„Hudbou bojujeme proti předsudkům,“ říkají členové jediného českého gay sboru, který zpíval i v kostelech
Začalo to jako letní nápad u vody. Dnes jsou součástí české queer scény. Pražský sbor Doodles funguje od roku 2011 a za patnáct let existence se proměnil z původně zamýšleného mužského sboru s chorálovým repertoárem v otevřeně deklarovaný gay pěvecký soubor, který si klade ambici „bojovat hudbou proti předsudkům“. Jako jediný gay pěvecký sbor v České republice vystupují nejen na festivalech či v rámci Prague Pride, ale také v domovech pro seniory, základních školách nebo dokonce při mších v katolických kostelech.
Hudbu chápou jako nástroj dialogu – způsob, jak potkávat lidi mimo vlastní bublinu. Doodles dnes tvoří několik desítek mužů různého věku, profesí i národností. Spojuje je nejen orientace, ale především disciplína, odpovědnost a radost ze společného zpěvu.
O cestě od první schůzky k vyprofilovanému gay sboru, o střetech s předsudky i o tom, proč je pro ně zásadní autenticita bez okázalosti, mluví sbormistr a aranžér Lukáš Filippi a zakládající člen Radovan Ředina.
Sbor Doodles vznikl v Praze v roce 2011. Co tehdy stálo u jeho zrodu? Byla to především touha zpívat, nebo potřeba vytvořit nějaký queer prostor?
Radovan: Úplně prvotně se několik lidí potkalo na vodě. Bavili se o všem možném, jak to na vodě bývá, a přišli s nápadem, že by bylo fajn založit mužský sbor. Dva nebo tři další říkali, že by si někdy v životě chtěli zazpívat ve sboru. Tak vznikla úplně základní myšlenka. Pak se lidé sešli na ustavující schůzi u jednoho ze zakládajících členů na zahradě.
Já jsem se o tom dozvěděl od kamaráda, se kterým jsem byl bruslit. Řekl mi, že musí jít na ustavující schůzi mužského pěveckého sboru. Tehdy to měl být opravdu jen mužský sbor. Řekl jsem si, že mě to zajímá – zpívám od pěti let, tak půjdu taky. A tak jsme se sešli zhruba v deseti až dvanácti lidech na zahradě u jednoho z nás a sbor založili.
Takže to primárně nebyl queer projekt?
Radovan: Ne, primárně ne. Na začátku šlo skutečně o mužský sbor s představou spíš chorálového repertoáru. Postupně jsme ale cítili potřebu to víc otevřít, udělat pestřejší a zábavnější. Nikdo nechce poslouchat hodinu a půl šest století staré hity.
Dnes už se ale profilujete jako gay sbor. Jak k tomu došlo?
Radovan: Postupně jsme se rozešli s původním sbormistrem v představě o směřování. On chtěl jít jinou cestou, my jsme chtěli modernější, pestřejší pojetí. Jeden ze sboristů absolvoval dirigentský kurz a převzal vedení. Zároveň jsme se rozhodli otevřeně deklarovat jako gay sbor, což původní vedení nechtělo. Zhruba po dvou letech jsme se tedy jasně vymezili jako gay sbor s podtitulem „bojovat hudbou proti předsudkům“.
Na začátku to skutečně znamenalo i osvětu – přišli jsme například jako otevřeně gay sbor zazpívat do základní školy. Čekali jsme možné reakce rodičů, ale nestalo se nic negativního. Naopak jsme zažili absolutní přijetí.
Bylo to v Praze?
Radovan: Ano, bylo to v Praze. Podobnou zkušenost jsme měli i v domovech pro seniory. Představili jsme se jako pražský mužský gay sbor. Na začátku byly některé babičky zdrženlivé, ale na konci koncertu stály – i ty, které sotva mohly – a nadšeně tleskaly. To nám strašně dodalo energii a pocit smysluplnosti.
Takže vnímáte, že děláte i určitou osvětu?
Radovan: Určitě. A došli jsme až k tomu, že jsme zpívali i v několika katolických kostelech, dokonce při mších a v různých regionech, naprosto otevřeně – a bylo to v pořádku.
Duchovní s tím neměli žádný problém?
Radovan: V drtivé většině případů ne. Zažili jsme ale jednu situaci, kdy jsme měli vystoupit jako hosté jiného pěveckého sboru v Emauzském klášteře. Den nebo dva před koncertem jim byl pronájem vypovězen s tím, že si nepřejí, aby tam vystupovali „takoví lidé“. Taková malá panika na návsi.
Média se nás ptala, jak se cítíme, jestli je to pro nás téma. A já jsem říkal, že pro nás to paradoxně téma není. To je jejich problém, pokud nás nechtějí akceptovat. Řada z nás je věřících, někteří se aktivně podílejí na církevním životě. Pro nás by to nemělo být téma. Tématem je spíš to, že by to téma vůbec být nemělo.
