„Stát uznává, že dvě maminky nebo dva tatínkové tvoří rodinu, ale zároveň jim hází klacky pod nohy,“ říká právnička Jsme fér Lucia Zachariášová. Kdy se v Česku dočkáme skutečné rovnosti?

Změna přišla, rovnost zatím ne. Rok 2025 přinesl českým queer párům největší legislativní posun za poslední dvě dekády, když začal platit nový institut partnerství. Ten výrazně rozšířil práva stejnopohlavních dvojic, zároveň ale znovu otevřel otázku, proč v Česku stále neexistuje manželství pro všechny. 

Jednou z osobností, které se této problematice dlouhodobě věnují, je právnička iniciativy Jsme fér Lucia Zachariášová. Ta se systematicky zabývá advokacií práv LGBT lidí a podílí se na prosazování legislativních změn směřujících k jejich plnému zrovnoprávnění. V minulosti působila na Úřadu vlády, kde vedla oddělení pro rovnost žen a mužů, a zkušenosti má také z komunální politiky jako členka zastupitelstva Prahy 3.

Iniciativa Jsme fér, za níž stojí mimo jiné organizace jako Amnesty International, Prague Pride, Mezipatra, Logos Česká republika nebo Queer Geography, usiluje o to, aby stejnopohlavní páry a jejich rodiny měly v Česku stejná práva a povinnosti jako páry heterosexuální. 

Jaký byl rok 2025 pro queer lidi v Česku? Od ledna začal platit nový institut partnerství, který výrazně rozšířil práva stejnopohlavních párů, zároveň ale nepřinesl úplnou rovnost v podobě manželství. Jak tento rok hodnotíte jako právnička a člověk, který se dlouhodobě věnuje advokacii LGBT práv?

Rok 2025 byl pro queer lidi v Česku velmi důležitý. Přesně jak říkáte, vstoupil v účinnost nový zákon o partnerství. Od přijetí registrovaného partnerství v roce 2006 tak po skoro dvaceti letech došlo k výraznému posunu.

Zároveň ale platí, že to stále není manželství. Nedosáhli jsme tedy cíle, o který dlouhodobě usilujeme a který podporuje i 98 % LGBT lidí v Česku – tedy plného zrovnoprávnění, kdy by vztahy a rodiny stejnopohlavních párů byly právně uznány stejně jako ty heterosexuální.

Začátek roku byl hodně ve znamení seznamování se s novou legislativou. Nejen pro páry a rodiny, ale také pro úřady a soudy. Ve Jsme fér jsme už na konci roku 2024 zřídili právní poradnu „Znejte svá práva“, kde odpovídáme na dotazy týkající se nového zákona o partnerství. A je asi jasné, že na začátku roku těch dotazů přišlo opravdu hodně – lidé se ptali, jak partnerství uzavřít, jestli už mohou žádat o termíny nebo jak budou postupovat matriky.

Postupně se situace stabilizovala a páry začaly partnerství uzavírat. Za rok 2025 to bylo přes 1700 uzavřených partnerství. Velkým tématem ale zůstávají například otázky uznávání manželství uzavřených v zahraničí nebo různé právní situace s mezinárodním prvkem.

Zároveň se velmi rychle potvrdilo to, na co jsme upozorňovali už během legislativního procesu – tedy že zákon není úplně dobře napsaný a může způsobovat výkladové problémy. To se ukázalo například u osvojování dětí. Praxe je dnes nejednotná, různé soudy postupují odlišně, někdy dokonce dva soudci na stejném soudu postupují v podobných případech různě. Díky naší právní poradně ale dokážeme sledovat, jak se zákon v praxi uplatňuje a kde naráží na problémy.

Můžeme tedy říct, že se vyřešila například práva v oblasti dědictví nebo zdravotní péče, ale rodičovská práva zůstávají stále nevyřešená? Přibyla sice možnost přiosvojení dítěte partnera, ale stát stále neumožňuje společnou adopci.

Ano, takto to můžeme shrnout. V jiných oblastech, které známe z manželství – například právě dědictví nebo přístup ke zdravotní péči – zatím výrazné problémy neevidujeme. Dotazy z praxe se soustředí především na rodičovská práva.

Ta totiž zákon o partnerství stále nestaví na stejnou úroveň jako u manželství heterosexuálních párů.

Pokud jde o adopce, dostali jsme se do situace, kdy proces může probíhat ve dvou krocích. Nejprve si jeden z partnerů osvojí dítě individuálně – například z dětského domova – a teprve poté může druhý partner požádat o přiosvojení.

To ale může být dost zatěžující – jak pro dítě, tak pro rodiče.

Přesně tak. Děti v dětských domovech často přicházejí z velmi složitých životních situací. A celý tento proces znamená, že musí procházet dvěma soudními řízeními, která mohou trvat dlouho a jsou administrativně náročná.

Zatěžuje to všechny zúčastněné – dítě, rodiče i instituce. Proto to považuji za absurditu. Stát totiž na jedné straně uznává existenci stejnopohlavních rodin a říká, že dvě maminky nebo dva tatínkové mohou rodinu tvořit. Na druhé straně ale ponechává v systému překážky, které těmto rodinám zbytečně komplikují život.

