„Chtěl jsem, aby dítě mělo dvě milující mámy,“ říká gay muž, který se rozhodl darovat sperma svým kamarádkám
Rozhodnutí pomoci blízkým lidem stát se rodiči může mít mnoho podob. Pro muže, který v tomto rozhovoru vystupuje pod podmínkou anonymity, to znamenalo přijmout roli biologického dárce pro dvě své dlouholeté kamarádky – lesbický pár, který toužil po dítěti. Myšlenka, která zpočátku zazněla spíš jako nadsázka při jednom z jejich večerních rozhovorů, se postupně proměnila v promyšlené rozhodnutí tří lidí, kteří si důvěřují a chtěli společně najít cestu k rodičovství mimo tradiční model.
Respondent se rozhodl vystupovat anonymně především proto, aby ochránil soukromí dítěte i celé rodiny. Debaty o queer rodičovství totiž v české společnosti často vyvolávají silné emoce a on nechce, aby se jejich osobní příběh stal terčem veřejných soudů nebo nevyžádané pozornosti. V rozhovoru tak otevřeně popisuje, jak celý nápad vznikl, jaké pochybnosti a praktické otázky museli všichni tři řešit a jak dnes vnímá svou roli v životě dítěte, které přišlo na svět díky jejich neobvyklému, ale promyšlenému rozhodnutí.
Jak se vlastně stalo, že jste se ocitl v situaci, kdy jste začal uvažovat o darování spermatu dvěma kamarádkám? Není to úplně běžný životní scénář.
Je pravda, že kdyby mi to někdo řekl před deseti lety, asi bych se tomu zasmál. S holkami se známe už docela dlouho. Poznali jsme se přes společné přátele v Praze a postupně jsme se začali vídat čím dál častěji. Vzniklo z toho opravdu blízké přátelství. Oni dvě jsou pár už mnoho let a o dítěti mluvily vlastně od začátku, jen to dlouho vnímaly jako něco, co je v Česku docela složité. Když člověk poslouchá jejich zkušenosti – právní nejistoty, lékařský systém, předsudky – tak pochopí, že to není jednoduché rozhodnutí.
Vzpomínáte si na chvíli, kdy se poprvé objevila myšlenka, že byste mohl být dárcem právě vy?
Ano, docela přesně. Seděli jsme jednou večer u vína a bavili se úplně otevřeně o tom, jak by to mohly udělat, a dospěli jsme k názoru, že by jim vlastně přišlo hezké, kdyby dítě mělo nějaký vztah ke svému biologickému původu. A v tu chvíli někdo z nás – myslím, že jedna z nich – napůl v žertu řekl: „A co ty?“ Všichni jsme se zasmáli, protože to znělo jako spontánní nápad. Jenže během dalších měsíců jsme se k tomu začali vracet. Už to nebyl vtip, ale reálná možnost.
Jak jste na tu myšlenku reagoval, když jste si uvědomil, že to myslí vážně?
První reakce byla vlastně velmi rozporuplná. Na jednu stranu mě to dojalo, protože je to obrovský projev důvěry. Není to jen biologická věc, je to rozhodnutí, které může ovlivnit životy všech zúčastněných. Na druhou stranu jsem měl spoustu otázek. Přemýšlel jsem o tom, jak se bude vyvíjet můj vztah k dítěti, jestli to nezmění naše přátelství, jestli budu schopný respektovat hranice. Člověk si také uvědomí, že v Česku není legislativa na takové situace úplně připravená, takže to není jen emocionální rozhodnutí, ale i velmi praktická věc.
A jak dlouho jste nad tím přemýšlel, než jste řekl definitivní ano?
Řekl bych, že to trvalo několik měsíců. Nebylo to impulzivní rozhodnutí. Hodně jsme o tom mluvili – někdy i několik hodin v kuse. Řešili jsme scénáře typu: co když se jednou přestěhují do jiného města, co když budu mít partnera, který s tím nebude souhlasit, co když se naše vztahy promění. Tyhle rozhovory byly vlastně hodně důležité, protože jsme si díky nim ujasnili očekávání. Nakonec jsem si uvědomil, že ten krok dává smysl právě proto, že mezi námi existuje důvěra.
Řekl jste o tom rozhodnutí své rodině?
Ano, řekl. Nechtěl jsem, aby se to dozvěděli někde náhodou nebo později. Reakce byly různé. Někteří členové rodiny to přijali velmi otevřeně a říkali, že je to vlastně krásné gesto. Jiní měli spíš obavy. Ptali se třeba, jestli to pro mě nebude jednou psychicky složité, nebo jestli nebudu litovat, že nejsem klasický rodič. Myslím, že ty otázky jsou legitimní. Lidé si jen často neumí představit, že rodičovství může mít různé podoby.
