„Atmosféra ve Sněmovně výrazně zhrubla,“ říká nová poslankyně za Piráty Barbora Pipášová, která otevřeně popisuje první měsíce v české politice
Do české politiky vstoupila relativně nedávno, ale tématům, která dnes ve Sněmovně otevírá, se věnuje už řadu let. Psychoterapeutka Barbora Pipášová, která vyrůstala na Vysočině a profesně se dlouhodobě věnuje práci s dětmi, dospívajícími i dospělými klienty, byla v roce 2025 zvolena poslankyní za Pirátskou stranu. Ve veřejném prostoru se profiluje především jako hlas pro témata duševního zdraví, vzdělávání a prevence.
Do Poslanecké sněmovny přišla z prostředí sociálních služeb a psychoterapie, kde se roky setkávala s konkrétními lidskými příběhy. Právě ty dnes podle svých slov často stojí i za její politickou motivací. V rozhovoru mluví o prvních měsících v parlamentu, o atmosféře, která podle ní v poslední době výrazně zhrubla, ale také o tom, proč považuje prevenci duševních potíží u dětí za jednu z nejdůležitějších výzev současnosti. Otevírá i téma dostupnosti psychoterapie, fenomén takzvaných „psychošmejdů“ a vysvětluje, proč by podle ní měl stát věnovat mnohem větší pozornost well-beingu ve školách.
Zhruba před tři čtvrtě rokem jsme spolu vedli rozhovor v době, kdy jste kandidovala do Poslanecké sněmovny. Rozhovor tehdy vznikl společně s vaší kolegyní Klárou Kocmanovou, která se rozhodla nekandidovat mimo jiné kvůli poměrům, které podle ní ve Sněmovně panovaly. Vy už za sebou máte několik měsíců v roli poslankyně. Jak tamější atmosféru zatím vnímáte?
Když se mě na to někdo ptá, odpovídám, že zážitek z práce ve Sněmovně je vlastně nepřenositelný. Nedávno jsem o tom psala kamarádkám – že je to často velmi emotivní prostředí, přímo na plénu. Podle lidí, kteří tu působí už několik volebních období, atmosféra výrazně zhrubla. Jsme v poměrně velké nevýhodě – já už sice nejsem nejmladší, ale jsem žena a mám tu mnohem mladší kolegyně. A pořád se objevuje narativ, že se u nich nejdřív řeší věk a pohlaví a teprve potom případně kompetence.
Zrovna nedávno jsme to mohli vidět při přestřelce Kateřiny Stojanové s Jindřichem Rajchlem, který přímo ve Sněmovně opakovaně zpochybňoval její vzdělání a zkušenosti. Tím vlastně devalvoval celý obsah toho, co chtěla říct. A šlo přitom o téma, že jsme byli pro vydání Andreje Babiše a Tomia Okamury a že předvolební kampaň Tomia Okamury byla otevřeně rasistická.
Máme samozřejmě i další zkušenosti. Třeba když předseda Sněmovny ve svých projevech otevřeně útočí na Ukrajince a Ukrajinky, zlehčuje válku a dělá to opakovaně. Mně je z toho opravdu stydno. Většina personálu, který nám ve Sněmovně zajišťuje servis, jsou právě Ukrajinky. Když vidím, že stojí u televizí a musí to poslouchat, je mi z toho fyzicky špatně. To jsem opravdu nečekala.
Na jakési „zhrubnutí poměrů“ už v lednu upozorňovala řada médií – například Seznam Zprávy psaly o poslankyních, které čelí urážkám od starších kolegů, nebo o situaci, kdy poslanec Miroslav Ševčík křičel na vašeho bývalého předsedu Ivana Bartoše urážku „smažko“. Čím si podle vás tuto proměnu vysvětlit? Souvisí to s novým složením Sněmovny, nebo je za tím něco jiného?
Částečně to podle mě s novým složením souvisí. Ve Sněmovně je teď hodně politických nováčků, včetně nás. Zároveň ale mám pocit, že některé politické subjekty – zvlášť ty, které jsou složené z více stran – prosazují především vlastní agendu a používají velmi vyhrocený jazyk směrem ke svým voličům.
