„Česká kinematografie má obrovský dluh vůči LGBT tématům,“ tvrdí režisér Roman Němec. Jeho novinka Jen tak mimochodem spojuje Grindr, rodičovství a střet dvou nekompatibilních světů

Dvanáctiletý kluk, který potřebuje mít svět dokonale uspořádaný. Otec, jenž si svůj život teprve skládá dohromady. A víkend, který se z běžné návštěvy promění v experiment s nepředvídatelnými následky. Nový film Romana Němce Jen tak mimochodem rozehrává komorní, ale výrazně současný příběh o rodičovství, zodpovědnosti i střetu dvou naprosto odlišných světů – dětského a dospělého.

Hrdinou je David (Filip Kopta), mimořádně inteligentní a hyperracionální chlapec, který těžce snáší chaos a potřebuje mít věci pod kontrolou. Když se bez ohlášení objeví u svého otce (Ivan Lupták), jenž po letech žije otevřeně jako gay a snaží se prorazit jako hudebník, vyvstane otázka, kdo je vlastně v jejich vztahu tím zodpovědnějším. Situaci ještě víc zkomplikuje otcovo rozhodnutí svěřit syna přes víkend do péče mladíka, s nímž se seznámil na Grindru (Vojtěch Franců). To, co by mohlo působit jako provokativní zápletka, se v Němcově podání mění v citlivě vystavěný příběh o důvěře a hledání rovnováhy.

Roman Němec, původně učitel matematiky a fyziky, se k filmu dostal přes reklamu a dokumentární tvorbu. Po oceňovaných snímcích O otci a Kam motýli nelétají nyní přichází s filmem, jenž poprvé výrazněji pracuje s komediální polohou. V rozhovoru mluví o své cestě od komerčních projektů k autorské tvorbě, o dluhu české kinematografie vůči LGBT příběhům i o tom, proč by podobné filmy neměly mířit jen na menšinové publikum, ale především na mainstream.

Slavnostní premiéra filmu Jen tak mimochodem proběhne 21. března od 18:30 ve velkém sále pražského kina Lucerna.

Romane, dočetl jsem se o vás, že jste původně učil matematiku a fyziku, pak jste přišel do reklamy a až poté jste se přesunul k hranému filmu. Když se na to díváte zpětně, byl to útěk z jednoho světa, nebo jste spíš postupně hledal, co vám vlastně vyhovuje a čím se chcete živit?

Filmy jsem chtěl dělat vždycky. Když jsem končil střední školu, nedostal jsem se na FAMU, takže jsem šel studovat MatFyz. Touha po audiovizuální tvorbě mě ale nikdy neopustila.

Po revoluci se tady spousta věcí změnila. Vznikala nová média, měnil se i Český rozhlas. Dostal jsem nabídku pracovat v nově vznikající agentuře, která vyráběla reklamu a komerční zakázky pro Český rozhlas. Postupně se to rozšířilo i o další rádia, která tehdy začala vznikat, a já se tak ze školství přesunul alespoň ke zvuku. Později jsem se dostal i k filmovým projektům. Měl jsem možnost pracovat a učit se od tehdy nejlepších režisérů, kteří u nás působili. Učil jsem se za pochodu a nakonec jsem u filmové tvorby zůstal naplno. I když dnes stále dělám komerční projekty, je to už omezené jen na audiovizuální oblast.

Filmová tvorba se od té komerční, reklamní přece jen liší. Reklama člověka asi naučí kondenzovat sdělení a trefit pointu, zatímco film potřebuje čas a určitou ambivalenci. Inspiruje vás reklamní zkušenost? Je tam něco, co si do filmů vědomě přenášíte?

Je to hlavně práce se strukturou příběhu. Reklama je, jak říkáte, hodně kondenzovaná – pokud je postavená na příběhu, musí být velmi přesná a hutná. A to je samozřejmě do určité míry užitečné i v dramatické tvorbě.

