„Queer lidé mají plné právo, aby jejich historii podporoval stát,“ říká historik Ladislav Jackson, který stojí za projektem Queer Praha. Reaguje tak na kritiku poslance Matěje Gregora
Veřejnou debatu o podobě národní kultury v posledních týdnech rozvířily výroky poslance Matěje Gregora, který v rámci diskuse o státním rozpočtu zpochybnil projekt Queer Praha a spojil jej s údajnými škrty na péči o památky. Kritika, která pracuje s představou omezeného „koláče“ veřejných peněz i úzkým výkladem kultury, však podle odborníků často stojí na nepochopení samotného fungování dotačního systému – i toho, co všechno vlastně kultura v současné společnosti zahrnuje.
Na tyto výroky reagovala Společnost pro queer paměť otevřeným dopisem, v němž upozorňuje nejen na faktické nepřesnosti, ale i na širší souvislosti veřejné debaty. Organizace, kterou vede historik a kulturní antropolog Ladislav Jackson, se dlouhodobě věnuje mapování queer minulosti v českých zemích. Od roku 2014 buduje archiv, shromažďuje výpovědi pamětníků a spravuje rozsáhlé sbírky, které dnes nacházejí uplatnění i v expozicích významných institucí včetně Národního muzea.
Projekt Queer Praha představuje jeden z jejích klíčových výstupů – snahu převést výsledky historického výzkumu do srozumitelné a veřejně dostupné podoby.
Ve svém otevřeném dopise reagujete na výroky poslance Matěje Gregora, který projekt Queer Praha spojil s údajnými škrty na národní kultuře. Co vás přimělo veřejně vystoupit a reagovat právě touto formou?
Nepředpokládáme, že bychom nějak změnili homofobní rétoriku členů strany Motoristé sobě, myslíme si ale, že když se říkají nepravdy a výroky, které jsou plytké a hloupé, je nutné se ozvat. Projekt Queer Praha získal v loňském roce dotaci 75 tisíc korun, což nestačilo ani na vytvoření databázového webu a souvisejících nákladů, zbytek jsme dopláceli z našich zdrojů a darů. I kdyby to v nějakém paralelním vesmíru ukrajovalo z peněz na opravy památek, není to ani na jedno okno.
Zmiňujete, že dochází k nepochopení fungování rozpočtu Ministerstva kultury. Kde podle vás vzniká největší dezinterpretace a proč se podobné argumenty v debatách opakují?
Můžeme spekulovat, proč pan poslanec Gregor své prohlášení o projektu Queer Praha učinil, Buď opravdu nemá základní představu, jak rozpočty ministerstev fungují, nebo se chtěl svést na homofobní populistické vlně a poskytnout tak jeden z mnoha fíkových listů pro zcela nezodpovědný, zrovna schvalovaný státní rozpočet. Ministerstvo kultury má řadu rozpočtových kapitol, třeba na příspěvkové organizace, mezi něž patří jako největší Národní památkový ústav, který spravuje 106 státních památek, dále vyčleňuje dotační podpory na obnovy památek a památkových území a pak kapitolu na tzv. živou kulturu, kam patří podpora literatury, výstav, divadel, festivalů atd. To jsou všechno dopředu dané částky, které pak dál rozděluje.
V případě dotací na tzv. živou kulturu, odkud šel grant i na Queer Prahu, jednotlivé žádosti hodnotí odborné komise, které mají garantovat podporu opravdu kvalitních projektů. Není tedy možné, aby projekt Queer Praha cokoli ukrajoval podpoře památek a v oblasti tzv. živé kultury byl prostě odbornou komisí hodnocen jako kvalitnější, než jiné.
Jak často se ve vaší práci setkáváte s tím, že je queer historie či kultura vnímána jako „něco navíc“, co do národní kultury vlastně nepatří?
S tím pojmem národní kultury mám trochu problém, byl zprofanovaný různými totalitními režimy. Na druhé straně máme Národní galerii, Národní divadlo a podobné instituce, kde jde ale pouze o geografické vymezení: v Národní galerii najdeme díla i třeba českých Němců, v Národním divadle hráli, byť už před více než třiceti lety, Rilkeho. Nemůžeme tedy po komkoli chtít nějakou etnicky národní kulturu, to by bylo velmi nebezpečné.
Ale jestli se ptáme, zda je queer historie součástí těch „velkých“ dějin, které se učíme ve škole, tak si myslím, že ano. Nebo by měla být, o což se projekty jako je Queer Praha právě snažíme. Stejně jako jsou naprosto legitimní součástí dějin třeba dějiny žen, dějiny národnostních menšin nebo dějiny židů. Přistoupíme-li na nějakou představu národní kultury, pak má smysl pouze ve své rozmanitosti a barevnosti. Jakmile ji začne někdo čistit, je to špatně.
