„Mně osobně se líbí kluci i holky a nikdy to pro mě nebylo nic dramatického,“ říká herec Vojtěch Franců, který otevřeně mluví o identitě i své cestě na pražská jeviště
Herec Vojtěch Franců patří k nejmladší generaci českých divadelních tvůrců. Rodák z Turnova je členem souboru Geisslers Hofcomoedianten, hostuje na několika pražských scénách a diváci ho mohou znát také z televizních projektů, například ze seriálu TBH. Vedle herectví se věnuje i psaní – podílel se na scénářích a textech písní pro divadelní inscenace a nedávno dokončil studium činoherního herectví na DAMU.
V rozhovoru mluví o své cestě z malého města na pražská jeviště, o tom, proč pro něj divadlo zůstává radostí i ve chvíli, kdy se stane profesí, i o zkušenosti s rolí mladíka hledajícího vlastní identitu. Otevřeně také popisuje vlastní vztah k bisexualitě, proměny společenského vnímání queer témat i to, jak mladí herci dnes přemýšlejí o zobrazování identity na jevišti.
Dočetl jsem se, že se ve vaší rodině nikdo umění nevěnoval a že vás rodiče přihlásili na dramaťák spíš proto, že jste si neustále vymýšlel a hrál různé příběhy. Kdy jste si poprvé uvědomil, že by se právě herectví mohlo stát vaší profesní cestou?
Asi ve chvíli, kdy jsem poprvé přišel na dramaťák. Hrozně mě to bavilo a měl jsem pocit, že by to mohla být nějakým způsobem moje cesta. A potom samozřejmě na brněnské konzervatoři, kde jsem se tomu začal věnovat na denní bázi. Tam jsem si uvědomil, že bez toho vlastně nemůžu být.
Studium na konzervatoři jste ale absolvoval souběžně s gymnáziem. Znamená to, že jste konzervatoř studoval dálkově?
Naopak. Když jsem byl ve druhém ročníku na gymnáziu, rozhodl jsem se, že půjdu na konzervatoř. Na gymplu v kvintě totiž začínalo být učení takové cyklické a já jsem měl pocit, že potřebuji dělat něco víc. Na konzervatoř jsem se dostal, ale doma jsem to řekl až před třetím kolem přijímaček, takže to byl trochu vzdor. Nakonec jsme se ale domluvili, že gymnázium dokončím dálkově. Jednou za měsíc jsem tam jezdil na písemky, zatímco na konzervatoři jsem byl každý den.
To muselo být docela náročné, ne? Na gymnáziu je přece jen objem učiva větší, zatímco na konzervatoři je výuka víc zaměřená na umělecké předměty.
Určitě. Pro mě to ale byl zajímavý balanc. Třeba během cest vlakem jsem měl spoustu času na učení věcí, kterým jsem se na konzervatoři vlastně vůbec nevěnoval. A zpětně si říkám, že to byl docela odvážný krok hlavně ze strany mých pedagogů, že mi to vůbec umožnili.
Moje maminka nejdřív také studovala gymnázium a až potom šla na konzervatoř. Vyprávěla mi, že pro ni to byla velká úleva, protože neměla ráda matematiku a podobné předměty, které na konzervatoři už tolik nejsou.
Matematiku jsem také neměl zrovna v oblibě, ale větší potíže mi dělala spíš fyzika. Na druhou stranu mi ale na konzervatoři některé předměty chyběly. Jsem totiž docela studijní typ, takže mě zajímaly i věci, které s uměním přímo nesouvisely.
Pocházíte z malého města na severu Čech, studoval jste v Praze a dnes působíte na výrazných pražských scénách. Co pro vás osobně znamenal příchod z regionu do centra divadelního dění?