Někdy to působí, jako by se jednotliví politici snažili navzájem trumfovat. Čím je výrok ostřejší nebo urážlivější, tím větší pozornost přitáhne. A možná za tím stojí i obava o vlastní politickou budoucnost – snaha udržet si podporu a zůstat ve Sněmovně.
Když jsem si pročítal články o zhrublé atmosféře ve Sněmovně, někteří vládní poslanci argumentovali tím, že pokud Piráti přicházejí do Sněmovny například ve flanelové košili nebo protestně chodí pozpátku, musejí počítat s tím, že jim to někdo vrátí. Co byste na takovou kritiku odpověděla?
Že srovnává nesrovnatelné. Mezi těmito věcmi je poměrně zásadní rozdíl. Ale ať si každý sám posoudí, co je skutečně za hranou:
Přijít do Sněmovny ve flanelové košili na podporu prezidenta nebo protestně chodit pozpátku, anebo když o nás veřejně mluví – konkrétně třeba o Olze Richterové – jako o „štěnicích“ nebo „švábech“?
Dá se podle vás taková situace nějak řešit? Třeba na úrovni výborů nebo jinými institucionálními kroky?
Musím říct, že po sérii mediálních článků se atmosféra alespoň částečně uklidnila, alespoň takový mám pocit. Samozřejmě existují témata, která vyvolávají emoce víc než jiná. Myslím ale, že už jen to, že se o tom začalo veřejně mluvit a že jsme dali najevo, že se nám to nelíbí a že takovou komunikaci nebudeme akceptovat, mělo určitý efekt.
Pocházíte z Vysočiny, tedy z regionu, který je od Prahy poměrně daleko. V médiích se nedávno citoval také váš tweet z doby, kdy se jednání Sněmovny protáhlo asi do jedenácti večer. Psala jste tehdy, že se kvůli tomu nestihnete dostat domů za synem oslavit vysvědčení. Nakonec jste se za ten tweet omlouvala…
Omluvila jsem se spíš lidem, kteří také musejí být dlouho v práci. Zároveň jsem si ale uvědomila, že mě do té doby vlastně nenapadlo, že lidé často nerozumějí tomu, co práce poslance obnáší.
Mně osobně nevadí jednat klidně do jedenácti večer. Co mi vadí, je nepředvídatelnost. Paradoxní navíc bylo, že jsem se tehdy zastávala kolegyň. Já sama jsem ve Sněmovně a v Praze zůstávala, protože jsem tu měla další den rozhovor, takže se mě ta situace vlastně ani netýkala. Celé to ale bylo nakonec interpretováno trochu jinak.
Jak se s tím vyrovnáváte jako matka? Je podle vás prostředí politiky pro ženy s dětmi – a vlastně i pro muže s rodinou – stále velmi náročné?
Je to náročné. A myslím, že stejně náročné je to pro ženy i pro muže, kteří mají malé děti. Mně osobně velmi vadí, když synovi slíbím, že přijedu třeba v pátek, a nakonec to nedodržím.
Jak jsem říkala, nemám vůbec problém s tím tady být. Problém je v tom, že ani v pondělí často nevím, jak bude vypadat pátek. Ta nepředvídatelnost je velmi složitá.
Uvidíme, bude se jednat o změnách jednacího řádu, takže snad se situace alespoň trochu zlepší.
Existuje reálná šanci, že by se pravidla fungování Sněmovny mohly změnit? Třeba právě v souvislosti s obstrukcemi, o nichž se hodně mluvilo už v minulém volebním období?
My jsme změnu jednacího řádu chtěli. A nebyli jsme jediní. Už v minulém volebním období běžel projekt Moderní sněmovna, ve kterém působily převážně poslankyně – některé z nich už tu dnes ani nejsou.
Teď se jedná o tom, aby bylo jednání efektivnější, ale zároveň aby existovaly pojistky, které zabrání tomu, aby byla opozice utlačována. Například nerozumíme tomu, proč se zkracují časy pro vystoupení nebo možnosti jejich opakování, zatímco pravomoci předsedy Sněmovny se rozšiřují. Je tam několik momentů, které podle mě ještě vyvolají velký mediální zájem, až se dostanou na pořad jednání.
Nedělo se ale něco podobného i v minulém volebním období, kdy byli Piráti součástí vlády? Nebyla tehdejší opozice také nějakým způsobem omezována ve svých projevech?