Debata o zákonu o partnerství byla opět velmi vyhrocená a někteří politici používali výroky, které mohly být zraňující. Průzkumy přitom dlouhodobě ukazují, že většina společnosti podporuje manželství pro všechny. Proč podle vás politici za veřejností tak zaostávají?

To je otázka, kterou si klademe velmi často. Dlouhodobě průzkumy renomovaných agentur ukazují, že kolem 65 procent české veřejnosti podporuje manželství pro všechny páry. Poslanecká sněmovna ale tento názor společnosti ne vždy odráží, a netýká se to jen tohoto tématu.

Mám pocit, že mnozí politici vědí, že by jim podpora rovného manželství vlastně nijak neuškodila. Přesto se téma často odsouvá nebo politicky komplikuje.

Je přitom důležité si uvědomit, že nejde o abstraktní ideologickou debatu, ale o životy konkrétních lidí – rodin, které společně vychovávají děti a řeší běžné každodenní situace.

Debata by měla být věcná a slušná. Bohužel se to v parlamentu často nepodařilo a zaznívaly výroky, které byly zbytečně útočné, homofobní a nenávistné.

Do této situace navíc přišla změna politické konstelace a vznik nové vlády Andreje Babiše, jejíž součástí jsou i strany jako SPD nebo Motoristé. Jak tyto výsledky voleb čtete? Může to být příležitost, nebo spíše moment, kdy se debata na několik let zastaví?

My jsme po schválení partnerství řekli jasně, že to nevzdáme, dokud nebude rovné manželství. Budeme tedy dál usilovat o to, aby se Česko připojilo k téměř čtyřiceti zemím světa, kde manželství pro všechny páry existuje.

Samozřejmě ale musíme vycházet z politické reality. Z některých vyjádření současných poslanců a poslankyň máme větší obavy než dříve.

Jedním z témat, které se v minulých letech objevovalo vedle debaty o manželství pro všechny páry, byl takzvaný ústavní zákaz rovného manželství – tedy zakotvení definice manželství pouze jako svazku muže a ženy do Listiny základních práv a svobod. Už v minulém volebním období se zdálo, že by se v určité konstelaci mohlo najít potřebných 120 hlasů. A v současné sněmovně o přijetí řada poslanců a poslankyň už hovoří.

Situaci bedlivě sledujeme a pracujeme na tom, aby téma nezmizelo z veřejné debaty a posouvalo se dál.

Více v Galerii

Zdroje: archiv Iniciativy Jsme fér/ Se svolením, Adobe Stock/ Se svolením

Vidíte reálnou šanci, že by se manželství pro všechny mohlo přijmout už v tomto volebním období?

Já jsem v tomto směru celoživotní optimistka. Šance existuje vždy. Zároveň je ale pravda, že současná situace pro lidskoprávní témata není ideální. V tuto chvíli nevíme o 101 hlasech ve sněmovně, které by byly připraveny návrh jasně podpořit.

Kdyby taková situace nastala, mohla bych říct, že je přijetí zákona jisté – legislativní proces sice nějakou dobu trvá, ale cesta by byla jasná.

Když se ale vrátíme k volbám v roce 2021, tehdy jsme také měli pocit, že výsledná sněmovna je příliš konzervativní. Přesto se nakonec podařilo prosadit nový zákon o partnerství, který přinesl reálné zlepšení života mnoha párům a rodinám.

Vedle toho se podařilo například doplnit do trestního zákoníku předsudečnou trestnou činnost a zahrnout do ní i motiv sexuální orientace. Takže určité posuny nastaly.

Kdybych nevěřila, že má smysl o tyto změny usilovat, asi bych nemohla dělat práci, kterou dělám.

Takže nezbývá nic jiného než držet si navzájem palce.

Ano, ale zároveň je důležité říct, že změna nevzniká jen na půdě parlamentu. Každý člověk může přispět k tomu, aby téma rovného manželství zůstalo ve veřejném prostoru.

Může to být podpis petice, oslovení svého poslance nebo poslankyně, podpora organizací, které se tématu věnují – třeba formou finančního příspěvku nebo nastavením trvalého příkazu. Na našem webu jsme právě teď spustili novou sbírku. Důležité jsou ale i každodenní rozhovory s lidmi v rodině nebo mezi přáteli. Všechny tyto kroky pomáhají udržovat téma živé.

Jedním z témat, které nová vláda poměrně často zmiňuje, je také větší kontrola a omezení financování neziskových organizací. Někteří politici tvrdí, že mají příliš velký vliv na veřejnou debatu. Jak tyto signály vnímáte z pozice člověka, který v neziskovém sektoru pracuje?

Obavy samozřejmě máme a myslím, že je sdílí velká část občanského sektoru. V médiích se objevují informace, že se připravuje velmi represivní legislativa, která by měla regulovat financování některých organizací.

