„Česká republika je dnes pro trans lidi relativně dobrým místem k životu,“ říká Viktor Heumann. Spolek Transparent spustil kampaň na podporu svých skupin
Když si dnes Viktor Heumann vybaví vlastní cestu k tranzici, mluví o letech nejistoty a hledání informací, které tehdy nebyly snadno dostupné. Právě osobní zkušenost s nedostatkem podpory ho vedla k tomu, aby společně s Damiánem Machajem založil spolek Transparent. Ten se postupně stal jednou z nejviditelnějších organizací podporujících trans a nebinární lidi v Česku.
Jedním z klíčových projektů jsou podpůrné skupiny, které už jedenáct let nabízejí bezpečný prostor pro sdílení zkušeností s tranzicí, coming outem i orientací ve zdravotním a právním systému. Dosud fungovaly bezplatně, letos ale poprvé potřebují finanční podporu veřejnosti, aby mohly pokračovat. I o tom, proč je jejich existence důležitá právě teď, hovoří Viktor Heumann v rozhovoru.
V jaké situaci podle vás trans lidé vstupují do roku 2026? Co se za poslední rok změnilo nejzásadněji?
Měli jsme historicky jeden z nejzásadnějších roků ve prospěch trans lidí v České republice. Je velmi zajímavé, že se tím vymykáme vývoji v Evropě i ve světě, kde spíše vidíme stagnaci nebo dokonce regres, například ve Velké Británii. Česká republika po letech stagnace udělala výrazný posun dopředu – došlo ke zrušení povinnosti operace, respektive kastrace, pro úřední změnu pohlaví.
Tento krok jako Transparent vnímáme velmi silně. Vidíme oficiální data i konkrétní dopady na životy trans lidí v ČR. Zásadní změna přinesla obrovskou úlevu. Mnoho lidí využilo možnost úřední změny bez nutnosti operace a ta čísla jsou překvapivá – podle informací, které mám k dispozici, šlo za poslední rok o 955 lidí, což je násobně více než v předchozích letech.
Trans lidem tak určitě opadla velká tíha…
Přesně tak, už nemusejí žít s doklady, které neodpovídají tomu, kým jsou, a nejsou nuceni zasahovat do svých reprodukčních práv. Přineslo to větší svobodu, autenticitu a možnost být sám sebou. Zároveň vidíme větší viditelnost trans lidí ve veřejném prostoru, což souvisí i s tím, že se o tématu více mluví a odborná veřejnost k němu přistupuje s větším pochopením, nikoli autoritářsky.
Pokud se dívám čistě na české prostředí, vývoj je velmi pozitivní. Samozřejmě přetrvávají rizika – nemáme důstojnou legislativu, která by změnu pevně zakotvila a znemožnila její snadné napadení či zrušení. Absence jasné legislativy zároveň odhalila některé praktické problémy, které dříve nebyly zřejmé. V některých bodech zákonný rámec nedává smysl a je zbytečně složitý. To je ale otázka dalšího dolaďování. Celkově to byl krok správným směrem a nyní je potřeba jej legislativně ukotvit.
Když říkáte, že je potřeba některé věci doladit, můžete být konkrétnější?
Ústavní soud zrušil podmínku z občanského zákoníku, ale v samotném zákoně zůstala nejasná formulace, která je nyní vykládána jen prostřednictvím metodických pokynů ministerstev. Ideální by bylo, aby vše bylo jasně definováno přímo v legislativě. Metodické pokyny lze vykládat různě a dají se rychle zrušit, což by lidi dostalo do právní nejistoty.
Na občanský zákoník navazují ještě dvě normy – Zákon o matrikách, jménu a příjmení a Zákon o specifických zdravotních službách. V těch se prakticky nic nezměnilo a některé podmínky zůstaly. Narazili jsme například na problém, že pokud chce člověk podstoupit operaci, což je samostatná věc mimo úřední změnu, musí stále dokládat potvrzení o rozvodu. Důvodem je, že změna úředního pohlaví by jinak vedla ke vzniku manželství dvou mužů či dvou žen, a protože nemáme rovné manželství, systém to nechce „absorbovat“. Trans lidé se tak kvůli změně pohlaví musejí rozvádět.
Tato podmínka nyní zůstává jako požadavek pro operaci, i když už má člověk úřední změnu vyřízenou. Ukazuje to, že řešení nebylo domyšlené. Buď se budou zákony záplatovat, nebo by bylo ideální přistoupit k nové, komplexní legislativě.
A myslíte si, že se to se současnou vládou, jejíž součástí jsou Motoristé a SPD, podaří?