Druhá věc, která mi bývá často vyčítána, je to, že chci mít i v dramatických filmech věci „hezké“. Samozřejmě jen pokud to slouží příběhu. Vadí mi všechno, co se nepodílí na vyprávění. Když jsou třeba špinavé dveře, tak mi to vadí, pokud ta špína nemá v příběhu žádnou funkci.Často mi je vyčítáno, že tyhle věci pak doháním v postprodukci, aby vizuálně nerušily. Ale mým cílem je, aby diváka nic neodvádělo od sdělení, které chceme předat. To je silný návyk právě z reklamy, kde je všechno stylizované, idealizované, ale zároveň přesně podřízené sdělení.

Jeden z vašich prvních filmů z roku 2016, O otci, vám otevřel festivalový svět i queer linku. Film byl oceněn na řadě mezinárodních festivalů. Proč jste se vlastně rozhodl točit filmy s LGBT tematikou?

V roce 2016 jsme měli za sebou hodně komerčních projektů – nejen reklamní spoty, ale i různé promo filmy a zakázkovou tvorbu, kde už dramatická složka často převládala. Pořád to ale byly věci zadávané, financované někým jiným a vždycky nám někdo „dýchal na záda“.

Postupně ve mně sílila potřeba udělat si něco vlastního. Zároveň jsem měl dlouhodobě pocit, že česká kinematografie má obrovský dluh vůči LGBT tématu. Toho, co se tady na toto téma točilo, bylo opravdu minimum. Nechci zabíhat do systému veřejného financování filmu, ale při každé příležitosti jsem narážel na argumenty, že na to není trh a že to nikoho nezajímá.

Tak jsem se rozhodl, že se tomu tématu budu věnovat sám. Už předtím jsem měl za sebou krátké filmy, které šly jinou cestou, ale od roku 2016, kdy jsme natočili O otci, jsem se v autorské tvorbě jasně vymezil směrem k LGBT tématům.

Myslíte si, že se za těch deset let situace změnila a že se dnes queer témata točí víc?

Nemám pocit, že by byl ten dluh splacen. Situace se určitě zlepšila, o tom není pochyb, ale otázkou zůstává kvalita té tvorby. Často mám dojem, že když se u nás do televizního seriálu napíše queer postava, bývá to spíš karikatura než plnohodnotný, uvěřitelný charakter.

Taková stereotypizace.

Přesně tak. Pořád si myslím, že tady existuje prostor pro systematičtější a hlubší práci s tímto tématem. Už v roce 2017 se to projevilo zájmem festivalů, protože ze střední Evropy bylo na velkých festivalech podobné tvorby minimum. I proto byl ten film vnímán jako určitý přínos.

Na druhou stranu film získal spoustu cen.

Ano, ale právě tím, že byl v našem regionu tak ojedinělý, si tu pozornost získal. Samozřejmě mě to potěšilo, protože přišly i velmi pěkné recenze. A pro mě jako autora má velkou váhu hlavně tehdy, když vyjde recenze třeba v nějakém londýnském magazínu. Tam mě nikdo nezná, nikdo nezná herce ani kontext místní scény, takže se hodnotí skutečně jen ten film jako takový. To má pro mě mnohem vyšší hodnotu než různé poznámky, které se objevují tady doma, kde je trh malý a do hodnocení vstupuje spousta jiných vlivů.

Více v Galerii

Zdroje: Štěpán Malast/ Se svolením, David Lekeš/Se svolením

Když se vrátím k argumentům, které jste zmiňoval – že v Česku prý neexistuje divák, kterého by taková témata zajímala. Myslíte si, že tady ta cílová skupina skutečně je?

Já si myslím, že existuje všude. Vždycky jsem tvrdil, že filmy s LGBT tematikou by se primárně neměly točit pro LGBT komunitu, ale naopak pro mainstreamového diváka. Právě ten je klíčový.

