„Partner mi dal volnost spát s jinými. Když jsem toho využil, náš vztah to nepřežil,“ popisuje čtenář experiment s otevřeným vztahem

Otevřené vztahy se v posledních letech stávají stále častějším tématem – ať už jako symbol svobody, nebo jako snaha redefinovat klasickou představu partnerství. Zatímco některým párům dokážou skutečně fungovat, jiné na nich narazí. Redakci se po nedávném článku o úspěšném otevřeném vztahu ozval čtenář, který má opačnou zkušenost. V dlouhodobém partnerství dostal od svého partnera „povolení“ hledat sex jinde. Co zpočátku působilo jako racionální řešení, se postupně proměnilo v sérii tichých posunů, nevyřčených emocí a momentů, které vedly až k rozpadu vztahu. V anonymní zpovědi popisuje, co se stane, když se svoboda potká s realitou.

Ozval jste se redakci po přečtení článku o páru, kterému otevřený vztah funguje. Co vás k tomu vedlo?

Ten článek mě vlastně zasáhl víc, než bych čekal. Ne že bych jim to nepřál, naopak – bylo to napsané hezky a dávalo to smysl. Jenže jsem se v tom až nepříjemně poznával, protože přesně takhle jsme o tom kdysi mluvili i my. Ten jazyk důvěry, svobody, respektu. A já si při čtení uvědomil, jak strašně ten příběh může být selektivní. Jak snadno to může působit jako návod, který „funguje“. A měl jsem potřebu dodat, že to taky může dopadnout úplně jinak. Ne jako varování, spíš jako doplnění reality. Protože já jsem do toho šel s tím, že děláme něco dospělého a promyšleného, a stejně jsme to neustáli.

Jak váš vztah fungoval, než jste ho „otevřeli“?

Na první pohled bych řekl, že dobře. Byli jsme spolu čtyři roky, sdíleli jsme byt, měli jsme společné plány, i nějakou rutinu, která byla vlastně příjemná. Nebylo to dramatické, spíš stabilní. Ale právě v té stabilitě se začal ukazovat ten rozdíl mezi námi. Já jsem byl víc fyzický, potřeboval jsem blízkost i skrze sex. On to měl nastavené jinak – nebylo to pro něj tak důležité, nebo ne v takové frekvenci. A čím déle to trvalo, tím víc jsem měl pocit, že se v tom začínám ztrácet. Nešlo jen o sex jako takový, ale o to, co pro mě symbolizoval. Spojení, potvrzení, blízkost. A to mi začalo chybět.

Kdy přišel moment, kdy padl návrh na otevřený vztah?

Bylo to jednou večer doma, úplně obyčejná situace. Myslím, že jsme se předtím lehce pohádali právě kvůli sexu, nebo spíš kvůli tomu, že já jsem ho chtěl a on ne. A pak přišlo to ticho, kdy už vlastně nevíte, co říct. A on z ničeho nic řekl, že nechce, abych byl frustrovaný, a že by možná bylo lepší, kdybych si to mohl řešit i jinde. Řekl to klidně, skoro až pragmaticky. Žádné drama, žádné emoce. A já jsem v tu chvíli vůbec nevěděl, jestli mě to má potěšit, nebo vyděsit. Bylo to zvláštní – jako by vám někdo dal něco, co jste chtěli, ale způsobem, na který nejste připravení.

Jak jste na to tehdy reagoval?

Nejdřív jsem to spíš analyzoval než prožíval. Snažil jsem se být „dospělý“, chápeš. Říkal jsem si, že to dává logiku, že to může být řešení, které nám oběma uleví. On nebude pod tlakem a já nebudu frustrovaný. Vlastně jsem si to hodně racionalizoval. A zároveň tam byla i zvědavost. Jaké to bude? Jak to budu zvládat? Budu se cítit líp? Nebo hůř? Nastavili jsme si nějaká pravidla, ale zpětně si myslím, že jsme si spíš vytvořili iluzi kontroly. Že když to pojmenujeme a ohraničíme, tak to máme pod kontrolou.

Pamatujete si svou první zkušenost s někým jiným?

Jo, a bylo to mnohem intenzivnější, než jsem čekal. Ne ani tak fyzicky, ale hlavně v hlavě. Byl jsem nervózní, měl jsem pocit, že dělám něco „nového“, i když to bylo vlastně povolené. Během toho jsem byl docela v pohodě, možná až překvapivě. Ale jakmile to skončilo a já šel domů, začalo to na mě doléhat. Najednou jsem přemýšlel, co to znamená. Jestli jsem něco nepřekročil, i když jsme si řekli, že ne. A úplně si pamatuju ten moment, kdy jsem odemykal dveře bytu a říkal si – teď se vracím do vztahu, který už možná není stejný.

Zdroje: Adobe Stock/ Se svolením

Řekl jste to partnerovi hned?

