skupin přicházejí, s jakými tématy se nejčastěji potýkají? Jsou to pořád hlavně otázky coming outu a sebepřijetí, nebo se potřeby queer lidí za poslední roky posunuly někam dál?
Záleží na tématu skupiny – naše skupiny mají většinou téma identitní (například queer ženy) nebo zkušenostní (coming out a hledání). Obecně jsou to ale často lidé, kteří mají málo dalších queer lidí kolem sebe a nemají tak s kým mluvit nejen o coming outu, ale třeba taky o gay hokejové romanci. Samozřejmě si nebudou všichni nikdy rozumět a nepadnou si všichni do oka, ale máme něco společného, a to pomáhá necítit se sám. Jsou s námi tedy účastníci*ice, kteří potřebují probrat náročnější věci, a pak ti, co zrovna nic neřeší, ale chtějí se seznámit nebo třeba právě pomáhat ostatním.
Mám pocit, že dřív se ve veřejné debatě hodně řešilo hlavně samotné „přiznání identity“, zatímco dnes se čím dál víc mluví o osamělosti, vztazích, psychické únavě, pracovním prostředí nebo hledání komunity. Vidíte podobný posun i u lidí, kteří vyhledávají Q-Skupiny?
Ráda bych řekla, že dnes se coming outu lidé méně bojí nebo že je společnost víc přijímající, ale já ten pocit nemám. Data se nám také zásadně nějaký čas nehýbou (třeba ohledně názoru na manželství pro všechny) a u některých témat nyní zažíváme tzv. backlash – tedy zpětný negativní ráz, který se objevuje na začátku osvěty. Ten zažívají nyní hlavně genderově rozmanití lidé. Trans* témata jsou více vidět, ale veřejnost si ještě nezvykla. Zároveň ani gayové a lesby to nemají nadále lehké.
Třeba gayové a lesby jsou patrně nejméně ohroženi depresivitou, ale to „nejméně“ je pořád 30 %, což je zhruba dvojnásobné riziko oproti heterosexuálním lidem stejného věku v Česku. U asexuálních a genderově rozmanitých lidí se bavíme o polovině, kteří jsou pravděpodobně na hraně či za hranou diagnózy. Stojí za tím primárně nízká podpora okolí a tím se opět vracíme k informovanosti. O asexualitě většina běžných lidí neslyšela nebo slyšela mýty. Chybějící sociální podpora se pak přesně ukázala v jedné naší skupině, kde byli právě asexuílní lidé. Bylo to pro ně poprvé, co se setkali s někým dalších na asexuálním spektru a už to pro ně bylo velmi podporující.
Na webu Q-Hubu je vidět, že vedle obecnějších skupin otevíráte i konkrétněji zaměřené okruhy, třeba pro nebinární lidi, pro studující nebo pro pracovní život. Co vám tahle větší tematická rozrůzněnost říká o tom, jak se proměňuje queer zkušenost v Česku?
Nejsem si jistá, jak na toto odpovědět. Každopádně ale víme, že třeba nejvíce lidí s neheterosexuální orientací se identifikuje jako bisexuální, což často překvapuje veřejnost, která si myslí, že nebýt hetero znamená být gay/lesba. Podobně to patrně do budoucna bude s nebinaritou, jak nám naznačují zahraniční výzkumy. Svoboda otvírá a překračuje škatulky. Mladší generace, která naše skupiny spíše vyhledá, protože queer lidé středního věku si již často nějaké okolí vytvořili, má na sexualitu a gender jiný pohled a kategorie se nám rozrostly. Všechno je navíc spektrum, a tak můžeme trochu dojít k tomu, že člověk, to individuální, unikátní „škatulka“. Snažíme se reagovat na nejpalčivější potřeby, a tak jsme například nabídli skupinu pro asexuální lidi dříve než nějakou pro gaye, ačkoli jde o teoreticky menší populaci. Skupinu jsme ale snadno naplnili.
Co vás při fungování Q-Skupin v posledních letech nejvíc překvapilo? Třeba nějaké opakující se téma, které zvenčí není tolik vidět, ale v bezpečném prostoru se vrací znovu a znovu?
Mě osobně asi pořád překvapuje, kolik mýtů mezi lidmi koluje. Asi se nikdy nepodaří vše dostatečně vyvrátit, zvlášť, když anti-queer organizace dostávají masivní objemy peněz, aby zvládli profesionální lobbying a advokacii i aby si zaplatili dostatek botů, co budou na sítích šířit dezinformace a strach. Queer organizace, oproti tomu, jsou nejčastěji dobrovolníci, kteří tráví volný čas podporou komunit. Někdy i na úkor vlastního prospívání. Jen málo organizací, které podporují queer lidi, má profesionální zázemí a dostatek peněz. A stát v Česku neziskový sektor podporuje tak špatně, že se mi to nedaří ani moc vysvětlit v zahraničí.
