„Kulturní války slouží k tomu, aby se odvedla pozornost od skutečných problémů,“ říká europoslankyně Markéta Gregorová, která varuje před zneužíváním LGBT témat v politice
Na jedné straně vznikají nové strategie zaměřené na rovnost a ochranu práv, na straně druhé však v některých zemích dochází k jejich zřetelnému omezování. Právě v tomto rozporuplném prostředí se pohybuje agenda, které se dlouhodobě věnuje i Markéta Gregorová. Česká europoslankyně za Piráty v rozhovoru vysvětluje, proč se dnes boj za práva queer lidí neodehrává pouze na úrovni národních parlamentů, ale stále výrazněji také v evropských institucích a online prostoru. Otevírá téma rozporu mezi deklarovanou rovností a konkrétní politikou členských států, popisuje situaci v Maďarsku a na Slovensku a zamýšlí se nad tím, jakou roli v současných kulturních konfliktech hrají sociální sítě, algoritmy i umělá inteligence.
V posledních letech sledujeme v Evropě – a vlastně i globálně – určitý paralelní vývoj. Na jedné straně vznikají strategie a deklarace rovnosti, na druhé ale v některých zemích dochází k omezování práv queer lidí. Když se na situaci díváte jako europoslankyně, převažuje dnes spíše posun vpřed, nebo pocit, že je potřeba bránit již dosažené?
Myslím si, že se to bohužel – a říkám to jako někdo, kdo má velmi rád jednotnou Evropu – výrazně liší napříč státy Evropské unie. Samozřejmě i napříč světem, ale zůstanu u EU.
Liší se to i podle institucí. Když to vztáhnu například na Evropský parlament, tak to, co jsme schopni a ochotni odhlasovat, třeba transparentnost v odměňování, sice na první pohled nesouvisí přímo s rovností, ale díky stereotypům víme, že právě tohle vede i k rovnosti v odměňování.
Pak ale přichází implementace na úrovni států. Některé státy, bohužel i Česká republika, se tomu brání. Argumentují například ochranou obchodního tajemství. Přitom jde inherentně o rovnostní opatření.
A pak tu máme situace v některých zemích, například v Maďarsku nebo Polsku, které působí v ostrém kontrastu k tomu, co schvaluje Evropský parlament nebo co funguje jinde. Pamatuji si třeba setkání během předsednictví jedné ze skandinávských zemí, kde zaznělo, že mají manželství pro všechny už 17 let. My jsme tam jako Češi seděli a říkali si, jak by bylo skvělé, kdyby to tak bylo i u nás.
Takže to opravdu nejde zobecnit. Záleží na konkrétní zemi, instituci i na tom, jak se opatření implementují.
Evropská komise nedávno přijala strategii pro rovnost LGBTIQ+ osob na období 2026 až 2030, která navazuje na předchozí plán, ale vzniká v mnohem napjatějším politickém prostředí. Má podle vás reálnou šanci něco změnit, nebo jde spíš o deklaraci bez reálného dopadu, protože si členské státy stejně dělají, co chtějí?
Podívejme se na to prakticky. Strategie sama o sobě neznamená legislativní vymahatelnost. Je to ale dokument Evropské komise, který je schválený, a tím pádem naznačuje směr, kterým se bude ubírat budoucí legislativa.
To, že Komise něco navrhne, ještě neznamená, že to členské státy nezmění, ale strategie obsahuje konkrétní cíle. Například celoevropský zákaz konverzních praktik – o tom už jsme hlasovali i v parlamentu.
Velký důraz je také na online prostor, kde jsou queer lidé, a v poslední době zejména trans lidé, vystaveni extrémním útokům. Právě na to reagují některé legislativy, jako je zákon o digitálních službách nebo připravovaný Digital Fairness Act.
Ten se zaměřuje na obchodní modely technologických firem, což v praxi znamená například omezování algoritmů, které šíří nenávistný obsah.
Takže ano, strategie sama o sobě není vymahatelná, ale rozhodně to není jen papír. Ukazuje směr, který se následně promítá do konkrétních legislativních návrhů.
Dá se nějak legislativně zajistit, aby schválené evropské zákony měly reálný dopad v členských státech? Nebo to zůstává primárně v jejich gesci a je složité to z Bruselu ovlivnit – například u témat jako manželství pro všechny?