Se současným složením vlády a Poslanecké sněmovny to vidíme realisticky jako problematické. Hrozí, že by se do zákona dostaly další komplikující podmínky. Snažíme se alespoň posunout změny v Zákoně o specifických zdravotních službách, zejména kvůli podmínce rozvodu. Zároveň by se měla změnit i diagnostická klasifikace – místo diagnózy transsexualismu, která spadá mezi duševní poruchy, má být používán pojem genderový nesoulad, který už není patologizující.
Dá se to přirovnat k tomu, když byla homosexualita vyškrtnuta z Diagnostického manuálu duševních poruch?
Do jisté míry ano. Téma zůstává součástí zdravotní péče, protože je potřeba poskytovat péči na základě diagnózy, ale už není zařazeno mezi patologické stavy. Podobně jako těhotenství – není to nemoc, ale vyžaduje lékařskou péči.
Proto je důležité upravit i Zákon o specifických zdravotních službách, kde je stále zastaralá terminologie. Realita už se změnila, ale papírově to tak zatím nevypadá. Naší snahou je, aby legislativa odpovídala žité realitě trans lidí – jak v otázce zrušené kastrace, tak v tom, že nejde o duševní poruchu.
Můžeme říct, že jsme se v oblasti práv trans lidí přiblížili standardu západních zemí?
V některých ohledech ano. Například ve srovnání s Velkou Británií si troufám říct, že jsme ji předehnali. Existují mapy, například od organizace TGEU, které ukazují stav v jednotlivých zemích. V otázce povinné kastrace jsme byli mezi posledními v Evropě, takže spíše jsme ostatní dohnali.
Zároveň máme zprávy od trans lidí z Velké Británie a USA, že se tam necítí bezpečně a zvažují návrat do Evropy, včetně Česka. Nejde jen o legislativu, ale i o společenské naladění. V Česku se například před volbami očekávalo, že trans lidé budou velkým tématem kampaně, ale nestalo se tak. To vnímáme jako pozitivní signál – společnost na téma nepřistupuje s nepřátelstvím.
Myslím si, že Česká republika je dnes pro trans lidi relativně dobrým místem k životu. Mění se i přístup ve zdravotní péči. Lékaři a lékařky jsou otevřenější než dříve. I proto bych chtěl trans lidi povzbudit, aby hledali odborníky, kteří k nim budou vstřícní. Kapacity nejsou velké, ale situace se zlepšuje.
V zahraničí se hodně diskutuje o omezování genderově afirmativní péče pro mladistvé. Mohou tyto trendy ovlivnit debatu v Česku?
V péči o trans děti a mládež jsme byli poměrně progresivní už před dvaceti lety a vybudovali jsme si odbornou expertizu. Odborné autority byly většinou vstřícné a kritické hlasy přicházely spíše z politického či laického prostředí.
Je důležité rozlišovat mezi sociální změnou, úřední změnou a lékařskou péčí. Často se tyto pojmy směšují a vznikají mýty, například že se rozdávají blokátory puberty jako bonbony. To se neděje ani v Česku, ani v USA.
Zásadní je sociální přijetí – respekt k tomu, kým mladý člověk je. Medicínská péče je samostatná a velmi opatrná cesta. U mládeže téměř nedochází k nevratným zákrokům. Operace se nedějí, blokátory puberty jsou plně vratné a používají se ve výjimečných případech. Veřejnost bych v tomto směru uklidnil, nic nekontrolovaného se neděje.
Podle statistik posledních let počet trans lidí narůstá. Z konzervativních kruhů často zaznívá, že jde o módní záležitost. Podobné hlasy občas zaznívají i od některých českých sexuologů. Jak byste na tento argument reagoval?
Je pochopitelné, že když se něco nově dostává do veřejného prostoru, může to působit jako móda. My ale víme, že genderová diverzita je s lidstvem odjakživa. Existují doklady ze všech historických období i z různých geografických oblastí – ze Severní Ameriky, Asie, Afriky i Evropy. V mnoha kulturách byla genderová nekonformita běžnou součástí společnosti, někdy dokonce v jednotkách až deseti procentech populace.
U nás se dnes bavíme o číslech kolem půl procenta a už to vyvolává dojem „vlny“ nebo „módy“. Z historického hlediska jsme spíše teprve na začátku otevřeného přiznávání této reality. Společnost postupně odkrývá něco, co bylo dlouho potlačované.
Často se také mluví o vlivu sociálních sítí. Ty v tom podle mě hrají roli, ale spíše z hlediska osvěty. Když jsem řešil vlastní tranzici, trvalo mi osm let, než jsem udělal první kroky, protože jsem neměl dostatek informací ani podporu. Neexistoval prostor, kde bych mohl bezpečně sdílet zkušenost. Informace byly převážně medicínské, a ne vždy odpovídaly tomu, co jsme skutečně prožívali.