Ve vaší práci se silně objevuje i téma duševního zdraví. Když se od veřejných debat posuneme k běžnému životu, jak se podle vás do psychiky queer lidí nejvíc propisuje to, že často žijí v prostředí, kde musí sami sebe vysvětlovat, být ve střehu nebo počítat s nepochopením?
Je to zcela zásadní a hlavní důvod, proč se queer lidé mají průměrně hůř než ostatní. Bezpečně víme, že samotná identita není v naprosté většině problém – jedinou výjimkou, která ale také není přímo o identitě, je třeba tělesná dysforie u genderově rozmanitých lidí. Tam pak samozřejmě část trápení vychází z nesouladu vnitřního prožívání a těla. Zásadní je ale to, jak společnost, včetně blízkých, člověka přijímá. Víme, že v kulturách, kde lidé neodsuzovali homosexualitu nebo genderovou rozmanitost, se přirozeně takové lidé měli lépe. Queer lidé tedy netrpí více depresemi, protože jsou queer, ale protože je za to společnost soudí.
Stejné je to u jiných menšin. Ze zahraničních i českých dat je prostě dlouhodobě jasné, že ten, kdo má přijímající rodiče, má násobně větší šanci, že se nepokusí o sebevraždu, nebude mít deprese ani úzkosti, nebude mít ani somatické potíže atd. Zdraví pak souvisí s běžným fungováním, a tak díky dobrému prospívání mohou mít lidé lepší výkon ve škole nebo v práci. Člověk je v tomhle trochu systém a vše souvisí se vším. Ty mechanismy jsou ale stejné u všech lidí – lidé, kteří měli náročné dětství kvůli nepřijímající rodině, mají vyšší šanci různých zdravotních a jiných překážek.
Ve společnosti se pořád objevuje názor, že queer lidé už dnes mají dost prostoru a že jejich potíže jsou někdy zveličované. Proč je podle vás důležité pořád dokola vysvětlovat, že nejde o přecitlivělost, ale o reálné dopady stigmatizace na zdraví, vztahy i každodenní fungování?
Mně přijde až srandovní, jak tento mýtus úspěšně koluje společností. Queer lidé nemají reprezentativní prostor ani zdaleka. Pokud by to tak bylo, pak tvoří aspoň 10 % v parlamentu, 10 % se všech manažerů, starostů, 10 % postav ve filmech a seriálech, 10 % vašich nadřízených, 10 % učitelů a lékařů, 10 % novinářů... Mně to přijde srandovní, protože ti, co mají pocit, že všude vidí queer témata, je asi opravdu vidí často, akorát si neuvědomují, proč.
Oni totiž reagují na takový obsah na internetu – ať už protože je štve, anebo je skutečně zajímá, ale mají internalizovanou homofobii. Když skrze jednoduché klikání a zastavování se nad duhovými příspěvky dáváte algoritmům najevo, že to s vámi něco dělá, bude vám to algoritmus ukazovat častěji. S velkou nadsázkou – pokud vidíte hodně duhy, jste teplí nebo homofobní. Tady by asi prospěla i mediální osvěta. Pak tu máme ještě hezký psychologický efekt výraznosti. Věci, které jsou výrazné, si selektivně pamatujeme více.
Do toho všeho dnes výrazně vstupuje i online prostor, kde jsou queer lidé často vystaveni nenávisti, zlehčování nebo permanentnímu komentování vlastní existence. Jak silně se podle vás tahle každodenní zátěž propisuje do toho, s čím lidé do podpůrných skupin přicházejí?
Online prostor nabízí anonymitu, která umožňuje krutost, a je tedy jen pro otrlé. Přitom jsme online skoro všichni. Queer lidem online prostor častěji ukazuje, že jsou horší než ostatní, protože lidé za displeji napíšou věci, které by nikdy do očí neřekli. Online prostor je taky obří a zahlcuje nás. Přehlcená mladá generace začíná zvažovat, nakolik vlastně chce být online a odborníci řeší, jak zkrotit technologické nenasytné giganty. Online agrese je tedy velký problém, a i proto děláme skupiny primáně offline – osobní kontakt prostě nelze nahradit. Máme totiž jako lidstvo aktuálně dojem, že jsme neustále propojení, přitom jsme čím dál více osamělí. Trávíme totiž více času online a méně spolu kolem stolu. Chceme tedy podpořit queer lidi, aby se skutečně setkávali, aby si mohli popovídat a aby si společně třeba plánovali výlety a jiné aktivity.