To souvisí s rozdělením kompetencí v zakládacích smlouvách EU a momentálně není politická vůle to měnit. To znamená, že oblasti, které mají členské státy ve své výhradní kompetenci, si budou i nadále řešit samy.
Nicméně existují i posuny. Nedávno například Soudní dvůr EU uznal přeshraniční rodičovství dvou matek. To je velký precedent pro všechny stejnopohlavní rodiče, kteří jsou zapsaní v dokladech dítěte v jedné ze zemí EU, a mají tak podle soudu bez ohledu na pohlaví stejná rodičovská práva i ve zbylých státech sedmadvacítky.
To sice bohužel příliš nepomáhá českým queer párům – a to mě mrzí – ale je to krok, který má praktický dopad. Například když pár ze zahraničí přijede do Česka, neměl by se už muset složitě domáhat právního uznání svého vztahu.
Kdybyste na chvíli opustila bruselský „rybníček“ a podívala se do Česka – myslíte, že máme reálnou šanci v tomto volebním období prosadit manželství pro všechny, zvlášť s ohledem na vládu Andreje Babiše a její koaliční partnery?
Kdyby to bylo jen na hnutí ANO, tak si myslím, že by určitá šance existovala. Jsou tam totiž i progresivnější poslanci, například Taťána Malá, kteří by to mohli podporovat.
Ostatně i v minulém volebním období se některé věci týkající se například menstruačních pomůcek nebo trans práv podařilo prosadit díky širší koalici.
Je to tedy otázka toho, který proud v rámci vlády převládne. Stejně jako to bylo v minulém období, kdy nakonec převážil konzervativnější přístup, například ze strany KDU-ČSL, což pro mě bylo těžko pochopitelné. Bude záležet na vnitřní dynamice té vlády.
V Česku jsou práva LGBT lidí ve srovnání s okolními státy na relativně dobré úrovni, ale zhoršení situace vidíme například v Maďarsku nebo na Slovensku. V Maďarsku byla v posledních letech přijata opatření omezující viditelnost i práva LGBT lidí, včetně faktického zákazu Budapest Pride. Vy jste loňského pochodu účastnila jako europoslankyně. Jak to tam vypadalo a jaké jste z toho měla pocity?
Nikdy v životě jsem nebyla v tak obrovském davu lidí, kteří se snaží pohybovat jedním směrem. Bylo to ale naprosto skvělé, protože atmosféra byla výborná – lidé byli šťastní a nadšení z toho, kolik jich přišlo.
Před odjezdem jsme dostávali briefingy o možné hrozbě krajní pravice a fyzických útoků. Viktor Orbán dokonce naznačoval, že policie pochod nebude chránit, protože je nelegální, zatímco některé neonacistické pochody byly povolené.
Nakonec ale došlo k určité „rebelii“ uvnitř policie a její vedení si zřejmě nechtělo vzít na sebe odpovědnost za případné násilí. Neonacistické skupiny byly odděleny od hlavního pochodu a celé to proběhlo klidně.
Policie nakonec pochod ochránila, což považuji za velmi důležité. Ukazuje to, že v Maďarsku jsou dobří lidé, jen mají špatnou vládu.
Bylo nás tam asi 70 europoslanců, ale celkově přišlo přes 200 tisíc lidí, převážně Maďarů. My jsme tam byli hlavně jako podpora a jako pozorovatelé, aby bylo možné případně přinést nezávislé svědectví.
Z jakého důvodu Viktor Orbán útočí na LGBT komunitu? Je to podle vás zástěrka pro jeho vlastní domácí politické problémy?
Podle mě jde o standardní populistický postup – využívání kulturních válek k získání podpory lidí, kteří se cítí ohroženi rychlými změnami ve společnosti.
Tyto změny ale ve skutečnosti vůbec nesouvisí s identitou lidí. Souvisejí s širšími procesy ve světě – ekonomickými, geopolitickými nebo technologickými.
Je důležité, aby opozice a liberální či progresivní politici na tohle upozorňovali a nenechali populisty tento rámec ovládnout. Pokud čelíme například energetické krizi způsobené ruskou agresí nebo globálními změnami, je potřeba mluvit o těchto skutečných problémech a pomáhat lidem konkrétními opatřeními.
