„Miluju děti a vím, že budu jednou fakt dobrej táta,“ říká zpěvák Honza Bendig. Jaké plány má s partnerem Lukášem do budoucna?
Jan Bendig je na české hudební scéně už víc než deset let a za tu dobu se z talentovaného kluka ze SuperStar stal interpret, který vyprodává velké sály a nebojí se dělat věci po svém. Na kontě má duety s Lucií Bílou, Rytmusem nebo Michalem Davidem, koncerty ve Fóru Karlín i v O2 universu a zároveň image, která často vyvolává debaty. Poslední roky pro něj ale nebyly jen o úspěších a velkých pódiích. V rozhovoru pro LUI mluví otevřeně o pochybnostech, které přicházejí i ve chvíli, kdy se kariéra zdá být na vrcholu, vrací se k momentu s moukou na Slavících a popisuje, proč dnes o své práci i životě přemýšlí trochu jinak než dřív.
Honzo, v posledních době jste často mluvil o tom, že poslední roky byly hodně intenzivní – velké koncerty, tlak i momenty, které nebyly jednoduché. Když na chvíli vypnete a jste jen sám se sebou, v jaké životní fázi se dnes vlastně nacházíte?
Těch fází je hned několik. Často o sobě v poslední době pochybuju. Mám za sebou totiž velké věci jako duety s Lucií Bílou, Rytmusem, Michalem Davidem, vyprodané Fórum Karlín, O2 universum, další chystám. Sám bych řekl, že bych měl být víc sebevědomý, ale spíš se do mě vkrádá takový ten strach a pochyby, zda už nepůjdu kariérně jen níž. Člověk, když se mu povedou fakt velké věci, musí makat stokrát víc než ostatní, aby se stále překonával. A tak to mám teď já. Proto se často sám sebe ptám, zda ještě dokážu být lepší, posunout to zase výš. Je to ustavičný stres. Někdy, ačkoliv tuhle práci a vše kolem miluju, si říkám, zda by mi nebylo líp, kdybych chodil do práce od pondělí do pátku a měl svoje jisté.
Když jste naposledy poskytl rozhovor pro LUI, působil jste hodně hladově po nových výzvách. Máte dnes pocit, že už víc vybíráte, do čeho jdete, nebo vás pořád žene dopředu stejná energie jako dřív?
Já bych toho chtěl dělat hodně. Často mám pocit, že musím makat víc, aby se na mě nezapomnělo. A pak si řeknu, že vlastně dělám hodně. Točím furt nové songy, klipy, seriály, videa. Energie je. Naštěstí. Ale nebyla. Po kauze „mouka“ jsem s tím fakt chtěl seknout. Když mi nikdo nevěřil, že jsem to neudělal. Když se naštěstí potvrdilo, že jsem mluvil pravdu, a tak se to i uzavřelo, tak se mi po čase ta chuť zase vrátila. Teď mě žene hlad ukázat těm, co o mně pochybovali a odepisovali mě, že jsem silnej a ještě mám co dokázat.
Koncerty pro vás zjevně nejsou jen o hudbě, ale i o silném zážitku. Máte před vystoupením ještě trému, nebo už je to spíš respekt k publiku, který vás drží v napětí?
Tréma je furt. Očividně mám největší trému, když zpívám třeba na firemní akci, kde je 20–30 lidí. To bych se zbláznil trémou. Ale když jdu zpívat pro 5, 10, 20 tisíc lidí, tak je to, jako bych šel mezi kamarády. Tréma je každopádně potřeba. Když je člověk moc sebevědomý a má to na háku, tak to publikum pozná. Je potřeba před lidi předstoupit s pokorou a menší trémou.
K incidentu s moukou při Slavících se média vracejí pořád dokola, takže chápu, že to není téma, ke kterému byste se chtěl donekonečna vracet. Zajímá mě ale spíš osobní rovina – když jste po tom večeru zůstal konečně mimo kamery, co ve vás převažovalo?
Nemyslím si, že by se k němu vracela dokola. Ba naopak vědí, že jsem za to opravdu nemohl, což se i vyšetřováním prokázalo, a respektují to. Vrací se k tomu lidé, kteří proti mně nemají jinak nabito a rádi mi tohle předhodí jako jejich jedinou zbraň. Ale já mám svědomí čisté, takže mě to nerozhodí. A co se týče toho večera, tak ty pocity byly šílené. Furt jsem nechápal, jestli to byl nějakej prank, nebo co to mělo znamenat.
