„Otevřený vztah může fungovat jen tehdy, když s ním oba skutečně souhlasí,“ říká queer terapeut Andrej Kuruc, který se ve své praxi specializuje na párové terapie. Kolik párů to ale opravdu zvládne?

Vztahy jsou samy o sobě složité – a když do nich vstupuje zkušenost s menšinovým stresem, společenskými předsudky nebo nejistotou ohledně přijetí, mohou být ještě o něco náročnější. Právě na tuto oblast se dlouhodobě zaměřuje psycholog a terapeut Andrej Kuruc, který pracuje s queer jednotlivci i páry a pomáhá jim porozumět tomu, co se v jejich vztazích skutečně odehrává.

Kuruc má za sebou roky práce s LGBTQ+ komunitou, ať už v rámci podpůrných skupin pro trans lidi, nebo jako expert na genderovou rovnost a prevenci násilí. Dnes působí v terapeutickém centru Adama Šimka, kde se specializuje mimo jiné na párovou terapii. Ve své praxi se setkává s tématy, která jsou pro queer vztahy typická – od rozdílné míry coming outu přes internalizovanou homofobii až po tlak okolí nebo otázky otevřených vztahů.

V rozhovoru pro LUI vysvětluje, v čem se queer vztahy liší od těch heterosexuálních, proč může být nepřijetí vlastní identity zdrojem konfliktů i jak nastavit vztah tak, aby byl dlouhodobě funkční a bezpečný pro oba partnery.

Proč jste se rozhodl věnovat práci s LGBTI+ lidmi? Co vás k tomu přivedlo?

Pro mě bylo vždy důležité, aby lidé měli k dispozici pomoc a podporu v situacích, když procházejí něčím těžkým. Já jako gay jsem takovou podporu často neměl, a právě proto mi dává smysl, aby ji dnes měli k dispozici mladí i starší LGBTI+ lidé.

Je důležité, aby pochopili, že v tom nejsou sami a že mnoho obtíží nevychází z nich samotných, ale z okolí. Snažíme se proto lépe porozumět tomu, jak fungují předsudky, jak na nás působí stres spojený s menšinovým postavením a co lidem pomáhá tyto náročné situace zvládat.

Působíte v terapeutickém centru Adama Šimka. Jak jste se vlastně seznámili?

S Adamem jsme se poznali během výběrového řízení do psychoterapeutického výcviku zaměřeného na práci s traumatem .Právě tam vznikl základ našeho profesního vztahu, který jsme následně dál rozvíjeli.

Minulý rok jsem zároveň zvažoval přesun do Prahy, mimo jiné i kvůli celkové společenské situaci na Slovensku, která není – zejména pro LGBTI+ lidi – příliš příznivá. Když Adam začal budovat terapeutické centrum, dávalo nám smysl spojit síly.

Shodujeme se na tom, že pro LGBTI+ klienty je klíčový afirmativní přístup, tedy takový, který jejich orientaci a identitu přirozeně přijímá, rozumí jejich specifickým zkušenostem a vytváří bezpečné, respektující a podpůrné prostředí.

Navazuji právě na rozhovor s Adamem, kde jsme otevřeli téma queer terapeutů a duševního zdraví. S vámi se chceme zaměřit konkrétně na queer vztahy a partnerskou dynamiku. Co vás k této specializaci přivedlo?

Jde o jednu z oblastí, na které se dlouhodobě odborně zaměřuji. V praxi totiž narážím na to, že párových terapeutů, kteří se skutečně věnují queer klientům, je stále nedostatek. Řada z nich se sice označuje jako „friendly“, ale pokud nemají hlubší porozumění specifickému životnímu kontextu LGBTI+ páru nebo si nesou neuvědomělé předsudky, může to v terapii vést k nedorozuměním a postupnému odcizení.

Silnou motivací pro mě byla i samotná nedostupnost této péče. Chtěl jsem párům nabídnout prostor, kde jejich zkušenost nebude zpochybňována, ale naopak pochopena v širším kontextu. Do vztahů queer lidí totiž výrazně vstupuje takzvaný menšinový stres.

Ten se může promítat například do silné závislosti partnerů jeden na druhém jako na jediném bezpečném zázemí, nebo do konfliktů vycházejících z rozdílné míry coming outu. Právě proto mi dává smysl pracovat s páry a pomáhat jim tyto dynamiky pojmenovávat a zvládat.

Vy už jste to trochu nastínil, ale v čem se queer páry skutečně liší od těch heterosexuálních a v čem jsou si naopak podobné?

