„Být queer a křesťan se prostě nevylučuje,“ říká autor projektu Víra v barvách duhy Tobiáš Frýdl. Ve Vršovicích teď chystá festival, který chce ukázat jinou tvář křesťanství
Pražské Vršovice se v polovině května promění v prostor, kde se potkají témata, která jsou v české společnosti často vnímaná jako neslučitelná. Multižánrový queer festival V barvách duhy, který se uskuteční od 15. do 17. května v Husově sboru a ve Vršovickém divadle MANA, chce otevřít debatu o vztahu víry a queer identity, a zároveň ukázat, že křesťanství nemusí být nástrojem vylučování, ale naopak místem přijetí. V programu se potkají debaty, divadlo, film i hudba, stejně jako osobnosti z církevního i sekulárního prostředí z Česka a Slovenska. Festival vyvrcholí symbolicky v Mezinárodní den proti homofobii, bifobii a transfobii společnou ekumenickou bohoslužbou.
Za projektem stojí mimo jiné Tobiáš Frýdl, který navazuje na předchozí iniciativu Víra v barvách duhy a spolu s rodinou hledá způsoby, jak reagovat na rostoucí napětí kolem queer témat i na to, jak je náboženství v některých částech světa využíváno v politických a kulturních konfliktech. V rozhovoru popisuje, proč podle něj dnes dává smysl mluvit o víře jinak, jak vypadá realita queer lidí v církvích i to, proč bylo důležité přenést celé téma z online prostoru přímo do kostela.
Festival V barvách duhy navazuje na projekt Víra v barvách duhy, který fungoval hlavně online. Proč jste cítili potřebu posunout ho do živého formátu a co se tím podle vás mění?
Uspořádat festival byla původně iniciativa mé mámy. Napříč světem vidíme vzepětí křesťanského nacionalismu, který ve jménu hájení tradičních křesťanských hodnot potlačuje lidská práva a omezuje občanské svobody. V takové situaci nemůžeme zůstat neteční. Mně i rodičům to hrozně vadí a potřebovali jsme najít způsob, jak se vůči tomu vymezit – jak ukázat i jinou podobu křesťanství, která se nezakládá na rozdmýchávání strachu a nenávisti. Vzhledem k tomu, že táta je farářem v kostele, pod kterým se nachází divadlo, kde já pracuji jako produkční, přirozeně jsme zvolili cestu multižánrového festivalu, ve kterém propojíme besedy, divadelní představení, filmové projekce i koncerty.
Mluvíte o „pozitivním sepětí víry a queer identity“, což spoustě lidí pořád zní jako protimluv. Kde se tohle propojení dnes už reálně děje a jak vypadá v praxi?
Queer věřících je v naší zemi mnoho. Od 90. let funguje společenství Logos, které LGBTQ+ křesťany sdružuje, existuje ale i celá řada dalších menších organizací a iniciativ. V minulém roce byl například spuštěn Duhový maják, který se snaží pomoct zorientovat v otázkách víry a duhové identity a zároveň podrobně mapuje různé příběhy queer křesťanů. V naší zemi je ale i nepřeberné množství farností, které jsou ke queer lidem otevřené. Naší snahou je právě těmto iniciativám a přístupům dát hlas a ukázat, že také existují.
V anotaci zmiňujete i současné kulturní války a zneužívání křesťanství. Byl tohle jeden z hlavních impulsů, proč festival vzniká právě teď?
Určitě! Ze všech stran se na nás valí informace o křesťanech, kteří v Americe žehnají Trumpovi, v Rusku světí rakety, jinde stojí za odpornými zásahy do ústav nebo za legislativními zákazy potratů… To jsou všechno situace, které mi nedají spát, a cítím potřebu se vůči takové podobě křesťanství vymezit. Myslím, že právě dnes je takový festival potřeba.
Program není jen o debatách, ale i o divadle, filmu nebo hudbě. Co podle vás dokáže umění otevřít nebo říct jinak než klasická diskuse?
