„Je úplně normální vyhledat podporu,“ říká Tomáš Holotík, mentor poradny sbarvouven.cz, která pomáhá LGBT+ mládeži
Cesta Tomáše Holotíka k poradně sbarvouven.cz začala ve chvíli, kdy hledal bezpečné místo pro otázky, na které sám nestačil. Jako středoškolák z Ostravy napsal do online poradny poté, co si poprvé uvědomil city ke spolužákovi a zároveň cítil, že o tom s nikým kolem sebe mluvit nedokáže. Odpovědi mentorů pro něj nebyly jen rada na dálku. Pomohly mu projít nejistotou, zvládnout coming out a postupně přijmout vlastní identitu.
Dnes je na druhé straně. V poradně působí jako mentor a odpovídá lidem, kteří řeší podobné otázky, jaké kdysi řešil on.
Poradna sbarvouven.cz, kterou provozuje organizace Prague Pride, přitom představuje jedinou specializovanou online službu svého druhu pro LGBTQ+ mladé lidi v Česku. Za více než deset let existence se na ni obrátilo přes osm tisíc klientů, nejčastěji s tématy coming outu, nejistoty ohledně identity nebo obav z reakce rodiny a okolí. Služba funguje anonymně, klient si vybírá konkrétního mentora podle jeho příběhu a kontakt může trvat týdny, ale i roky, podle toho, co člověk zrovna potřebuje.
Rozhovor s Tomášem Holotíkem zachycuje proměnu, která se navenek může zdát nenápadná, ale pro samotného člověka je zásadní – okamžik, kdy se nejisté otázky postupně promění v jistotu natolik silnou, že ji chce předat dál.
Služby poradny S barvou ven jste poprvé vyhledal ve chvíli, kdy jste se jako dospívající zamiloval do svého spolužáka. Jaký byl tehdy ten kluk, který do online poradny napsal poprvé – a v čem se liší od člověka, kterým jste dnes?
Zrovna v té době jsem hledal sám sebe a nepřikládal jsem tomu žádnou velkou váhu. Říkal jsem si, že je to jen nějaká pubertální změna, že to nebude nic dlouhodobého. Až později jsem zjistil, že to není jen nějaká fáze, ale spíš uvědomění si toho, kam patřím. Zároveň jsem zjistil, že se nemám na koho obrátit – nikdo z mého okolí si něčím podobným neprocházel a nemohl mi k tomu nic říct. Protože jsem to neměl s kým sdílet a chtěl jsem získat víc informací, vyhledal jsem právě poradnu sbarvouven.cz.
Takže nešlo o to, že by pro vás coming out byl vyloženě problém, ale spíš jste potřeboval mít prostor o tom mluvit – ideálně s někým, kdo má podobnou zkušenost?
Přesně tak. Měl jsem kolem sebe jen malou hrstku kamarádů, kterým jsem to řekl, ale byli to lidé, kteří se v tom nepohybovali a neměli mi k tomu moc co říct. I proto jsem vyhledal poradnu, abych mohl komunikovat s někým, kdo si prožil něco podobného a mohl mi nabídnout svůj pohled.
Kontaktoval jste tehdy dva mentory, abyste slyšel různé názory. Jak ty rozhovory probíhaly?
Nejprve jsem oslovil jednoho mentora, který mi byl podle příběhu na profilu nejsympatičtější. Nějakou dobu jsme si psali. Upřímně si už nevybavuji, po jak dlouhé době jsem se rozhodl kontaktovat ještě někoho dalšího, ale nebylo to nijak pozdě –maximálně do půl roku. Chtěl jsem slyšet jiný pohled.
Zajímalo mě, co dělat dál a jaké otázky si vlastně pokládat. Postupně jsem si doporučení obou mentorů propojil. Jejich pohledy se v mnohém shodovaly, což mě uklidnilo, utvrdilo a pomohlo mi nasměrovat se dál.
Jak to tehdy nakonec dopadlo? Dnes studujete v Praze a máte přítele, takže předpokládám, že jste se od spolužáka dokázal odmilovat.
Byla to spíš souhra několika dobrých okolností. Postupně jsem k tomu spolužákovi přestal něco cítit. Stalo se to zrovna v době, kdy jsem poznal svého současného přítele.
