„Homosexualita je chyba v programu, kterou může opravit jen Bůh.“ Oslovili jsme ženu, která na Facebooku radí gayům, jak se „uzdravit“
Na sociálních sítích se s ní lze setkat pod desítkami diskusí – vždy s jistotou, že její odpověď přijde. Renata Š., která si nepřála zveřejnit celé jméno, se dlouhodobě vyjadřuje proti LGBT lidem a opírá se přitom o křesťanskou víru. Na naši žádost o rozhovor reagovala překvapivě rychle. Souhlasila, ale s podmínkou anonymity. Následující konverzace ukazuje, jak hluboký může být střet dvou světů, a jak obtížné je najít společnou řeč.
Vaše komentáře na Facebooku často radí lidem, kteří řeší svou orientaci, aby se „modlili za uzdravení“. Proč považujete homosexualitu za něco, co je potřeba napravovat?
Já nevycházím ze sebe, ale z pravdy, kterou nám zjevil Bůh. Člověk byl stvořen jako muž a žena, to je základ, který nemůžeme přepisovat podle toho, jak se kdo cítí. Homosexualita není identita, jak se dnes říká, ale narušení toho původního řádu. Je to jako když máte počítač, který byl stvořen pro určitý program, ale někdo vám tam nahraje něco jiného. Ten počítač pak nefunguje správně. To není chyba toho počítače, ale toho programu.
Stejně tak člověk není špatný, jen v něm může být něco, co tam nepatří. A právě víra dává nástroje, jak to řešit. Modlitba, svátosti, duchovní vedení. To nejsou prázdné pojmy, to jsou konkrétní věci, které mají sílu. Dnes se lidem říká, že mají přijmout všechno, ale někdy je potřeba si přiznat, že ne všechno, co cítíme, je správné.
Mnoho lidí by řeklo, že tím vlastně popíráte jejich identitu a způsobujete jim psychickou bolest. Přemýšlíte nad tím, jak vaše slova mohou působit?
Já si myslím, že pravda někdy bolí, ale to neznamená, že ji nemáme říkat. Kdybych někoho viděla jít směrem k propasti, taky ho nezastavím tím, že mu řeknu, ať si jde svou cestou, protože je to jeho volba. Láska není o tom, že všechno schválím, ale že chci pro druhého dobro.
Dnes se hodně mluví o psychice, ale málo o duši. Člověk není jen to, co cítí. Je tu i vyšší řád, který nás přesahuje. A pokud někdo žije v rozporu s tímto řádem, tak samozřejmě nemůže být dlouhodobě šťastný. Já nechci nikomu ubližovat, naopak nabízím cestu, která vede ke svobodě. Jenže ta cesta není jednoduchá a vyžaduje trpělivost.
Ve svých komentářích často používáte jazyk „uzdravení“. Co si pod tím konkrétně představujete?
Uzdravení není o tom, že se člověk ze dne na den změní. Je to proces. Je to návrat k tomu, kým člověk byl stvořen. Znamená to postupně opouštět to, co není v souladu s Bohem, a přijímat to, co je.
Někdy se lidé ptají, jestli to znamená, že se z homosexuála stane heterosexuál. Já si myslím, že to není podstata. Podstata je, že člověk přestane žít podle těchto sklonů. Že je nenechá určovat svůj život.
Ale to znamená celoživotní potlačování části sebe sama. To není zrovna malá věc.
To je otázka pohledu. Já bych neřekla, že je to potlačování, ale usměrňování. Každý člověk má nějaké sklony, které nejsou správné. Někdo má sklony k hněvu, někdo k závislostem, někdo k jiným věcem. A taky se učí je ovládat.
Nevidím důvod, proč by zrovna toto mělo být výjimkou. Jen proto, že to dnes společnost přijímá? Pravda se přece nemění podle toho, co je zrovna populární.
Setkala jste se někdy osobně s LGBT lidmi, kteří žijí spokojený život ve vztahu?
Ano, samozřejmě. Já neříkám, že ti lidé vypadají nešťastně. Naopak, mnozí působí velmi spokojeně. Ale to je právě to, co může být klamné. Spokojenost není totéž co pravda.
Člověk může být spokojený i v něčem, co není správné. To, že se někdo cítí dobře, ještě neznamená, že žije správně. To jsou dvě různé věci, které se dnes často zaměňují.
Nevnímáte, že tím vlastně zpochybňujete prožitek druhého člověka?
Možná ano, ale já nevycházím z prožitku, ale z pravdy. Kdybych měla řídit svůj život jen podle pocitů, tak bych se nikdy nikam neposunula. Pocity jsou proměnlivé.
