„V každém z nás je do určité míry něco fašistického,“ říká režisér Matthias Lintner. Ve filmu Randím s fašistou natáčí vlastní gay vztah, který rozděluje politika
Co se stane, když se politická polarizace přenese až do ložnice? Dokumentární film My Boyfriend the Fascist (v českém překladu Randím s fašistou) italského režiséra Matthiase Lintnera nabízí neobvykle osobní odpověď. Autor v něm obrací kameru na svůj vlastní vztah s partnerem Sadielem – kubánským aktivistou, jehož politické názory se postupně posouvají směrem k pravicovému populismu. Z intimního portrétu dvou mužů se tak stává zároveň pozoruhodná úvaha o dnešní polarizované společnosti.
Film, který byl uveden také na festivalu Jeden svět, se pohybuje na hraně domácího videa, partnerské terapie i politického eseje. Lintner s neobvyklou otevřeností zaznamenává intimní momenty, ostré debaty i postupné praskání vztahu, který zatěžuje zásadní ideologický rozpor. Dokáže partnerská blízkost přežít střet dvou zcela odlišných pohledů na svět?
V rozhovoru pro magazín LUI Matthias Lintner mluví o tom, proč se rozhodl natočit film o vlastním vztahu, jak kamera proměnila jejich komunikaci i proč podle něj dnes politika proniká do nejintimnějších oblastí života.
Ve filmu otevíráte svůj vztah před kamerou způsobem, který je v dokumentární kinematografii poměrně neobvyklý. V jakém momentu jste si uvědomil, že váš osobní vztah může být zároveň příběhem o politické polarizaci?
Na začátku mě jednoduše fascinovala Sadielova energie a jeho boj proti autoritářskému systému na Kubě. S nástupem Giorgie Meloni (italské populistické premiérky, pozn. redakce) jsem ale začal vnímat hlubší rozpor. Jak může někdo bojovat proti diktatuře na jedné straně světa a zároveň podporovat pravicově populistickou stranu v zemi, kde žije?
Od roku 2020 tak náš vztah začal působit jako malé zrcadlo mnohem větší politické polarizace po celém světě. Cítil jsem silnou potřebu tomu porozumět – téměř jako kdybych něco zkoumal pod mikroskopem, bez zkrášlujících filtrů nebo dekorativních ozdob.
Váš film někdy působí téměř jako párová terapie před kamerou. Měl jste během natáčení pocit, že kamera realitu pouze zaznamenává, nebo začala vaše rozhovory a vztah nějak proměňovat?
Kamera je v principu chladné mechanické oko, které zaznamenává to, co se děje před ní. Přivedl jsem ji do našeho vztahu velmi brzy, takže se stala neustálým svědkem bez soudů. Postupem času její přítomnost působila zcela normálně, což zároveň znemožnilo kontrolovat, jak bude každý moment později divák interpretovat.
Kamera ale také vytvořila prostor, v němž se konečně mohly objevit určité pravdy. Věci, které se v běžném životě hromadí nebo se jim vyhýbáme, někdy nebylo možné dál odkládat, jakmile zazněly před objektivem.
V tom smyslu to někdy připomínalo párovou terapii – ne proto, že by to něco vyřešilo, ale protože nás to nutilo zůstat přítomní a dívat se na to, co se mezi námi děje. Kamera se stala téměř třetím elementem ve vztahu. Nestavěla se na žádnou stranu a postupně bylo téměř nemožné před ní lhát.
Film obsahuje velmi intimní momenty – od sexuální otevřenosti až po vyhrocené politické hádky. Jak jste rozhodoval o tom, co ještě patří do upřímného vyprávění a co už by bylo přílišným odhalením soukromí?
Tu otázku jsem si kladl neustále. Klíčová pro mě byla intence. Intimní momenty tam nejsou proto, aby odhalovaly náš soukromý život, ale aby pomohly pochopit konflikt mezi námi. Pokud nějaká scéna pomáhala odhalit emocionální pravdu vztahu a politické napětí uvnitř něj, patřila do filmu.
Zároveň mě vždy inspirovala myšlenka Françoise Truffauta, že kino budoucnosti bude stále osobnější, téměř jako deník. Tato představa stále silně rezonuje s mým uměleckým přístupem.
