„Coming out může být osvobozující, ale zároveň velmi zranitelný moment,“ říká queer terapeut Adam Šimek, který ve své terapeutické praxi provází lidi hledáním vlastní identity

Terapeut Adam Šimek se dlouhodobě věnuje duševnímu zdraví queer lidí a patří k odborníkům, kteří se snaží vytvářet bezpečný a respektující prostor pro ty, jejichž zkušenost se často odehrává na okraji většinové společnosti. Ve své praxi pracuje s širokým spektrem témat – od hledání identity a coming outu přes vztahové otázky až po menšinový stres, který může mít dlouhodobý dopad na psychiku. Vedle individuální terapie, se věnuje také práci s rodiči trans dětí, podpůrným skupinám a dlouhodobě se podílí na osvětě v oblasti přijetí LGBTQ+ lidí.

Adam Šimek má za sebou více než šestnáct let práce v řízení sociálních služeb a zkušenost z organizace Transparent, kde vedl podpůrnou sekci i skupiny pro trans lidi a jejich blízké. Dnes vede vlastní terapeutické centrum zaměřené na afirmativní přístup k LGBTQ+ klientům a ve své práci propojuje přístup zaměřený na člověka podle Carla Rogerse s metodou Somatic Experiencing, která pracuje s regulací nervového systému a zpracováním traumatu. V rozhovoru pro LUI popisuje, s jakými otázkami za ním queer lidé přicházejí nejčastěji, proč může být nepřijetí vlastní identity psychicky velmi náročné a jakou roli podle něj hraje společenská atmosféra i rodinné prostředí.

Jak jste se dostal k profesi terapeuta?

Dlouhou dobu, asi šestnáct let, jsem pracoval v sociálních službách. Během té doby jsem absolvoval sebezkušenostní výcvik v přístupu zaměřeném na člověka. Zároveň jsem při práci dobrovolničil pro organizaci Transparent, kde jsem vedl podpůrnou sekci a podpůrné skupiny. Právě tam jsem začal pracovat individuálně s trans lidmi.

Dlouho jsem ale ještě zůstával v sociálních službách, až do určitého bodu zlomu. Došel jsem k tomu, že už dál v tom prostředí nechci zůstávat, protože jsem měl pocit, že jsem tu kapitolu nějak naplnil. Začal jsem přemýšlet, čemu bych se mohl věnovat, aby mi to dávalo smysl a naplňovalo mě. Nedokážu totiž dělat věci, které mě nenaplňují, a jsem vlastně rád, že mám to privilegium si vybrat.

Řekl jsem si tedy, že bych mohl zkusit terapeutickou cestu, protože už jsem s tím měl určitou zkušenost. Navíc mě k tomu vedli i lidé z mého okolí.

Specializujete se hlavně na queer klientstvo. Souvisí to s vaší prací v Transparentu, nebo jsou za tím i další důvody?

Ano, souvisí to i s tím, že jsem sám queer – a to v různých rovinách toho slova. Moje životní zkušenost je v tomto směru poměrně bohatá a celý svůj život tak nějak „kvířím“. I když dnes pro společnost možná vypadám jako cis heterosexuální otec od rodiny, realita je složitější a mnohem bohatší, než jak se může na první pohled zdát.

Jak to myslíte?

Jsem trans, a proto si troufám říct, že tomuto tématu rozumím i na hlubší rovině, než je běžné. Je to totiž moje žitá zkušenost, která je do určité míry nepřenositelná.

To, co do práce přináším, je především hlubší porozumění. Zároveň si ale rozhodně nemyslím, že vím, jak každý člověk prožívá svou trans identitu nebo cestu k ní. V tom jsem maximálně otevřený a nikomu svou vlastní cestu nenutím.

Výhodou ale je, že klienti, kteří ke mně přicházejí, často už předem cítí větší důvěru. Nemusí mít  obavy, že je terapeut bude zpochybňovat, patologizovat nebo zkoumat způsobem, který by pro ně nebyl bezpečný.

Chodí za vámi i gayové a lesby, nebo převážně trans lidé?

Ano, chodí ke mně i gayové a lesby, stejně jako cis lidé. Cis klienti jsou ale v mé praxi spíše v menšině.

U gayů se velmi často objevuje téma coming outu – respektive otázka, jestli si vůbec dovolí svou identitu žít otevřeně. Velkou roli tam hraje internalizovaná homofobie. Často to vede k tomu, že člověk sám se sebou vyjednává různé kompromisy.

Například si říká: možná jsem jen ještě nezkusil ten „správný typ“ ženy. Co když jsem prostě jen nepotkal tu pravou? Přitom je pro něj ve skutečnosti zřejmé, že ho přitahují muži.