Pro mě to znamenalo především možnost věnovat se divadlu ještě intenzivněji. Moje cesta vlastně vedla přes Turnov a Brno až do Prahy a každá z těch zastávek pro mě znamenala další prohloubení vztahu k divadlu. V Praze jsem například začal hrát v divadle Geisslers Hofcomoedianten, zhruba pětkrát do měsíce, což je poměrně vysoká frekvence. Postupně se tak ze mě přestával stávat člověk, který má divadlo jen jako koníček, a začalo se to proměňovat v profesi.
Nehrozí ale někdy, že vás to přestane bavit? Přeci jen už to není jen koníček, ale práce.
Vůbec. Když třeba pár dní nehraju, hodně mi to chybí. Pořád to vlastně beru jako koníček, který se jen proměnil v profesi. Ta radost z toho ale zůstává.
Nedávno jste dokončil studium činoherního herectví na DAMU. V čem podle vás spočívá největší rozdíl mezi školním prostředím a profesionálním divadelním provozem?
Hlavní rozdíl je v tom, že školní prostředí je do určité míry pořád jen simulací reality – se všemi jejími výhodami i nevýhodami. Nároky pedagogů nebo atmosféra mezi spolužáky mohou být někdy hodně vyhrocené, jindy naopak velmi přátelské, ale pořád je to trochu jiný svět než praxe. V profesionálním prostředí člověk rychle zjistí, že všechno stojí především na něm – na jeho disciplíně a na tom, jestli se připraví, nebo nepřipraví. Ve škole přece jen platí, že je to pořád jenom jako. Samozřejmě vás mohou vyhodit a DAMU je tím poměrně proslulá, ale reálný divadelní provoz funguje jinak. Pro mě byl ale přechod do praxe vlastně příjemný, protože jsem už během studia hodně hrál, takže se mi spíš ulevilo.
Nevěnujete se ale jen divadlu, objevil jste se například i v seriálu České televize TBH. Když tyto dva světy porovnáte, v čem se liší hraní v seriálu a v divadle?
Divadlo je zásadní v tom, že se odehrává tady a teď. Je tam okamžitá reakce diváků, která je pro mě hrozně důležitá. Právě to mě na divadle možná baví ještě o něco víc, protože je živé. Natáčení seriálu nebo filmu funguje jinak – hodně se čeká a věci se většinou tolik nezkoušejí dopředu. Výjimkou byl právě seriál TBH, kde se opravdu hodně zkoušelo, skoro až divadelně. Jinak je ale ten svět mnohem „instantnější“.
V seriálu TBH jste ztvárnil postavu Lukyho, která prochází hledáním vlastní sexuální identity a nejistotou v tom, kam patří. Co pro vás bylo při přípravě na tuto roli nejdůležitější? Byla to autenticita, empatie, nebo nějaká osobní zkušenost?
Seriál vznikal v opravdu úzkém dialogu s režisérkou, která nás vedla k maximální autenticitě. Hodně jsme společně hledali a ohledávali jednotlivé situace i postavy. Dokonce jsme si vytvořili fiktivní skupinový chat na WhatsAppu, kde každý komunikoval za svou postavu s ostatními. Díky tomu jsme se opravdu hodně sblížili a práce byla v tomhle směru jedinečná. Myslím, že se člověku málokdy poštěstí něco takového zažít. Během natáčení jsme se navíc stali velkými kamarády. Pro mě osobně byla důležitá i určitá osobní zkušenost – pocházím z menšího města a vím, že být nějakým způsobem jiný může být někdy výzva.
Můžete to trochu rozvést?
Mně osobně se líbí kluci i holky a nikdy to pro mě nebylo nic dramatického.
Navíc mám skvělou mámu, takže jsem to vždycky bral poměrně přirozeně. Někdy se až trochu divím tomu, jak snadné to pro mě vlastně bylo.
Setkal jste se někdy se šikanou nebo předsudky kvůli své orientaci?
Pokud se něco takového někdy dělo, buď jsem to nevnímal, nebo se to ke mně vůbec nedostalo.