Jedním z hlavních napětí filmu je otázka, jak může gay muž podporovat politické projekty, které historicky vystupovaly proti LGBTQ+ právům. Byl to pro vás především politický spor, nebo něco mnohem osobnějšího?
Pro mě to nikdy nebyl jen politický spor. Politika vstoupila do vztahu na velmi intimní úrovni, protože se dotýkala otázek identity, svobody a historie.
Stále víc mě zajímaly rozpory, které z toho vycházely. Například jak může část společnosti zcela omlouvat autoritářský systém jedné strany na Kubě a zároveň označovat pravicový populismus za inherentně nedemokratický nebo fašistický.
Název filmu se této kontradikce dotýká zcela záměrně.
Sadiel ve filmu vysvětluje, že jeho nedůvěru k levicové ideologii silně formovala zkušenost života na Kubě. Přimělo vás natáčení přehodnotit některé vaše vlastní politické představy nebo pohled na historii?
Ano, rozhodně. Celý proces mě donutil zpochybnit některé vlastní předpoklady. Připomnělo mi to, jak snadné je žít v politických bublinách, které nám neustále potvrzují to, čemu už stejně věříme.
Stále se vnímám jako člověk se sociálnědemokratickým smýšlením, ale začal jsem být skeptičtější vůči ideologickým nálepkám, jako jsou „socialismus“ nebo „komunismus“, pokud fungují jako rigidní doktríny. Naučil jsem se posuzovat politické programy opatrněji než nostalgické příběhy, které je obklopují.
Pier Paolo Pasolini jednou popsal svůj vztah k levici větou: „S vámi ve světle, proti vám ve tmě.“ Přijde mi to velmi chytré a výstižné. Politická příslušnost by nikdy neměla znamenat intelektuální slepotu.
Jak film postupuje, je čím dál zřetelnější, že vaše politické debaty se někdy mění spíš v paralelní monology než skutečný dialog. Kdy jste si uvědomil, že nejde jen o rozdíl názorů, ale o hlubší střet hodnot?
Uvědomoval jsem si to postupně, ve chvíli, kdy se naše rozhovory přestaly někam posouvat. Už jsme na sebe nereagovali, jen jsme opakovali vlastní narativy. Tehdy jsem pochopil, že konflikt není jen o názorech, ale o zásadně odlišných interpretacích historie a reality.
Zároveň jsem ale cítil, že sdílíme určité základní hodnoty – například silný smysl pro spravedlnost a idealismus. Oba chceme společnost, která toleruje volbu osobní sexuality či náboženství a usiluje o rovná práva pro ženy i muže. To mě vedlo k otázce, zda některé rozdělení mezi politickými tábory není uměle vyhrocováno politickými aktéry, kteří potřebují jasné nepřátele.
Jednou z nejbolestivějších forem polarizace je moment, kdy konverzace pokračuje, ale skutečné naslouchání mizí. Dialog se pomalu mění v paralelní monology. Někdy se dokonce posune ještě dál – místo debat o idejích začneme řešit, co se vůbec smí říkat a kdo má právo to říkat, jak jsme to nedávno viděli v debatách v Berlíně. Také ve filmu My Boyfriend El Fascista se tyto otázky objevují velmi originálním způsobem.
Příběh se odehrává na pozadí současné evropské politické atmosféry, například vzestupu právě Giorgie Meloni. Do jaké míry jste chtěl skrze osobní příběh komentovat širší politickou náladu v Evropě?
Film je velmi osobní, ale nevyhnutelně odráží širší politickou atmosféru v Evropě. V mnoha zemích vidíme rostoucí polarizaci a nedůvěru mezi politickými tábory. Náš vztah se stal intimním prostorem, kde se toto napětí odehrávalo.
Podobné paradoxy vidíte i jinde – například imigranty ve Spojených státech, kteří volí politika, jenž chce postavit zeď, aby zabránil příchodu dalších lidí se stejnou životní trajektorií. Film zároveň s překvapivou přesností ukazuje, že měli v něčem pravdu a že Trumpova vláda může ukončit 67 let kastrovského režimu na ostrově. Nikdy by je nenapadlo, že nejde jen o způsob, jak získat jejich hlasy.