Zásadní rozdíl spočívá v tom, že LGBTI1 lidé čelí právě zmíněnému menšinovému stresu. Může mít podobu diskriminace, mikroagresí, odmítnutí ze strany rodiny nebo předsudků ve společnosti.

Tento tlak se pak přirozeně promítá i do partnerských vztahů. Často je například obtížné rozlišit, co je skutečný vztahový konflikt a co je důsledek vnějšího prostředí. Objevuje se stud za partnera, potřeba vztah skrývat nebo narušení pocitu blízkosti. Významnou roli hraje také coming out – pokud jsou partneři v odlišné fázi otevřenosti, může to vytvářet napětí a nerovnováhu ve vztahu.

Na druhé straně jsou si páry v mnohém velmi podobné. Stejně jako u heterosexuálních vztahů stojí v jádru především komunikace. Každý pár se potřebuje naučit otevřeně a respektujícím způsobem mluvit, porozumět tomu, že některé problémy nevycházejí z partnera, ale z vlastních zkušeností, a aktivně s nimi pracovat.

U části párů se častěji otevírá téma monogamie a otevřených vztahů, ale i zde platí, že klíčovou roli hraje jasná komunikace, důvěra a společně nastavená pravidla.

Více v Galerii

Zdroje: Adobe Stock/ Se svolením, archiv Andreje Kuruce/ Se svolením

S otevřenými vztahy se často setkávám například u svých gay přátel. Co byste doporučil párům, které o otevření vztahu uvažují? Existují univerzální pravidla, nebo jde vždy o individuální nastavení?

Základem je ujasnit si, zda otevřený vztah skutečně chtějí oba partneři. V odborném kontextu se mluví o konsenzuální nemonogamii – tedy o situaci, kdy s tímto uspořádáním oba vědomě a svobodně souhlasí. Pokud jeden z partnerů ke změně přistupuje pod tlakem, bývá to častý zdroj budoucích konfliktů.

Stejně důležité je otevřeně si pojmenovat motivace: proč chtějí vztah otevřít a co od toho očekávají. Tento krok nelze přeskočit, protože právě nevyřčená očekávání často vedou k nedorozuměním.

Klíčovou roli pak hraje nastavení konkrétních pravidel. Mohou na první pohled působit příliš formálně, ve skutečnosti ale fungují jako prevence konfliktů. Partneři by si měli vyjasnit, jaká bude míra otevřenosti a sdílení, co je pro ně přijatelné a kde naopak leží hranice.

Součástí dohody by mělo být i to, jak budou řešit případné porušení těchto pravidel. Každý pár si nastavuje vlastní režim – někdo preferuje detailní sdílení, jiný naopak větší míru soukromí.

Pokud se podaří tato očekávání a hranice pojmenovat, ideálně i za podpory terapie, může otevřený vztah paradoxně přinést větší stabilitu, důvěru a pocit bezpečí.

Jak velkou roli ve vztazích hraje internalizovaná homofobie nebo nepřijetí vlastní identity? Setkáváte se s tím u klientů často?

Ano, velmi často. Pokud má člověk potíže s přijetím vlastní identity, promítá se to do vztahu prakticky nevyhnutelně. Může pro něj být obtížné o vztahu otevřeně mluvit, projevovat náklonnost nebo být s partnerem viditelný na veřejnosti.

To pak vytváří napětí mezi partnery. Jeden může situaci vnímat jako odmítání nebo nedostatek blízkosti, zatímco druhý prožívá stud, potřebu se skrývat nebo má tendenci vztah nevědomě sabotovat. V některých případech se objevují i potíže s prožíváním emocí – lidé, kteří nebyli vedeni k přijetí vlastní identity, mohou mít problém přijmout i to, že milují partnera stejného pohlaví.

Významnou roli v tom hrají i stereotypy, se kterými jsme vyrůstali. Například představa, že muž nemá být emoční, zranitelný nebo „jiný“. Internalizovaná homofobie – nebo obecně negativní postoje k vlastní identitě – pak mohou výrazně narušovat intimitu, důvěru i celkovou kvalitu vztahu.

Setkáváte se ve své praxi i se situacemi, kdy jeden z partnerů – nebo oba – ještě nejsou vyoutovaní vůči rodině? Jak se to ve vztahu projevuje?

Ano, velmi často. V praxi se setkávám s páry, kde je jeden partner plně vyoutovaný, běžně tráví čas s rodinou i se svým partnerem, zatímco druhý svou orientaci před rodinou stále skrývá.

Tato nerovnováha přirozeně vytváří tlak a napětí. Důležité ale je, že cílem terapie není nikoho tlačit do určitého tempa, ale hledat takový postup, ve kterém se oba partneři cítí bezpečně.