Já chápu, že to může znít tvrdě. Ale kdybych měla všechno poměřovat tím, jak se kdo cítí, tak bych nikdy nemohla říct, že něco není v pořádku.
Vaše argumentace často vychází z víry. Co byste řekla člověku, který věřící není?
Já si myslím, že pravda platí pro všechny, nejen pro věřící. Ale samozřejmě, bez víry je těžší ji přijmout. Víra dává kontext.
Pokud někdo nevěří, tak se možná budeme míjet ještě víc. Ale to neznamená, že pravda přestává existovat. Jen ji ten člověk zatím nevidí.
Říkáte, že nikoho nenutíte. Zároveň ale aktivně vstupujete do diskusí a lidem radíte, jak mají žít. Není to určitá forma nátlaku?
Nemyslím si. Já jen nabízím pohled. Každý si s tím může udělat, co chce. Kdybych někoho nutila, bylo by to něco jiného.
Dnes se často říká, že už samotné vyjádření názoru je nátlak. Ale to přece není pravda. Diskuse má být o tom, že si řekneme různé pohledy.
Setkala jste se někdy s tím, že by vám někdo z LGBT komunity řekl, že jste mu svými radami ublížila?
Ano, setkala. Někteří lidé reagují velmi emotivně. Ale já to neberu osobně. Chápu, že to pro ně může být citlivé téma.
Zároveň si myslím, že někdy lidé odmítají slyšet něco, co se jim nehodí. To je přirozené. Každý z nás to někdy dělá.
V některých zemích jsou tzv. „konverzní terapie“ zakazovány právě kvůli jejich negativním dopadům. Jak se na to díváte?
Já si myslím, že se to často špatně chápe. Pokud někdo někoho nutí, manipuluje nebo mu ubližuje, tak to samozřejmě není správné. Ale modlitba není terapie v tom smyslu, jak se to prezentuje.
Modlitba je vztah s Bohem. A ten nemůže být špatný. Pokud někdo hledá pomoc ve víře, proč by mu to mělo být zakazováno?
Když říkáte, že homosexualita není v souladu s Božím plánem – jak si vysvětlujete, že někteří lidé ji vnímají jako něco, s čím se narodili?
Já si nemyslím, že všechno, s čím se člověk narodí, je automaticky správné. Svět je narušený. To je základní křesťanský pohled.
To, že něco cítím od malička, ještě neznamená, že to definuje, kým jsem. Člověk je víc než jeho sklony.
Máte pocit, že by se měla LGBT práva nějak omezovat? Například manželství pro všechny?
Já si myslím, že manželství má svůj jasný význam. Je to svazek muže a ženy, který má otevřenost k životu. To není jen společenská dohoda, to je něco hlubšího.
Pokud se to redefinuje, tak se tím narušuje celý ten koncept. Já chápu, že lidé chtějí rovnost, ale ne všechno, co se tváří jako rovnost, je skutečně správné.
Co byste řekla mladému člověku, který právě zjišťuje, že je gay, a bojí se to říct rodině?
Řekla bych mu, ať se nebojí hledat pravdu. Ať se nenechá definovat jen tímto jedním aspektem. Ať se obrátí k Bohu, který ho miluje.
Ať ví, že není sám. A že jeho hodnota není v tom, co cítí, ale v tom, kým je jako člověk.
A co když ten mladý člověk Boha necítí a jedinou úlevu nachází právě v přijetí své orientace?
Pak je to jeho cesta. Já mu ji nemůžu vzít. Ale zároveň mu nemůžu říct, že je to ta správná cesta. To je možná ten bod, kde se neshodneme. Ale to neznamená, že bych ho přestala vnímat jako člověka.
Máte pocit, že byste někdy mohla změnit názor?
Upřímně, nemyslím si to. Ne proto, že bych byla uzavřená, ale proto, že to není můj názor. Je to víra.A víra není něco, co měním podle okolností.
Zdá se, že se v zásadních věcech neshodneme. Máte pocit, že je vůbec možné najít mezi vaším pohledem a pohledem LGBT lidí nějaký společný bod?
Společný bod může být v tom, že všichni hledáme lásku a smysl. Ale cesta k tomu je podle mě jen jedna. A pokud ji někdo odmítá, tak ten průnik bude vždy omezený.
Já nikoho nenutím, každý má svobodnou vůli. Ale zároveň nemůžu říct, že všechny cesty jsou stejné. To by nebyla pravda.