Toto nepřijetí vlastní sexuality se pak může projevovat i somaticky – tělesnými reakcemi, odporem nebo napětím při vztahu se ženou. Někteří lidé se s tím vyrovnávají tak, že raději zvolí celibát, i když k tomu nemají žádný náboženský důvod. Je pro ně ale tak těžké svou identitu přijmout, že ji raději úplně potlačí.

S jakými problémy za vámi queer lidé přicházejí nejčastěji, tedy kromě coming outu?

U lesbických klientek se často objevují otázky dalšího životního směřování, spokojenosti ve vztazích nebo rozhodování, zda zůstat v určitém vztahu, nebo vykročit jinam.

U trans lidí je spektrum témat velmi široké. Někdy přicházejí úplně na začátku, kdy se snaží zorientovat ve své identitě. Přemýšlejí, jestli jsou trans, zda jejich prožitky dávají smysl, a potřebují si to v bezpečném prostoru ujasnit.

Další fází může být přijetí toho, že jsou trans, a otázka, co s tím dál – například zda je pro ně reálné projít tranzicí. Víme například, že v Česku by mělo být kolem 43 tisíc trans lidí, ale jen asi pět tisíc jich prošlo nebo prochází medicínskou tranzicí. Mnoho lidí se tedy rozhodne do tranzice nejít nebo ji odložit.

A pak ke mně chodí i trans lidé, kteří už tranzici vůbec neřeší. Mají ji za sebou nebo ji nějak uzavřeli a přicházejí s tématy, která řeší většinová populace – úzkosti, deprese, sebevědomí, vztahy nebo rodinné problémy. Kromě specifických témat tedy často řeší úplně běžné životní věci.

Více v Galerii

Zdroje: Adam Šimek/ Se svolením

Chodí za vámi i rodiče trans klientů*ek?

Ano, nejčastěji proto, že jim chybí informace a potřebují se v tématu zorientovat. V dnešní době se totiž mohou na internetu dočíst opravdu cokoli a antitrans lobby je poměrně hlasitá, zejména směrem k rodičům dospívajících dětí.

Když se takové výroky dostanou do médií, může to napáchat velké škody. Rodiče se začnou bát, přestanou věřit tomu, co jim jejich dítě říká, a uzavřou se možnosti klidně a postupně situaci společně prozkoumávat.

To, co s rodiči řeším nejčastěji, je proto především zastavení se a stabilizace. Pomáhám jim získat informace, uklidnit se a pochopit, že když jim jejich dítě – bez ohledu na věk – řekne, že je trans, neznamená to, že za pár měsíců bude na hormonální léčbě nebo na operačním sále. Tak to vůbec nefunguje.

Velmi důležité je také vyslechnutí. Rodiče se často cítí provinile, i když trans identitu – stejně jako sexuální orientaci – rodiče nijak nevytvářejí. Přesto si někde přečtou různé nesmysly a mají tendenci vztahovat je na sebe. Je škoda, když se tím zbytečně trápí.

Proměňují se podle vašich zkušeností problémy klientů v závislosti na jejich věku?

Coming out řeší lidé napříč věkem. Tomu se vlastně nedá úplně vyhnout.

Rozdíly ale existují. Mladší lidé to mají v některých ohledech jednodušší – například často nemusí řešit manželství nebo děti, což jsou situace, které trans lidé v dospělém věku někdy řeší velmi složitě.

Na druhou stranu to mají mladí lidé komplikovanější v tom, že pokud jim ještě není osmnáct, jsou stále závislí na rodičích. Právě rodiče pak často hrají klíčovou roli v tom, jak se jejich situace bude vyvíjet. Vyjednávání s rodiči může být velmi náročné.

Já sám jsem do tranzice šel ve dvaatřiceti letech a jsem za to vlastně rád. Měl jsem už vybudovanou určitou pozici ve společnosti, sebevědomí a zkušenost, že se o sebe dokážu postarat. To jsou věci, které mladí lidé teprve přirozeně získávají. Proto je u nich o to důležitější, aby dostali laskavou podporu.

Výzkumy často ukazují, že trans lidé čelí ze všech skupin LGBT největšímu menšinovému stresu a častěji se potýkají s psychickými problémy. Souhlasíte s tím?

Ano, určitě. Na sociálních sítích je situace často extrémně vyhrocená. Tam je to někdy opravdu žumpa. Realita běžného života snad není až tak toxická, ale pro dospívající, kteří na sociálních sítích tráví hodně času, to může být velmi náročné.

Na druhou stranu dnes mají mladší lidé jednu výhodu – mnohem více informací. Mohou se v tématu zorientovat dřív než generace před nimi.

Starší lidé pak někdy na terapii řeší smutek z toho, že na svou identitu nepřišli dříve. Někteří mají pocit, že jim utekla důležitá část života nebo dospívání, které by chtěli prožít v jiném genderu. I to je poměrně časté téma.

Jak probíhá první setkání s klientem, který k vám přijde úplně poprvé?