To, jak se většinová společnost posouvá ve vztahu k menšinám obecně, má podle mě obrovskou souvislost s popkulturou. Ani škola, ani politická autorita nemají takový vliv na veřejné mínění jako filmy, seriály, hudba nebo celebrity.

Proto si myslím, že LGBT tvorba by měla být cílená hlavně na mainstream, protože ten je potřeba oslovovat a ovlivňovat. To už je ale otázka kvality práce. Pokud film nebo seriál působí nevěrohodně nebo hloupě, žádný pozitivní vliv mít nebude.

V roce 2022 jste natočil film Kam motýli nelétají, který už byl celovečerní. Jaké to pro vás bylo – pustit se do delšího formátu?

Bylo to peklo. A ani ne proto, že by šlo o celovečerní film, ale proto, že to přišlo v době covidu. Začali jsme točit 1. února a o měsíc později se objevila pandemie. Nikdo nevěděl, co to znamená, co bude dál.

Zpočátku jsem to nebral vážně, říkal jsem si, že podobných epidemií už tady bylo dost a že nás to nijak zásadně neovlivní. Samozřejmě to byl obrovský omyl. Hned v první fázi jsme přišli o dva zdroje financování. Jeden z hlavních partnerů musel zavřít síť prodejen a měl úplně jiné starosti. Zároveň jsme měli přislíbené veřejné peníze, které byly pozastaveny a přealokovány na covidová opatření.

Do toho přišly produkční komplikace – spousta věcí přestala fungovat. Většinu filmu, asi osmdesát procent natáčení, jsme realizovali v podzemí, což je náročné samo o sobě, natož v době, kdy nefungují základní služby. Hlavní jeskynní lokaci – Sloupsko-šošůvské jeskyně – navíc týden před plánovaným zahájením natáčení postihly povodně, takže jsme museli přes noc všechno přeplánovat.

Další komplikací bylo, že herec Daniel Krejčík nemohl nastoupit na plac, protože byl v karanténě. A bohužel to peklo neskončilo ani po výrobě. Pandemie zasáhla i distribuci – distributor se nakonec rozhodl film nepustit do českých kin, protože návštěvnost byla prakticky nulová. Kina sice fungovala, ale lidé do nich nechodili. Částečně ze strachu, částečně proto, že si během lockdownů zvykli na streamovací platformy.

Paradoxně film běžel dřív v kinech v Německu a Rakousku než u nás. V zahraničí distribuce proběhla víceméně podle plánu, zatímco u nás se film skutečně „doprojevil“ až při televizním uvedení. Všechno se posunulo o rok až dva, ale nakonec to nějak dopadlo a jsem rád, že jsme to všichni přežili.

Pandemie je naštěstí za námi. Vaším nejnovějším filmovým počinem je film Jen tak mimochodem. Můžete stručně říct, o čem je?

Je to film, který má podobný formát jako O otci. Dá se říct, že je to taková filmová anekdota. Zároveň je to asi první ryze komediální věc, kterou jsem kdy dělal. Komedii jsem se dlouho vyhýbal, protože je to autorsky těžký žánr a mně vždycky říkali: „Hlavně se nepokoušej o žádnej humor.“

Inspirací pro tenhle scénář byl dvanáctiletý Filip Kopta, kterého jsem objevil před třemi lety, když jsem obsazoval jeden film, co jsme tenkrát dělali na zakázku. Filip nikdy předtím nehrál, byl to úplně nepopsaný list, ale strašně se mi líbila jeho bezprostřednost a přirozenost. Už tehdy jsem si říkal, že bych s ním chtěl jednou natočit něco vlastního.

Postupně z toho uzrál námět příběhu o dvanáctiletém hyperracionálním klukovi. Postava byla psaná přímo na Filipa – je velmi inteligentní, všechno potřebuje mít vysvětlené a chápat souvislosti. Příběh je o klukovi, který žije s mámou. Rodiče se rozvedli, když mu byly dva roky, protože se jeho otec vyoutoval jako gay.