I proto vznikl Transparent. Potřebovali jsme prostor, kde se bude mluvit otevřeně a bez cenzury. V minulosti byly některé debaty silně regulované – například témata nebinárních lidí, trans kluků, kteří byli gayové, nebo kritické pohledy na operace se příliš nepřipouštěly. Sociální sítě dnes dávají možnost slyšet různé zkušenosti a vytvořit si vlastní názor. Neznamená to, že se někdo „nakazí“ videem, ale že má konečně přístup k informacím.
Dá se tedy říct, že nárůst je spíše důsledkem otevřenější společnosti než nějaké módní vlny?
Ano, přesně tak. Společnost se posunula, lidé se méně bojí o tématech mluvit a uvědomovat si je. V minulosti mnoho lidí zůstávalo skrytých, protože neměli jazyk ani podporu, aby svou zkušenost popsali. Dnes je situace jiná.
V Transparentu proto fungují i takzvané podpůrné skupiny. V jakém momentu k vám lidé nejčastěji přicházejí? Jde spíše o začátek hledání identity, coming out v rodině, nebo krizovou situaci?
Je to kombinace všeho. Témata se navíc během let proměňují. Když jsme před deseti lety začínali, lidé se nejčastěji ptali na medicínskou péči – kam jít, jak fungují hormony, kde je to bezpečné. Dnes se mnohem častěji řeší coming out, zejména v rodině.
Zároveň se lidé potřebují orientovat v úředních změnách. Je ale důležité říct, že naše skupiny nejsou poradnou v klasickém smyslu. Jde o sdílený prostor, který někdo moderuje, ale odpovědi vycházejí ze zkušeností samotných účastníků.
Pro mnoho lidí je to první bezpečný prostor, kde mohou téma otevřít. Často tam chodí několik měsíců, někdy rok, než si ujasní své otázky. Odpovědi si musí najít sami, ale skupina jim pomáhá proces vyjasnit.
Nemáme jen skupinu pro trans lidi, ale i pro rodiče a partnery. I pro ně je to velmi náročné období.
Jsou tyto skupiny oddělené?
Ano, máme je oddělené. Rodiče potřebují bezpečný prostor, kde se mohou ptát bez obav, že se někoho dotknou. Partneři procházejí podobně těžkým procesem jako samotný člověk v tranzici. U rodičů je situace někdy ještě složitější – zvlášť pokud žijí na malém městě nebo jsou silně napojeni na širší rodinu. Coming out se pak týká i širšího okolí a může přinést pocit stigmatizace.
Podpůrné skupiny rodičů jsou proto velmi důležité. Pomáhají jim pochopit, že v tom nejsou sami.
Pokud čtenáře rozhovor zaujal a chtěl by se do podpůrné skupiny zapojit, co musí udělat? Může přijít v jakékoli fázi, třeba i úplně na začátku, kdy jen přemýšlí o své identitě?
Určitě může přijít v jakékoli fázi. Pro úplné začátky je to ideální prostor. Někteří lidé tam poprvé vystoupí pod jménem, které si přejí používat, nebo si vyzkoušejí jinou prezentaci. Každý je vítán tak, jak chce přijít.
Stačí sledovat náš web nebo sociální sítě, kde zveřejňujeme termíny. Vzhledem k velkému zájmu máme registrační formulář, který je anonymní. Lidé se mohou zapsat pod jakýmkoli jménem či rodem. Momentálně je poptávka tak velká, že plánujeme přidat další skupinu do měsíce.
Podpůrné skupiny poskytujete už téměř jedenáct let bezplatně. Nedávno jste ale spustili kampaň na jejich finanční podporu. Souvisí to i s aktuálním omezováním financování neziskového sektoru veřejnými rozpočty?
Dlouho jsme fungovali dobrovolnicky a s pomocí grantů. Financí je ale méně. Celosvětově se zvyšuje tlak na zdroje, mimo jiné i kvůli omezením podpory ze zahraničí. I česká vláda směřuje k úsporám, takže o prostředky pro podporu menšin je větší konkurence.
Zároveň roste poptávka. Chceme poskytovat kvalitní službu – facilitátoři mají školení, metodiku, supervize. To vše něco stojí. Bez finanční podpory to už nelze dlouhodobě udržet.
Jak vás mohou lidé podpořit?
Finančně například přes platformu Darujme.cz. Pomáhá ale i sdílení informací o naší činnosti nebo zpětná vazba na sociálních sítích. Nabízíme také vzdělávací kurzy pro školy, sociální služby či terapeutické týmy. Často se setkáváme s tím, že právě ve službách, které by měly být podpůrné, narážejí trans lidé na nepochopení.
Výzkumy ukazují, že největší nepřijetí někdy zažívají právě v institucích, kde by očekávali podporu. Snažíme se tento prostor kultivovat. Lidé se také mohou přihlásit k odběru newsletteru, kde informujeme o legislativních změnách a možnostech, jak téma podporovat směrem k zákonodárcům.
