Byl Abraham Lincoln gay? Dopisy plné něhy, sdílená postel s mužem a otázka, která dodnes rozděluje historiky
O sexuální orientaci historických osobností se mluví čím dál otevřeněji. A s větší odvahou se také ptáme na věci, které byly ještě před pár dekádami tabu. Jedním z nejdiskutovanějších jmen posledních let je bezpochyby Abraham Lincoln. Muž, který vedl Spojené státy během občanské války a zrušil otroctví, se stal také postavou kulturní debaty o queer historii. Byl šestnáctý prezident USA jen „produktem jiné doby“ – nebo mohl být tím, čemu bychom dnes říkali gay?
Odpověď není jednoduchá. A právě to z ní dělá fascinující příběh.
Intimita mezi muži, která dnes vyvolává otázky
Debata se nejčastěji točí kolem Lincolnových vztahů s několika muži, především s jeho blízkým přítelem Joshuou Speedem. V mládí spolu sdíleli postel – což dnes zní jako jasný signál intimního vztahu. Jenže v první polovině 19. století šlo o běžnou praxi, zejména mezi mladými muži, kteří si nemohli dovolit vlastní ubytování.
To, co ale historiky i queer badatele zaujalo víc než samotné společné spaní, jsou dopisy. Lincoln ve své korespondenci používá jazyk, který je na dnešní poměry velmi emotivní. Píše o hluboké náklonnosti, o touze po blízkosti, o citovém napojení. Někteří badatelé tvrdí, že jde o důkaz romantického vztahu. Jiní upozorňují, že tehdejší kultura mužského přátelství byla mnohem expresivnější, než jsme zvyklí dnes.
A právě zde se otevírá klíčová otázka – čteme minulost skrze současné kategorie?
Dokument, který rozvířil debatu
V posledních letech diskusi znovu rozdmýchal dokumentární film Lover of Men, který argumentuje, že Lincoln mohl mít v životě několik romantických vztahů s muži. Film pracuje s dochovanými listinami, svědectvími i historickými interpretacemi a snaží se zasadit prezidentovu intimitu do širšího kontextu queer historie.
Tvůrci dokumentu poukazují na to, že moderní pojem „gay“ v Lincolnově době neexistoval. Sexualita nebyla definována identitou, ale spíše chováním – a i to bylo vnímáno jinak než dnes. To, co bychom dnes označili jako homosexuální vztah, mohlo být tehdy chápáno jako hluboké přátelství bez sexuální konotace.
Debata tak není jen o tom, „jestli byl Lincoln gay“, ale o tom, jak vlastně historicky pracujeme s pojmem orientace.
Historici vs. queer čtení minulosti
Část akademické obce je vůči těmto interpretacím skeptická. Upozorňuje, že neexistuje přímý důkaz o sexuálním vztahu mezi Lincolnem a jiným mužem. Žádné explicitní svědectví, žádný jednoznačný dokument. Pouze texty, které lze číst různými způsoby.
Zároveň ale zaznívá i jiný argument – queer historie byla dlouho systematicky přehlížena. Intimita mezi muži byla interpretována jako „nevinná“, zatímco heterosexualita byla považována za samozřejmost. Někteří badatelé proto tvrdí, že historici často aplikují dvojí metr – důkazy o heterosexuálních vztazích považují za dostatečné, zatímco u možných stejnopohlavních vztahů požadují téměř nevyvratitelný důkaz.
Výsledkem je patová situace. Lincoln zůstává ikonou americké politiky – a zároveň postavou, kterou si různé komunity symbolicky přivlastňují.
Proč na tom vlastně záleží?
Možná ještě důležitější než samotná otázka orientace je to, co tato debata vypovídá o nás. O potřebě nacházet queer reprezentaci v minulosti. O touze vědět, že i největší historické osobnosti mohly sdílet zkušenost menšiny. A také o tom, jak se proměnil jazyk intimity.
V 19. století si muži běžně psali něžné dopisy, vyjadřovali city bez obav, že budou zpochybněni. Dnes je mužská emocionalita často omezenější – paradoxně v době, kdy o sexualitě mluvíme otevřeněji než kdykoli předtím.
Možná tedy nejde jen o to, jestli byl Abraham Lincoln gay. Možná je zajímavější ptát se, proč nás ta otázka tolik fascinuje.
Identita, která přišla až později
Koncept sexuální orientace jako identity – tedy že člověk „je gay“ nebo „je heterosexuál“ – se formoval až na konci 19. století. V Lincolnově době lidé takto sami sebe nedefinovali. Historici proto upozorňují, že přenášet současné nálepky do minulosti je metodologicky problematické.
Zároveň však platí, že queer lidé existovali vždy. Jen neměli jazyk, kterým by svou zkušenost popsali. A právě to otevírá prostor pro interpretaci.
Lincoln zůstává zahalený tajemstvím. A možná právě proto se k němu znovu a znovu vracíme.
Jaká je tedy pravda?
Jistotu mít nebudeme – a možná je to tak správně. Příběh Abrahama Lincolna zůstává otevřený, rozkročený mezi fakty, domněnkami a interpretacemi. Ne proto, že bychom se nedokázali dobrat pravdy, ale proto, že minulost není archivní kartotéka s jasnými šuplíky „gay“ a „hetero“. Je to spleť emocí, kontextů a jazyků, které se za 150 let dramaticky proměnily.
A možná právě v tom je síla celé debaty. Nejde o to někomu zpětně připsat identitu, kterou sám nikdy nevyslovil. Jde o to připustit, že dějiny mohou být pestřejší, než jsme si dlouho dovolovali vidět – a že i symbol americké státnosti může být součástí širšího příběhu o intimitě, maskulinitě a odvaze být jiný.