Nemyslím si. Opozice tehdy volila jiné formy protestu – například nocovala ve spacácích přímo ve Sněmovně nebo různými způsoby obstruovala jednání. To je ale podle mě něco jiného než systémové omezování prostoru pro vystupování.
Minulý týden Sněmovna hlasovala o vydání Andreje Babiše a Tomia Okamury. Šlo do velké míry o symbolické hlasování, protože vládní koalice má ve Sněmovně většinu. Když se ale ohlédnete za prvními měsíci působení nové vlády, co podle vás zvládla dobře a kde naopak vidíte její největší slabiny?
Mně osobně přišlo, že se první čtyři měsíce téměř výhradně řešil Filip Turek – a také jeho ambice získat některé z ministerstev. To podle mě nebylo pro vládu úplně důstojné a spíš to ukazovalo, že tým není zcela sehraný. Na druhou stranu chápu, že v koaliční politice často hrají roli různé dohody a kompromisy.
Abych ale nebyla jen negativní, myslím si, že premiér Andrej Babiš se skutečně autenticky zajímá o téma duševního zdraví. Může to souviset i s jeho osobní zkušeností, která ho k této oblasti přivedla. Z odborných kruhů vím, že se v této oblasti podnikají konkrétní kroky a některé věci, které se dlouho nedařilo posunout, se najednou začínají hýbat. A toho si velmi cením.
Andrej Babiš mimo jiné jmenoval vládní koordinátorku pro duševní zdraví Ditu Protopopovou. Vnímáte to jako krok správným směrem?
Je ve funkci teprve krátce, takže bych její práci zatím nechtěla hodnotit. Přeji jí ale, aby byla úspěšná a aby její působení pomohlo především samotnému tématu duševního zdraví.
Dlouhodobě říkám, že v této oblasti jsem připravena spolupracovat napříč politickými stranami – klidně i s SPD, pokud nastíní návrh a pohled na věc, který dává smysl.
Navíc se nám podařilo zřídit podvýbor pro duševní zdraví. Má poměrně široké zastoupení a už proběhlo i jeho první zasedání. Měla jsem velkou radost, že i když spadá pod zdravotnictví, všichni se shodovali na tom, že klíčová je především prevence. Samozřejmě potřebujeme psychiatry, ale ještě důležitější je přijít s opatřeními, která pomohou předcházet tomu, aby se děti do psychiatrické péče vůbec dostaly – tedy zachytit problémy co nejdříve, ideálně už ve škole.
Právě duševní zdraví je pro vás dlouhodobě klíčovým tématem. Co by se podle vás mělo v této oblasti konkrétně změnit? A co lidi v Česku podle vás v souvislosti s duševním zdravím trápí nejvíc?
Možná bych to rozdělila na děti a dospělé, protože některé problémy jsou společné, ale jiné jsou poměrně specifické. Já jsem se například stala členkou školského výboru, takže se hodně věnuji well-beingu ve školách. Děti totiž tráví velkou část svého času právě tam – je to prostředí, které je zásadně formuje.
Bohužel ale statistiky ukazují, že velká část dětí do školy nechodí ráda. A to je něco, co bych chtěla změnit. Ministr školství Robert Plaga opakovaně říkal, že se chce tomuto tématu věnovat. Musím také ocenit, že se oproti původnímu návrhu rozpočtu podařilo do školství dostat více peněz na podpůrné profese – tedy například na speciální pedagogy, sociální pedagogy nebo školní psychology.
Tyto prostředky by měly systému umožnit další rozvoj a zároveň by mohly ulevit pedagogicko-psychologickým poradnám. Zároveň je ale zřejmé, že bude potřeba ještě více financí, protože končí financování z evropských zdrojů, konkrétně z Národního plánu obnovy. Budeme se proto muset snažit zajistit, aby se tyto služby podařilo dlouhodobě financovat z národních zdrojů.
Právě prevence je v tomto směru naprosto klíčová, a to napříč různými oblastmi.
Jak by to mělo vypadat v praxi? Znamená to například více přednášek ve školách, více metodiků prevence nebo jiné konkrétní kroky?