O bisexuálních lidech se často říká, že čelí předsudkům z obou stran – jak od heterosexuálů, tak někdy i z LGBT prostředí. Jedni jim nevěří, že mohou být přitahováni k oběma pohlavím, druzí je naopak vnímají jako „příliš queer“. Cítíte někdy podobný tlak?
Upřímně řečeno vůbec. A vlastně ani moc nemám rád slovo komunita. Někdy si z toho dělám legraci – říkám, že kdyby se mi doma rozbilo okno, tak zavolám někomu z „komunity“ a on mi ho přijde opravit. Ale vážně, žádný takový tlak osobně necítím.
Narodil jste se v roce 2001, jsme vlastně téměř stejně staří. Zajímá mě, jak jste ve škole vnímal přístup k menšinám. Bylo to už za naší generace samozřejmé téma?
Já si spíš než otázky sexuality pamatuji jiné věci. Třeba jsme ve škole měli několik vietnamských spolužáků. Když jsme byly děti, občas docházelo ve městě k různým konfliktům. Myslím ale, že se to hodně proměňuje v čase. Dnes mám pocit, že barva pleti už pro většinu lidí naštěstí nehraje takovou roli.
Myslíte, že generace, které vyrůstají dnes, to mají v některých ohledech jednodušší než ta naše? Často se říká, že se společnost mění velmi rychle.
Těžko říct, jestli je to jednodušší, nebo naopak složitější. Myslím, že každá generace to má v určitém věku náročné – když je člověku deset až patnáct let, je to prostě složité bez ohledu na dobu, ve které vyrůstá. Lidé, kteří už tím obdobím prošli, pak mají tendenci říkat, že další generace to mají buď jednodušší, nebo naopak těžší. Možná je dnes ale problém v tom, že existuje obrovské množství informací a různých tlaků. Vidím to třeba na své mladší sestře, která čelí velkému tlaku na to, zvláště na sociálních sítích, jak má člověk vypadat, jak by se měl chovat nebo oblékat. V tomhle ohledu to pro ně může být paradoxně náročnější.
Když mluvíte o tlaku na vzhled, setkal jste se s něčím podobným i jako herec? Řešil jste někdy takové věci u sebe?
Kromě toho, že jsem měl jako malý křivé zuby, asi ne. Osobně jsem se s tím moc nesetkal. Vím ale, že třeba při studiu herectví se někdy stávalo, že někomu ze spolužáků bylo naznačeno, že by měl zhubnout a podobně. Otázkou je, jestli takové věci vůbec patří do veřejného prostoru. Já sám jsem nic takového nezažil. Možná je to i tím, že kdyby mi někdo něco ohledně mého vzhledu naznačil, asi bych si jen řekl: děkuji za informaci, a dál bych to příliš neřešil.
Jak podle vás mladí herci dnes přemýšlejí o zobrazování identity na jevišti? Je pro vás přirozené, když herec hraje postavu, která řeší podobné věci jako on sám?
Nemyslím si, že je to nutně dobře, nebo špatně. Z hlediska herecké profese je naopak často velmi zajímavé hrát úplný opak toho, kým člověk ve skutečnosti je. Já mám například strašně rád role, které jsou úplně mimo moji přirozenost. Ve skvělé komedii Horribilicribrifax, kterou je možné vidět ve Vile na Štvanici, hrajeme směšné, tvrdé až mačistické vojáky a mě to hrozně baví, i proto, že v běžném životě takový vůbec nejsem. Myslím, že právě o tom ta profese je – o možnosti zkoušet různé polohy a hledat nové výrazové prostředky.
V minulosti se hodně diskutovalo o tom, že queer postavy ve filmech a seriálech bývají často zobrazovány stereotypně. Máte pocit, že se to dnes zlepšuje?