To období dnes už neumím přesně popsat. Ke konci střední školy se to, i díky podpoře obou mentorů, postupně uklidňovalo. Nedokážu pojmenovat jeden konkrétní zlomový moment, kdy se to změnilo, spíš to pozvolna odeznělo a já se posunul dál.
Coming out před rodinou jste dlouho odkládal. Čeho jste se bál nejvíc?
Nejvíc jsem se bál nejistoty. U nás doma se o těchto tématech nikdy nemluvilo, takže jsem nevěděl, jaký k tomu mají rodiče postoj – jestli spíš pozitivní, nebo negativní. Neviděl jsem, do čeho jdu. Jsou lidé, kteří vědí, že jejich rodina má negativní postoj, a proto jsou opatrní nebo to vůbec neřeknou. Jiní naopak vědí, že reakce bude pozitivní, a nemají s tím problém. Já jsem tu jistotu neměl.
Obával jste se toho, že by vás mohli odmítnout?
Nemyslím si, že by mě úplně odmítli, toho jsem se vyloženě nebál. Spíš jsem očekával případné zklamání. Ale že by mě úplně odsoudili nebo zavrhli, to jsem si nemyslel.
Nakonec to ale dopadlo dobře. Po letech jste se sám rozhodl stát mentorem. Co vás k tomu vedlo? Byla to osobní zkušenost s pomocí, kterou jste dostal?
Určitě to byla osobní zkušenost. Poradna mi tehdy opravdu pomohla. Už jsem si tím vším prošel, nebylo to jednoduché a řešil jsem i další témata, která se v poradně objevují. Díky tomu mám zkušenost s různými situacemi a myslím si, že mě jen tak něco nezaskočí. Chtěl jsem to, co mi poradna dala, předat dál lidem, kteří pomoc potřebují – skrze svůj příběh a zkušenosti.
Co vás čeká, když se rozhodnete stát mentorem? Musíte projít nějakým kurzem nebo školením?
Poradna vyhledává konkrétní typy mentorů, kteří jsou v danou chvíli potřeba – například gaye, lesby nebo trans lidi. V mém případě šlo o delší proces. Původně jsem se přihlásil už loni v únoru, tehdy ale zrovna mladého gaye nehledali, takže k mentorství jsem se dostal až letos v prosinci.
Důležitou podmínkou je také psychická stabilita a celková osobní pohoda, aby případné vlastní potíže neovlivňovaly práci s klienty. Následuje vzdělávací program rozdělený do tematických kapitol, které se věnují nejčastějším situacím, s nimiž lidé do poradny přicházejí, a nabízejí konkrétní doporučení, jak v různých situacích reagovat.
Naučil jste se během přípravy něco, co vás překvapilo – třeba jak reagovat na krizové situace, když vám někdo píše?
Upřímně řečeno, přímo v rámci výukového programu asi ne. Už jsem měl díky vlastní zkušenosti určitou představu, jak reagovat. Zároveň ale nepopírám, že v samotném procesu psaní s klienty můžu narazit na situaci, se kterou si nebudu vědět rady. V takovou chvíli mě ale jistí odborní garanti z řad psychologů a psychoterapeutů, kteří na práci mentorů dohlížejí. A věřím, že právě v tomhle procesu se člověk může naučit něco nového.
Co byste jako mentor poradil rodičům, kolegům nebo kamarádům člověka, který se jim vyoutuje, aby jejich reakce byla správná?
Dnes mi přijde zbytečné zpochybňovat něčí coming out tím, že jde jen o přechodnou fázi nebo že to dotyčného „přejde“. Ze svého okolí znám situace, kdy to zaznívá od rodiny i přátel, je ale důležité si uvědomit, že samotnému vyoutování obvykle předchází dlouhý proces sebepřijetí. Vyjít s tím ven není jednoduché.
O to podstatnější je reakci nezpochybňovat a respektovat, jak se daný člověk cítí. Každý tímto procesem prochází jinak – pro někoho je snazší, pro jiného výrazně náročnější. Přijetí člověka takového, jaký je, považuji za zásadní.
Rozumím tomu, že ne každý s tím musí být vnitřně zcela ztotožněný. Pokud však nikomu neubližuje, nedává smysl reagovat zesměšňováním, šikanou, odsuzováním nebo dokonce odmítnutím či vyhozením z domova. Základem by měl být respekt.