Existuje několik typů prevence. Jednou z nich je primární, tedy všeobecná prevence. To jsou programy, které často zajišťují neziskové organizace a které se zaměřují například na bezpečnost na internetu nebo prevenci závislostí. To je podle mě správná cesta. Takové programy mohou fungovat buď formou externích aktivit, nebo přímo ve škole, pokud má škola vlastního metodika prevence, který má na tuto práci dostatek času a je za ni také adekvátně ohodnocen.
Vedle toho ale existuje také takzvaná selektivní prevence. Ta přichází na řadu ve chvíli, kdy škola vidí, že se v konkrétní třídě něco děje – například že některý z žáků není v psychické pohodě nebo že se ve třídě objevují konflikty. Ideálně by měla mít škola vlastní poradenské pracoviště, tedy odborníka, který může do třídy přijít, situaci analyzovat a připravit program přímo na míru dané třídě.
To je podle mě velmi účinný způsob, jak problémy zachytit včas. A samozřejmě je důležitá také individuální podpora – například v podobě školního psychologa, který může pomoci nejen dětem, ale i pedagogům, aby věděli, jak náročné situace ve třídě řešit.
Je dnes na školách vůbec dost školních psychologů?
Není. V současnosti to často funguje tak, že jeden psycholog působí na více školách. Důvodem je mimo jiné financování – školy si většinou mohou dovolit jen částečný úvazek, někdy například jen na půl nebo dokonce na čtvrt úvazku.
To je jeden problém. Druhým je, že psychologů obecně není dostatek. Proto je podle mě potřeba systém otevřít tak, aby se do něj mohli zapojit i další odborníci. Právě o tom se nyní diskutuje v souvislosti s novelou školského zákona. Ne vždy totiž musí jít nutně o vystudovaného psychologa – důležité je, aby ten člověk měl vztah k dětem a dokázal s nimi pracovat.
To znamená, že ten člověk nemusí mít nutně psychologické vzdělání? Může to být třeba pedagog, který projde speciálním školením?
Ano, může to být pedagog nebo někdo, kdo absolvuje základní vzdělávání v této oblasti. Podstatné je, aby si uvědomoval, že klíčový je vztah s dítětem.
Nejdůležitější je vytvořit bezpečné prostředí, kam může dítě přijít a otevřeně říct, co se mu děje – ať už doma, nebo ve škole mezi vrstevníky. To je podle mě úplný základ.
Zároveň ale nesmíme zapomínat ani na pedagogy. Učitelé jsou v první linii a nemají to vůbec jednoduché. Doba se rychle mění a oni často řeší problémy, na které během studia nebyli připraveni. Potřebují proto podporu, možnost se poradit a také příležitost získávat nové kompetence.
Pokud bychom se přesunuli k dospělým – máte nějakou strategii, jak zlepšit duševní zdraví dospělých v Česku? Hodně se také mluví o stigmatizaci, kdy část společnosti stále nepovažuje duševní onemocnění za plnohodnotný zdravotní problém.
Stigmatizace je opravdu velké téma. A paradoxně k ní někdy přispívají i sami politici. I když se například premiér Andrej Babiš snaží podnikat určité kroky v oblasti duševního zdraví, zároveň si to někdy svými výroky komplikuje.
Ve Sněmovně například používá různé psychiatrické diagnózy jako urážky. V jednom případě dokonce řekl o Zdeňku Hřibovi, že trpí „angastickou psychózou“, a přitom zaměnil některé pojmy z psychopatologie.
Možná to někdo vnímá jen jako součást politického střetu. Já ale v takových chvílích myslím na lidi, kteří sami řeší psychické potíže a zvažují, jestli vyhledat odbornou pomoc. Často mají obavy, že budou považováni za „blázny“, že se to dozví jejich zaměstnavatel nebo okolí. A když pak slyší podobné výroky od premiéra, může je to od vyhledání pomoci odradit.
Jak konkrétně chcete zvyšovat dostupnost péče? Uvažujete například o podpoře studia těchto oborů, nebo o větším zapojení lidí, kteří nemají klasické psychologické vzdělání?
Velkou roli v tom podle mě mohou sehrát psychoterapeuti. Ti mohou být pro celý systém velmi přínosní, jenže ve většině případů dnes poskytují služby komerčně, protože jejich práce není běžně hrazena z veřejného zdravotního pojištění.