A co přátelé? Setkal jste se i s negativní reakcí?
Negativní možná není úplně správné slovo, ale určitě se objevila nedůvěra. Někteří kamarádi říkali, že by do toho nikdy nešli, protože by se báli komplikací. Jiní se zase ptali, jestli tím vlastně „nepřijdu o své dítě“. Já to ale takhle nevnímám. Od začátku bylo jasné, že rodiče budou ony dvě.
Zmínil jste právní stránku. V českém kontextu je to poměrně složité téma. Jak jste to řešili?
To byla jedna z nejdůležitějších částí celého procesu. Konzultovali jsme to s právníkem, protože české právo není na podobné situace úplně nastavené. V praxi totiž funguje tak, že dítě má automaticky jednoho právního rodiče – matku, která ho porodí. Druhá partnerka v lesbickém páru se pak musí stát rodičem dodatečně. Bylo pro nás důležité, aby bylo jasné, že já nejsem právním rodičem a že rodičovská role patří jim.
Jak probíhal samotný proces početí? Šli jste přes kliniku?
Ano, chtěli jsme, aby všechno probíhalo bezpečně a transparentně. Absolvoval jsem zdravotní testy, stejně jako ony. Klinika řešila medicínskou stránku věci, což bylo vlastně uklidňující, protože jsme věděli, že všechno probíhá podle pravidel. Nebyl to anonymní proces – všichni jsme do toho byli zapojení. Celý proces probíhal v zahraničí.
Mluvili jste hodně o hranicích. Co to v praxi znamenalo?
Znamenalo to, že jsme si otevřeně řekli, co kdo očekává. Třeba jak často se budeme vídat, jak budeme o celé situaci mluvit před okolím a hlavně před dítětem. Shodli jsme se na tom, že nechceme žádná tajemství. Dítě by mělo vědět, jak přišlo na svět. Zároveň ale chceme, aby bylo jasné, že má dvě mámy, které jsou jeho rodiče.
Jak jste se cítil ve chvíli, kdy jste se dozvěděl, že se těhotenství podařilo?
Bylo to velmi emotivní. Pamatuju si, že mi jedna z nich zavolala a říkala: „Tak máme pozitivní test.“ V tu chvíli jsem měl pocit obrovské radosti, ale zároveň jsem cítil velkou pokoru. Najednou si uvědomíte, že nejde o nějakou abstraktní myšlenku. Je to nový život, který vznikl i díky vám.
Nebál jste se, že si k dítěti vytvoříte silné pouto a bude to pro vás komplikované?
Ta otázka mě napadala často. Myslím, že každý člověk by ji měl. Ale zároveň jsem si uvědomoval, že vztahy se nedají naplánovat jako tabulka v Excelu. Můžeme si nastavit rámec, ale emoce se vyvíjejí. Důležité je, že jsme si od začátku zachovali otevřenou komunikaci.
Jak dnes vnímáte svou roli v životě dítěte?
Nejsem rodič v každodenním smyslu. Nejsem ten, kdo řeší školku, doktora nebo noční vstávání. Ale zároveň nejsem anonymní dárce. Jsme součástí života toho dítěte – vídáme se, trávíme spolu čas. Řekl bych, že jsem něco jako blízký rodinný přítel, který má k dítěti zvláštní vztah.
Jak reaguje okolí, když se dozví, jak vaše „rodina“ funguje?
Reakce jsou často překvapivě pozitivní. Lidé mají někdy na začátku spoustu otázek, protože si to neumí představit. Ale když vidí, že dítě vyrůstá v milujícím prostředí a že vztahy mezi námi fungují, většina obav zmizí.
Debata o queer rodičovství je v Česku často velmi politická. Jak to vnímáte vy osobně?
Mám pocit, že v těch debatách někdy chybí skutečné příběhy. Mluví se o ideologiích, o zákonech, ale méně o konkrétních lidech. Přitom realita je mnohem obyčejnější. Jsou to prostě lidé, kteří chtějí vychovávat dítě a dát mu dobrý život.
Změnilo vás celé to rozhodnutí nějak osobně?
Ano, docela zásadně. Donutilo mě přemýšlet o tom, co znamená odpovědnost a co znamená rodina. Uvědomil jsem si, že rodinu někdy nevytváří jen biologické vazby, ale především vztahy a rozhodnutí lidí, kteří chtějí být součástí života toho druhého.
Když se dnes ohlédnete zpět, udělal byste stejné rozhodnutí znovu?
Ano. Nebylo to vždy jednoduché a vyžadovalo to hodně komunikace a důvěry. Ale když vidím, jak z toho všeho vznikl nový život a jak šťastné ty dvě ženy jsou, mám pocit, že to celé mělo hluboký smysl. A to je něco, co člověku zůstane.