Cílem prvního sezení je především naladit se na sebe navzájem. Je to moment, kdy se s klientem nebo klientkou seznamujeme a zjišťujeme, zda nám společná práce bude dávat smysl.

Z mého pohledu je ale ještě důležitější, aby si to na konci prvního setkání dokázal vyhodnotit především klient. Měl by odcházet s pocitem, jestli mu tam bylo dobře, jestli se cítil bezpečně a jestli má pocit, že zde může otevírat i citlivější témata.

To samozřejmě neznamená, že se všechno otevře hned na prvním sezení. Vždy také vysvětluji, jakým způsobem pracuji a jaký přístup používám. Část setkání je tedy i trochu technická a informační.

Zároveň si ale už na prvním sezení povídáme o tom, s čím ten člověk přichází a co vlastně potřebuje. Společně hledáme i to, podle čeho poznáme, že se s tím tématem nebo problémem podařilo pohnout.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Pracujete podle přístupu zaměřeného na člověka podle Carla Rogerse. Jak to vlastně funguje? Co si pod tím může klient představit?

Carl Rogers mě fascinuje. V době, kdy začal svůj přístup rozvíjet – někdy v padesátých letech – šlo vlastně o poměrně revoluční myšlenku. Rogers si jednou všiml zajímavé věci. Během jednoho sezení dal klientce mnohem víc prostoru, než bylo tehdy běžné. Nesnažil se ji vést, radit jí ani ji někam směřovat. Prostě tam s ní byl a pozorně jí naslouchal.

Byl překvapený, že klientka začala sama nacházet odpovědi na své otázky. Setkání pro ni bylo velmi hodnotné. To byl jeden z momentů, který ho vedl k tomu, aby svůj přístup dál rozpracoval. Pro nás, kteří z tohoto směru vycházíme, je klíčová důvěra v to, že člověk, který sedí naproti nám, je vlastně expertem na svůj vlastní život. Ví nejlépe, co prožívá a co potřebuje.

To, co člověk potřebuje k rozvoji a naplnění svého potenciálu, je bezpečný vztah a bezpečné prostředí. Změna pak přichází právě skrze tento vztah – skrze to, že spolu můžeme být v dobrém kontaktu.

V takovém prostoru může klient přinášet témata, která ho trápí, ve kterých se třeba vůbec nevyzná nebo o nich nikdy s nikým nemluvil. A pokud o nich někdy mluvil, mohl se setkat s odmítnutím, výsměchem nebo nepochopením. V terapii se snažíme vytvořit prostředí přijetí. Neopravujeme člověka, ale spíše ho doprovázíme, aby si sám našel cesty, které jsou pro něj dobré.

U takového přístupu asi hodně záleží na vztahu mezi terapeutem a klientem. Stalo se vám někdy, že jste si s klientem nesedli?

Ano, stalo se mi to – jednou zrovna nedávno. Jinak mám ale zkušenost, že většinou ten „match“, tedy vzájemné naladění, funguje opravdu dobře.

Součástí vaší práce je také metoda Somatic Experiencing. Co si pod tím člověk může představit?

Somatic Experiencing se velmi dobře doplňuje s přístupem zaměřeným na člověka. Je to metoda, kterou vyvinul Peter Levine. Dnes je celosvětově uznávaná, certifikovaná a jejím cílem je pomoci lidem regulovat nervový systém.

Když je náš nervový systém dobře regulovaný, je pružný a dokáže lépe zvládat stres, úzkost nebo zpracování traumatických zkušeností.

V praxi to znamená, že se lidé učí rozpoznávat signály svého těla. Mnoho z nás totiž vůbec nebylo vedeno k tomu, abychom tělu naslouchali. Přitom tělo je velmi dobrý kompas – říká nám toho opravdu hodně, jen mu často nerozumíme.

Lidé pak přicházejí s tím, že nerozumějí svým úzkostem, nevědí, proč jsou neustále v napětí nebo proč je někde něco bolí. V rámci této metody se učí rozpoznat, kdy jejich tělo vstupuje do aktivace – například když se objeví vzpomínka na něco nepříjemného nebo traumatického.

Součástí práce je také učení, jak se vrátit zpět do regulovaného stavu. Člověk postupně poznává své spouštěče – mohou to být témata, vůně nebo zvuky – a zároveň se učí, jak se o sebe v takových chvílích postarat.

Tím se postupně zvyšuje kapacita nervového systému tyto situace zvládat. U traumatu například často zůstávají nedokončené obranné reakce – útěk, boj nebo zamrznutí. Energie, která s tím souvisí, pak zůstává jakoby „zaseknutá“ v těle. Když je nervový systém stabilnější, můžeme se k těmto zkušenostem bezpečně vracet a postupně tuto energii uvolňovat.

Takže se klient vlastně učí pracovat sám se sebou?