Ano, chtěli jsme být transparentní. Sedli jsme si a já mu to popsal. Snažil jsem se být upřímný, ale zároveň jsem si hlídal, abych ho nezranil detaily. On to přijal klidně, možná až podezřele klidně. Řekl, že je rád, že jsem spokojený, že to takhle chtěl. Ale bylo tam něco… těžko se to popisuje. Taková malá změna v energii. Nebyl naštvaný, nebyl smutný – spíš jako by se lehce stáhl. A já jsem to tehdy asi nechtěl vidět.

Kdy jste poprvé cítil, že se něco mezi vámi mění?

Postupně, nenápadně. Přestali jsme spolu řešit běžné věci tak otevřeně jako dřív. Já jsem měl najednou i jiný život – schůzky, lidi, zprávy. A i když to bylo „jen fyzické“, zabíralo to místo. On začal být víc uzavřený, méně inicioval kontakt. A já jsem si to dlouho vysvětloval tím, že si prostě zvyká. Že to chce čas. Jenže to nebylo zvykání, spíš postupné vzdalování.

Objevila se mezi vámi žárlivost?

Ano, ale až ve chvíli, kdy už to bylo nahromaděné. Pamatuju si jednu hádku, která začala úplnou blbostí. A pak z něj najednou vypadlo, že si představuje, co dělám s jinými, a že ho to vlastně strašně bolí. Že to sice navrhl, ale že netušil, jaké to bude doopravdy. A to byl pro mě šok. Protože jsem měl pocit, že jedu podle dohody. A najednou jsem viděl, že ta dohoda byla možná jen na papíře, ale ne v emocích.

Změnilo se i vaše vlastní prožívání toho „otevření“?

Hodně. Na začátku to bylo nové, vzrušující, měl jsem pocit, že mám víc svobody. Ale postupně se do toho začaly míchat emoce, které jsem nečekal. U jednoho člověka jsem začal cítit něco víc než jen fyzickou přitažlivost. A to mě vyděsilo. Protože to už nebylo jen „řešení potřeby“, ale něco, co začalo zasahovat do mého vztahu. A já jsem najednou nevěděl, kde je hranice. Co je ještě v pořádku a co už ne.

Jak se tím změnila dynamika mezi vámi dvěma?

Myslím, že jsme ztratili pocit bezpečí. Dřív jsme byli takové „my proti světu“. Najednou tam byl někdo třetí, čtvrtý, pátý – i když jen symbolicky. Já jsem byl víc rozptýlený, on víc uzavřený. Přestali jsme se potkávat na stejné vlně. A i když jsme se snažili o tom mluvit, bylo to čím dál těžší. Jako by každý z nás byl trochu jinde, ale zároveň jsme si to nechtěli přiznat.

Pamatujete si moment, kdy vám došlo, že se to rozpadá?

Ano. Bylo to jednou večer, kdy jsme seděli vedle sebe a vlastně si neměli co říct. Ne v tom smyslu, že by nebyla témata, ale že tam nebyla ta blízkost. A já jsem si uvědomil, že i kdybych teď všechno „zavřel“ a vrátil se jen k němu, už by to nebylo stejné. Že jsme něco otevřeli, co už nejde zavřít. A to byl strašně silný moment.

Jak proběhl samotný rozchod?

Nepohádali jsme se nějak do krve. Bylo to spíš smutné. Sedli jsme si a oba jsme věděli, že to nemá smysl dál držet. Nešlo o jednu konkrétní věc, spíš o součet všeho. Řekli jsme si, že se máme pořád rádi, ale že už to není ten vztah, který jsme chtěli. A paradoxně v tom byla i úleva. Protože to napětí, které se mezi námi nahromadilo, konečně povolilo.

Co byste dnes udělal jinak?

Asi bych víc poslouchal, co se děje pod povrchem. Nejen slova, ale i emoce. Myslím, že jsme oba chtěli být strašně racionální a „moderní“, ale trochu jsme ignorovali to, co je v nás. A možná bych byl opatrnější v tom, jak rychle jsme do toho šli. Dali jsme si pravidla, ale nedali jsme si čas.

Jak dnes vnímáte otevřené vztahy?

Nemyslím si, že jsou špatné. Vidím, že někomu opravdu fungují. Ale už to nevnímám jako univerzální řešení. Spíš jako něco, co vyžaduje strašně velkou míru upřímnosti – nejen k partnerovi, ale hlavně k sobě. A to je možná to nejtěžší. Protože si můžete myslet, že to zvládnete, ale realita vás překvapí.

Šel byste do něčeho podobného znovu?

Nevím. Asi bych nebyl tak naivní jako tehdy. A kdyby ano, tak jedině za úplně jiných podmínek a s větší opatrností. Dneska už vím, že vztah není jen o pravidlech, ale hlavně o tom, jak se v něm cítíte. A to se nedá vždycky naplánovat.