Kulturní války slouží právě k tomu, aby se pozornost od těchto témat odvedla. A zároveň tím dochází k poškozování queer komunity.
Mnozí z nás si pamatují, že česká společnost byla v devadesátých letech v některých ohledech liberálnější než dnes. Postupně se ale podařilo těmto tématům vtisknout politickou agendu a využít je k polarizaci společnosti.
Mnoho lidí říká, že ještě před pěti nebo sedmi lety byla situace v tomto ohledu lepší než dnes, kdy se téma LGBT práv více zneužívá v rámci kulturních válek. Souhlasíte s tím?
Ano, je to tak. Není to ale chyba queer komunity. Ta stále nemá rovná práva, a proto za ně musí bojovat.
Pride pochody nejsou jen oslavou identity, ale i nástrojem boje za rovnost. Je důležité v tom pokračovat.
Zároveň je to ale apel především na liberální a progresivní politiky, aby nenechávali toto téma populistům a konzervativcům k politickému zneužívání. Ve výsledku to totiž vede k dalšímu ubližování queer lidem.
Situace se nezhoršuje jen v Maďarsku, ale i na Slovensku, které přijalo kroky omezující například uznání genderové identity nebo zakotvilo pouze dvě pohlaví na ústavní úrovni. Evropská unie několikrát hrozila sankcemi – může ale reálně tyto země donutit, aby taková opatření změnily?
Pokud jde o manželství nebo registrované partnerství, tam je odpovědnost čistě na národních státech.
Jakmile se ale jedná o diskriminaci na základě sexuální orientace nebo genderové identity, tak to už je v rozporu nejen s úmluvami o základních lidských právech, ale i s legislativou Evropské unie.
Evropská komise tedy může zahájit řízení kvůli porušování práva. Realita ale je, že – jak vidíme například u Maďarska – Komise v těchto případech postupuje spíše opatrně.
U Maďarska je to částečně i kvůli tomu, že Viktor Orbán má silnou vyjednávací pozici. Slovensko je v tomto směru slabší, ale i tak je vymáhání práva politicky složité.
Aktuálně se věnujete i regulaci umělé inteligence, konkrétně nástrojům, které dokážou vytvářet sexualizované nebo manipulované obrázky lidí bez jejich souhlasu. Proč je to podle vás důležité téma i z pohledu LGBT komunity?
Za prvé je potřeba říct, že queer komunita patří mezi skupiny, které jsou v online prostoru velmi často terčem nenávistných projevů. Podle organizace IUSTITIA se každý mladý queer člověk v roce 2024 setkal s nenávistnými projevy, pětina z nich dokonce denně.
Takzvané „nudifiers“, tedy aplikace, které bez souhlasu „svlékají“ lidi – nejčastěji ženy a děti – se stávají dalším nástrojem kyberšikany.
Queer lidé jsou navíc často velmi aktivní a viditelní na sociálních sítích, protože bojují za svá práva. Právě proto se na ně tyto nástroje používají disproporčně častěji.
Dříve podobná manipulace existovala také, ale byla složitější. Dnes stačí pár kliknutí a krátký prompt. To výrazně snižuje bariéru pro zneužití a umožňuje šikanu ve velkém měřítku. Výsledkem je dehonestace lidí a snaha je umlčet v online debatách.
Je podle vás zákaz těchto nástrojů správným řešením? Není nulová tolerance příliš restriktivní? Neměla by se hledat spíše jemnější regulace?
Vedli jsme o tom dlouhou debatu i ve frakci. Já sama jsem jako Pirátka velmi citlivá na ochranu svobody online prostoru.
Ale klíčová otázka zní: k čemu vlastně nudifier potřebujete? A na to jsme nenašli žádné legitimní, neškodné využití.
Ano, někdo může i dnes ve Photoshopu vytvořit manipulovaný obrázek. Rozdíl je ale v náročnosti. Pokud to vyžaduje čas a určitou dovednost, není to tak snadno zneužitelné.
U těchto AI nástrojů stačí pár slov a můžete šikanovat tisíce lidí, klidně automatizovaně.