Záleží na konkrétním případě. Určitě jsem viděl zobrazení, která mi nepřišla úplně vkusná. Zároveň jsem ale seděl v hledišti, kde se tomu všichni smáli – kromě mě. A pak si člověk začne klást otázku, kde vlastně leží hranice. Myslím, že je to do určité míry odpovědnost všech – nejen tvůrců, ale i diváků. Dokud bude po určitém typu humoru poptávka, bude existovat i nabídka. Já osobně bych si přál, aby se náš humor posouval dál, ale každý má samozřejmě jinak nastavený vkus.
U inscenace Orlando jste zmiňoval, že pro vás hlavním tématem není ani tak změna genderu, ale spíš láska a samota. Proč jste se rozhodl postavu interpretovat právě tímto způsobem?
Je to částečně dané znalostí předlohy. Virginia Woolf věnovala postavu Orlanda své velké lásce, která byla přímou inspirací pro její vznik. Do textu se tak podle mě promítá velká dávka lásky i osamělosti. V průběhu staletí se Orlando proměňuje, ale není to tak, že by o tom postava aktivně rozhodovala – v textu je prostě napsáno, že se jednoho dne probudí jako žena a není o tom pochyb. Není tam žádná velká polemika o genderu. Mnohem zajímavější je pro mě to, jak se Orlando snaží být ideálem pro lidi, které potkává. Pro starou královnu je synem, pro krásnou princeznu rytíř, pro námořníka milující partnerka. Ta škála rolí je obrovská. Myslím, že každý člověk v sobě má podobnou schopnost přizpůsobivosti – a motorem této proměnlivosti je láska k druhým. Hlavním tématem inscenace je proto podle mě hledání rovnováhy mezi tím, kdy chceme být ideálem pro ostatní a kdy můžeme být ideálem sami pro sebe.
Cítíte jako herec zodpovědnost za to, jak podobná témata na jevišti zprostředkujete, zvlášť když se dnes otázky genderu a identity tolik diskutují?
Určitě ano. Vlastně za každé téma, které na jevišti prezentuji, cítím určitou odpovědnost. Vnímám to jako určitou službu – možnost o těch věcech mluvit a sdílet je s diváky. Pokaždé, když zkoušíme novou inscenaci, kladu si otázku, proč ji vlastně děláme, co tím chceme sdělit nebo otevřít. To je pro mě hrozně důležité.
Jak od divadla odpočíváte ve volném čase? Vracíte se třeba do Turnova?
Do Turnova se vracím moc rád. Taky hodně cestuji – třeba do Budapešti, kam klidně jedu jen na otočku, protože to město naprosto miluji. A hodně také píšu. Často píšu přímo pro divadlo, takže vlastně i tímhle způsobem trochu relaxuji.
Chystáte v nejbližší době nějaký nový projekt nebo představení, na které byste mohl čtenáře pozvat?
Ano, teď připravujeme velký projekt s divadlem Geisslers Hofcomoedianten v divadle Hybernia. Jmenuje se Divadlo světla a tematicky se dotýká sebepřijetí a hlavně odpuštění. Jde o operu inspirovanou románem, která vypráví fiktivní příběh prvního osvětlovače v historii. Ten se jako malý chlapec procházel po Karlově mostě, kde ho srazil kočár hraběte Šporka. Po nehodě ochrnul a celý život se vyrovnává s tím, že už nikdy nebude chodit. Nakonec se ale stane osvětlovačem – a právě díky tomu objeví něco, co by jinak nikdy nenašel. Je to krásný příběh a herecká výzva. Premiéra se uskuteční v divadle Hybernia 14. a 15. září 2026, já se na ni opravdu moc těším a srdečně na ni zvu. Také moc zvu do Městských divadel pražských, kde jsem od roku 2025 jako herec v angažmá a hrajeme tam nejen Orlanda, ale spoustu dalších představení.
Kdybyste měl něco vzkázat mladému člověku, který se bojí otevřeně přihlásit ke své identitě, co byste mu řekl?
Možná bych spíš poradil svému mladšímu já. Řekl bych si: neboj se a věř tomu, že všechno dobře dopadne.