V dopise upozorňujete, že pojem národní kultura je velmi vágní a historicky i nebezpečný. Co podle vás dnes v českém kontextu tento pojem skutečně znamená?
S pojmem národní kultura bychom měli zacházet velmi opatrně, podle mě ho raději vůbec nepoužívat. Můžeme tím asi celkem bezpečně myslet dějiny, které se odehrály na území našeho současného státu, takže zahrnují právě všechny různé identity, fazety a rozpory, kterých je zvlášť 20. století plné. Chtít nějaké etnicky vyčištěné dějiny, nebo dějiny černobílé je společenská chyba a současně to zbavuje dějiny jejich zajímavosti. Mně na dějinách zajímá právě ta rozmanitost a rozpornost.
Argumentujete také tím, že queer lidé byli vždy součástí českých dějin a kultury. Proč podle vás jejich příběhy stále nejsou samozřejmou součástí veřejného prostoru nebo výuky?
Myslím, že je to dané tím, jak pramálo se změnilo naše školství za posledních třicet let. Ještě mně učili na základní i střední škole dějiny jako sled válek, státotvorných událostí a detaily z panovnických dynastií, což je pramálo zajímavé. Až když jsem objevil knihu Roberta Kvačka Věk starý a nový a knihu mé tety K hříchu i k modlitbě o dějinách žen v 19. století, pochopil jsem, že dějiny jsou vlastně něco docela jiného. Toho přesvědčení, že když nebudeme učit tu osu od Punských válek k Jaltské konferenci, ale třeba dějiny každodennosti, dějiny emancipace, dějiny mentalit, zboří se svět, se bude české školství zbavovat dlouho.
Na straně druhé chceme po učitelstvu změnu pohledu a přístupu, ale nenabízíme jim alternativy. Proto jsme loni ve spolupráci s platformou Ucimolgbt.cz vytvořili učební metodické materiály a pracovní listy pro zařazení queer dějin do výuky na druhém stupni ZŠ a na SŠ. Učitelstvo už se nemůže vymlouvat, že nemá podklady.
Projekt Queer Praha vychází mimo jiné z dlouhodobého historického výzkumu a práce s pamětníky. Co vás na těchto příbězích nejvíce překvapilo nebo zasáhlo?
Projekt Queer Praha vychází především z dvanáct let staré knihy Teplá Praha, kterou jsme ale updatovali a doplnili o nové poznatky. Na knize tedy spolupracoval hlavně historik Jan Seidl, já, kulturní antropoložka Ruth Jochanan Weiniger a badatel Lukáš Nozar. S aktualizací o místa lesbické historie pomohla historička Denisa Vídeňská.
Zasáhnou samozřejmě hlavně smutné příběhy, jako třeba úmrtí kupce Josefa Hugo Raka a jeho příručího Jana Raka (měli shodou náhod stejné příjmení, ale nebyli příbuzní), kdy jeden zemřel patrně přirozenou smrtí a jeho partner ze zoufalství spáchal sebevraždu. Ale zasáhnou pak i případy hrdinství, kdy se queer/trans umělec*umělkyně Toyen rozhodl*a ve své garsonce na Žižkově schovat židovského umělce a literáta Jindřicha Heislera.
Ve vašem dopise zmiňujete, že queer historie může sloužit jako důležitý identifikační bod pro současné LGBTIQA+ lidi. Jak konkrétně tento efekt v praxi pozorujete?
Každý člověk potřebuje vzory toho, jaký je. Proto je reprezentace v médiích, v populární kultuře i v historii důležitá. A nejde jen o to, abychom viděli nějaké queer příběhy, ale abychom viděli pozitivní příběhy. Vzory toho, jak zvládnout překážky s coming-outem, jak navazovat zdravé vztahy, jaké ty vztahy mohou být, aniž by napodobovaly heteronormativní vzorce, jak zvládnout tranzici, jak zvládnout případnou emancipaci v bydlení, jak jednoduše v životě uspět, i když jsem jiný.
Ono se to může zdát banální, ale pro mladého člověka se to může jevit jako nepřekonatelný problém a stres. Který může skončit i tragicky, říká se tomu menšinový stres. Tomu může pomoct i historie. Trochu se teď zabývám životem Jana Zrzavého a jsem přesvědčený, že jeden z hlavních důvodů, proč za celý život nenavázal žádný plnohodnotný partnerský vztah, bylo proto, že prostě nevěděl jak. Jak skloubit profesní úspěch a relativní slávu s tím, aby našel naplnění i v lásce.
Společnost pro queer paměť spravuje rozsáhlý archiv i sbírky a spolupracuje s institucemi jako Národní muzeum. Máte pocit, že se přístup veřejných institucí k queer historii v posledních letech proměňuje?