Když jsem s tím klukem, co to spáchal, měl možnost po čase mluvit a zjistil jsem, že by to stejně udělal někomu jinému, jen já jsem se na červeném koberci ukázal mezi prvními a prostě to hodil po mně bez plánování, tak mi spadl trochu kámen ze srdce, že za tím nebylo nic víc. Ale řeknu vám, že nejhorší opravdu bylo přesvědčovat lidi o své pravdě. A možná ještě horší bylo, že když se to stalo, tak vycházely desítky článků, jak jsem to udělal. A když se prokázalo, že ne, vyšlo pár článků a ještě úplně mimo a ticho po pěšině. Žádná omluva. Nic.
Říkal jste, že to chcete nechat za sebou a neposilovat negativitu. Máte pocit, že se vám to opravdu podařilo, nebo se k vám ta zkušenost občas vrací v úplně jiných situacích?
Naštěstí se to opravdu nevrací. Lidi mi na akcích i ve zprávách píšou, že mi fandí, věřili mi, a to je pro mě hlavní. A že si nějakej Tonda z Horní Dolní potřebuje do komentářů napsat, jakej jsem kokot, tak prosím, když mu to udělá dobře. Jsem ale narovinu rád, že je to za mnou.
Působíte jako člověk, který si z věcí dokáže udělat nadhled. Je to něco, co jste v sobě měl vždycky, nebo jste se to musel naučit právě díky podobným momentům?
Zpočátku jsem moc nedával nástupy sociálních sítí. Číst ty komentáře, výhrůžky, že si na vás někde počkají a pobodají vás nebo další hrozné věci. To nebylo pro patnáctiletého kluka, co žil sám v Praze kvůli práci, úplně fajn. Ale člověk se s tím po letech naučil žít a teď prostě ví, že ten internetový a reálný svět jsou úplně odlišné. Zrovna nedávno se mi to opět ukázalo. Dostal jsem fakt hezkou zprávu od člověka, že by se mnou chtěl duet a miluje můj hlas.
Ale on si nevšiml, že mi dva roky zpět psal tak hnusné vzkazy. A tohle se mi stává hodně často. Že za mnou třeba na benzínce přiběhnou lidi a doslova šílí, že se mnou chtějí fotku, objímají mě. Mají velkou radost. Pak tu fotku přidají na svůj profil, označí mě a mně se tak ukáže i historie zpráv, co mi psali, a třeba tam najdu od nich zprávy jako „buzno, chcípni“ a tak dále. Pak se musíte pousmát nad tím, jací někteří jsou.
Když se dnes podíváte na reakce veřejnosti, překvapilo vás víc množství podpory, nebo to, jak rychle se člověk může stát terčem komentářů?
U té kauzy „mouka“ jsem to poznal totálně. Pár dní před tím, než to vypuklo, jsem zpíval v O2 areně na poctě pro Hanu Zagorovou. Po svém vystoupení jsem měl záplavy nádherných reakcí, komentářů a zpráv. Pak to vypuklo a totálně se to obrátilo. Člověk může být na vrcholu, ale lusknutím prstu může být hned totálně dole. Nikdy není nic jisté. Byla to ale velká škola, která mi hodně dala.
Dlouhodobě mluvíte otevřeně o své romské identitě. Máte pocit, že se české prostředí opravdu posouvá, nebo se jen víc nahlas pojmenovávají věci, které tu byly vždycky?
Myslím si, že se situace lepší. Že už není taková nenávist vůči Romům. A já si furt přeju jednu věc. A to je, aby se například ve velmi sledovaném seriálu Ulice dostala do děje romská rodina. Která by byla úplně normální, řešila by problémy jako ostatní postavy, měli by tam i hezké zaměstnání. Myslím si, že by to opravdu hodně pomohlo, kdyby se lidem, divákům ukázalo, že existují i fajn Romové. Protože bohužel když už je Rom v televizi, tak je to většinou role nějakého feťáka, podvodníka, zloděje. I můj brácha Marsell, který je hercem, už tyto typy rolí odmítá. Protože nechce podporovat stereotyp.
