„Opovrhovat homosexuály patřilo k étosu tvrdého chlápka. Jsem rád, že jsem se proměnil,“ říká rapper James Cole, který letos vystoupí na festivalu Masopoost
Daniel Ďurech, známý jako James Cole, patří už více než dvě dekády k nejvýraznějším a zároveň nejméně předvídatelným postavám české rapové scény. Spoluzakladatel kultovního projektu Supercrooo, autor experimentálních desek i osobních projektů, které se pohybují na pomezí hudby, poezie a performance, dlouhodobě testuje hranice žánru i vlastní identity. Jeho tvorba se nikdy nespokojila s jednou polohou – od syrového rapu přes alternativní experimenty až po konceptuální projekty, které reflektují proměny kultury, maskulinity i autenticity.
Právě Coleova schopnost pohybovat se mezi světy dobře zapadá do kontextu festivalu Masopoost 2026, kde letos vystoupí. Akce, která se uskuteční 28. února na Pražském Výstavišti, pracuje s motivem přechodu – ze zimy do jara, z tradice do současnosti i z reality do snu. Projekt vznikl ve spolupráci značky Ploom a brněnského kolektivu Nebál jako reinterpretace masopustní tradice pro městské prostředí.
Téma letošního ročníku Roots & Riots zdůrazňuje napětí mezi kořeny a vzpourou, kontinuitou a změnou. Právě v tomto prostoru se dlouhodobě pohybuje i James Cole. V rozhovoru mluví o proměnách rapové kultury, vztahu hip hopu k queer tématům, autenticitě v době umělé inteligence i o tom, proč hudba někdy dokáže bourat předsudky účinněji než veřejné debaty.
Masopoost je festival, který propojuje různé hudební komunity. Vnímáte, že se dnes na koncertech objevuje pestřejší publikum než dřív?
Na moje koncerty vždycky chodila pestrá směsice lidí, takže to nejsem schopnej nějak lépe vyhodnotit. Hip hop už dávno není žánr pro úzkou komunitu, takže k sobě láká lidi ze všech koutů světa.
Český rap byl dlouho spojovaný s tvrdou maskulinitou a někdy i s homofobními narážkami. Máte pocit, že se tahle atmosféra v posledních letech mění?
Určitě se v tomhle směru situace velmi proměnila, před dvaceti lety bylo naprosto běžné slyšet v americkém rapu slova jako „faggot“ ve smyslu hrubé ponižující urážky, dnes už se to velmi nenosí. I ve vlastní tvorbě jsem před dvaceti lety používal slova „buzerant“ jakožto urážku, protože opovrhovat homosexuálem patřilo k etosu tvrdého chlápka, co vyrostl v devadesátých letech. Jsem rád, že jsem se proměnil já i společenská situace.
Bohužel si ale v posledních letech všímám toho, že existují dvě roviny tohoto problému: jeden je povrchový, kdy se kvůli politické korektnosti naučili lidé vyjadřovat tak, aby si nezpůsobovali problémy. A tak slova jako „teplouš“ na veřejnosti nebo v textech neřeknou. Ale pak je tu druhá rovina, hlubší, kdy jim usměrnění nenávistných projevů na úrovni chování způsobilo újmu a cití se poškozeni, a tak zamkli svoje ústa, ale nenávist stále spaluje jejich srdce. Takže vlastně zase příchází do módy být hrubý nenávistný buran, protože takový člověk je pro určité vnímání světa politický hrdina a bojuje za svobodu.
Když se ohlédnete zpátky, vybavíte si moment, kdy jste si poprvé uvědomil, že rapová kultura může být pro queer lidi spíš uzavřená než otevřená?
Jako vlastně jsem nad tím nikdy nepřemýšlel do hloubky, než na mě někdy kolem roku 2008 zaútočil Rytmus na základě mojí sexuální orientace a svoji kampaň založil na tom „že bisexuálové do hip hopu nepatří“ a tam jsem v plné síle pochopil jak je to celé hnusné. Vlastně mi to tenkrát dost pomohlo se osvobodit od vlastní blbosti.
Ve světě se o vztahu hip hopu a LGBT+ mluví čím dál víc – třeba v souvislosti s umělci jako Lil Nas X nebo Frank Ocean. Sledujete tyto proměny globální scény?
Určitě, dřív by něco takového bylo nemyslitelné, kdysi mohl být třeba popový zpěvák gay, ale co si vybavuju, málokdo to otevřeně nosil na klopě, v rapu to bylo nemyslitelné. Dnes už je to naštěstí jinak.
V českém prostředí podobné debaty zatím nejsou tak hlasité. Je to podle vás otázka odvahy, nebo spíš toho, že se o tom prostě nemluví?
Podlě mě je to spíše obecný problém centra a periferie. Na periferii vše doputuje se zpožděním a v jiné podobě, vylouhované, pozměněné.