Jak to tehdy dopadlo?
Radovan: Vznikl tehdy dočasný bojkot té koncertní síně ze strany jiných sborů. Komunita se postavila na stranu muziky. Bylo vlastně jedno, kdo zpívá – podstatné bylo, že jde o hudbu.
Podařilo se změnit názor představitelů kláštera?
Radovan: Upřímně, když chcete vést dialog, musí být na druhé straně někdo, kdo je ochoten ho vést. Pokud tam ta vůle není, dialog se mění v monolog – a ten nemá smysl. V takovém případě už nejde o argumenty, ale o vyjádření postoje.
Vzpomínáte na úplné začátky fungování sboru? Převládala euforie, nebo spíš nejistota? Jak vypadaly první zkoušky?
Radovan: První zkoušky byly vlastně docela úsměvné. Sešli se lidé, kteří nikdy nezpívali, a lidé, kteří zpívali od první třídy. Bylo to o tom naučit se učit – vysvětlit si, co znamená notová hodnota, jak se to má zpívat. Já třeba neumím noty, přesto se celý život věnuji hudbě, a rozhodně nejsem výjimka.
Bylo to hlavně o pocitu pospolitosti. Táhli jsme za jeden provaz a někam jsme se postupně posouvali. Prvních pět šest let bylo hodně o partě. Bylo nás málo, ale vznikla komunita lidí, kteří spolu nešli jen na zkoušku, ale i na pivo, na dovolenou. Nebylo to prvoplánově komunitní, ale přirozeně se to tak vyvinulo.
Takže to byl komunitní projekt už od začátku?
Radovan: Ne prvoplánově, ale v důsledku ano. Vznikla parta lidí, kteří spolu tráví čas i mimo zkoušky. Nejde jen o to sejít se a zazpívat si. Řada lidí spolu dodnes jezdí na dovolenou, tráví spolu volný čas. Komunita kolem sboru vznikla přirozeně.
S tím, jak rostla kvalita, začali přicházet noví členové. Nastavili jsme si vyšší nároky. Nechtěli jsme, aby to bylo jen „po práci si jdeme zazpívat“. Chtěli jsme, aby výsledek měl kvalitu. A to znamená závazek. Sborové zpívání není bez závazku. Je to především o individuální odpovědnosti – příprava, docházka, disciplína, respekt k dirigentovi i k ostatním. Kdo tohle nechce přijmout, ten obvykle časem odejde. A je to tak v pořádku.
Dnes máte přísnější přijímací proces než na začátku. Předpokládám, že potenciální zájemce musí mít alespoň hudební sluch.
Radovan: Ano. Už to není o tom, že přijde někdo úplně bez zkušenosti a bez elementárního nadání. Na to už nemáme kapacitu ani čas. Jsme amatéři, ale chceme podávat profesionální výkon.
Jak vypadá přijímací zkouška v praxi?
Lukáš: Dveře jsou otevřené každému. Zájemce může přijít na tři nebo čtyři zkoušky, aby zjistil, jestli mu to vyhovuje – repertoár, způsob práce, atmosféra. Samotné přijímací řízení spočívá v tom, že uchazeč zazpívá píseň podle vlastního výběru. Může to být popová nebo lidová píseň.
Dokonce jsem nově zavedl, že uchazeč může zazpívat i part skladby, kterou se během těch několika zkoušek naučil. Potom následuje základní intonační zkouška – přezpívání tónů, které hraji na klavír. Do sboru je potřeba přijít s určitou elementární schopností intonace a dolaďování. To se dá trénovat, ale nemáme prostor na individuální hlasové vedení.
Nejde o žádné profesionální testy. Je to o tom, jestli uchazeč dokáže přezpívat několik tónů. Podle toho pak – často i po domluvě s ním – určíme hlasovou skupinu.
Máte klasické mužské hlasové rozdělení?
Lukáš: Ano, mužský čtyřhlas. Tenor a bas se ještě dělí, takže máme první tenor, druhý tenor, baryton a bas – od nejvyššího po nejnižší hlas.
Je některé hlasové skupiny nedostatek?
Lukáš: Obecně se říká, že bývá nedostatek prvních tenorů. U nás je to teď spíš naopak, máme je silně zastoupené. Myslím, že bychom uvítali víc basů. Extrémní hlasové polohy – hodně vysoké nebo hodně hluboké – jsou obecně méně časté, protože vyžadují určité přirozené dispozice.
Radovan: My jsme historicky měli deficit prvních tenorů. U basů spíš vnímám problém prioritizace volného času. Někteří lidé si časem uvědomili, že sbor není jejich priorita – a férově se rozhodli odejít.
Když mluvíte o náročnosti, nebavíme se jen o tříhodinové zkoušce týdně, že?