Součástí práce je také porozumět tomu, odkud obavy partnera, který coming out odkládá, pramení. Často souvisejí s nepřijetím vlastní identity nebo se strachem z reakcí okolí.

Klíčové je, aby partneři byli „na jedné lodi“ – snažili se vzájemně pochopit své prožívání a zároveň se v tom podporovali. Právě kombinace porozumění a podpory je v těchto situacích zásadní.

Na začátku jste zmínil, že situace na Slovensku je v některých ohledech složitější než v Česku. Ani tady ale nejsou podmínky ideální – například stále chybí manželství pro všechny. Promítá se tato právní nejistota do vztahů vašich klientů?

Ano, velmi výrazně. Jde o další formu menšinového stresu, tentokrát ukotvenou přímo v legislativě a fungování institucí. Lidé si uvědomují, že nemají stejná práva jako heterosexuální páry, což může vyvolávat pocity nespravedlnosti, frustrace nebo bezmoci.

Toto téma se v terapii objevuje poměrně často. U lesbických párů se častěji otevírá otázka rodičovství a hledání konkrétních cest, jak situaci řešit, zatímco u gay párů bývá téma dětí složitější a někdy zůstává spíše v rovině přání, které není snadné naplnit.

V terapeutickém procesu se pak pracuje i s tím, jak tyto pocity uchopit a zpracovat – jak se vyrovnat s realitou systému, který není nastaven rovnoprávně, a zároveň hledat způsoby, jak si ve vztahu budovat stabilitu, jistotu a pocit rovnocennosti navzdory vnějším omezením.

Jedním z výrazných témat v queer komunitě je i tlak na vzhled, výkon nebo určitý životní styl. Promítá se tento tlak do partnerských vztahů?

Ano, může mít poměrně silný dopad. Někteří lidé si nesou zkušenost izolace nebo odmítnutí a mají obavu, že o ně nikdo další nebude mít zájem. V důsledku toho pak někdy setrvávají ve vztazích, které jim nevyhovují, nebo v nich dochází k překračování jejich hranic.

Strach z toho, že už si nikoho nenajdou, může být velmi intenzivní a výrazně ztěžuje rozhodnutí ze vztahu odejít – i ve chvíli, kdy je dlouhodobě nefunkční nebo vyčerpávající.

V terapeutické práci je proto klíčové zaměřit se na sebeúctu a na to, jak člověk vnímá vlastní hodnotu. Právě posílení tohoto vnitřního nastavení často otevírá prostor pro zdravější rozhodování ve vztazích.

Jak vypadá první sezení s párem, který k vám přichází? A v čem se liší od individuální terapie?

Na začátku je pro nás klíčové vytvořit bezpečné a příjemné prostředí. Nabídnu klientům základní komfort – například vodu, kávu nebo čaj – a krátce se představím. Následně vyzvu partnery, aby se představili i oni a přiblížili svou situaci.

Důležitou součástí úvodního setkání je zaměřit se nejen na to, co ve vztahu nefunguje, ale také na to, co funguje a čeho si na něm oba váží. Teprve poté se postupně otevírají témata, která potřebují řešit. Tempo je přirozeně pomalejší – není nutné mít hned všechno jasně pojmenované.

Na rozdíl od individuální terapie je výrazně větší důraz kladen na samotnou komunikaci mezi partnery. Součástí práce je její postupné nastavování a kultivace. 

Dokážou páry na začátku samy pojmenovat, co ve vztahu funguje, nebo to spíše společně objevujete?

Ve většině případů to společně postupně hledáme. Tempo je záměrně pomalejší a není nutné, aby bylo hned na začátku všechno přesně pojmenované. Klíčové je vytvořit bezpečný prostor, ve kterém se tyto věci mohou postupně vynořovat.

Současně se snažím jemně nastavovat principy respektující komunikace. V praxi to znamená například to, že jeden partner mluví a druhý se soustředí na skutečné naslouchání. Následně se pokusí vlastními slovy zopakovat, co slyšel, a první partner může potvrdit, zda byl správně pochopen.

Ukazuje se totiž, že často neposloucháme druhého zcela přesně a jeho sdělení si nevědomě doplňujeme podle vlastních interpretací. Právě zde vzniká řada nedorozumění.

Na začátku terapie je proto důležité tímto procesem projít – aby si partneři uvědomili svou rovnocennost a zároveň pochopili, že každý z nich přináší do vztahu vlastní emoce, potřeby i zkušenosti, které si zaslouží pozornost a porozumění.

Co bývá pro páry během terapie nejtěžší – otevřít citlivá témata, nebo následně skutečně něco změnit?