Existují sice programy některých zdravotních pojišťoven, které například proplácejí několik sezení – myslím, že je to zhruba kolem pěti – ale to samozřejmě nestačí. Je to krok správným směrem, ale podle mě by měl být systém nastaven tak, aby se do něj mohlo zapojit mnohem více psychoterapeutů.
Pomoci by v tom mohl také zákon o živnosti psychoterapeutického poradenství. Ten by mohl jasně nastavit podmínky a kvalifikační požadavky, takže by bylo zřejmé, že člověk, který tuto službu poskytuje, má odpovídající vzdělání a zároveň se průběžně dál vzdělává. To by podle mě mohlo otevřít prostor pro širší zapojení psychoterapeutů do systému zdravotní péče.
Když mluvíme o psychoterapii, dostáváme se také k tématu takzvaných psychošmejdů. V posledních letech se objevily případy lidí, kteří nabízejí terapeutické služby bez potřebného vzdělání. Jak tento trend vnímáte z pohledu odbornice?
Myslím, že se z toho stává poměrně vážný problém, zejména v souvislosti se sociálními sítěmi. Já jsem si to naplno uvědomila až ve chvíli, kdy o tom Matěj Nejedlý napsal reportáž pro Reflex.
Dříve jsem se setkávala spíš s případy lidí, kteří nabízeli různé „terapie“ přes web – například za sedm tisíc korun za sezení, aniž by měli jakékoli odborné vzdělání. A to může být pro klienty velmi nebezpečné. Takový člověk totiž může jejich situaci ještě zhoršit.
Psychoterapie je dlouhodobý proces. Pokud vám někdo slibuje, že vaše problémy vyřeší během tří sezení, je to jasný varovný signál. Je to náročná práce, někdy i bolestivá, a dnes bohužel také poměrně drahá. Lidé jsou ale často zoufalí a hledají rychlou pomoc. Když pak narazí na reklamu typu „vyřešíme vaše problémy do dvou týdnů“, mohou tomu snadno podlehnout.
Máte v plánu to nějak regulovat legislativně?
Je to poměrně složité. Upřímně řečeno mě zatím nenapadá jednoduchý mechanismus, jak by se to dalo účinně regulovat.
Problém je také v tom, že lidé, kteří nejsou psychologové nebo psychiatři, často spadají jen pod obecnou živnost – například v oblasti vzdělávání. A k jejímu získání vlastně nepotřebujete téměř nic. Stačí si živnost založit a můžete začít poskytovat různé služby. Proto je podle mě v tuto chvíli nejdůležitější osvěta a upozorňování na tyto případy.
Jak tedy může běžný člověk poznat, že jde o nedůvěryhodného terapeuta?
Varovným signálem může být například slib rychlého uzdravení během několika málo sezení nebo velmi vysoké ceny bez jasného vysvětlení služby.
Pro mnoho lidí je ale orientace v systému složitá. Často nerozlišují mezi psychiatrem, psychologem a psychoterapeutem. Proto bych doporučila obrátit se například na Českou asociaci pro psychoterapii. Ta má poměrně přísné podmínky pro členství a vede seznam odborníků, kteří splňují požadované standardy – tedy mají odpovídající vzdělání, procházejí supervizí a průběžným vzděláváním. Pokud tedy někdo hledá terapeuta, je dobré si ověřit, zda je v takovém seznamu.
Jsme LGBT magazín, takže se musím zeptat: jak to vidíte v tomto volebním období s manželstvím pro všechny? Plánují Piráti toto téma znovu otevřít?
Manželství pro všechny pro nás rozhodně zůstává důležitým tématem. Momentálně hledáme podporu napříč politickými stranami.
Myslíte, že má manželství pro všechny ve Sněmovně reálnou šanci projít?
Je to těžké odhadnout. V tuto chvíli bych řekla, že je to zhruba padesát na padesát. Někteří poslanci z hnutí ANO jsou této myšlence nakloněni, zároveň jsou ale ve Sněmovně strany, jako je SPD nebo Motoristé, které jsou jednoznačně proti.
Bude tedy záležet především na tom, jestli se podaří získat podporu napříč politickými stranami. Pokud by se podařilo přesvědčit větší část poslanců z ANO, šance na schválení by podle mě existovala.