Zároveň jste veřejně otevřený i ve své queer identitě. Máte někdy chuť tyhle nálepky úplně vypnout a být vnímán jen jako zpěvák, nebo je pro vás důležité, že pro někoho můžete být viditelným vzorem?
Já žiju jako Honza Bendig a ne jako Honza Bendig gay. Myslím si, že by se neměla řešit sexuální orientace. Ale člověk by se měl o člověka zajímat podle toho, jaký je. Proto mi přijde i zbytečné dělat coming outy. Copak heteráci taky přijdou před svoje rodiče a řeknou: „Mami, tati, já jsem… chvíle napětí… hetero!“ Ale bylo by fajn inspirovat některé kluky, že prostě nemusí mít strach žít normální život, když to se sexualitou mají jinak.
Zmínil jste, že přemýšlíte o rodině a dětech, ale zároveň víte, jak náročný je váš pracovní rytmus. Je to pro vás spíš téma budoucnosti, nebo už něco, o čem doma vedete konkrétní debaty?
Já bych dítě chtěl už klidně teď. Lukáš chce ještě pár let počkat. Až prý vyděláme víc peněz, uděláme si lepší zázemí, abychom mohli třeba dva až tři roky mít pracovní pauzu a být tu jen pro dítě. Miluju děti a vím, že budu jednou fakt dobrej táta.
Na sociálních sítích často sdílíte i momenty ze vztahu s Lukášem. Jak těžké je najít rovnováhu mezi soukromím a tím, že část života sdílíte veřejně?
Myslím, že toho spolu moc nedáváme. Nejsme ten pár, který dává zamilované fotky, líbá se na veřejnosti. To si necháváme na doma. Lukáš úplně nemusí ty společenské akce, kde se máme ukázat spolu a pak na nás novináři volají, ať se obejmeme nebo si dáme pusu. Radši je v pozadí. A já to respektuju. Asi nejvíc jsme z našeho života ukázali v naší Výměně manželek a myslím si sám za sebe, že byla moc hezká a že i ukázala, že gayové jsou fajn lidi a že dokonce vedle sebe může žít Romák s „gádžem“.
Vaše vizuální stylizace a móda jsou výraznou součástí vaší image. Je to pro vás přirozený způsob sebevyjádření, nebo i vědomá práce s tím, jak vás veřejnost vnímá?
Jsem rád extravagantní. Byl bych i víc, ale v tom mě hlídá Lukáš, který mi řekne, že tohle je už třeba „too much“ na české poměry. Stojím si třeba za každým svým outfitem na Slavíky. Vím, že je ta akce braná díky své historii vážně a noblesně, kdy tam jedinečný Karel Gott přišel v krásném smokingu. Ale ta doba je už pryč. A už se to odehrává v jiných prostorech, má to ten zahraniční vibe a myslím si, že i umělci by tomu ty outfity měli přizpůsobit. Na ten poslední, kdy jsem přišel s tou dlouhou kožešinou, jsem fakt hrdý. Cítil jsem se v ní skvěle a už teď přemýšlím, co si vezmu na sebe letos, abych zase vyvolal různé debaty. Na těchto akcích má být člověk prostě mimo dav.
Máte pocit, že české publikum už přijalo, že muž může být výrazný, emotivní a zároveň silný, nebo stále narážíte na stereotypní očekávání?
Záleží na typu akce. Je to tu furt trošku opožděné, ale už se to mění. Podívejte se na Richarda Krajča, přišel na akci s kabelkou. Milan Peroutka s vlečkou, Bendig několikametrovou kožešinou. To by ještě pár let zpět prostě nešlo. Mění se to a věřím, že to bude jen a jen lepší. Ale připomínám, že jde o typ akce. Když někdo přijde v lustru nebo v tangách na prestižní ples, tak to je přes čáru. Člověk by měl znát hranice u typu akce.
Kdybyste měl jednou větou popsat, kdo je dnes Jan Bendig mimo titulky a světla reflektorů, jak by zněla?
Myslím, že jsem furt to dítě, které miluje koukat na filmy s Harrym Potterem, pobrečí si u Titanicu a nejraději by si postavilo domeček v korunách stromů. Ale už taky umím říct ne a taky vím, co od života chci.