Podle dostupných informací by se ale taková opatření netýkala jen občanských organizací. Dopadla by i na univerzity, municipality nebo různé profesní organizace.

Je také důležité připomenout, že občanské organizace už dnes fungují velmi transparentně. Zveřejňují výroční zprávy, mají jasně dohledatelné financování a nově existuje také registr lobbování, ve kterém jsou organizace zabývající se prosazováním legislativních změn registrované.

Represivní návrhy existují v zemích, kam bychom se asi nechtěli posouvat – například v Rusku, na Slovensku nebo v Maďarsku.

Mám proto obavu, že podobné kroky mohou být snahou omezit občanský sektor a práci, kterou tyto organizace dělají. Likvidační dopad by tyto kroky měly pouze na ty poctivé.

Pokud by skutečně došlo k omezení financování nebo k větší administrativní zátěži, jak moc by to iniciativu Jsme fér mohlo zasáhnout?

V tuto chvíli je těžké to přesně odhadnout, protože žádný konkrétní návrh zatím není v legislativním procesu. Obecně ale platí, že se nám nepracuje dobře v prostředí, kde jsou nepohodlné organizace často napadány nebo označovány za takzvané „politické neziskovky“. To je cíleně dehonestační označení, které vlastně nikdo přesně nedefinoval a které se používá pouze jako nálepka pro organizace, jež upozorňují na problémy nebo kritizují některé kroky politiků.

My se přitom snažíme o to, aby se lidem v Česku žilo lépe, aby měli stejný okruh práv a nemuseli řešit zbytečné komplikace v každodenním životě.

Je podle mě zcela legitimní na tyto problémy upozorňovat. Patří to do demokratické a svobodné veřejné diskuse. Pokud někdo zažívá diskriminaci nebo není bez zjevného důvodu postaven na roveň ostatním, je správné o tom mluvit.

Pojďme ještě krátce k mezinárodnímu kontextu. V Evropě i ve světě se zdá, že se práva LGBT vyvíjejí velmi nerovnoměrně a někde můžeme pozorovat i jakousi stagnaci až ohrožení již vydobytých práv. Máte z toho obavy?

Obavy z tohoto vývoje samozřejmě mám. Myslím si navíc, že se tento trend už do určité míry promítá i do české společnosti.

Zatím jsme se nedostali do situace, jakou vidíme například v Maďarsku nebo na Slovensku, kde se témata práv LGBT lidí stala nástrojem politické mobilizace a kde jsou často účelově využívána k rozdělování společnosti.

Vývoj velmi aktivně monitorujeme. V těchto zemích často začal vývoj například ústavním zákazem manželství pro stejnopohlavní páry. A následně se postupně začala omezovat nejen práva LGBT lidí, ale i práva dalších skupin obyvatel.

Proto je důležité na podobné tendence reagovat. Ideálně jim předcházet, což je přesně práce Jsme fér. Omezování práv nejen LGBT lidí má negativní dopad na celou společnost.

Proč je vlastně společnost v těchto otázkách tak rozdělená? Čím to je, že LGBT témata dokážou lidi tolik polarizovat?

Myslím, že jedním z důvodů je způsob, jakým se tato témata někdy používají ve veřejné debatě. V angličtině se pro to používá termín „gaslighting“.

Jde o situaci, kdy se vytvoří dojem skandálu nebo konfliktu tam, kde ve skutečnosti vůbec neexistuje. V našem kontextu se často rámuje naše téma jako hrozba, která je samozřejmě uměle vytvořená. Některé politické debaty tak mohou uměle vyvolávat pocit, že jde o velmi kontroverzní nebo nebezpečné téma.

Ve skutečnosti se ale bavíme o každodenních životech obyčejných lidí – rodin, které vychovávají děti, chodí do práce, řeší běžné starosti. Platí daně jako všichni ostatní.

Problém nastává ve chvíli, kdy politici nebo političky vystupují například v parlamentu a zpochybňují schopnost stejnopohlavních párů vychovávat děti. Taková prohlášení mohou být velmi zraňující a zároveň přispívají k polarizaci společnosti.

Podle mě je proto důležité ukazovat reálné příběhy a každodenní životy LGBT lidí. Když lidé vidí, že tyto rodiny fungují stejně jako jakékoli jiné – ráno vedou děti do školy, jdou do práce, večer nakupují – často si uvědomí, že mezi námi vlastně není žádný rozdíl.

Pokud by se podařilo prosadit manželství pro všechny páry – třeba už v tomto volebním období – co bude dělat organizace Jsme fér potom? Budete se dál věnovat queer právům, nebo je to vlastně hlavní cíl, který by byl splněn?

Upřímně řečeno – i kdyby se to podařilo třeba za rok, osobně bych s tím neměla problém. Byl by to správný krok pro celou společnost.

Teď ale víme jedno jistě – organizace Jsme fér bude dělat všechno pro to, aby se manželství pro všechny páry stalo realitou i v Česku. To je v tuto chvíli náš hlavní cíl a směr, kterým se ubírá naše práce. Po přijetí zákona budeme k dispozici s procesem platnosti a funkčnosti zákona.