Takže dokud někdo nepřijde s legitimním společenským využitím těchto nástrojů, dává mi jejich zákaz smysl.
U umělé inteligence ještě zůstaňme. Jedním z diskutovaných témat je, zda může AI pracovat s citlivými údaji, například o sexuální orientaci. Kde podle vás leží hranice mezi ochranou a možným zneužitím?
V rámci AI Actu jsme se snažili – a budeme se snažit i v dalších legislativách – zabránit uvolňování ochrany osobních dat, které dnes zajišťuje GDPR.
Evropská komise totiž přichází s návrhy, které by umožnily využívat některé citlivé údaje pro trénování AI. Parlament se tomu snaží bránit.
Hranice je podle mě jasně daná právě GDPR. Patří sem údaje o sexuální orientaci, náboženství, genderové identitě nebo zdravotním stavu.
Problém je, že i z na první pohled nevinných dat – například z toho, co člověk lajkuje – lze tyto informace s velkou přesností odvodit. A následně je možné lidi profilovat.
Dokud jde jen o marketing a nabídku produktů, může to působit neškodně. Ale v kombinaci s politikou nebo ideologií se to stává velmi nebezpečným nástrojem.
Představte si, že někdo cíleně oslovuje sousedy queer lidí a snaží se je přesvědčit, že jsou nebezpeční. Takové zneužití dat má reálné dopady na životy lidí.
Velké technologické firmy dnes pracují s obrovským množstvím dat a jejich fungování není příliš transparentní. Dá se podle vás vůbec efektivně kontrolovat, jak s těmito daty nakládají?
Máme teď poměrně nový zákon o digitálních službách. Možná si ho lidé pamatují i proto, že proti němu hlasitě vystupoval Elon Musk, kterému se nelíbilo, že by měl otevřít své algoritmy.
Podstatou tohoto zákona je právě transparentnost. Chceme vědět, kdo, jak a proč nás ovlivňuje.
Jakmile tyto informace budeme mít, můžeme přistoupit k vymáhání pravidel. Například pokud zjistíme, že určité platformy systematicky zvýhodňují konkrétní typ obsahu – třeba proruské narativy nebo extrémní ideologie – můžeme požadovat nápravu.
Ideálním cílem je dosáhnout určité algoritmické neutrality.
Zároveň je pravda, že uživatelé si své algoritmy do určité míry vytvářejí sami. Když sledujete obsah o kočkách, budete vidět víc koček.
Jenže tyto systémy jsou navržené tak, aby podporovaly extrémy, protože ty nejvíc přitahují pozornost. A právě to vede k šíření toxického a nenávistného obsahu, což má velké dopady zejména na mladé lidi.
Když mluvíme o mladé generaci, nelze opomenout ani fenomén tzv. manosféry – online komunit, v nichž se šíří misogynie a představy o nadřazenosti mužů. Vnímáte jako účinné řešení například kroky, které zavedla Austrálie, tedy omezení přístupu dětí k sociálním sítím?
Myslím si, že tohle je přesně špatný přístup. Aby bylo možné něco takového zavést, museli bychom všechny uživatele nějak ověřovat – například nahráváním dokladů nebo pomocí biometrie. To znamená ještě větší sběr dat velkými technologickými firmami.
Navíc děti tyto systémy velmi rychle obejdou. V Austrálii se například používají AI filtry, které upraví vzhled tak, aby uživatel vypadal starší.
Další problém je, že zákaz nic neřeší. V šestnácti letech pak pustíte na tyto platformy lidi, kteří na ně nejsou připravení. Navíc sociální sítě dnes fungují jako důležitý informační prostor. Omezovat přístup k nim znamená omezovat přístup k informacím. Místo zákazů bychom se měli zaměřit na regulaci obchodních modelů těchto platforem.
Může tedy pomoct spíš osvěta než tvrdé zákazy?
Rozhodně ano, to je další důležitý segment. Nedávno jsme dostali průzkum od Perfect Crowd, který ukazuje, že většina lidí považuje za primárně zodpovědné za děti jejich rodiče – nikoli stát nebo sociální sítě.
A tady máme velký problém. Rozumím tomu, že je to dnes náročné – dítě může být vyčleněné z kolektivu, pokud nemá sociální sítě.