Přesně tak. Klient nebo klientka se učí pracovat sám se sebou, a to skutečně na úrovni těla.

Nejde jen o to, že si něco uvědomíme v hlavě nebo si budeme opakovat nějaké věty. To většina lidí zná – někdy máme pocit, že jsme určité téma na terapii probrali už mnohokrát, třeba i s různými terapeuty, ale přesto nás stále trápí.

Například přijde citlivé téma a člověk okamžitě cítí sevřený hrudník nebo napětí v těle. Právě tady může být Somatic Experiencing velmi užitečné.

Člověk totiž začne skutečně zažívat změnu uvnitř těla. Ten náboj, který byl s určitou situací spojený a zůstal „zaseknutý“, se postupně uvolňuje. A člověk pak reálně prožívá větší klid nebo pocit bezpečí.

Stává se někdy, že klient své potíže nedokáže zvládnout pouze terapeutickou prací a je na místě medikace? Spolupracujete v takových případech s psychiatry?

Ano, někdy je medikace na místě. Klienti si pak najdou psychiatra, případně už v péči psychiatra jsou, když ke mně přicházejí.

Mně osobně přijde smutné, když vidím lidi, kteří užívají antidepresiva kvůli tomu, že nemohou jít do tranzice. Je důležité vědět, že antidepresiva samotnou dysforii nezmírňují – na genderovou dysforii jednoduše nefungují.

Setkávám se také s případy, kdy ke mně přicházejí trans klienti s velmi špatnou zkušeností z předchozí terapie. Někdy totiž terapeut nebo terapeutka nedokáže rozpoznat, že člověk prožívá silnou genderovou dysforii, a zamění ji za něco jiného.

Pak se může stát, že klient o tématu mluví, ale terapeut na něj nijak nereaguje nebo ho nebere vážně. Stav toho člověka se pak postupně zhoršuje a někdy skončí na antidepresivech, aniž by se řešil skutečný zdroj jeho potíží.

V takových situacích je podle mě důležité klienta podpořit v tom, aby našel zdroje podpory ve svém okolí a mohl řešit samotnou dysforii, která ho dlouhodobě vyčerpává.

Provázíte tedy klienty i během samotné tranzice?

Často ke mně chodí lidé, kteří jsou zároveň v péči sexuologa. Já je pak doprovázím především v té terapeutické rovině – pomáhám jim zpracovávat emoce, nejistoty a další témata, která se během tranzice objevují.

Když se podíváte na českou společnost jako celek – zlepšuje se podle vás prostředí pro duševní zdraví queer lidí, nebo spíše stagnujeme?

Já jsem v tomhle velký optimista. Na odborné úrovni se podle mě situace zlepšuje. Velkou zásluhu na tom mají lidé, kteří se tématu dlouhodobě věnují – například v Českomoravské psychologické společnosti nebo mezi výzkumníky, třeba v brněnském Qhubu. Důležitou práci odvádějí konkrétní odborníci jako Michal Pitoňák, Andrea Stašek, Pavla Doležalová a další.

Díky nim máme k dispozici kvalitní data a dostávají se k nám aktuální poznatky ze zahraničí. Zároveň vznikají výzkumy i v rámci české populace, což je velmi důležité.

To je ale pohled z odborné sféry. Nejsem si úplně jistý, nakolik se tyto poznatky promítají do každodenního života běžných lidí v České republice.

Velkou roli v tom podle mě hrají sociální sítě, které jsou velmi vyhrocené. Často vytvářejí dojem mnohem většího konfliktu, než jaký člověk zažívá v běžném životě. Realita podle mě není až tak toxická, jak se někdy může zdát z online prostoru.

Přesto věřím, že se společnost postupně vyvíjí k lepšímu. I proto přednáším a věnuji se osvětě třeba na Instagramu. Je to můj způsob, jak přinášet informace a pomáhat lidem tématu lépe porozumět.

Řekl byste, že je Česko dobrým místem pro život LGBTQ+ lidí?

Spíše bych se díval na to, kde je to lepší, například ve Švédsku.

Takže ano, myslím, že máme ještě co dohánět. V Česku totiž často panuje pocit, že jsme velmi tolerantní společnost. Mám ale dojem, že jsme se v tomto pocitu trochu zastavili a neposouváme se dál.

Dokud tu nebude základní právní rovnost – například manželství pro všechny – je těžké tvrdit, že jsou podmínky pro queer lidi skutečně dobré. V tomto směru máme stále co zlepšovat.

Jak jako terapeut odpočíváte? Přeci jen posloucháte velmi osobní a často náročné příběhy lidí.

Mám malé dítě, takže velkou část volného času trávím se svou dcerou. A vlastně je to docela aktivní forma odpočinku. A už dlouho si říkám, že bych se měl zase vrátit ke cvičení.