Kluk občas jezdí za otcem do Prahy a jednou za ním přijede na víkend, jenže otec s ním nepočítá, má jiné plány a chce odjet s kapelou. Vznikne problém, co s dítětem, a otec ho vyřeší tím, že ukecá kluka z Grindru, aby se o jeho syna přes víkend postaral.

Stejně jako v mých předchozích filmech se tady setkávají dva naprosto nekompatibilní lidé. Na jedné straně hyperracionální, vysoce inteligentní kluk, na druhé straně mladý, rozlítaný hejsek bez závazků. To je ideální půda pro komediální situace.

Prostřednictvím dvanáctiletého Davida sledujeme kluka, který má potřebu mít svět pod kontrolou, protože chaos v něm vyvolává úzkost. Je to pro vás metafora současných dětí, nebo jste do postavy promítl nějakou osobní zkušenost?

On je hodně jiný – hlavně v tom, jak uvažuje. Ten způsob myšlení není úplně běžný, ale právě to je na něm zajímavé. Ten kluk má na všechno vlastní názor a jasně formulovaný postoj. Díky tomu je pak velmi zajímavé sledovat jeho vztah k otci, k tomu, jak otec po rozvodu žije a jak se jejich světy střetávají.
Nechtěl bych ale tvrdit, že jde o přímou metaforu nebo o nějakou konkrétní osobní zkušenost. Spíš mě zajímal tenhle typ uvažování jako takový.

Klíčovým motivem filmu je vztah mezi otcem a synem. Konflikt ale nevzniká primárně kvůli orientaci, spíš kvůli rozdílným očekáváním. Je záměr, že orientace není hlavním konfliktem, nebo se v příběhu přece jen výrazněji objeví?

O tom bych nerad mluvil příliš konkrétně, protože bych prozrazoval děj. Orientace tam samozřejmě hraje důležitou roli – jak ve vztahu k otci, tak i k dočasnému opatrovateli.

Možná je ale dobré zmínit obsazení, protože to se tentokrát povedlo opravdu výjimečně. Mám z něj obrovskou radost. Otce Davida hraje Ivan Lupták, kterého mám strašně rád už z filmu My 2, kde hrál s Jakubem Krejčou. S tím jsem pak natočil ještě další dva filmy. Ivan se mi jako herec vždycky moc líbil. Tahle role mu sedla naprosto přesně a vztah v jeho scénách s klukem je velmi citlivě a přesně vystavěný.

Co se týče postavy opatrovníka, která je pro film zásadní, protože s Davidem tráví nejvíc času, tam bylo obsazování složitější. Moje původní představa úplně nevyšla, ale v pravou chvíli jsem se potkal s Vojtou Franců. Jakmile jsme se spolu dali do řeči, bylo jasné, že je to on. Naprosto přesně pochopil charakter postavy i dynamiku vztahu ke klukovi. A s Filipem Koptou si sedli neuvěřitelně přesně, fungují spolu skvěle.

Kde se vlastně vzala inspirace pro tenhle námět? Vychází z konkrétního příběhu?

Tentokrát snad ani ne. U předchozích filmů byla autobiografie nějakým způsobem vždy přítomná, tady už mnohem méně. Spíš je to o tom, že se člověku různé věci ukládají v podvědomí a postupně se propojí.

Vznikne základní nápad a ten se pak rozbaluje skrze souvislosti. V tomhle případě scénář vznikl velmi rychle, byl hodně spontánní a organický. Paradoxně hlavní inspirací nebylo LGBT téma, ale samotný Filip Kopta – jeho povaha, energie a způsob, jakým se dívá na svět.

Kdybyste měl nalákat diváky, aby se 21. března přišli na film podívat, čím byste je přesvědčil?

Jednak je 21. března ideální datum, protože už bude jaro. A tohle je ideální film na rande – je krátký, takže ta „povinná kulturní část“ je rychle za vámi a zbývá víc času na soukromější aktivity.