Rap je postavený na autenticitě. Co pro vás znamená být autentický v době, kdy se řeší identita, gender a sexualita otevřeněji než kdy dřív?
Ona obecně otázka autenticity v době, kdy začínáme vidět, co všechno dokáže AI i v zárodečném stádiu, je velmi složitá. Vidíme, že většinu toho, čím se člověk pyšnil jako svým kulturním výkonem, lze strojově napodobit a že když stroj do sebe vcucne všechny naše sny, dokáže také přesvědčivým způsobem snít. Autenticita je určitá kvalita, která se těžko definuje, ale je jasně cítít, protože protne všechno to homologované těsto. Autenticita je jasně rozeznatelný nenapodobitelný hlas, který říká věci, co chce říkat a říká věci, na kterých mu bytostně záleží.
Setkal jste se někdy s tím, že by si někdo vaše texty vyložil jako queer-friendly – nebo naopak problematické?
Jak jsem řekl, v minulosti jsem se pohyboval spíše na té problematické straně.
Když píšete texty, přemýšlíte nad tím, koho mohou zasáhnout nebo zranit?
Je to o záměru, dnes už vím, co dělám se slovy. Málokdy se mi stane, že bych něco napsal a teprve s odstupem potom zjistil, že to může být zraňující a že mi to není příjemné.
Vnímáte mezi fanoušky generační rozdíl v tom, jak přijímají témata spojená s LGBT+ komunitou?
Určitě, přijde mi, že mladí lidé obecně lépe přijímají mnohotvárnost světa a jeho obyvatel lépe, otevřeněji než generace před nimi.
Rap tradičně pracuje s obrazem „tvrdého chlapa“. Jak se vám dnes s tímto archetypem pracuje? Je ještě funkční?
Pro mě už asi jen jako karikatura a něco, co může být zdrojem dobré zábavy, jako když si pustíte starý akční film se Stallone.
Má podle vás hip hop potenciál stát se bezpečným prostorem i pro queer umělce, nebo je to stále boj o teritorium?
Já si myslím, že u nás to bude mít otevřeně queer umělec stále těžké v rámci nějakého širokospektrálního mainstreamového úspěchu, stačí se podívat na figury, které žánru dominují.
Kdyby se v českém mainstreamovém rapu otevřeně přihlásil někdo k jiné než heterosexuální orientaci, myslíte, že by to publikum přijalo?
To nedokážu odhadnout a nemyslím si, že se něco takového v dohledné době stane.
Máte ve svém okolí queer fanoušky nebo kolegy, kteří s vámi o těchto věcech mluví napřímo?
Abych pravdu řekl, neměl jsem úplně možnost vést hluboké debaty s queer fanoušky nebo kolegy, protože těch, kteří by svou orientaci jasně deklarovali, těch vlastně moc neznám. A s queer lidmi, co jsem se kdy setkal, jsem mluvil o nějakých jiných věcech, než o queer věcech.
Dokáže hudba podle vás bourat předsudky efektivněji než veřejné debaty a politické kampaně?
No minimálně je to ta přijemnější cesta. Já jsem třeba na politickou debatu alergický. Příklad: třeba Freddie Mercury udělal podle mě pro změnu obrazu queer komunity více než většina debat.
Hip hop vznikl jako hlas marginalizovaných komunit. Nepřijde vám paradoxní, že sám někdy vytváří nové formy vylučování?
Hip hop vzniknul jako party hudba pro lidi na alternativních domacích večírcích. Neměl nikdy žádnou zakládajicí obsahovou náplň, které by se mohl odcizit. To všechno se objevilo až později, politické a sociální proudy, a od 70. let tento žánr vlastně driftuje a mutuje a absorbuje do seb všechno kolem sebe. Dalo by se říci, že v sobě vždy vytvářel a držel formy osvobozování i vylučování současně.
Vnímáte odpovědnost za to, jaké hodnoty skrze svou tvorbu posíláte dál?
Ano, stejně jako za cokoliv jiného co dělám.
Jak reagujete na argument, že „rap má být drsný“ a že politická korektnost do něj nepatří?
Tak, že rap může být velmi drsný a nemusí se přitom uchylovat k násilí.
Přemýšlel jste někdy o tom, že byste se k tématu LGBT+ vyjádřili explicitně v textu nebo veřejně?
Já to nějak tak průbežně dělám mnoho let, minimálně v textech.
Myslíte si, že česká rapová scéna potřebuje otevřenější debatu o homofobii a maskulinitě?
Co scéna potřebuje? To netuším. Myslím, že to jsou debaty, které je možné vést v obecné rovině a nemusí se šít na míru žánru.
Co byste vzkázal mladému queer klukovi nebo holce, kteří milují rap, ale bojí se, že do toho světa úplně nepatří?
Že pokud ten svět milují, tak do něj patří.
