„Jsem bisexuální, ale randím jen s muži. Ženy mi připadají bezpečnější,“ přiznává student
Na první pohled působí jako sebevědomý jednadvacetiletý kluk, který má ve věcech jasno. Studuje vysokou školu, bydlí na koleji, chodí běhat a o víkendech vyráží s kamarády do klubů. Když ale přijde řeč na vztahy, jeho odpovědi překvapí i lidi z LGBT komunity. „Jsem bisexuální, ale randím jen s muži. Ženy mi připadají bezpečnější,“ říká Petr bez zaváhání.
Jeho věta může znít jako paradox. Bezpečnější – a přitom s nimi nerandí? Vysvětlení je složitější, než by se mohlo zdát.
Coming out bez dramatu. A pak přišly otázky
Petr vyrůstal v menším městě. O své orientaci začal přemýšlet kolem šestnácti. „Nejdřív jsem si myslel, že jsem gay. Pak jsem si uvědomil, že mě přitahují i holky. Nebylo to padesát na padesát, ale bylo to tam,“ popisuje.
Coming out u rodičů proběhl relativně klidně. „Máma brečela, táta byl ticho. Ale nikdo mě nevyhodil z domu. To považuju za výhru,“ říká. Na střední škole měl krátký vztah s dívkou, později se zamiloval do spolužáka.
Právě tehdy si začal uvědomovat, že bisexuální identita je často přijímána hůř než „jasně definované“ škatulky. „Gayové si mysleli, že jsem jen zmatený. Hetero kamarádi zase, že si to jednou rozmyslím. Byl jsem mezi dvěma světy,“ přiznává.
Podle několika studií patří bisexuální lidé mezi nejméně viditelné skupiny v rámci LGBT+ komunity a zároveň čelí vyšší míře nedůvěry i stereotypů – jak ze strany heterosexuální majority, tak zevnitř komunity. Petr tu zkušenost potvrzuje.
„Ženy mi připadají bezpečnější“
Nejvíc překvapí jeho současná strategie randění. Přestože říká, že ho ženy přitahují, aktivně vyhledává pouze muže.
„Když jsem s klukem, je to jasné. Oba víme, že jsme na kluky. U holek mám pocit, že bych musel víc vysvětlovat. Že bych byl pod drobnohledem,“ vysvětluje.
Slovo „bezpečnější“ používá ve zvláštním významu. Nejde o fyzickou bezpečnost, ale o emoční riziko. „Holky mi připadají bezpečnější v tom smyslu, že s nimi nemám tak intenzivní tlak. Když se mi líbí kluk, je to silné, někdy až spalující. U žen je to jemnější. Možná bych si s nimi tolik neublížil,“ říká otevřeně.
Petr zároveň přiznává, že se bojí odsouzení ze strany žen. „Mám strach, že by si myslely, že je jednou podvedu s mužem. Že nejsem dost rozhodnutý. Ten stereotyp o bisexuálech jako o věčně nevěrných lidech je strašně silný.“
Strach z odmítnutí i z vlastního těla
V jeho vyprávění se opakovaně objevuje téma studu. „U kluků mám pocit, že musím být víc dokonalý. Mít svaly, sebevědomí – jede se zkrátka na výkon. Ta konkurence je obrovská,“ říká.
S ženami se prý cítí uvolněněji. „Možná je to tím, že jsem vyrůstal hlavně mezi holkama. Umím s nimi mluvit. Nehodnotí mě tak rychle podle vzhledu,“ myslí si.
Zároveň ale přiznává, že by vztah s ženou mohl být pro jeho okolí „pohodlnější“. „Kdybych si přivedl domů holku, spousta lidí by si oddychla. Bylo by to jednodušší. A to je možná taky nebezpečné – že bych tím řešil očekávání druhých, ne sebe.“
Bisexualita není mezistanice
Podle Americké asociace psychologů není bisexualita přechodovou fází ani „nerozhodností“, ale plnohodnotnou sexuální orientací. Přesto se s mýtem o „mezistanici“ Petr setkává opakovaně.
„Kolikrát mi někdo řekl: Tak si vyber. Ale já si nechci vybírat. To, že randím jen s muži, neznamená, že nejsem bi. Znamená to jen, že teď je to pro mě takhle jednodušší,“ říká.
Jeho současné rozhodnutí je podle něj spíš praktické než ideologické. „Možná za pár let budu mít vztah se ženou. Možná zůstanu s mužem. Nechci si zavírat dveře.“
Generace bez škatulek – ale opravdu?
Mladší generace je často označována za otevřenější a svobodnější v otázkách identity. Petr s tím souhlasí jen částečně. „Na Instagramu nebo TikToku to vypadá, že je všechno fluidní a všichni jsou v pohodě. Realita je ale jiná. Lidi pořád chtějí jasné odpovědi.“
Sám říká, že mu trvalo roky, než si dovolil mluvit o své orientaci bez omluv. „Dřív jsem říkal: Jsem bi, ale spíš na kluky. Nebo: Jsem bi, ale asi skončím s chlapem. Dneska už nic nedodávám. Prostě jsem bisexuální.“
„Největší strach? Že budu celý život vysvětlovat“
Když se ho ptám, čeho se bojí nejvíc, chvíli mlčí. „Že budu celý život něco vysvětlovat. Že budu muset obhajovat, že nejsem zmatený, že nejsem promiskuitní, že si to jednou nerozmyslím,“ říká tiše.
Zároveň ale působí smířeněji než na začátku rozhovoru. „Možná je to celé jen fáze hledání. Ale i kdyby byla, je to moje fáze. A já ji chci prožít po svém.“
Jeho příběh může někoho zaskočit. Bisexuální student, který randí jen s muži, protože ženy mu připadají bezpečnější. Jenže právě v téhle zdánlivé nelogičnosti se skrývá realita mnoha mladých lidí – realita, která se nevejde do jednoduchých titulků ani do černobílých škatulek.
A možná je na čase přestat po nich chtít, aby si vybrali.