Jsem moc rád, že se program podařilo namixovat různými druhy produkce. Věřím, že někdo může nejhlubší zážitek prožít při poslechu hudby, jiný zase preferuje mluvené slovo nebo filmovou řeč. Tou kombinací se podařilo seskládat skutečně pestrý program, který otevírá podobné téma z nejrůznějších úhlů. Například některé z krátkých filmů, které promítneme v rámci bloku sestaveného ve spolupráci s QFF Mezipatra, otevírají osobní intimní témata, o kterých by se ve veřejné diskusi špatně mluvilo.
Poprvé mají veřejně vystoupit queer faráři a farářky a mluvit o vlastní zkušenosti. Proč je důležité, aby tyhle příběhy zazněly právě teď a veřejně?
Ve všech církvích slouží mnoho queer farářů a farářek. Někteří žijí úplně ve skrytu, jiní jsou sice otevření, ale neví se o nich. Touto debatou bych chtěl těmto lidem dát hlas, ukázat, že LGBTQ+ faráři a farářky jsou mezi námi, a nabourat tabu, které kolem nich panuje. Velký krok v tomto směru udělala Martina Viktorie Kopecká. Já bych chtěl ukázat, že v tom není sama a že takových lidí je víc, než by si někteří mohli myslet.
Do programu zapojujete i hosty ze Slovenska, kde je situace často vyhrocenější než u nás. V čem může tohle srovnání být pro publikum důležité?
Často se dnes mluví o tom, že nastupujeme „slovenskou cestu“. Pro takový případ je pak důležité vědět, kam tato cesta může vést. Zároveň bych ale chtěl ukázat, že i v tom velmi špatném prostředí, které dnes pro queer lidi na Slovensku je, existují v církvích lidé, kteří to vidí jinak a u kterých mohou LGBT+ lidé najít zastání.
Ve vašem vyjádření zaznívá kritika toho, jak část církevních představitelů legitimizuje nenávist nebo politické konflikty. Kde podle vás končí víra a začíná její zneužití?
Věřím, že mnoho z těch, kteří používají víru jako zbraň v nejrůznějších kulturních válkách současnosti, to dělá z hlubokého vnitřního přesvědčení. Chci tomu věřit, ale bohužel to je přesně ten moment zneužití víry. Ve chvíli, kdy v sekulárním státě používám jako argument svou víru nebo náboženské přesvědčení, které chci legislativní cestou vnutit i ostatním, dopouštím se zneužití.
Festival se koná přímo v Husově sboru ve Vršovicích. Jak důležité pro vás bylo, aby se odehrával právě v církevním prostoru, a ne někde „neutrálně“?
Myslím, že pro náš festival je to zásadní. Už tím prostorem, kde se akce koná, chceme ukázat, že queer lidé ve své komplexnosti do kostelů patří a nemají z nich být vyčleňováni. Většina programu se proto odehraje přímo v kostele (Husův sbor Vršovice), část o patro níž ve Vršovickém divadle MANA a přilehlých prostorách.
Celé to vrcholí ekumenickou bohoslužbou vedenou zástupci pěti církví. Co má tenhle moment symbolizovat?
Festival bude zakončen v Mezinárodní den proti homofobii, bifobii a transfobii. To, že se v tento symbolický den spojí zástupci pěti církví jak z Česka, tak Slovenska a společně povedou bohoslužbu, která zakončí tento třídenní program, je pro nás velkým symbolem propojení a naděje. Třešničkou na dortu pak je i to, že celou bohoslužbu hudebně doprovodí evangelická mládež z Olomouce pod vedením Edmunda, který den předtím v podcastu Lenky Králové V Tranzu promluví o zkušenosti trans kluka v křesťanské rodině.
Rád bych, aby tato událost byla jasným signálem pro všechny, kteří hledají své místo v církvích nebo v obavě objevují svou identitu. Chci těmto lidem ukázat, že je možné obě tyto oblasti propojit. Být queer a křesťan se prostě nevylučuje.