Radovan: Samozřejmě, že ne. Je potřeba se na skladby připravovat i doma. Máme k dispozici nástroje, kde si může každý přehrát svůj hlasový part, případně celý sbor, s notovým zápisem nebo s jednoduchým přepisem, aby bylo jasné, kdy zpívám nahoru, kdy dolů, kdy začít a kdy skončit.
Kromě toho máme čtyři soustředění ročně. Tři jsou výjezdová, kdy jedeme mimo Prahu a intenzivně pracujeme. Letní soustředění je specifické – probíhá bez přenocování v Praze, slouží jako osvěžení repertoáru po prázdninové pauze. To ladíme formu v rámci Prague Pride, který je pro nás vrcholem sezony.
Existují soutěže pro LGBT sbory? Účastníte se jich?
Lukáš: O klasických soutěžích ve smyslu první, druhé, třetí místo vlastně moc nevím. Myslím, že to ani úplně nevystihuje ducha téhle aktivity. Spíš jde o setkávání a společné zpívání. Existuje evropská organizace Legato, která sdružuje LGBTQ+ sbory, a organizuje festival Various Voices. Ale soutěžní charakter to nemá.
Uvažovali jste o účasti na běžných soutěžích mužských sborů?
Radovan: Už jsme se něčeho účastnili, například Chomutovského písňovaru, který je myslím soutěžní. Chceme mít vysokou kvalitu, ale necítíme potřebu soutěžit. Nemáme ambici poměřovat se tímhle způsobem.
Lukáš: Neříkám, že bychom se tomu bránili, ale aktivit máme dost. Zpíváme na Prague Pride, obnovili jsme tradici vánočních koncertů, snažíme se jezdit i mimo Prahu – byli jsme na Slovensku, chystáme koncert v Sezimově Ústí. Přidat ještě soutěž by bylo náročné kapacitně.
Radovan: Navíc soutěže bývají finančně náročné. Festivaly jsou často částečně dotované, takže jsou dostupnější. Musíme pracovat s tím, co si můžeme dovolit jako sbor i jako jednotlivci. Máme členy od dvaceti do téměř sedmdesáti let, různé příjmové i sociální skupiny, dokonce i různé země původu. Máme sociální fond, abychom mohli podpořit například studenty nebo členy s nižšími příjmy.
V posledních letech ale obecně klesla podpora queer projektů. Nechci jmenovat konkrétní partnery, protože nám v minulosti pomohli, ale priority se posunuly. Dnes je pro mnohé organizace prioritou přežití. Kdyby podpora byla větší, mohli bychom si dovolit víc zahraničních aktivit. Ty jsou finančně náročné – mluvíme o desítkách tisíc korun na osobu. A než aby jel jen někdo, raději někdy nevyjede celý sbor.
Váš repertoár sahá od renesanční hudby až po pop. Podle čeho skladby vybíráte?
Lukáš: To je otázka hlavně na mě, protože každý sbormistr k tomu přistupuje trochu jinak. Když jsem se stal sbormistrem Doodles, věděl jsem, že sbor má silnou tradici populární hudby a úprav lidových písní. Já jsem chtěl do repertoáru víc vrátit i klasické sborové zpívání.
Zařadil jsem například renesanční polyfonii – vícehlas bez doprovodu, který vyžaduje přesnou intonaci a schopnost vzájemně se poslouchat. Je to určitá základní sborová průprava. Když se sbor naučí zpívat a cappella tak, aby opravdu ladil, projeví se to i v popových aranžích s klavírem.
Minulý rok jsem se hodně zaměřil na práci s intonací a společným dechem. Myslím, že se to odrazilo na kvalitě zvuku i barvě sboru. Mně se na Doodles líbí právě to rozpětí – od liturgických skladeb 16. a 17. století přes romantickou tvorbu až po popové aranže 20. století i současnou sborovou hudbu.
Kombinujete tyto styly i v rámci jednoho koncertu?
Lukáš: Ano. Dramaturgie je někdy oříšek, snažím se držet určitou osu – třeba blok lidových písní, klasickou sborovou tvorbu a současnější skladby, často končíme populární nebo jazzovou hudbou.
Na Doodles je zajímavé, že musíte zpívat úplně jinak renesanční moteto a úplně jinak třeba Y.M.C.A. Je to jiný způsob zpěvu, jiný výraz. Myslím, že to sbor učí pružnosti a publikum to osvěžuje. Někdo přijde hlavně na popové věci, jiný na klasiku. Často mi lidé říkají, že se jim nejvíc líbila skladba, která byla úplně jiná, než čekali. To je podle mě dobře.
Radovan: Přesně tohle naplňuje původní smysl – manifestovat pestrost a bourat předsudky. Odlišné světy se mohou potkat. V publiku i ve sboru se setkávají lidé různých názorů, věku, profesí i hudebních preferencí. Spojuje je hudba.