Navzdory těmto napětím mnoho lidí stále sdílí základní hodnoty, jako jsou demokracie, tolerance a pluralismus. Nebezpečí nastává ve chvíli, kdy nás politický diskurz tlačí do extrémních pozic a vytváří dojem, že dialog je nemožný.
V jednom momentu Sadiel naznačuje, že označení „fašista“ by mohlo paradoxně patřit i vám – protože jako režisér kontrolujete, jak bude příběh vyprávěn. Jak silně jste si při střihu uvědomoval vlastní moc nad interpretací?
Té moci jsem si byl velmi vědom, zejména ve střižně. Jako režisér nevyhnutelně formujete vyprávění. V tom neexistuje žádná nevinná pozice. Proto jsem se rozhodl záměrně ponechat momenty, které komplikují můj vlastní pohled a zpochybňují mou roli toho, kdo natáčí. Kdyby film příliš jednoznačně hájil mě, ztratil by něco podstatného – schopnost zpochybňovat samotnou moc reprezentace.
Pokud definujete fašismus jako něco v nás, co nedovoluje, aby byl svět jiný, než jaký chceme my sami – aby lidé říkali nebo mysleli něco jiného – pak je v každém z nás do určité míry něco fašistického. Je to podobné jako s vnitřními démony: čím víc je popíráme, tím jsou nebezpečnější.
Proto bylo důležité, aby se film nestal morálním tribunálem, v němž bych já byl ten, kdo má pravdu, a druhý jednoduše ten, kdo se mýlí. Film musel zůstat prostorem pochybností – včetně pochybností o mém vlastním pohledu.
Přestože je téma velmi výbušné, film pracuje s klidnou, téměř meditativní vizuální formou – dlouhými statickými záběry a minimálními zásahy. Proč jste zvolil právě takový styl?
Dlouhé statické záběry vytvářejí prostor, kde může divák skutečně pozorovat. Nechtěl jsem, aby publikum reagovalo okamžitě nebo aby bylo vedeno k jediné interpretaci. Chtěl jsem, aby měly rozpory čas se objevit a aby napětí mohlo postupně vyplout na povrch.
Když pracujete s tak výbušným materiálem, příliš invazivní styl snadno promění všechno ve spektákl konfliktu. Chtěl jsem chránit vážnost celého procesu. Kamera neměla dominovat emocím, ale umožnit jim, aby se samy odhalily.
V tomto smyslu není klidná forma odstupem. Je to způsob, jak konflikt brát vážně.
Jak se vztah ve filmu postupně dostává do krize, měl jste pocit, že natáčení je pokusem vztah zachránit, nebo spíš způsobem, jak pochopit, proč se rozpadá?
V té době jsem to nevnímal jako pokus vztah zachránit. Byla to především snaha pochopit, co se mezi námi děje.
Když se na to ale dívám zpětně, samotné natáčení také něco udržovalo otevřené. Dokud jsme pokračovali v natáčení, existoval prostor, kde jsme se mohli společně dívat na to, co se mezi námi děje. V tomto smyslu se samotné porozumění stalo malou formou odporu proti úplnému rozpadu dialogu.
Dokument naznačuje, že politické konflikty mohou pronikat i do těch nejintimnějších částí života. Myslíte, že dnes jsou romantické vztahy ideologickými rozdíly zasaženy víc než v minulosti?
Jsem si téměř jistý, že podobná napětí existovala i v minulosti. Dnes se ale zdá, že politika proniká do osobní identity mnohem přímočařeji.
Politické postoje jsou často vnímány jako vyjádření toho, kým člověk je – jeho historie, morálního světonázoru i sebeobrazu. Když se to stane, přestávají být neshody abstraktní. Velmi rychle začnou ovlivňovat důvěru, uznání i pocit sounáležitosti ve vztahu.
Po projekcích nám mnoho lidí říkalo, že podobné konflikty poznávají i ve vlastních vztazích. Naznačuje to, že nejde o izolovanou zkušenost, ale o širší společenskou dynamiku. V tomto smyslu je film velmi aktuální.
V našem případě politika náš vztah neustále formovala, ale nikdy nám úplně nezabránila pokračovat v rozhovoru a snažit se jeden druhému porozumět.