Myslím, že ano. Historický příběh, který jako společnost sdílíme, učí se v těch školách atd., se tvoří mimo jiné institucemi: co můžeme vidět (a co naopak nemůžeme vidět) v expozicích, ve výstavách. Velké instituce si začaly klást otázky po viditelnosti menšin v narativech, které produkují. Máme zápůjčky v expozici Dějiny 20. století v Národním muzeu, kde jsou zastoupeny třeba i dějiny Romů, aniž by byl potlačen ten narativ velkých událostí.
Národní galerie pořádá výstavy queer umělectva, aniž by zamlčovala, že jsou queer. To je velký posun. Teď je ale třeba zajistit, aby naše sbírky co nejefektivněji využívali. Máme teď velkou zápůjčku také na výstavě o intimitě s názvem Za závěsem ve Sládečkově vlastivědném muzeu v Kladně, kde si správně uvědomili, že když chtějí mluvit o kulturních dějinách sexu, musí mluvit nejen o tom heterosexuálním. Takže instituce si k nám pomalu nacházejí cestu.
Často zaznívá argument, že podobné projekty jsou „okrajové“ nebo určené jen úzké skupině lidí. Jak byste vysvětlil jejich význam někomu, kdo se s tímto tématem nikdy nesetkal?
Začal bych tím, že co důležitějšího, než toleranci a respekt, se chceme z dějin naučit. A queer dějiny jsou v tom nevyčerpatelnou studnicí. Queer dějiny jsou dějiny odolnosti, občanského odporu, neposlušnosti, překonávání překážek, ale také lásky, radosti i sexu, kultury, tvořivosti, hravosti. Jsou ale také dějinami homofobie – patří do nich zkoumání mechanismu nenávisti, jejího prosazování, útlaku skupiny lidí na základě nenávisti a stereotypů, ale také dějinami spojenectví – bez chápavých a podporujících spojenců, „allies“ by byla vybojována polovina toho, co dnes máme.
Queer dějiny nás učí, že nemusíme nutně být queer, abychom se vcítili do znevýhodněné situace a problémů někoho jiného a pochopili, co je třeba změnit, aby se cítil lépe. A ty intimní pikantérie, bez nichž by se queer dějiny neobešly, jsou jen třešnička na dortu. Kdo tvrdí, že ho pikantérie nezajímají, lže. Takže jsou opravdu pro každého.
V dopise poslance zvete k osobní návštěvě vašeho archivu. Co by podle vás měl člověk, který má k tématu skeptický postoj, vidět nebo zažít, aby změnil perspektivu?
Ono často stačí někoho queer poznat a opravdu upřímně a otevřeně si s ním promluvit. Otázka je, co dělat s queer lidmi, kteří jsou sami nenávistní, zkušenost znevýhodněného vás totiž před vlastní nenávistí neochrání. Je o tom skvělá a přístupně napsaná kniha Bad Gays od Huwa Lemmeyho a Bena Millera.
Existuje spousta třeba cis gay mužů, kteří mají dojem, že vyhráli loterii, protože jsou třeba z velkých měst, jsou zabezpečení, s nenávistí se osobně nesetkali, tak nechápou, že ne všichni mají takové štěstí, jako oni. Jsou transfobní nebo trpí i internalizovanou homofobií, kdy nenávidí jiné gaye, kteří nesplňují nějaké jejich normativní škatulky. Myslím, že každý cis gay by měl mít nějakého trans kamaráda*kamarádku, aby viděl svět jejich očima a pochopil, že musíme držet pohromadě.
Jak vnímáte současnou veřejnou a politickou debatu o queer tématech v Česku – posouvá se spíše směrem k většímu porozumění, nebo naopak k větší polarizaci?
Rozhodně dochází k větší polarizaci. Populistickým politikům, političkám, ultrakonzervativním aktivistům a aktivistkám se daří přesvědčit chudší část společnosti, která často žije mimo centra a žije v materiálně prekérních podmínkách, že za jejich tzv. posraný životy nemůže zkorumpovaný stav veřejných financí, kdy ti nejbohatší bohatnou exponenciální křivkou, ale jiní znevýhodnění: queer lidé, Romové, Ukrajinci.
Já už si trochu něco pamatuju, tak můžu prohlásit, že situace krátce po schválení registrovaného partnerství v roce 2006 byla mnohem lepší. Soustavně proti queer lidem vystupovala jen hrstka politiků, jako byli lidovečtí poslanci Karas a Šojdrová, kteří byli považování tak trochu za vesnické blázny. Dnes má otevřeně nebo latentně homofobní projevy většina politické reprezentace, je to mainstream a stali jsme se vůči tomu imunní, protože to bychom psali nějaké reakce každý den.
A pokud byste měl shrnout jednou větou, proč by měla být queer historie součástí toho, čemu říkáme národní kultura, jak by zněla?
Protože queer lidé jsou významná, produktivní součást společnosti, platí daně a mají historii, tak mají plné právo, aby ji veřejné instituce šířily a veřejné prostředky podporovaly.