Jak celý proces vypadá pro někoho, kdo o vyhledání pomoci teprve uvažuje? Stačí se zaregistrovat na webu sbarvouven.cz a napsat mentorovi – a je možné otevřít jakékoliv téma?
Ano. Stačí registrace a celý proces je plně anonymní. Mentoři se nedostávají k žádným osobním údajům klienta, takže se nemusí obávat odhalení. Právě anonymita je pro mnoho lidí zásadní výhodou.
Klient si může vybrat mentora podle fotografie, osobního příběhu, sexuální orientace nebo identity. Následně začíná samotná konverzace – klient popíše, s čím přichází, co ho trápí a s čím by potřeboval poradit. Další průběh se pak přirozeně odvíjí podle témat a situace, kterou řeší.
Vzpomínáte si na první zprávy, které jste jako mentor dostal? Jsou obavy klientů podobné těm, které jste měl vy sám?
Byl jsem překvapený, jak moc jsou ty zprávy podobné tomu, s čím jsem tehdy přicházel já. Když si vzpomenu na své patnáctileté já, naprosto jim rozumím. Do určité míry to s nimi i znovu prožívám. Snažím se v konverzacích sdílet svůj příběh a říct, že jsem to měl podobně a že jejich pocity chápu.
Cítíte, že na psychiku mladých lidí může dopadat i rétorika některých politiků?
Určitě to vnímám. I když se o politiku osobně příliš nezajímám, občas na mě vyskočí článek o tom, co který politik řekl. A myslím si, že hlavně mladé lidi může negativní veřejná rétorika ovlivnit. Mohou se cítit méněcenní nebo méně přijímaní a tím spíš potlačovat svou identitu.
Když si s klientem píšete, jak poznáte, že jeho situace už přesahuje roli mentora? V jaký moment je podle vás na místě doporučit zapojení odborné pomoci?
Zásadní je, aby klient nebyl v bezprostředním ohrožení života – svého nebo někoho jiného – a aby nedošlo k nějakému trestnému činu, ať už vůči němu, nebo z jeho strany. Pokud vidím, že situaci nezvládá a já už mu nedokážu dostatečně pomoci, snažím se doporučit například Linku bezpečí, kde pracují kvalifikovaní odborníci. Poradna není psychoterapeutická ani psychologická služba, takže nemůžeme řešit všechno – například sebevražedné myšlenky nebo vážné krizové stavy. V takových případech dávám kontakt na odbornou pomoc a zdůrazňuji, že je anonymní, zdarma a že se člověk nemusí bát odsouzení.
Když se ohlédnete za středoškolským Tomášem z Ostravy, co byste mu dnes vzkázal?
Že čas všechno zahojí a že se mu bude dařit lépe, než by čekal.
A co byste vzkázal člověku, který právě teď sedí v pokoji, čte si tenhle rozhovor, bojí se napsat první zprávu a přemýšlí, jestli jeho pocity nejsou špatně?
Vzkázal bych mu, aby se se svým problémem někam obrátil – ať už na nás do poradny S barvou ven, na Linku bezpečí nebo na jinou dostupnou pomoc. Není žádná ostuda řešit svůj vnitřní problém nebo boj. Je úplně normální vyhledat podporu, ať už jde o neodbornou pomoc, jakou poskytujeme my jako poradna, nebo o odbornou pomoc, například u psychoterapeuta.
Myslíte si, že se česká společnost za dobu existence poradny nějak posunula? Když to srovnáte s dobou, kdy jste vyrůstal…
Není to tak dávno, co mi bylo patnáct, takže se mi na tu otázku odpovídá těžko. Přesto věřím, že se jako společnost posouváme dál a že se v tomhle ohledu přibližujeme západním zemím. Doufám, že se to bude dál zlepšovat.
Co by podle vás nejvíc pomohlo tomu, aby mladí queer lidé nemuseli vyhledávat pomoc v krizové chvíli a mohli vyrůstat beze strachu?
Myslím si, že klíčové je, aby měli pocit, že je společnost přijímá a respektuje. Nemusí být nijak zvlášť podporováni nebo vyzdvihováni – stačí, když budou přijímáni jako všichni ostatní.