Nejnáročnější bývá zpravidla samotné otevření bolestivých témat. To vyžaduje čas, důvěru, a především pocit bezpečí – a platí to jak pro individuální, tak pro párovou terapii.

Partneři si potřebují nejprve ověřit, že se nacházejí v prostředí, kde si mohou dovolit projevit i nepříjemné emoce, jako je smutek, pláč nebo hněv, aniž by byli hodnoceni nebo odmítnuti.

Terapie se tak často stává místem, kde člověk poprvé vysloví věci, které svému partnerovi dosud nikdy neřekl. Právě to ale předpokládá určitou míru důvěry, která se buduje postupně.

Nelze očekávat, že se vše vyřeší během jednoho setkání. Zároveň ale platí, že už po několika sezeních bývá patrný první posun – ať už v komunikaci, nebo v porozumění tomu, co se ve vztahu skutečně odehrává.

Může párová terapie pomoci i v situaci, kdy se partneři rozhodnou rozejít – například tak, aby rozchod proběhl klidněji a bez zbytečných konfliktů?

Ano, může. A neplatí to jen pro queer páry, ale pro partnerské vztahy obecně.

Často jsme nastavení tak, že rozchod jako možnost vůbec nepřipouštíme. Ve chvíli, kdy si ale dovolíme připustit, že i to může být legitimní cesta, paradoxně se tím může snížit tlak – a v některých případech to vztah dokonce stabilizuje.

Pokud už k rozchodu skutečně dojde, může terapie sehrát důležitou roli v tom, aby proběhl klidněji, s větším porozuměním a respektem. Pomáhá partnerům lépe uchopit vlastní emoce, komunikovat bez eskalace konfliktů a uzavřít vztah způsobem, který je pro oba co nejméně zatěžující.

Vnímáte ve své praxi rozdíly mezi mladší a starší generací queer lidí v tom, jak přistupují ke vztahům?

Ve své praxi se častěji setkávám s klienty kolem třiceti let, zatímco mladší páry přicházejí spíše výjimečně. Přitom právě u nich by dávalo smysl vyhledat podporu dříve. Starší páry nejsou zvyklé využívat párovou terapii, ale může je to posunout.Témata, která páry řeší, jsou totiž do značné míry podobná napříč generacemi. Rozdíl je spíše v tom, kdy se začnou otevírat. Pokud se problémy začnou řešit včas, bývá práce s nimi výrazně snazší. Naopak se často stává, že páry přicházejí až po deseti či patnácti letech vztahu, kdy se dlouhodobě neřešené potíže kumulují a vyhrotí.

Zkušenosti z praxe i dílčí výzkumy zároveň naznačují, že párová terapie může být u LGBTI+ párů velmi účinná, v některých případech dokonce efektivnější než u párů heterosexuálních.

Jsou podle vás queer vztahy křehčí než heterosexuální, nebo se to takto nedá jednoduše říct?

Do určité míry jsou vystavené většímu tlaku. Queer vztahy totiž čelí silnějším vnějším vlivům – od společenských očekávání přes diskriminaci až po legislativní omezení.

Zároveň vyrůstáme v prostředí, kde dominuje heteronormativní model vztahů, a pro řadu lidí tak není samozřejmé přijmout, že i queer páry mohou vytvářet plnohodnotné a stabilní vztahy či rodiny. Citlivější může být například téma rodičovství, otázka dětí nebo právního uznání vztahu.

Na druhou stranu právě zvládání těchto tlaků může vztahy také posilovat. Některé páry si díky tomu vytvářejí silnější vazbu a větší míru soudržnosti. Zároveň se ale v praxi setkávám i s tím, že lidé opakovaně vstupují do vztahů a nedaří se jim porozumět tomu, jaké vzorce se v nich opakují.

Andreji, mám na vás poslední otázku. Co je podle vás základem zdravého a dlouhodobě funkčního vztahu, bez ohledu na sexuální orientaci? Co by v něm nemělo chybět?

Zásadní je respektující komunikace. Právě ta bývá jednou z nejnáročnějších oblastí a zároveň ve vztazích často chybí.

Důležité je pravidelně spolu mluvit, dokázat pojmenovat i nepříjemná témata a otevřeně je sdílet. Stejně tak je klíčové mluvit o vlastních potřebách a společně hledat řešení, která budou fungovat pro oba partnery. Součástí toho je i schopnost nastavovat dohody, dodržovat je a v případě potřeby se k nim vracet a upravovat je. Pokud komunikace selhává, snadno vznikají nedorozumění a konflikty, které mohou vztah postupně oslabit, nebo ho i ukončit.

Respektující komunikace je proto skutečně základním stavebním kamenem každého dlouhodobě fungujícího vztahu.