Máte díky tomu širší fanouškovskou základnu?
Radovan: Určitě přesahujeme jen úzké queer publikum. A zpětně to baví i nás. Hodinu a půl zpívat jeden styl by byla nuda pro dirigenta, zpěváky i publikum. Pestrost je to, co reprezentuje nejen LGBTQ+ komunitu v symbolickém smyslu duhy, ale hlavně propojení velmi rozdílných lidí.
Ve sboru máme kolegy z pomocných profesí i lidi z vrcholového managementu velkých firem. Ta různorodost je skutečná.
Vznikají ve sboru i partnerské vztahy?
Radovan: Máme všechny varianty. Máme páry, které do sboru přišly společně a jsou spolu dodnes. Máme páry, které přišly a už spolu nejsou. A máme i případy, kdy se lidé ve sboru dali dohromady – někteří spolu zůstali, jiní ne. Nemyslím si, že by za to mohl sbor. Vztahy mají svou dynamiku a čas.
Takže potenciální zájemce může počítat i s tím, že tam teoreticky může potkat partnera?
Radovan: Asi stejně jako v tramvaji, v práci nebo v bazénu.
Lukáš: Jen s tím rozdílem, že jde rovnou do skupiny lidí, kteří mají společný zájem – a orientaci.
Jaké projekty nebo výzvy vás čekají v nejbližší době? Kam byste chtěli sbor posunout?
Radovan: Odpovím z pohledu „staršího harcovníka“. Já bych chtěl, aby se sbor dál rozvíjel především v individuální odpovědnosti. To se krásně ukázalo během covidu. Spousta sborů tehdy skončila, my jsme se naopak semkli. Zkoušeli jsme online, nastudovali jsme dvě skladby a jednu se nám podařilo nahrát tak, že každý zpíval sám doma, nahrávky se pak sestříhaly dohromady. Vznikla společná skladba, aniž bychom se fyzicky potkali.
Bylo to o tom, že každý pracoval sám na sobě a byl zodpovědný. A to je podle mě nekonečný proces – pořád se zlepšovat, každý začít u sebe a přinášet to do celku.
Lukáš: Mně přijde skvělé, že do sboru lidé chodí opravdu rádi. To je podle mě zásadní udržet. Radovan má pravdu, že musí existovat pocit odpovědnosti – nemůžete těsně před koncertem říct, že se vám nechce nebo že máte jiný plán. To by postupně narušilo morálku i výsledek.
Zároveň je ale důležité, aby se lidé těšili. To, co na Doodles vnímám jako jedinečné a co mi potvrzují i posluchači, je radost, která je na pódiu vidět. Můžete slyšet profesionální sbor s dokonalou intonací, ale tady vidíte skupinu lidí, které to opravdu baví a prožívají to spolu. A to je obrovská hodnota.
Je tedy klíčem to, že si to lidé skutečně užívají?
Lukáš: Ano, ale není to samozřejmé. Zpíval jsem v různých souborech, kde to fungovalo spíš institucionálně, někdy byla i malá finanční odměna nebo jiná motivace. Tady je to čistě o tom, že lidé chtějí být spolu a zpívat.
Pro mě je zásadní udržet bezpečné prostředí. Zpěv je osobní věc – jdete tak trochu s kůží na trh. I když stojíte mezi ostatními, někdy zpívá jen jedna hlasová skupina, někdy dvojice. Je to intimní. Snažím se, aby se nikdo nebál, aby se nepomlouvalo, aby nevznikala šikana. Každá skupina může sklouznout k napětí, a rolí sbormistra je diskuzi moderovat tak, aby zůstala přátelská.
Vedle toho mám i konkrétní cíle – trochu vzdělávat sbor v hudební teorii, pracovat se solmizací, kultivovat hlas. Mužský hlas je mi blízký i profesně, takže se snažím pracovat s barvou a zvukem sboru. Ale to všechno je podřízené tomu, aby sbor fungoval lidsky.
Radovan: Atmosféra je hodně daná tím, kdo sbor vede. Pro mě je cílem udržet autenticitu – dát do zpěvu emoce, ale zároveň zachovat integritu celku. Nevystupovat jako jednotlivci, ale jako sbor. Ta hranice mezi autenticitou a přehnaným individualismem je velmi tenká. A právě v tom vidím naši velkou devízu – opravdovost bez exaltovanosti.
Pokud někoho rozhovor zaujal a chtěl by se k vám přidat, co má udělat?
Radovan: Nejjednodušší je jít na naše webové stránky www.doodles.cz, kde je sekce „Přidej se!“. Vyplní formulář, ozveme se mu a pozveme ho na zkoušku. Přijde, vyzkouší si atmosféru, vezme si přezůvky – a když mu to sedne, po několika zkouškách může absolvovat přijímací řízení.