Ale právě proto bychom měli pracovat s nástroji rodičovské kontroly. Rodič může nastavit telefon tak, aby dítě nemělo možnost instalovat nebo používat určité aplikace. Tyto nástroje už dnes existují a nejsou složité.
Klíčové je, aby o nich rodiče věděli a aby byly dostatečně robustní, aby je děti nemohly snadno obejít. Ano, technicky zdatnější jedinci si možná poradí, ale to už se nebavíme o běžných třináctiletých dětech. Místo plošných zákazů bychom tedy měli posilovat tyto nástroje a pracovat s edukací.
Ve svých předchozích odpovědích jste zmínila Elona Muska, proto se k němu ještě vrátím. Dlouhodobě kritizujete fungování sociální sítě X, zejména v souvislosti s algoritmy a moderací obsahu. V čem podle vás spočívá nejzásadnější problém?
U sítě X vidím největší problém v jejím vlastníkovi. Samotná platforma – dříve Twitter – bývala funkční, zejména za Jacka Dorseyho. Hlavní problém je, že Elon Musk má jasnou politickou agendu, kterou se snaží prosazovat. A právě proto se bránil zveřejnění algoritmů.
Je velmi pravděpodobné, že by se ukázalo, že platforma upřednostňuje určité účty a obsah, například spojený s hnutím MAGA nebo s krajně pravicovými postoji.
Stačí se podívat na jakýkoli příspěvek na X a uvidíte, jaký typ obsahu se tam zvýrazňuje. Neznamená to, že by tam bylo víc těchto lidí než dřív, ale algoritmus jim dává větší prostor. Podobný princip vidíme i jinde – například na TikToku, kde se naopak potlačují témata, která nejsou v souladu s politickými zájmy čínské vlády.
Dříve šlo u sociálních sítí hlavně o marketing a cílení reklamy. Dnes už se bavíme o reálném vlivu na demokratické procesy, a to je zásadní problém.
Evropská unie již přijala nástroje, jako je nařízení Digital Services Act, které mají posílit transparentnost online platforem. Považujete tato opatření za dostatečná, nebo je podle vás nutné jít ještě dál?
Myslím si, že to nestačí a že bude potřeba jít dál. Digital Services Act je ale klíčový v tom, že nám poskytne informace. Dnes máme k dispozici jen nezávislé studie, které analyzují veřejně dostupná data. Ty naznačují, jak algoritmy fungují, ale nevidíme dovnitř. A bez toho nemůžeme cíleně zasahovat. Potřebujeme skutečný přístup k datům a fungování těch systémů, abychom mohli účinně regulovat jejich dopady.
Ve veřejném prostoru jste otevřeně promluvila o své identitě, mimo jiné i v talkshow Lenky Králové, kde jste se vyoutovala jako pansexuálka. Co byste vzkázala lidem, kteří tento rozhovor čtou, sami ještě coming out neudělali a mají z něj obavy?
Myslím si, že je na každém, kdy, jestli a jak se vyoutuje. Zároveň ale věřím, že větší viditelnost queer lidí ve veřejném prostoru pomáhá posouvat vnímání toho, co je „normální“ – že je naprosto přirozené být queer a zároveň působit v politice, médiích nebo třeba v showbyznysu.
Mám radost z každého, kdo se rozhodne být otevřený, ale rozhodně nechci nikoho tlačit do situace, na kterou se necítí. Pokud má někdo strach, doporučila bych mu především obklopit se lidmi, kterým důvěřuje a kteří pro něj budou oporou. Komunita je v tomhle směru nesmírně důležitá – ať už ji člověk najde mezi přáteli, na akcích, jako je Prague Pride, nebo třeba online.
I pro mě, jako pro političku, která se setkává s nenávistnými reakcemi, je zásadní mít kolem sebe lidi, kteří mě podrží, ale zároveň mi dokážou dát upřímnou zpětnou vazbu. Stejně tak je důležité nebrat si osobně útoky od lidí, kteří vás ve skutečnosti vůbec neznají. Pomoci může i sledování queer osobností, které o těchto tématech mluví otevřeně a autenticky. A ve výsledku je to celé především o lásce, a té se podle mě není potřeba bát.