Q-Hub ale nemluví jen k samotné komunitě, snaží se zároveň vzdělávat i veřejnost a odborníky, od psychologů a terapeutů po školy nebo další instituce. Proč je podle vás důležité nezůstávat jen u podpory queer lidí, ale měnit i prostředí kolem nich?
Protože queer lidé nejsou ten problém, který je potřeba řešit. Je to problém společnosti a systému. Je tedy zásadní nejen pomoci queer lidem v aktuálních překážkách, ale investovat kapacity i do dlouhodobých změn – v informovanosti, zákonech, přístupu k péči. Například země na západ a sever od nás to pochopily dávno a investovali mnoho zdrojů do státních organizací i nezisku, aby se těch minimálně 10 % populace mělo lépe.
Queer lidé jsou obyčejní lidé, kteří pracují, platí daně a mohou společnosti opravdu přispět. To dává samozřejmě smysl i ekonomicky, to ani nemusíte mít empatii. Problém je, že některým organizacím naopak přijde, že je (ekonomicky) výhodnější proti queer lidem štvát. Tak to připadalo i nacistům, kteří najeli na vlnu nenávisti proti různým menšinám a skupinám. Víme však, jak to dopadlo. Proto je dobré investovat kapacity do vzdělávání. Vzdělanější společnost se nenechá opít koblihou, ani spalovacím motorem.
Když se dnes setkáváte s odborníky a institucemi, kde podle vás stále narážíte na největší nepochopení? Je problém spíš v předsudcích, v neznalosti, nebo v tom, že řada lidí pořád queer témata chápe jako něco okrajového, co se jich netýká?
Největší problém je z mého pohledu v neznalosti a přetížení odborníků*nic. Většina z nich nejsou zlí ani nemají vyloženě předsudky, neměli ale možnost vzdělání o queer lidech a ve chvíli, kdy mají plný úvazek a rodinu, opravdu nemají čas ani finance na extra vzdělávání. Setkávám se s lidmi z psychologické praxe často, zajímám se o situaci v lékařských prostředích a školách. Jen hrstka měla možnost vzdělat se v průběhu přípravy na zaměstnání v LGBTQ+ tématech. Mám radost, že například queer psychologický předmět má v kurikulu už většina předních českých kateder psychologie, to je ale takové minimum.
V psychoterapeutických výcvicích se systematicky s těmito tématy už nesetkáte, na medicíně také ne. To je potřeba posouvat. Skvělé zároveň je, že o to mají odborníci*ice opravdu zájem. Stát na téma doslova kašlal, a tak se tyto instituce začaly samy obracet na nestátní organizace, aby je začaly školit. V tuhle chvíli by tedy bylo potřeba, aby to stát nenechal jen na neziskovkách a dobrovolnících, ale aby přiložil ruku k dílu. Aspoň finančně. Třeba existence našich skupin je zcela závislá na neustálém shánění peněz.
Nechci, aby naši facilitátoři*ky věnovali svůj čas zadarmo, a tak neustále řeším, kde peníze vzít. V tuto chvíli je to tak náročné, že ani nemohu zaručit, že budeme pokračovat v roce 2027, přestože jsme vybudovali fungující systém, o skupiny je zájem a máme dokonce přebytek facilitátorů*ek. Nevím ale, kolik crowdfundingových kampaní a benefičních akcí ještě zvládneme. Mně osobně stál Q-Hub poslední půlrok většinu volného času, mnohé kolegy*ně také. Máme dobré výsledky, ale bez systematické podpory to nelze vydržet dlouho.
Pokud by čtenář LUI po přečtení rozhovoru cítil, že se ho tato témata osobně dotýkají – ať už hledá podporu, chce se zapojit nebo jen lépe porozumět –, jaké má dnes konkrétní možnosti? Jak se může přidat k aktivitám Q-Hubu nebo udělat první krok směrem k sobě i komunitě?
Nejlepší je podívat se v okolí a najít, zda neexistuje poblíž nějaká queer skupinka nebo organizace, která se schází. Různé komunity jsou i online, třeba QTY.cz má pro mladé lidi mnoho aktivit – srazy i společné hraní online videoher. Zásadní je v tomhle podle mě překonat ten první stud a strach a prostě jít na nějakou akci. Dobrá akce se pozná tak, že je inkluzivní i vůči stydlivým lidem. To se daří skvěle Plusku, QTY.cz, Prague Pridu v Komunitním centru v Praze, Oáze v Olomouci, a jistě mnoha dalším, které jsem neměla zatím možnost poznat nebo s nimi spolupracovat. Nebojte se tedy napsat do skupin či spolkům nebo rovnou dorazte někam, kde budou další lidé. I kdyby ne hned na prvním setkání, na dalších už se s někým dáte do řeči. A to udělá hodně.
